Umberto Eco

Český rozhlas Vltava, 8. ledna 2022, Literatura:
Umberto Eco: Stylistika kýče. Úvaha italského spisovatele nad jedním z fenoménů masové kultury:
https://vltava.rozhlas.cz/umberto-eco-stylistika-kyce-uvaha-italskeho-spisovatele-nad-jednim-z-fenomenu-8649798?fbclid=IwAR38mohKbKDmp-uqNdyttAtCQLdWgou-Ma_1-YKPm4MAoeSlmGLW8Cx_Hwo

Václav Maxmilián pro h7o.cz, 19. 2. 2021
Přestože Eco mnohokrát proklamoval, že nechce, aby jeho osobní knihovna — a svým způsobem jeho životní dílo — byla po jeho smrti rozdělena, nakonec se to stalo. Před nedávnem byly totiž rozhodnuty správní spory a knihovna zůstane dílem na Ecově domácké Boloňské univerzitě a dílem — v podobě 1200 svazků starších roku 1900 — připadne knihovně Braidense v Miláně: http://www.h7o.cz/od-hlouposti-jeste-dal/?fbclid=IwAR0_0sQ2mB0KEdlfokXHMIwrtZB3k5BbUb5F6reAd8rmJPHM1jKkG4tHk2k

Aktualne.cz, 2.2.2021
Měl přes 35 tisíc knih. Italové rozdělí pozůstalost a archiv Umberta Eca
https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/mel-pres-35-tisic-knih-italove-rozdeli-umberto-eco-archiv/r~cdb2eb10655911eba7deac1f6b220ee8/

Skvělý historik. Úžasný člověk. Inteligentní spisovatel. Autor nesmrtelné knihy Jméno růže. Důvody, proč tohoto autora musí mít každý v oblíbených.

Autor z desítky mých nejoblíbenějších. Kriticky ale musím přiznat, že stín Foucaultova kyvadla už později nepřekročil. Jeho chyba, nastavil si sám laťku příliš vysoko.

Jsou to vlastně už tři roky, co Umberto Eco zemřel. Přesto platí především to, co tak přesně napsal Yenda. Lidský život je limitován, to co po člověku zůstane je věčné (alespoň v našich současných lidských dimenzích) pokud je to natolik kvalitní, jako bylo a vlastně je dílo Umberta Eca. A jsem strašně rád, že toho napsal mnohem víc, než co jsme dosud přečetl. K jeho hlavním románům (Jméno růže, Fucaultovo kyvadlo i Pražský hřbitov) bych si dovolil poznamenat, že mi jeho knihy nepřipadají ani složité, ani komplikované. Vyžadují "pouze" soustředění, pozornost a jistou trpělivost, která se změní až v jistou posedlost, dokud se s knihou zcela nevypořádáte až do samého konce. Eco nebyl onen typ intelektuála, který se snaží ohromovat, být originální za každou cenu (což většinou vede k hromadění klišé) ani předvádět za každou cenu své rozsáhlé znalosti a vědomosti. Pokud jsem už zamlada něco v Jménu růže neznal, prostě jsme si to našel, nebo jsem se zeptal. Na tom není nic špatného. A vést čtenáře, aby se zajímali i trochu víc, než co je ve vlastní knize také není pozérství, pokud je ovšem součástí takových knih, jaké tento Ital psal. Eco se ani nesnažil manipulovat čtenářem, ani ho nechtěl někam směřovat. Vyprávěl a vyžadoval jistou pozornost. Bylo by fajn, kdyby člověk mohl těm, kteří mu v jeho životě něco "dali" (a rozhodně nemyslím nic materiálního) poděkovat. Bohužel, nejde to, protože spousta těch, o které se jedná, už tady (a někteří z nich dost dlouho) nejsou. Ale jsem si jist, že popularita nebyla to, o co by tito velikáni včetně Eca až zas tolik stáli. A v souvislosti s tímto autorem mě napadá, že neznám a nečetl jsem mnoho italských autorů, ale vše, co jsem dostal z této líbezné, byť občas nešťastné země dostal do ruky, bylo nesmírně kvalitní a je jedno, jestli to byl Buzzati nebo Andrea Camilleri. Itálie dala Evropě co se týká kultury snad ze všech národů nejvíc a ve zlatém fondu, kam tak marnotratně přispívala není dílo Umberta Eca rozhodně marginální položkou.

„Kdo nemá mravní zásady, obvykle se zahalí do praporu, a parchanti se vždycky dovolávají čistoty své rasy.“ (Pražský hřbitov)