Knižní novinky (17. týden)

Doporučeno z recenzí

Legenda o jazyku

pankaplan

Nové komentáře

Jádro věci

„Vůči krásným, ladným a inteligentním lidem neměl Scobie pocit odpovědnosti. Ti si uměli najít cestu. Jeho oddanost vyžadovala tvář, kvůli níž si nikdo nezajde, tvář, na niž se nikdo kradí nepodívá, tvář, která si brzy zvykne na odmítání a netečnost. Slova ‚soucit‘ se užívá stejně neodpovědně jako ‚láska‘: strašlivě zmatený cit, kterého okusí jen málokdo.“ V jedné své eseji Graham Greene píše: „Když člověk skutečně miluje, vyzařuje láska z celého jeho chování.“ Henry Scobie by k tomu možná dodal, že to není celá pravda, že láska není vždy potřeba, že stačí být chytrý, poctivý a zodpovědný, dělat ty správně věci a říkat ta správná slova. Jenže to je právě ten krutý omyl, který ho přivede až k jeho tragickému konci. Scobie totiž lidi nemá doopravdy rád (ne, myslím, že ani Helenu ne), nejraději by se obešel bez nich (jeho definice nejzazší hranice štěstí: být ve tmě v dešti a sám, bez lásky a bez soucitu) a vlastně mu na nich nezáleží – jen nesnese pocit, že někdo jeho vinou trpí. A jeho prokletím je, že není schopen uvěřit, že by vůbec bylo možné vnímat svět jinak. Že nemusí být vše na tomto světě v přísné vazbě příčina-důsledek. Proto nedůvěřuje lidem. Proto nedůvěřuje Bohu. Proto nevěří v lásku lidí ani v lásku Boží, proto v klíčové scéně románu (svém vnitřním dialogu s Bohem, který ho úpěnlivě přemlouvá k životu, jakémukoli životu) nedokáže odpovědět kladně. Nenachází dost odvahy k tomu, aby se vydal všanc druhým (Bohu i lidem), aby se vystavil té nejistotě, kterou fungování v živých vztazích přináší. Přesto nějak nedokážu Scobieho odsoudit, jeho snaha o neubližující chování je mi v mnohém sympatická. Jistě, je pyšný ve své představě, že zvládne všechno sám, ale není sobecký, v polaritě „já vs. Bůh“ si nevybírá sebe ze zištných důvodů. Jen zkrátka jedná jediným způsobem, kterým umí. Bylo mi ho líto, hodně. Pan Greene ve své knize skvěle popisuje atmosféru koloniální Afriky, ovšem jeho svět je poněkud skleníkové povahy, co se mu nehodí do struktury příběhu, to prostě ignoruje (postavy prakticky vůbec neřeší probíhající válku). Také Scobieho dilemata a celá jeho povaha působí trochu uměle (George Orwell si v recenzi na knihu správně všímá, že s jeho principy by musel narazit na realitu už mnohem dřív). To ovšem neznamená, že by kniha nebyla čtivá, naopak, je doslova dechberoucí. Čtenáři přináší hodně – a nejen tomu, který rád přemýšlí nad vztahem člověk-Bůh. „Dal by jí tento slib, i kdyby býval věděl, co vše z toho vzejde. Byl vždycky připraven nést za své činy plnou odpovědnost a už od té doby, co složil svou strašnou niternou přísahu, že ona musí být šťastná, tušil, k čemu tento jeho čin povede, Zoufalství je cena, kterou se platí za to, když si člověk stanoví nemožný cíl. Je to prý neodpustitelný hřích, ale je to hřích, jehož se zkažený nebo zlý člověk nikdy nedopouští. Ten má vždycky naději. Ten nikdy nedospěje k onomu bodu mrazu, kdy člověk ví, že načisto ztroskotal. Jenom člověk dobré vůle nosí vždy ve svém srdci tuto schopnost věčného zatracení.“... celý text

mirektrubak