Hieronyma
přečtené 97
Válka nemá ženskou tvář
1986,
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Válka nemá ženskou tvář je rozhodně velmi silná kniha a myslím si, že je to jedno z těch nedoceněných děl, která by si zasloužila více pozornosti, než se jim dostává. Pro mě znamenala zcela nově otevřený pohled na válku, ženu v ní a Ženu obecně. Skutečně, jak někteří v komentářích píšete, jde o další nástin tzv. Ruské duše, ale myslím si, že autorka jde ještě dál. Zobrazuje až esenci ženství. Popisuje dívky na frontě, které dokázaly v sobě najít takovou odolnost a sílu, že se vyrovnaly i mužům, ovšem stále si ponechaly svou ženskost, ženskou psychologii a soucit. Dnes už jsou trochu vyčpělá tak velká slova jako čest, milosrdenství a láska k vlasti, ale pro tyto ženy to nejsou pouhé vyprázdněné pompézní pojmy, ale skutečné a silné ideály, kvůli kterým byly ochotny obětovat úplně vše. To je na této knize skutečně inspirující. Jediné, co mě trochu zaráželo...V knize jsou popisovány strašné zločiny a krutosti, kterých se dopouštěli fašisté, a sovětští vojáci se chovají čestně, spravedlivě a milosrdně snad ve všech kapitolách. Jde o skutečná svědectví žen, takže těžko lze vinit z nějaké politické korektnosti nebo čeho, ale další knihy podávají i jiný pohled na chování sovětských vojáků (např. Želary nebo Jozova Hanule od Legátové), který není tak lichotivý. Nekritizuji to, ani si nemyslím, že to byl nějaký záměr, ale jak říkám, překvapilo mě to...... celý text
Hlava XXII
2005,
Joseph Heller
Do četby Hlavy XXII jsem se pouštěla s velkým očekáváním, protože jí očividně velmi kladná doporučení ze všech stran nechybí. Musím říct, že (možná právě proto) mě kniha poněkud zklamala. Jednotlivé nápady a momenty knihy se mi ovšem velice zamlouvaly a samotná koncepce satiry, která se drsně strefuje sarkastickým kulometem do amerického armádního kocourkova, mě zpočátku uchvátila. Ba co víc, skutečně jsem se u dílčích epizod smála (cenzura dopisů Washingtonem Irvingem, nahý Yossarian příjimající vyznamenání, strastiplný život Majora Majora Majora). Také hlavní postava Yossariana mi přišla dobře napsaná a svou logicky odůvodněnou zbabělostí podivně sympatická. Bohužel se mi zdá, že kniha nedrží pohromadě jako celek, ač jednotlivé části jsou dobré. Nejsem si jistá, jakým pravidlem se řídí časová souslednost jednotlivých příběhů. Místy se zdá, že sledujeme chronologické vyprávění, to zejména ke konci knihy, kde je to nutné pro pochopení rozuzlení příběhu. Na druhou stranu v první polovině příběhu skáče autor v čase dopředu a dozadu a člověk je někde překvapen, že ještě žije postava, kterou jsme už pokládali za mrtvou. Mě to aspoň během četby mátlo. To svobodné nakládání s časem někdy může být čtivé a přehledné (teď mě napadají Zápisky z mrtvého domu od Dostojevského), ale občasné ignorování pravidla, které si autor sám určil, mi přijde matoucí. Podobně bohužel skáče i s náladou v průběhu knihy. Od velmi vtipných míst, kde se člověk zasměje nad směšnou absurditou armádního aparátu, se ihned přesouváme k vážným, až patriotismem zavánějícím místům (což u této knihy je dost na pováženou), kde strašným způsobem umírají Yossarianovi kamarádi (Snowden) a člověk má pomalu výčitky svědomí, že se o pár stránek předtím smál. Samotný konec je pak definicí anglického slova anticlimactic. Ne, skutečně jsem nečekala nějakou vznosnou finální kapitolu ve stylu „ a teď si shrňme, co jsme se dnes naučili, třído “, ale řešení finále mi jednoduše přišlo až moc laciné a čtenářský ekvivalent zakončení detektivky slovy „ a pak jsem se probudil a zjistil jsem, že je to všechno jen sen“. Toto je jen přirovnání, ovšem v knize je podobný únik od nějakého chytrého vykoumání problému Hlavy XXII, který bych od Yossariana tedy nečekala. Kdyby to byla první kniha tohoto druhu (válečná satira), kterou bych četla, určitě bych na ni pohlížela méně kriticky. Bohužel každý Čech má za sebou četbu Švejka, který má nejen stejně šťavnatý humor, ale na rozdíl od této knihy si zachovává konzistenci a drží pohromadě od začátku až dokonce. Takže bohužel...... celý text
