Lolita přehled

07.05.2025

Po delší době zase jeden z těch zapomenutých literárních dluhů, které jsem si chtěl odškrtnout a splnit tak nějak z povinnosti. Příběh nemá smysl příliš komentovat, z anotace je vše zřejmé. Je to román o prokletí posedlostí za hranici sebezničení. Přesto, že od vydání došlo k výraznému posunu společensky akceptovatelných témat, troufám si říct, že i po všech těch letech je kniha stále kontroverzní. Ne vyprávěcím stylem, ne jazykem, ne očekávanou explicitností, která tam nakonec není, ale dějem, tématem, chcete-li, premisou zneužívání dospívající dívky, vlastně dítěte. Je to naopak právě vypravěčský styl a jazyk, kvůli čemu bych román označil za významný a hodnotný. Bavila mě ta proměnlivost, od seriózního vyprávění, přes humor různé intenzity, po zhusta sarkastické a cynické průpovídky. Bavila mě hra se slovy, ten jazyk, opět proměnlivý, výrazně expresivní, místy téměř poetický, výpravný, jindy naopak podivně komplikovaný, kudrnatý, sebestředný až marnivý. Bavily mě popisy vnitřních pochodů a myšlenek protagonisty, což vlastně tvoří většinu knihy a poskytuje vhled do té podivně nastavené a prokleté mysli. H.H. je melancholik, posedlý a značně emocionální, i přes tu emocionalitu však vykazuje silné psychopatické rysy. Je zajímavé sledovat, jak se v průběhu děje posouvá k čím dál větším extrémům. Psychologie protagonisty je výjimečně propracovaná, čtenář nahlédne do nejniternějších zákoutí motivace, posedlosti, emocionality. Konstantou je téměř permanentní psychická nepohoda – tedy alespoň od začátku „vztahu“. Téměř vtipně působí kontrasty vytvářené Humbertovou myslí, např. vášnivé a radostné popisy „nymf“ na jedné straně, vs. nudné a unylé popisy dospělých žen na straně druhé – rozdíl nemůže být výraznější. „Vztah“ s Lolitou není idylický od samého počátku, to je slabě řečeno. H.H. si moc dobře uvědomuje tu pekelnou trajektorii, nesprávnost konání a postupující toxicitu danou zneužíváním, psychickým vydíráním, bezcitností a (sexuálním) násilím, Lolita pochopitelně taktéž. Směřuje to tam, kam musí, posedlost je sebezničující, sebedestruktivní. Závěr je intenzivní, a pokud jsem měl v některých partiích pocit nudy, závěr toto vynahrazuje. Čímž přiznávám, že mě některé pasáže příliš nebavily, nezaujaly, nicméně není to převažující dojem. Ještě krátkou poznámku k „explicitnosti“: vůbec tam není. Není to erotický a už vůbec ne pornografický text, až na občasné více či méně rafinované pojmenování intimity a intimních partií, všechno explicitní zůstává nevyřčeno, naznačeno a odehrává se v náznacích. Představivost nicméně pracuje. V závěrečném komentáři pak autor vysvětluje motivaci k sepsání díla, odmítá jakékoliv výklady, odmítá symbolismus nebo morální poselství či přesah a vyzdvihuje pouze něco, co nazývá „estetickým blahem“. Ano, to estetično v textu rozhodně je, přesto, alespoň za sebe, jsem tam nalezl právě též silný morální přesah.

05.05.2025

Jedna z nejkontroverznějších knih vůbec – a přesto (nebo právě proto) naprosto fascinující. Nečte se lehce, je to nepříjemné, zneklidňující, ale zároveň neuvěřitelně silné a jazykově nádherné. Nabokovův styl je hypnotický, obrazotvorný a místy až děsivě krásný. Tohle není příběh o lásce, ale o posedlosti, sebeklamu a manipulaci – a člověk z toho má husí kůži ještě dlouho po dočtení. Pět hvězd za mistrovství slova a literární sílu, která se nezapomíná.