Dvě věže

2 22. srpna

Kdybych měla vybrat nejhorší díl z jedné z nejlepších trilogií vůbec, byly by to právě Dvě věže. A nikdy bych neřekla, že si nakonec oblíbím více putování Froda se Samem. Nikdy mi moc nesedlo četné oslovování a zvolání užívané pro krále se záměrem navodit atmosféru starodávných mýtů a hrdinských bájí, popřípadě písní, tak jak to právě v této knize Tolkien dělal.

Co mě ale vždy dostane jsou mnohé odkazy na Silmarillion a fakt, že Tolkienovu trilogii prostě nelze vnímat odděleně, ale pouze jako celek s výše zmíněnou knihou, pokud z toho čtenář chce mít ten pravý požitek.

Díky mistře :)

21. srpna

Výborné pokračování krásného příběhu....

2 08. srpna

Z Dvou věží jsem vždycky měla tak nějak pocit, že je to hrozně chlapský díl :D Teď se mé mínění trošku poupravilo, nicméně stále kvůli všem těm popisům, bojům a pro mě nepříliš atraktivním místům zůstává nejslabším dílem trilogie.

20 25. července

Pokaždé, když Dvě věže znovu čtu, mě překvapuje, jak rozdílné – a přitom vzájemně se výtečně doplňující – je ladění obou polovin svazku. Jako by šlo o dva pohledy na hrdinství: hrdinství válečnické, aragornovské, vítězné a odvážné, ochotné jít do velkolepé bitvy a střetu s mocným čarodějem na jedné straně; a na druhé straně pak hrdinství Frodovo a Samovo, pomalé, odolné, trpící a snad ještě odvážnější, vedoucí úmorným pochodem v nepěkné společnosti napříč ještě méně pěknou krajinou vstříc černavým horám a sebevražedné misi.

Od zhlédnutí filmů, jež jsou ostatně také vynikající, mě vždy zaráží také to, jak jsou určité pasáže stručné, zejména pak bitva o Helmův žleb. Na síle jim to však nikterak neubírá, spíše naopak – syrová strohost jistých aktů působí na vyprávění jako steroidy. Pozoruhodnou vlastností, která ovšem vůbec není něčím samozřejmým, je rovněž to, že text působí pořád stejně svěže a silně, bez ohledu na to, jak moc jsme ve Středozemi doma. Každá věta čpí stejnou mýtickou mocí při prvním čtení stejně jako při desátém opakování se znalostí kompletní historie Ardy a každého jednoho gondorského a rohanského krále. Zvláštní a skvělé.

V kouzelně zběsilém tempu pokračuje i ve Dvou věžích objevování Středozemě, zdokonalené nyní ještě hlubší inspirací minulostí a záhadnými místy, a to tím více, čím víc se příběh stáčí k jihu a dál od domáckého Kraje. Prostřednictvím národa Rohirů na čtenáře dýchne anglosaský středověk... a ještě hlouběji míří tajemný a starobylý hvozd Fangorn, pozůstatek nejdávnějších pralesů, a to včetně původních obyvatel. Středomořskou magií pak zasrší kouzelný, rozcuchaný a voňavý Ithielen, nořící se nečekaně uprostřed zmaru. Inu, kdo by nechtěl žít ve Středozemi i za cenu toho, že ho krutě umučí skřeti – jen řekněte?!

2 06. června

Tenhle díl je můj nejoblíbenější, je akční než ten první a čtivější než závěrečný. Navíc se už ve Středozemi trochu lépe orientujeme, není to pro nás tak nové a složité, a můžeme se soustředit na kvalitní příběh. Od téhle knihy jsem měla velký problém odcházet, a často jsem četla dlouho do noci, a snažila jsem se vyšetřit si na čtení pár minutek i ráno před odchodem do školy. Navíc na konci minulého dílu (nebo na začátku tohoto, odpusťte, nevybavuji si to) došlo k rozdělení společenstva, díky čemuž máme možnost poznat toho ze Středozemě ještě více.

1 29. května

kniha se četla krásně .. děj mě zaujal ..

14 29. května

To podstatné jsem napsal v komentáři k prvnímu dílu trilogie. To platí pro celou sérii.
Tady snad jen doplním či vyzdvihnu dvě skutečnosti.
První z nich jsou verše a písně. Pro někoho možná nudné a nadbytečné, ale ukazují, jak byl Tokien inspirován slovesností a jejími historickými formami. V člověku to vyvolává asociace středověkých trubadúrů a jejich písní. Dílu to přináší charakter vznešenosti a spojuje je to s naší literární tradicí.
Druhou – poněkud banální - skutečností je, že Tolkienova Středozem je v zásadě zemí, na níž žijeme my v Evropě. Patrné je to zejména při popisu flóry. Ač Tolkien vytvořil nový svět fantasy, považuje za důležité zdůraznit, že to není alternativní svět, ale vytvořil iluzi světa, který předcházel tomu našemu, než se v něm definitivně ujali vlády lidé. Tímto konceptem rezonuje s vírou lidí, kteří na Zemi hledají pozůstatky civilizací, které nejsou ryze lidské. Mám pocit, že takových lidí není zase tak málo.
Takovým pojetím také autor neodvádí čtenářovu pozornost k nepodstatným věcem a soustředí ji jen na to nejdůležitější - na boj dobra se zlem a charaktery postav. A to je to podstatné, v čem se dnešní autoři s Tolkienem rozcházejí.