Hieronyma komentáře u knih

Válka nemá ženskou tvář je rozhodně velmi silná kniha a myslím si, že je to jedno z těch nedoceněných děl, která by si zasloužila více pozornosti, než se jim dostává. Pro mě znamenala zcela nově otevřený pohled na válku, ženu v ní a Ženu obecně.

Skutečně, jak někteří v komentářích píšete, jde o další nástin tzv. Ruské duše, ale myslím si, že autorka jde ještě dál. Zobrazuje až esenci ženství. Popisuje dívky na frontě, které dokázaly v sobě najít takovou odolnost a sílu, že se vyrovnaly i mužům, ovšem stále si ponechaly svou ženskost, ženskou psychologii a soucit. Dnes už jsou trochu vyčpělá tak velká slova jako čest, milosrdenství a láska k vlasti, ale pro tyto ženy to nejsou pouhé vyprázdněné pompézní pojmy, ale skutečné a silné ideály, kvůli kterým byly ochotny obětovat úplně vše. To je na této knize skutečně inspirující.

Jediné, co mě trochu zaráželo...V knize jsou popisovány strašné zločiny a krutosti, kterých se dopouštěli fašisté, a sovětští vojáci se chovají čestně, spravedlivě a milosrdně snad ve všech kapitolách. Jde o skutečná svědectví žen, takže těžko lze vinit z nějaké politické korektnosti nebo čeho, ale další knihy podávají i jiný pohled na chování sovětských vojáků (např. Želary nebo Jozova Hanule od Legátové), který není tak lichotivý. Nekritizuji to, ani si nemyslím, že to byl nějaký záměr, ale jak říkám, překvapilo mě to...

Na tuto knihu, lépe řečeno na autorský styl Borise Pasternaka, jsem si musela dlouho zvykat. Připadá mi jako hlavní postava tohoto románu – na povrchu se zpočátku zdá odtažitý, nezúčastněný a k dění doby poměrně chladný. Až později zjistíte, že v náznacích, popisech a podobenstvích je cit hluboký, který se přenese i na čtenáře.

Přiznám se, že jsem měla problém se do této knihy začíst. Doufala jsem, že se v ní dozvím víc o ruské revoluci, a kniha moc faktických informací nepodává. Nemůžu říct, že by o revoluci vůbec nebyla, ale rozhodně nejde o výkres politických událostí. Spíše se Vám dostane představy o tom, jak revoluce zasahuje do běžného života a cítění, jak se s ní jedinec vyrovnává a ano, i nějakého morálního hodnocení. V zásadě však není primárním tématem, ale spíše jevištěm, kde se odehrává střet lásky, života, smrti. Revoluce se děje na pozadí, avšak toto pozadí se zásadně odráží v životech hlavních i vedlejších postav.

To mě ovšem zpočátku mátlo. Nebudu lhát, nemám příliš velkou povědomost o únorové a říjnové revoluci, a tím, že zásadní události autor zmiňuje jen tak na půl úst, jsem se v jednotlivých soupeřících stranách vůbec nevyznala a musela dohledávat informace jinde. Také jsem měla problém orientovat se v postavách a často jsem se vracela, abych si připomněla, kde že se tento muž objevil či zda je tato žena příbuzná s touto. První čtvrtina knihy mi proto přišla zmatená, zdlouhavá a připadalo mi, že se k životním událostem postavy staví s přílišnou lehkostí a nedostatečným citem.

Doktor Živago je ale kniha, u které doporučuji vytrvat a dočíst. Někde v druhé polovině knihy jsem si totiž zvykla na styl psaní, už jsem se orientovala i v postavách, a když jsem knihu dočetla, uvědomila jsem si sílu celého příběhu. Boris Pasternak nepíše revoluci- příběh plný velkých činů a kultovních hrdinů, píše život – velký svou prostotou a někdy silnější, než je sám člověk.

Nemůžu říct, že bych mezi své nejoblíbenější ruské autory odteď zařadila Borise Pasternaka, na můj vkus má v sobě příliš té chytrosti a precizní konstrukce psaní typické pro 20. Století. Stále mi asi bude milejší Dostojevskij, který v paralele s moudrostí úvah tne do živého masa a dostává se až na kost lidské existence. Doktor Živago ale rozhodně stojí za přečtení.

P. S. Ještě musím zmínit - na konci knihy najdete skvělý soubor básní Doktora Živaga, vtělení Borise Pasternaka. Básně poskytují skvělý komentář k etapám doktorova života, i celého díla a zdálo se mi, že ve větší míře osvětlily cítění a povahu hlavní postavy. S tímto doplněním literárního díla o uměleckou činnost hlavní postavy jsem se dosud jinde nesetkala.

Do četby Hlavy XXII jsem se pouštěla s velkým očekáváním, protože jí očividně velmi kladná doporučení ze všech stran nechybí. Musím říct, že (možná právě proto) mě kniha poněkud zklamala.

Jednotlivé nápady a momenty knihy se mi ovšem velice zamlouvaly a samotná koncepce satiry, která se drsně strefuje sarkastickým kulometem do amerického armádního kocourkova, mě zpočátku uchvátila. Ba co víc, skutečně jsem se u dílčích epizod smála (cenzura dopisů Washingtonem Irvingem, nahý Yossarian příjimající vyznamenání, strastiplný život Majora Majora Majora). Také hlavní postava Yossariana mi přišla dobře napsaná a svou logicky odůvodněnou zbabělostí podivně sympatická.

Bohužel se mi zdá, že kniha nedrží pohromadě jako celek, ač jednotlivé části jsou dobré.
Nejsem si jistá, jakým pravidlem se řídí časová souslednost jednotlivých příběhů. Místy se zdá, že sledujeme chronologické vyprávění, to zejména ke konci knihy, kde je to nutné pro pochopení rozuzlení příběhu. Na druhou stranu v první polovině příběhu skáče autor v čase dopředu a dozadu a člověk je někde překvapen, že ještě žije postava, kterou jsme už pokládali za mrtvou. Mě to aspoň během četby mátlo. To svobodné nakládání s časem někdy může být čtivé a přehledné (teď mě napadají Zápisky z mrtvého domu od Dostojevského), ale občasné ignorování pravidla, které si autor sám určil, mi přijde matoucí.

Podobně bohužel skáče i s náladou v průběhu knihy. Od velmi vtipných míst, kde se člověk zasměje nad směšnou absurditou armádního aparátu, se ihned přesouváme k vážným, až patriotismem zavánějícím místům (což u této knihy je dost na pováženou), kde strašným způsobem umírají Yossarianovi kamarádi (Snowden) a člověk má pomalu výčitky svědomí, že se o pár stránek předtím smál.

Samotný konec je pak definicí anglického slova anticlimactic. Ne, skutečně jsem nečekala nějakou vznosnou finální kapitolu ve stylu „ a teď si shrňme, co jsme se dnes naučili, třído “, ale řešení finále mi jednoduše přišlo až moc laciné a čtenářský ekvivalent zakončení detektivky slovy „ a pak jsem se probudil a zjistil jsem, že je to všechno jen sen“. Toto je jen přirovnání, ovšem v knize je podobný únik od nějakého chytrého vykoumání problému Hlavy XXII, který bych od Yossariana tedy nečekala.

Kdyby to byla první kniha tohoto druhu (válečná satira), kterou bych četla, určitě bych na ni pohlížela méně kriticky. Bohužel každý Čech má za sebou četbu Švejka, který má nejen stejně šťavnatý humor, ale na rozdíl od této knihy si zachovává konzistenci a drží pohromadě od začátku až dokonce. Takže bohužel...

2 21.01.2017