Jméno růže

kniha od:


KoupitKoupit eknihuAudiokniha

V opatství, ve kterém se děj odehrává, je v horním patře hlavní budovy umístěn velký a velmi matoucí labyrint chodeb, ukrývající největší knihovnu celého tehdejšího křesťanského světa, plnou vzácných a zejména tajných či utajovaných rukopisů, včetně děl antických autorů, jejichž myšlenky křesťanství odmítalo. Františkán Vilém z Baskervillu přijel do opatství v doprovodu svého žáka, Adsona z Melku, aby zde připravil půdu pro jednání Františkánů (minoritů, zastánců chudoby církve) s delegací avignonského papeže Jana XXII. Vilém byl po příjezdu opatem informován o záhadné smrti iluminátora Adelma z Otranta a byl, jakožto bývalý inkvizitor požádán o její objasnění. Adelmova smrt však nebyla jediná, která se měla ve zdech opatství odehrát....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/607/jmeno-ruze-607.jpg 4.53084
Žánr
Literatura světová, Historické romány
Vydáno, Český klub
Orig. název

Il nome della rosa, 1980

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (396)

Kniha Jméno růže

Přidat komentář
o_chlubna
13. ledna

Unikátní zasazení a styl vyprávění. Díky jednotě času a místa, mám opravdu pocit jako bych prožil týden v benediktínském klášteře. Skvělé dialogy středověké filozofie a myšlení.

blonde_elis
30.12.2020

Mimořádná kniha, která nabízí hned několik rovin. Věřím, že si v ní každý najde to své, ať už je to historická či filozofická stránka nebo snad detektivní příběh. Náročnější pasáže se střídají s těmi odlehčenějšími akorát tak, aby se čtení člověku neomrzelo. Eco poskládal příběh geniálně, dokonalé svědectví doby a přitom úžasně napínavé, klobouk dolů :-).


Maku.17
26.12.2020

Nezapomenutelná kniha, nejen vzhledem k tomu, že jsem si ji vytáhla u maturity. :) Fakt se nedá nedoporučit!

capricorn__
11.12.2020

Během první třetiny jsem si říkal, že čtu o něco více filozofického Dana Browna, ale rychle jsem pochopil, že takové přirovnání je naprosto zcestné. Umberto Eco píše vlastním stylem a já jsem rád, že jsem do strany 200 takřka zapomněl na detektivní zápletku - která nakonec není tolik důležitá - a spíš se věnoval příběhům hlavních hrdinů a více mě zajímalo "jak" a "proč" než "kdo" a "kdy". Pokud se ale zastavím u detektivní zápletky, pak i její rozuzlení je vlastně dost jedinečné.
Kniha je jasným příkladem postmoderního románu, proto je pro Jméno růže typická spousta vrstev a záleží na čtenáři, které z nich dá přednost. (Proto si dovedu představit, že bych se ke knize někdy vrátil a stejně v ní našel něco nového - to se mi například u žádné typické detektivky nestalo.)
Ale nebudu lhát: ne vždycky jsem se při čtení bavil, byly chvíle, kdy mě unavovaly filozofické popisy a řešení náboženských sporů, ale pak vždycky přišlo něco, co přitáhlo zpátky moji pozornost a zase mě vtáhlo dovnitř (jako například milostná linka). Opravdu moc se mi líbil konec, i ta symbolika, příběh skončil v takové síle, jako začal, a to hodnotím asi nejkladněji. Jestli mám s něčím u beletrie problém, je mnohdy nedotažený a nepromyšlený konec, který mi akorát zprotiví celkový dojem z knihy. Jsem rád, že Jméno růže není tím případem.

Mášenka31
26.11.2020

Jméno růže je možné číst mnoha způsoby a na každého čtenáře bude jistě působit různě. Ze začátku mi filosofické a teologické úvahy nevadily, s postupujícím časem mi však přišlo, že jich je sem tam přespříliš nebo jsou extrémně dlouhé. Kniha jako taková mě ve výsledku tolik neoslovila. Její myšlenka je hodně obecná a opírá se o myšlenky církve, které mi nejsou nijak blízké. Přesto zajímavé čtení.

Nikotina
17.11.2020

Prostě parádní.

Pavla-Adina
16.11.2020

To byl teda náklad..., ale jsem velmi ráda, že jsem román i autorovy komentáře přečetla (zpracovala). Už teď si myslím, že Eco se musí stále smát nad tím, jak dokázal čtenáře mást a dávat jim tolik nestravitelného materiálu.

Okoslav
11.11.2020

„Nikdo nás nenutí k tomu, abychom věděli, Adsone. Vědět se prostě musí, i za cenu, že všechno pochopíme špatně.“

Jméno růže není detektivka, historický román, horor ani teologicko-filozofické pojednání, a přesto je, zároveň, vlastně všechno tohle najednou. Často tu v recenzích čtu, že někteří čtenáři přeskakují dlouhé pasáže s teologickými rozpravami nebo filozofickými úvahami, a přijde mi to škoda. Hlavně pro ně samotné – jako by se dívali na film, a vypnuli si u něj zvuk.

„Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.“

1 ...