Baudolino

(SPOILER) Skvělý historický román, který vypráví o tom, jak Baudolino, středověký cestovatel Mandevillovského typu, vypráví o svých cestách, které nikam nevedou, ničeho nedosáhnou, jsou naprosto katastrofické, ale smysl mají.

Baudolinovo vypravování o cestách probíhá na pozadí dobytí Konstantinopole v roce 1204. Kdy křižáci zneuctili své poslání, aby zaplatili své dluhy, dobyli a vyrabovali jedno z nejsvatějších křesťanských měst, za což byli všichni vyobcováni z církve. Tato událost dovoluje Ecovi zasadit děj do střetu dvou kultur – latiníků a Římanů, ale také do střetu dvou období – před Tomášem Akvinským a po, ale také dvou hodnotových žebříčků – pozemských a svatých. Dualismus je jedním ze stavebních kamenů tohoto díla, dále například dvojice pravda a lež, otec a syn, žena a muž, císař a papež atd.

Ecův Baudolino má několik rovin. Co je úžasné, je to, jak se všechny roviny vzájemně doplňují a amplifikují, jedna bez druhé by nefungovaly. Co to znamená? Tento román nelze shrnout krátkým komentářem. A to je taky krásné, abyste jej totiž pochopili, tak si jej prostě musíte přečíst. A když jej přečtete, tak ho pochopíte, ale nebudete jej schopni popsat nebo vystihnout – to totiž dokázal jen Baudolino, nebo ten druhý ještě větší lhář.

Celé dílo lze tak například považovat za vtip o vztahu reality a vypravování (zobrazovaného a zobrazujícího). Jedná se vlastně o vypravování na druhou. To krásné: Není to pouze o tom, jaký vliv má vypravěč na příběh, ale o tom, jaký vliv má příběh na vypravěče.

Kromě výše zmíněného Mandevilly by šel Baudolino přirovnat ke Komenského Labyrintu světa, či Božské komedii. Je to kniha, která cestu využívá jako metaforu. Je to kniha, ve které jsou lži pravdivé.

Po dočtení budete mít chuť učinit to, co činí sám Baudolino na konci knihy, ale pouze v přenesené podobě.