Knižní novinky (12. týden)

Doporučeno z recenzí

Vydatná dávka noblesního čtiva

JoeSurikata

Nové komentáře

Střepy času

Pro mě spolu se Zrádcovým měsícem nejlepší z celé série. Vlastně je to příběh, na který jsem od Zrádcova měsíce čekala. Detektivní zápletka je zábavná a hrdinové se tentokrát většinu času chovají tak, jak odpovídá jejich charakterům. Autorka recykluje nepřítele, ale do očí bijící je to až v závěru. Kromě toho, že nesmyslně zdůrazňuje, že tohle hrdinové už někdy dělali, tak taky zapomíná, že tenkrát do rozhodujícího souboje nepatřil Micum, ale Beka. Zase jsem ale spokojená s tím úplným závěrem, už jsem na něj dlouho čekala. Celkově mě tenhle díl hodně bavil, i když byl od objevu rovin zbytečně natažený. Toho běhání tam a zpátky bylo opravdu až příliš. Hrdinové se opět plácali kolem věcí, které čtenáře napadly hned (jako jak je to s tou podobou a odkud se bere opravdové jídlo). Jiné ovšem řeší až překvapivě svižně (pečeť). Hodně se mi líbilo vše kolem pečetí. Jakkoliv byli ale staří čarodějové mocní, neměli ještě znalosti potřebné ke zničení nepřítele – nemohli mít, vždyť byl první svého druhu a oni byli prvními přemožiteli. Druhá a třetí Öreska během následujících staletí shromáždily více informací. Iritující je, že Thero v poslední části opravdu ani nepošle do domu Öresky zprávu, aby se ostatní mohli připravit na případné selhání akce. Je potřeba vzít v potaz, že Thero během série sice roztál i zmoudřel, ale pořád je ještě dost mladý a velmi přesvědčený o svých schopnostech nebo alespoň o tom, že předčí zbytek z třetí Öresky. A že skalští čarodějové slábnou víme také už dlouho. Přesto mi přijde, že třetí Öreska dostává v průběhu série málo prostoru a prakticky nikde se s ní nepočítá. Asi jsem nečekala, že by se z Thera stal někdo úplně jiný, ale že návrh povolat více čarodějů nepadl ani od nikoho jiného je zarážející. Nejde přece zrovna o běžnou špionáž. K rolím žen v sérii: Bohem vyvolené královny plní ve Skale stejnou funkci, jako jinde bohem vyvolení králové. Princ Korathan si přitom nemůže stěžovat, že by jako mužský člen královské linie byl odstrčný do pozadí a odstříhnut od moci – naopak, je regentem více než jedné královny. Ženy v armádě také nejsou nic zas tak výstředního a za každou cenu feministického. Děvčata, která narukovala v SSSR za 2. světové války by o tom mohla vyprávět (a taky vyprávěla v dokumentární knize Válka nemá ženskou tvář). Skalští muži v armádě nejsou nijak znevýhodnění. Kliina drysiánka Yala se zase dá vysvětlit tím, že lidé někdy upřednostňují doktory stejného pohlaví. Jako princezně jí při obklopování se ženami vznikají i menší starosti s tím, aby se náhodou nevhodně nezamilovala (aspoň než potkala Thera). Hlavní Dalnův kněz a nejslavnější drysián (významný i v některých příbězích) je muž. Nejvíc mě překvapila plenimarská doktorka Kordira. Plenimar ani urozeným ženám neposkytuje mnoho svobod – do teď to vypadalo, že smějí být buď manželky nebo nekromantky (ideálně dyrmagnos), nic jiného. To jediné mi přišlo, že autorka bez vysvětlení přestřelila. Nekromantka, to naopak zní jako tradiční ženská role. Zlá čarodějnice uctívající ďábla. Krásná žena, ve které se skrývá odporná stvůra, jež vysává z mužů (žen i dětí) životní sílu a krmí se jí. Nebo rovnou odporná stvůra činící totéž. Ta, kterou musí porazit boží bojovníci – muži. Velmi klasické. Kdo četl starší upírské příběhy nebo nějakou tu mytologii, ví. K dalším příběhům Nočních běžců se ráda vrátím, pokud ještě budou, o když příběh o Tamír Veliké u mě nepřekonali. Zrovna tak si ale ochotně přečtu cokoliv jiného, co autorka napíše, v naději, že kvalita bude srovnatelná s Tamír.... celý text

Zelený_Drak