Metla komentáře u knih

„Myslím, že jsem se už zmínil, že mám tetu jménem Kateřina. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Teta Kateřina má syna. Je mu 18 let a jmenuje se Milouš. Neštěstí nechodí nikdy samo. Teta Kateřina je vdova a Milouš je sirotek, protože strýc František před deseti lety zemřel. Jistě nelituje, že to udělal.“

Ideální četba do současné doby, plné starostí, omezení a neradostných vyhlídek: úsměvný český skvost popisující předválečnou idylku vyšší střední třídy. Vypravěče, „starého“ mládence, limituje v rozletu jeho usedlost a slušnost (až nesmělost), naštěstí si však pořídí svérázného sluhu. Saturnin vytváří vzrušení měrou vrchovatou a dokáže pána „nenápadně“ dostrkat ke světlým zítřkům. Ve výčtu postav nesmí chybět movitý dědeček, majetku lačná teta Kateřina a její spratek Milouš, doktor Vlach se škodolibým smyslem pro humor a okouzlující slečna Barbora. Poslední jmenovaná byla v mých představách jediná, kdo neměl tvář ze seriálu, ostatní herci seděli jako pověstný zadek na hrnci (ač ne vždy odpovídali popisu).
Ráda jsem se k „Saturninovi“ po dlouhých letech vrátila, třeba se v budoucnu ještě setkáme. Zdejších 91% souhlasí s mými neslábnoucími dojmy.

94 07.01.2021

„Jakýsi rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; jakýsi rozkaz by je mohl proměnit v naše přátele. U nějakého stolu podepíše pár lidí, které nikdo z nás nezná, kus papíru, a po celé roky je našim cílem to, co je jinak trestáno opovržením světa…“

Když nám češtinářka na střední škole ukázala knihy, ze kterých si každý měl jednu vybrat, aby ji přečetl a potom prezentoval před třídou, nezaváhala jsem. Poměrně krátký román o válce mi přišel jako nejstravitelnější volba mezi tou vážnou, tlustou literaturou. Už si nepamatuju, jestli jsem tehdy správně pochopila poselství o zničené generaci mladých mužů, každopádně jsem se do hrůzy 1. světové války zanořila až po chlupy v nose. O čtvrt století později nebyl zážitek o nic méně drastický, jen snad ještě naléhavější, působivější.
Nenacházím žádný důvod, proč na počest této tragické, bolestivé výpovědi nevystřílet plný zásobník hvězdiček. Kéž už by lidi dostali rozum (i cit) a na všech frontách zavládl klid. Vládci rozhádaných zemí by si zahráli kámen-nůžky-papír na tři vítězné a netahali do svých mocenských ambicí zbytek obyvatelstva. Jen jsem se trochu zasnila... 90-95%

88 08.06.2021

Další z těch knih, u kterých si říkám: ať už 21. století přináší libovolné nesnáze, pořád se máme jako prasata v žitě – vždyť po většinu lidské historie bylo hůř, obvykle mnohem hůř. Žádné technologie usnadňující život, k tomu vachrlaté vzdělání, pro muže výběr kariéry omezený, pro ženy téměř nulový, dřina od dětství dokud zdraví vydrželo, jinak by se člověk mohl jít pást. Bez práce nebyly koláče, vlastně ani chléb, natož si dojet taxíkem na sociálku vyřvat vyšší dávky. Umřel vám živitel rodiny? Smutné, uvolněte byt pro nového zaměstnance. Kam s dětmi půjdete, co budete jíst? Váš problém.
„Šikmý kostel“ nabízí formou rodinné ságy poměrně komplexní pohled na to, jak se žilo v hornickém kraji před 130 – 100 lety. Dozvěděla jsem se leccos nového o rodné hroudě (no, spíše hroudě sousední; Orlovou, Karvinou a Těšínsko znám pouze zběžně), například jsem neměla tušení o krvavých konfliktech s Polskem. Hned úvodní pouť do Wieliczky za solí byla nevšední, zajímavá a drsná. Předpokládám, že většinu současných žen a dětí by cesta za daných podmínek rychle zlomila fyzicky i psychicky.
Zhruba od roku 1919 už mě děj tolik netáhnul, poslední čtvrtinu románu bych tedy hodnotila „jen“ čtyřmi hvězdami. Ovšem první polovinu jsem bez dechu prošlapala umouněná uhelným prachem, silný příběh o těžkých dobách si mě spolehlivě získal.
85-90%

88 31.05.2021

“Její chodidla se osopila na podlahu. Rukávy od pyžama se nadechly vzduchu. Prošla tmou v chodbě směrem k tichu, které bývalo hlučné, směrem k vláknu měsíčního světla visícímu v obývacím pokoji.”

Zhruba před rokem jsem “Zlodějce knih” dala košem po pár desítkách vět. Byly divné, nechtělo se mi nad nimi přemýšlet. Minulý týden jsem dostala náladu na něco z války, tak Zusakův román opět opustil poličku a tentokrát se do ní vrátil přečtený, s jemným pohlazením hřbetu.
Překvapivě to Německo, do kterého jsem zavítala, nebylo většinu knihy extrémně drsné ani pochmurné. Ukazovalo čtenáři spíše přívětivější lidskou tvář, menší či větší střípky z životů obyvatel jednoho města. Desetiletá Liesel zde nachází nový domov, rodinu, přátele, zažívá chvíle vážné, nevšední, dramatické i veselé. Poznává krutost i laskavost, bestialitu i nenápadné hrdinství. Objeví sílu slov.
Zhruba tři čtvrtiny románu jsem si říkala, že mám co do činění s příjemnou, silně čtyřhvězdičkovou knihou. A snažila jsem se psychicky připravit na závěrečnou emocionální smršť. To není spoiler, vypravěčka Smrt (jediný fantastický prvek) nenechala už ze startu nikoho na pochybách. Stejně jsem dočítala v slzách, jakkoliv byly osudy předem jasné.
“Zlodějka knih” je připomínkou, jak si máme vážit míru, obyčejné doby v dostatku, bez obav z bomb či násilí zfanatizovaného davu. Neustupujme zlu, ať je pokryté sebehezčím pozlátkem zdánlivě vznešených ideálů. Nenechme se zblbnout politiky a jejich nástroji propagandy - médii, používejme zdravý rozum v kombinaci s pudem sebezáchovy a předejme svým potomkům co možná nejbezpečnější svět. Poselství (nepřevratné, ovšem navždy aktuální) je předáno dojemným způsobem, aniž by autor příliš tlačil na pilu.
Bylo mi v Molchingu mezi všemi těmi “Saumensch” a “Saukerl” moc dobře, těžkým časům navzdory. Narazila jsem na pasáže, kdy můj zájem ochaboval a ráda bych věděla víc třeba o Rose (co tuhle herdek babu vytvarovalo do podoby pěsti, jak se poznali s Hansem?). Každopádně nezbývá, než přidat pátou hvězdu, “Zlodějka knih” se mi vkradla do srdce a udělala si tam místo. 85-90%

87 22.07.2020

"Bylo mi třináct, když jsem v páchnoucím pokoji se čtyřmi lůžky, na nichž v léčebně dlouhodobě nemocných podřimovali léky omámení pacienti, zahlédla i svůj konec a pochopila, že lidé okolo mě prožili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes. Že i moje rodina má svou historii. A že o ní nic nevím."

Tiché roky, dokonale výstižný název pro pocity duševní izolace, zraňující odtažitosti, neporozumění, křivd, zkrátka té soustavy příčin a následků, jak si lidé mohou znepříjemnit život – nejen sobě, i ostatním, nejbližším v první řadě. Na začátku knihy je Bohdanka a kolem ní podivná „rodinná“ atmosféra… Více asi nemá smysl prozrazovat, odhalování bolestně zanícených kořenů tohoto nemocného zubu je podstatou knihy: retrospektivní vyprávění s minimem dialogů, množstvím zjitřených emocí a úvah, to vše na pozadí proměnlivé doby (dominuje šeď a prázdnota socialismu).
Tématicky je mi román blízký, komunikační bariéry pro mě bohužel nejsou terra incognita, přesto mě „Tiché roky“ nezasáhly takovou silou jako „Hana“. Navíc je nutno brát v úvahu opakující se tvůrčí postupy a s nimi potřebu dávkovat díla Aleny Mornštajnové střídmě (stejně jako u Fredrika Backmana). Pátá hvězda byla každopádně na dosah a právě tato spisovatelka se definitivně stává první ženou mezi mými oblíbenými autory.
80-85%

84 14.03.2021

Ehm... no... jak bych to... prostě přiznám své nejtemnější, nesmírně zahanbující tajemství: já, protřelá fantasy harcovnice, jsem dnes poprvé dočetla knihu od... J.R.R. Tolkiena. Vím - skandál a z ostudy kabát, svetr, fusekle i spoďáry.
"Hobit" se ke mně poprvé dostal na střední škole, ale tehdejší akcechtivá puboška žádala drsné, svalnaté hrdiny, žádné mrňavé Pytlíky! Probrouzdala jsem se někam ke straně 150 a vrátila tu poněkud nevzhlednou cihličku spolužačce nedočtenou. Podruhé mi můj nastávající doporučil "Hobita" v angličtině, coby titul vhodný k oprášení jazyka. Vydržela jsem asi 20 stránek. A teď se objevilo to slůvko "aneb" ve Čtenářské výzvě, což byl konečně správný stimul kousnout se do zadku, absolvovat celou cestu tam a zase zpátky.
Co si budeme nalhávat, ideální dobu pro tuto fantasy pohádkového střihu jsem minula o 30 let. "Hobit" je milý, úsměvný, výpravný, poměrně černobílý příběh, ve kterém mají všichni zlouni mozek velikosti mungo fazole. Bilbo (potažmo Gandalf) snadno přelstí každého žravého zlobra, pavouka, skřeta, flámujícího elfa i jiné dutohlavy. Pokud se hobit a 13 trpaslíků (+ někdy čaroděj) ocitnou v drastické nevýhodě, nevadí, přiletí bůžek ze stroje v podobě dobře informovaného mluvícího ptáka, neporazitelného kožoměnce a tak dále. Ani ten kouzelný prsten není k zahození. Akorát si pořád marně lámu hlavu, jak proti okřídlenému drakovi pomohlo zničení mostů... zřejmě si sedím na vedení, co se dá dělat. Také bych zvláště ve druhé polovině ráda dostala bůra pokaždé, když se objevilo slovo "sveřepý".
Dost už však bylo okopávání "Hobitových" chlupatých kotníků, přijímám jeho poselství: i malý človíček se může stát velkým hrdinou. Upřímně doufám, že za nějakých šest let tato fantasy klasika osloví mou cácorku a stane se nedotknutelným kultem alepoň pro ni.

80 13.01.2020

Coby odvěký milovník sci-fi a fantasy mám několik obludných a především ostudných restů. Mezi ty nejvíce zahanbující patří díla J.R.R. Tolkiena, které náctiletá jalovička odložila nedočtené. Nebavilo. Málo udatných, pohledných svalovců, ob stránku kosících nepřátele po tuctech jedním máchnutím mocné paže... Holt puberta, no, vydržela mi dlouho. Po čtvrt století jsem se odhodlala absolvovat s Bilbem Pytlíkem celou cestu tam a zase zpátky, s jeho synovcem za sebou máme zatím třetinu a jsem si jistá, že tentokrát budu svědkem finálního nakopání Sauronových cojones. Už mám trpělivost s nadměrnou popisností, odbíháním od ústředního děje k jiným příběhům, písním a básním (ideálně v jazyce elfů, ať tomu nikdo nerozumí), s občasnou dávkou patosu v jednání i mluvě postav, s hledáním souvislostí. Naladila jsem se na správnou vlnu a nechala se zvolna unášet.
Našla jsem konečně zalíbení v této temné pohádce o síle jedince, síle přátelství a vůbec různých silách, formujících lidi a celý svět. Putování mi téměř konstantně osvětlovala čtveřice hvězd, pátou přidávám jako uznání, kolik inspirace pan Tolkien poskytl dalším autorům a nejen tvůrcům knih. 85%

79 15.09.2020

My, Češi, máme Járu Cimrmana, Američani mají Forresta Gumpa a Švédi Alana Karlssona. Posledně jmenovaný světoběžník, jenž ovlivňoval dějiny 20. století ve všech důležitých ohledech, má ještě ve sto letech dostatek sil a svědomí se značným manévrovacím prostorem. Tudíž skrz okno domova důchodců a maceškový záhon vyráží na fosilní road movie, která mu umožní páchat trestnou činnost, potkávat zajímavé lidi (i zvířata) a hlavně pít cokoliv s obsahem alkoholu - pokud to není z banánu, případně s deštníčkem.
Jestliže se čtenář neorientuje v nedávné historii, politice a proslulých osobnostech, užije si knihu jen napůl. Kdykoliv na mně vyskočila nějaká neznámá událost (výbuch v Teheránu, požár ve Vladivostoku), ztrácela jsem jistotu: fabuloval autor i tentokrát na reálném základě, čímž je to ještě vtipnější, nebo si vše vycucal z prstu?
Ať je to jak chce, příznivci absurdity a černého humoru si přijdou na své. Román má pár slabších stránek, i tak jsem se po většinu četby culila a občas se rozchechtala nahlas. 85%

"...ať pan Mao promine, ale on (Alan) má zrovna teď komunismu plné zuby a touží si oddechnout někde, kde člověk může dostat Coca-Colu s vodkou bez příslušné politické přednášky.
Mao odpověděl, že mu to sice prominout může, ale pan Karlsson by si neměl dělat velké naděje. Komunismus totiž slaví úspěchy všude, nepotrvá to dlouho a dobude celý svět.
Načež se Alan otázal, jestli by mu někdo z pánů mohl poradit, kde si komunismus podle jejich názoru dá se svým vítězným tažením nejvíc načas.
Mao Ce-tung, Kim Ir-sen a maršál Mereckov dali hlavy dohromady a celou věc mezi sebou probrali. Padl návrh na karibský ostrov Kubu, něco kapitalističtějšího než právě ten si pánové těžko dokázali představit."

76 20.02.2020

Neobyčejný život jedné "obyčejné" ženy (spíše ještě dívky), obdivuhodně silné Anny... tedy psychicky silné, nikoliv macaté. Nelehká doba, krásně vylíčené prostředí a několik skvěle zpracovaných citlivých témat (potraty, manželství, duševní choroby, nastupující totalita a s ní atmosféra strachu atd.). To, co mi chybělo u "Mlýna", především detailněji prokreslené charaktery a věrohodněji vylíčené události, jsem nalezla v "Heřmánkovém údolí". Úvodní stránky knihy jsou pro drsné povahy (mně běhal mráz po zádech tak intenzivně, že tam snad zůstaly omrzliny) a řádění komunistů je také popsáno velmi sugestivně.
"Heřmánkové údolí" mi zkrátka (navzdory určité nerafinované jednoduchosti textu) učarovalo; e-book ani půjčování nepostačí, musela jsem si koupit výtisk do poličky. Na tvorbu paní autorky si posvítím důkladněji, laťka je nastavená vysoko. 90%

75 22.07.2021

Doplněna další cihla do děravé zdi mnou přečtené klasiky. Notoricky známý příběh o bandě děcek izolovaných na ostrově jsem kdysi dávno viděla v televizi, přesto mě pár věcí překvapilo - především negativně. Bez mírných spoilerů to nepůjde. Kluci se na místo dostali blíže neupřesněným nouzovým přistáním či havárií letadla... a všichni jsou v pohodě. Ani slovo o případných obětech mezi pasažéry, nikdo neutrpěl zranění. Rozrušení, pláč, stesk po rodině? Kdepak. Nezletilí robinsoni se chovají bezstarostně, spokojeně až nadšeně, jako by právě vystoupili z autobusu na prázdninovém táboře. Proč autor takhle podkopal uvěřitelnost hned ze startu?
Partě šesti až dvanáctiletých smradů lze jistě odpustit hloupost, nezodpovědnost, lenost atd., ale nebýt se schopni ani přepočítat? Reakce na občasná úmrtí byly zoufale vlažné, hodné davu psychopatů a ne (převážně) duševně zdravých dětí. Otrávilo mě omílání stejných věcí stále dokola, zbytečné byly rádoby poetické popisy přírody, uvítala bych spíše přiblížení jednotlivých charakterů, jejich minulost, co je formovalo? Také závěr je rozpačitý - nikoliv samotné události, jen styl jejich podání ubral finiši na působivosti.
Prostě a jednoduše: líbil se mi nápad, ta ústřední idea “Pána much”, kdy se čtenář stává svědkem morálního rozkladu zdánlivých neviňátek. Zpracování mě však nenadchlo. Kdybych knížku četla jako školou povinná Metlička, jistě by v mé paměti skončila mezi kultovními záležitostmi. Takhle váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. 70%
P.S.: V rámci guilty pleasure jsem absolvovala socialistický doslov, plácající páté přes deváté a na zřídkavé slušné postřehy vršící hromady páchnoucích budovatelských exkrementů. Až mě z toho otřepalo...

73 25.08.2020

Další strohá historická fakta byla nahrazena literárním popisem, který doplnil množství detailů a překryl nezřetelné černobílé momentky v mé paměti živoucími barvami skutečnosti. Co se mi nepodařilo zjistit z románu, dohledala jsem částečně v téměř vševědoucí Wikipedii.
Název knihy vlastně není přesný, protože těch hrdinů, vzdorujících dle svých možností zrůdnosti nacismu, bylo podstatně více. Ve škole o všech neučí, hodiny dějepisu se omezují pouze na nejznámější jména; ráda jsem poznala další a hodlám ctít jejich památku přinejmenším v duchu. Nezaslouží si být zapomenuti. Bohužel krutá doba nebyla skoupá ani na zbabělce - nikomu však nepřísluší soudit, bolest nebo strach o své blízké může člověka snadno dohnat k zoufalým činům.
Kdykoliv narazím na pohnuté osudy účastníků 2. světové války, přiměje mě to lépe chápat současnou německou sebenenávist, s jakou se ochotně vzdávají své civilizace ve prospěch lidí z chudobou a válkami zmítaných zemí. Hitler a jeho pohůnci likvidují Evropu i 75 let po své smrti.

Panu Šulcovi bych za pečlivé shromáždění dat a jejich převedení do dramatické podoby udělila silné čtyři medaile, ovšem z úcty ke statečným vojákům, členům odboje i nevinným obětem zhovadilé ideologie musím připíchnout také pátou. 85%

72 25.11.2020

"Mrakoplaš se pokusil zavřít oči, ale jeho obrazotvornost víčka neměla a zírala očima dokořán otevřenýma."

Šestnáct. Tolik mi bylo, když mi na prázdninách v blízkosti Frýdlantu nad Ostravicí došlo čtivo, já se tudíž vydala do (jediného) tamního knihkupectví a zakoupila (jediného) nalezeného zástupce žánru fantastiky. Na první pohled mi to teda připadalo jako nějaká kuchařka, neptejte se proč, každopádně jsem ještě týž den zjistila, že fantasy nejsou jen svalovci s meči a ušlechtilí hrdinové. Objevila jsem jejich protipól: Mrakoplaše, ne tak úplně mága pochybných schopností i charakterových vlastností. A místo zádumčivosti vznešených království dostala má bránice zásah Zeměplochou. Vyvinula se u mě nová závislost. Dealer byl naštěstí až do posledních chvil velmi plodný, proto máme doma plné poličky knih pana Pratchetta, v geniálním překladu pana Kantůrka. Nechť je oběma v literárním nebi veselo.
Pokud mám být objektivní, neměla bych "Barvě kouzel" přičarovat více než čtyři slony či jiná vesmírná tělesa. Putování turisty Dvoukvítka s ne zcela dobrovolným průvodcem Mrakoplašem bylo svižné, úsměv na ksichtu se zdál být permanentní, ovšem v poslední třetině můj zájem o jejich čím dál absurdnější lapálie klesal, smíchu ubývalo. 80-85%

"Mrakoplaš se snažil zbavit vzpomínky na tu výšku, ale jí se u něj obzvláště zalíbilo, terorizovala ostatní obyvatele jeho mysli a převracela mu mozek naruby."

72 25.02.2020

"Já, hergot, nejsem nepříjemnej!"
Co je to za podělaný život a zkažený svět, když už člověk nemůže ani v klidu spáchat sebevraždu?! Doba se mění, společnost také a ne každý jedinec je schopen držet krok. Někdy se však může přikutálet kamínek, který spustí lavinu změn. Například čerství přistěhovalci v rozšiřující se čtvrti.
Zpočátku jsem se cynicky pochechtávala a říkala si: "No tebe bych chtěla za souseda, Ove!" Ale jak kapitoly ubíhaly, z té věty se vytrácel sarkasmus. Do finále bylo ještě daleko a já už bych s tím nevrlým chlápkem klidně sdílela dvojdomek. Našla jsem v něm několik mužů, co ovlivnili mou existenci: zásadového a společensky nepoužitelného manžela, poctivého a manuálně zručného dědu, přímého až nerudného otce, ba i v sobě jsem objevila cosi z Oveho.
Často jsem při poslechu v práci dusila smích, jindy zvážněla, chvílemi posmutněla, každopádně jsem se většinu času báječně bavila. Tolik humoru, moudra, skvělých postřehů i lásky... nádhera!
Teprve v závěru to autor trochu přeháněl s cukrkandlem (ne, že bych Ovemu nepřála), čímž ohrozil pátou hvězdu. O záchranu se postaral Jan Vlasák, jehož přednes považuji za naprosto geniální: ať šlo o hartusícího Oveho nebo třeba žvatlající tříleté děvčátko, vrhal se do textu s patřičným elánem a emocemi, jaké by mi při pouhém sledování řádků asi nebyly dopřány. Měla bych začít nosit klobouk, ať můžu uznale smekat. Snad bude stačit mé vděčné: děkuji (Fredriku Backmanovi, Janu Vlasákovi, všem, kdo se na knize pečlivě podíleli... a neměla bych zapomenout ani na čtenáře, jejichž nadšené ohlasy mě k románu dovedly). 90-95%

72 17.10.2019

Fňukáte nad rokem ve znamení Covidu? Přečtěte si tuhle knihu a rázem si uvědomíte, že rouška na ksichtu, zavřené školy, hospody, posilovny a kadeřnictví, karantény, lockdowny, jakož i další (často nesmyslná) opatření, jsou stále ještě procházka rozkvetlým sadem.
Strávila jsem tři dny s lidmi, které poznamenal Černobyl. Uvízla jsem v Zóně a hned tak neuniknu, hlubší poznání skutečných událostí ve mně bude rezonovat pravděpodobně navždy. Mít obecné povědomí, tušit versus informovat se až na dřeň, to je propastný rozdíl. Pouhá slova mě dokázala neskutečně sklíčit, přičemž jejich prostřednictvím se přenáší nepatrný zlomek hrůzy a bezmoci těch, co zažili pohromu na vlastní kůži. Někteří byli přímo tam, v Pekle, pracovali, hasili, zasypávali, čistili… jiní se mohli jedině zoufale dívat, jak jim nemoc z ozáření kosí nejbližší.
Samotnou havárii kniha popisuje pouze letmo – o to důkladněji se autorka věnuje tragickým následkům. Od emotivních výpovědí milujících manželek, pečujících o své umírající muže, přes hořké monology likvidátorů, vojáků, lékařů, myslivců, vědců, specialistů na kdeco z rozsáhlé škály úkonů nutných ke zmírnění dopadů katastrofy. Stovky tisíc lidí, dobrovolníků i „dobrovolníků“, nedostatečně vybavených a ještě hůř informovaných, vodka coby zázračný všelék. Nechybí ani svědectví nejmladší generace, postižené na těle i duchu, plačící pro opuštěné domácí mazlíčky, pro ztracené dětství.
Celá tragédie je tím otřesnější, jak se zachovali sovětští pohlaváři: „Všechno je pod kontrolou, nic výjimečného se neděje.“ Strana by raději obětovala veškeré lidstvo, než připustit, že hrdá velmoc tragicky selhala a vypustila do světa smrt v podobě radioaktivního mraku. Žádná varování. Kdo neposlouchal „štvavá rádia a vysílačky imperialistů“, pro toho byly dny, kdy se atmosférou masivně šířily radionuklidy, zcela všední. Pálení čarodějnic, oslavy 1. Máje s povinnou účastí a tak dále. Téměř tři týdny trvalo, než byli soudruzi nuceni zvednout notně hrbolatý koberec, pod který zametali pravdu. Nehorázný, nepotrestaný zločin. Kolika onkologickým onemocněním se dalo předejít včasnou evakuací, případně kdyby lidé alespoň věděli, že mají být zalezlí, nevětrat, nejíst kontaminované potraviny, polykat jódové tablety? Oběti nelze vyčíslit. Tehdejší Československo si náležitě vyžralo svou dávku sovětské pýchy - co se týká území ČR, nejvyšší koncentraci svinstva schytala deštivá Severní Morava. Smutné prvenství a nejtragičtější stigma si však navěky odneslo Bělorusko.
Přesto není zamořená oblast zcela opuštěná, někteří z původních obyvatel se navzdory nebezpečí vrátili. Útočiště zde nalezli i uprchlíci z občanských válek, etnických a náboženských čistek následujících po rozpadu SSSR; neviditelný zabiják jim připadal méně hrozivý než ozbrojení fanatici.
Lépe jsem poznala zádumčivé ruské duše, pověstný sovětský fatalismus, od malička sugerované hrdinství a s tím související ochotu obětovat vlastní „nicotné“ životy ve prospěch národa. Mít je za nepřátele… měli bychom se bát, nikoliv se „udatně“ prsit v internetových diskuzích.
Mohla bych o „Modlitbě za Černobyl“ napsat nejdelší komentář v historii Databáze knih; takový široký záběr, tolik ohromujících detailů, bolesti, děsu, absurdity. Raději čtěte sami.
Ovšem varuji vás: zaděláte si na noční můry.

71 30.05.2021

„Za komunistů se špatně ne-ži-lo, v létě bylo vedro, v zimě sně-ži-lo.
Z jara tály ledy, byly po-vod-ně, to jste, milé děti, přišly o ho--dně!“

Kdovíproč mi v průběhu četby často naskakovala tahle hříčka, zplozená Jarkem Nohavicou. Jiný důvod k úsměvu jsem nenašla, „Žítkovské bohyně“ zjevně nebyly sepsány za účelem zvednutí nálady. Pokud si však chcete hojně přiživit splín návštěvou oblasti Moravských Kopanic, místa, kde se zastavil čas, zjistit něco o tamním nelehkém životě za bolševika i dříve, o různých lokálních (ne)zvyklostech, o víře, o lidské povaze, potom je tato kniha ideální.
Jelikož jde o románovou fikci inspirovanou reálnými základy, cloumala mnou zvědavost, co si autorka vycucala z prstu a kolik z uvedeného jsou fakta. Někdy si naplánuji výšlap tamní přírodou, ovšem nejsem komunikativní typ, ochotný otravovat místní svými dotazy. Spokojila jsem se s články na internetu, leccos si v hlavě srovnala, podivila jsem se odvaze (drzosti) použít jména skutečných osob bez souhlasu jejich příbuzných. To se potom nelze divit, že obyvatelstvo Moravských Kopanic nepřijalo „Žítkovské bohyně“ zdaleka tak pozitivně jako čtenáři z jiných končin.
Mám ráda příběhy, nutící mě zapátrat a zjistit víc, atmosféra byla hutná až dusná, připomínek zločinů komunismu (jakož i dalších zhůvěřilých ideologií) není nikdy dost. 80%

71 04.01.2021

Nevím, jak mladší ročníky, leč fosilnější generace Husákových dětí pravděpodobně zná tuto pochmurnou pohádku díky animovanému filmu Karla Zemana. Znepokojivý výtvarný styl a rovněž (atmosféře odpovídající) dabing představoval mrazivé chvíle dokonce i pro moji maminku, které drásalo nervy pouhé oslovení: "Krabateee!"
Využila jsem temné, uplakané dny a přiložila do plamenů mírné depky pár polínek poslechem audioknihy. V zaměstnání rázem zmizely chodby s šourajícími se postavami v rouškách; já byla s dvanácti chasníky a mistrem v začarovaném mlýně. Prožívala jsem opět ten souboj sil zla proti lásce, mravní čistotě, zkrátka dobru, s nostalgií jsem se vrátila do dětských let.
Perfektní kniha pro zimní večery, možná by však ratolestem při četbě před spaním přivodila příliš divoké sny. 90%

71 15.10.2020

Před rokem jsem podnikla první pokus; ztroskotala jsem už v úvodu na běsnění všech těch socialistických frakcí, čínský komunismus mě nudil a navrch vyvolával dávivý efekt. Zvedám palec za správný postřeh, do jaké míry lze zfanatizovat především náctileté hormony, u kterých minimální životní zkušenosti bývají kompenzovány přebytkem nezvladatelných emocí. Na tom není nic špatného či neobvyklého, průserem však zavání, když se taková nedospělá, nedovzdělaná, zmanipulovaná, pocity zmítaná osůbka staví na piedestal coby nezpochybnitelná morální ikona (tímto zhnuseně „zdravím“ média a politiky budující kult Grety Thunberg).

Průběžně jsem louskala převážně obdivné komentáře k „Problému tří těles“ a ztěžka se odhodlávala k testu č. 2 (usnadněnému výborně načtenou audioknihou). Nedostatečná mentální kapacita, víte? Předpodělanost, že budu tonout v bažině nesrozumitelných teorií a pojmů, navrch mi vznikne bordel ve jménech - Jing Jang sem, Ping Pong tam, Šu Lin jinam... Tak napůl jsem se trefila: v postavách jsem kriket neměla, avšak kdykoliv se autor důkladněji rozepsal v hard sci-fi sféře, oči mi při poslechu zeskelnatěly... v tu chvíli mohl mít sluchátko v uchu třeba tetřev hlušec, vyšlo by to nastejno. Rozuměla jsem pouze základu, zbytek na mě účinkoval jako čistě abstraktní vize. Přemíru detailů, dimenzí, manipulaci s protony atd., nejsem schopná posoudit ani docenit. Zato jsem včera zvládla nerozvařit bramborové knedliky, heč!
Postavy mi byly buřt, trochu šťávy měl jen policista Ta Š´. Chápala jsem, proč je perzekvovaná Wen-ťie vykořeněná mimóza a studený čumák, ovšem například takový Wang Miao měl ženu a synka, přesto jim (s výjimkou scény s fotografováním) nebyla věnována žádná pozornost: samá práce, virtuální svět a řešení záhad, jako by rodina v životě dotyčného vědce nehrála sebemenší roli.
Co s tím, když můj zájem zběsile osciloval mezi krajním zaujetím a téměř nudou? Mizernou práci s charaktery mi vynahradila originalita zpracování tradičního tématu a občas atmosféra (Rudé pobřeží i jeho okolí mě fascinovalo), tudíž na misku vah přihodím čtvrté těleso. Až (pokud) někdy v budoucnu pocítím nadměrnou psychickou formu, pustím se do pokračování. 70%

71 18.02.2020

Psát k "Šikmému kostelu" komentáře je jako sypat sůl do Mrtvého moře, přesto pár svých zrníček přihodím. Paní Lednická velmi lidsky, s citem pro detail a zároveň relativně nestranně, bez zbytečného patosu, popisuje doby ne až tak dávno minulé i historické křivdy ne až tak dávno zapomenuté. Narodila jsem se v Ostravě, zřídka vytáhnu prd... paty ze Severní Moravy a přece jsem před čtením této série neměla tušení, jak vyostřené vztahy zde byly před sto i méně lety. Spory s Poláky zahladil čas (nejsem si jistá, zda i na Těšínsku), ovšem některé hrůzy musí být ústně předávány napříč generacemi jako memento i varování.
Váhala jsem, jestli také tentokrát dát pět gwiezd, postupně na mě té mizérie začalo být příliš, leccos bylo snadné předvídat, otevřený konec (s dalším dílem v nedohlednu) mě vyloženě nadzvednul, ale nakonec se přece jen přikláním k vyššímu hodnocení: protože je to jedna z těch knih, co spolehlivě připomenou, jak těžký byl život kdysi a jak dobře se máme dnes, covid-necovid. Kéž to tak zůstane... 85%

70 15.02.2022

Svou první návštěvu ostrova Lewis a seznámení s Peterem Mayem jsem si užila nad očekávání skvěle. Samozřejmě jsem doufala, že se mi kniha bude líbit, když ji ocejchovalo pěti astrami tolik z mých oblíbených, ale přece jen to není vždy spolehlivý indikátor pro můj pochybný vkus. Tentokrát vše klaplo na výbornou, byla jsem tam, poznávala prostředí a se zájmem odhalovala střípky osudů jednotlivých postav, dokud nedaly dohromady smysluplnou vitráž. Některá místa byla poněkud ušmudlaná a vlastně mě jen máloco překvapilo, přesto mě kniha držela spolehlivě zahákovanou. A bylo mi buřt, jak upozaděná je detektivní linie, netrápila mě ani nevýraznost thrillerové složky, jednoduše jsem chtěla poznat ty zvláštní, uzavřené lidi a jejich minulost. Autor mi umožnil uspokojivý ponor do zraněných duší.
Po většinu četby jsem se koupala ve čtyřhvězdičkových pocitech, závěrečná čtvrtina mě osprchovala pátou hvězdou, tak nevím… Nechám hodnocení uležet a podle toho, co uvízne v mé děravé paměti (řekněme za dva až tři měsíce), třeba tu pátou stálici na „Skálu“ ještě přišplouchnu. 80-85%
EDIT: Uběhlo více než půl roku a pořád to v té hlavě je, takže zvyšuji na rovných 85% a přihrávám pátou hvězdu.

70 15.06.2021

Krátký pokus o vcítění se do duše člověka, který se ztrácí - sám sobě i ostatním. Tělo ještě funguje, leč mozek na svou práci postupně rezignuje, vzpomínky a vědomosti mizí. Co to asi s dotyčným dělá? A jak se mají s mentálním odchodem milované osoby vyrovnat jeho nejbližší? Backman zaujal ten nejlaskavější, nejněžnější, nejlidštější úhel pohledu, velmi idealizovaný, ignorující obtížnější projevy strašlivé choroby. Bylo by krásné, kdyby se příbuzní mezi sebou milovali tolik a dokázali být po celé roky pro nemocného stálou, pevnou, láskyplnou oporou. Bohužel to není vůbec snadné, veškerému odhodlání navzdory; pečující by při své nekonečné trpělivosti museli mít nervy z oceli a k nim svatozář. Prošla jsem si tímto smutným stylem odcházení u prarodičů a děsím se, kdykoliv položím nějaký předmět tam, kde vůbec nepatří a potom musím dlouho hledat, nebo když se mi občas schová slovo a odmítá naskočit.
Pan spisovatel popsal situaci tak, jak by měla probíhat (pokud už tedy není vyhnutí), nikoliv krutou všední realitu. A já si nejsem jistá, jestli tu po duši hladící jemnou pohádku přijmout bez výhrad, ubrat hvězdičku za zkreslování skutečnosti, případně s ohledem na nesnadné, teskné, citlivé téma raději nehodnotit vůbec. Bylo to hezké čtení, příliš hezké.