A každé ráno je cesta domů delší a delší

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/36_/366045/a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg 4.4477
Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Host
Orig. název:

Och varje morgon blir vägen hem längre och längre (2016)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (179)

Kniha A každé ráno je cesta domů delší a delší

Přidat komentář
Veruci
12. června

Z počátku jsem to nechápala. Naštěstí Backman píše velice poutavě, takže jsem se nemusela do čtení nutit a záhy jsem porozuměla. Jedná se o jakési střípky - vzpomínky, rozhovory skutečné i imaginární, které dohromady poskládají celou mozaiku. Nakonec moc pěkné čtení a mám pocit, že se k téhle knížce ještě někdy vrátím.

catine
09. června

Už dlouho jsem u knihy nebrečela, skvělé, pravdivě napsané, není co dodat.

Lucissia
04. června

Dobré téma, pěkné myšlenky, ale přesto mne to moc nezaujalo.

Ježevika
03. června

Přečteno jedním dechem a mohla bych znovu. Tato knížečka je nabitá tolika pravdivými moudry, že bych jí zařadila do "povinné četby“ všem lidem, kterým nedochází, že stáří sebou přináší i tento aspekt... a nejen jim. Pro mě nádhera!

babyboar
22. května

Kniha, která neměla vyjít jako kniha a je moc dobře, že nakonec nejen vyšla, ale byla i přeložena. Není to kniha, je to knížečka, ale myšlenka je větší než počet stran. Patří do knihovničky každého, kdo se kdy setkal s demencí. Patří do knihovničky každého kdo se kdy setkal se stářím. Patří vlastně do každé knihovničky...

morava
17. května

Jsem velmi rada, ze si Fredrik Backman zapsal sve myslenky ,a ze je z nich tato knizecka a ja jsem si ty myslenky, ktere puvodne vubec knihou nemely byt, mohla precist.
Rika se, ze vzpominky nam nikdo nevezme.Ale co kdyz se zacnou vytracet samy ? Potom musime jen doufat, ze nam bude nekdo nablizku , a bude nam je trpelive a s laskou pripominat.

Mahuleno
13. května

A každé ráno je cesta domů delší a delší
Už ten titul navozuje představy, o čem může být tato útlá knížečka. Představy tesklivé...a neveselé... Nedávno jsem četl v nějaké knize, nebo možná viděl ve filmu:...staří manželé - a manželka říká manželovi:“Už jsi fakt starý, všechno tě dojímá...“
Četl jsem knížku „A každé ráno...“ s manželkou, která je také babičkou, četl jsem ji nahlas pro ni. A nestydím se přiznat, že jsem se chvílemi musel odmlčet…
Autor Fredrik Backman uvádí knihu věnováním: Těm, kteří si pamatují někoho, kdo zapomínal.
A sám o tom vypráví prostřednictvím hovorů dědečka se svým vnukem Noahem, během kterých děda trochu zmateně uniká do svých vzpomínek a zoufale si je snaží uchovat.
Velmi dobře, něžně a citlivě napsáno.
...
Na konci jednoho života je jeden nemocniční pokoj, uprostřed nějž někdo rozbil zelený stan. Jistý člověk se v něm probudí, zadýchaný a vyděšený, a neví kde je. Vedle něj sedí mladý muž a šeptá: „Neboj!“
...
Noah s dědečkem sedí na lavičce. Děda se zadívá na chlapcovy boty, jak se komíhají pár desítek centimetrů nad zemí, na kterou kreslí nepravidelné stíny.
„Až dosáhneš nohama na zem, já už budu ve vesmíru, Noahnoahu.“
Chlapec se soustředí, aby dýchal stejně rychle jako děda. To je další jejich hra.
“Dědo, jsme tady, abychom se připravili na to, že se musíme rozloučit?“ zeptá se nakonec.
Stařec se podrbe na bradě a dlouze se zamyslí.
„Ano, Noahnoahu. Obávám se, že ano.“

...a táta s Noahem:
„Jen se teď musí opatrně, víš? Na dědu. Jeho mozek...víš, Noahu, občas bude pracovat pomaleji, než jsme zvyklí. A než je zvyklý děda.“
„Jo, každé ráno je cesta domů delší a delší!“
Táta si dřepne a obejme ho.
„Jak můžeme dědovi pomoct?“
Tátovy slzy usychají na synově tričku.
„Můžeme s ním po té cestě jít. Dělat mu společnost.“
Sjedou výtahem na nemocniční parkoviště, ruku v ruce dojdou k autu. Vezmou z něj zelený stan.
...
Můj komentář by mohl být delší, mnohem delší, skoro jako ta malá, ale nádherná novela, která mne tak ohromila. Ale obávám se, že by byl příliš osobní…
Takže skončím tím, že tuto knížku všem vřele doporučím! Budete ji číst slabou hodinku, ale přemýšlet o ní velmi dlouho...

žanči
11. května

Ufff... ????