Jméno růže

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V opatství, ve kterém se děj odehrává, je v horním patře hlavní budovy umístěn velký a velmi matoucí labyrint chodeb, ukrývající největší knihovnu celého tehdejšího křesťanského světa, plnou vzácných a zejména tajných či utajovaných rukopisů, včetně děl antických autorů, jejichž myšlenky křesťanství odmítalo. Františkán Vilém z Baskervillu přijel do opatství v doprovodu svého žáka, Adsona z Melku, aby zde připravil půdu pro jednání Františkánů (minoritů, zastánců chudoby církve) s delegací avignonského papeže Jana XXII. Vilém byl po příjezdu opatem informován o záhadné smrti iluminátora Adelma z Otranta a byl, jakožto bývalý inkvizitor požádán o její objasnění. Adelmova smrt však nebyla jediná, která se měla ve zdech opatství odehrát....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/60_/607/jmeno-ruze-607.jpg 4.52727
Žánr:
Literatura světová, Romány, Historie
Vydáno:, Český klub
Orig. název:

Il nome della rosa (1980)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (335)

Kniha Jméno růže

Přidat komentář
Kutcho
11. června

Kniha, ktorá zaujme prostredím, atmosférou a trochu uvedie do napätia svojou detektívnou zložkou. Pre mňa osobne tam opisov bolo príliš veľa, najmä čo sa týkalo cirkevných hodnostárov, kto, čo kedy a ako a stále dokola, ale dalo sa to zniesť a aspoň som sa dozvedel niečo aj z tejto oblasti. Detektívny príbeh nie je nejako výnimočný a skutočne ide skôr o historický román, ale ako také spestrenie fungoval dostatočne. Štýl písania je celkom pútavý, ale v konečnom hodnotení nemôžem povedať, že by ma kniha nejako nadchla. Keď detektívka, tak radšej čisto detektívka a napríklad ako historický román ma omnoho viac upútal po všetkých stránkach Stefan Zweig: Svědomí proti násilí. Meno ruže je zbytočne dlhé, ale aspoň má atmosféru.

martineden
10. června

Skvělá kniha!

Bolomsson
31. května

Je to poměrně náročné čtení, zato setsakramentsky napínavé od první stránky až po tu poslední. Ponořil jsem se do děje a nechal se unášet tímto kouzelným detektivním příběhem, plným teologických a filozofických úvah...takto mnohovrstevnaté a propracované dílo sepíše vskutku jen mistr pera a magických myšlenek jménem Umberto Eco.

Karcoolka2210
25. května

Skjaninka presne vystihla moje pocity pri čítaní tejto knihy. AJ

honzzz
18. dubna

Udivilo mě, jak Eco dokázal skloubit náročnost s čtivostí. Ta kniha má takovou atmosféru, že mě čtení nikdy nepřestalo bavit, a to navzdory úletům jako je popis vstupního portálu chrámu jedním souvětím dlouhým 17 řádků! Výborná středověká detektivka prožitá lidmi, kteří žijí, myslí a vnímají velmi jinak než dnes my.

andrii24
01. dubna

Krev tekoucí z uzavřených oken opatství, slita do rudé kaluže, ďábelského závoje. Smrt kape z listů zakázané knihy. Lokli si černých sil, na jazyk hostie položena, jedovému olizu podrobena. Strach se třepotá. Zlo fouká ze strnišť, z holých zdí, posvátných tabulí. Vyjmi mysl, která předstupuje před temnotu oltáře. Nenech padnout život ani duši, zabraň jejich poslání do želez. Opraš dávno zaváté tajemství labyrintu za zrcadlem. V jednom ohni, nenech kámen na kameni...

Messilina
31. března

Výborná kniha. Jako historický román patří k top. Jako detektivka je opravdu velmi kvalitní.

Lector
28. března

Chce se mi napsat, že je to taková moje stálice mezi knihami. Ale slovo „stálice“ není to pravé, neboť moje oblíbené knihy nezřím na svém „čtenářském nebi“ každý den, ale stejně jako vlasatice čas od času tu a tam zazáří v temných zákoutích knihovny. Takže píši, že je to taková moje „kometa mezi knihami“.
O Jménu růže toho bylo napsáno mnoho, počínaje jednoduchými pudovými komentáři zde až po literárně vědecké studie. Není nutno nějak zvláště přikládat polínko do ohně (poněkud morbidní přirovnání vzhledem k vyústění děje). Jen se pozastavím u toho mého opakovaného čtení. Přečetl jsem ji snad počtvrté, asi třikrát jsem viděl film a asi třikrát jsem si poslechl její 10dílnou rozhlasovou dramatizaci. A slovy pomocného učitele Poustky musím napsat: „to se neomrzí“.
Příběh nabízí mnoho intepretací a mnoho čtenářských poloh. Vždy v něm najdu něco nového a vždy znovu a znovu obdivuji sílu Ecovy imaginace a profesionalitu vědce, se kterou přistoupil k podání obrazu středověku. S narůstajícím věkem mne stále více pohlcují disputace odvozené z díla, jež Eca inspirovalo – ze spisu „Defensor pacis" z roku 1324. Na tom je vidět, jak autentický Eco byl, a datace příběhu do období, kdy doznívaly dramatické společenské otřesy vyvolané středověkými náboženskými hnutími a zrodem nových reformních církevních řádů, přičemž bylo jen ztuha patrné kdo je kdo, jak Eco bravurně osvětluje, dodává jeho dílu nesmírné zajímavosti.
Vilém je svým způsobem autorovou sebereflexí. Nachází zálibu ve svých intelektuálních schopnostech a vystavuje je na odiv. Mám ale pocit, že to není bezúčelné a v daném dobovém kontextu jde o vytvoření kontrastu k dogmatickému myšlení, jež začalo erodovat zásluhou mnoha laických myslitelů a kleriků.
Stále čtu původní vydání z 80. let. Příště si ale přečtu zrevidované vydání.