Žítkovské bohyně

První dvě třetiny knihy mě vtáhly neskutečně, všechna ta tajemství, která se pomalu a neochotně rozvazovala, abychom vzápětí narazili na další záhady… V poslední třetině ale děj za mě trochu ztratil dech, a i když zavírám knihu s nelehkými pocity z toho všeho, asi se do mě celý příběh neotiskl tak zásadně, abych nad ním ještě dalekosáhle přemýšlela i po dočtení.

Zajímavý příběh na pomezí reality a fikce. Autorka bezpochyby psát umí, kombinace románového příběhu s archivními texty Vás vtáhne do děje a jen tak nepustí.
Kniha určitě stojí za přečtení jako náhled do života bohyní na Kopanicích, ale nelze brát za reálný příběh.

Tato kniha a autorka celkově mě hodně dlouho míjela, ničím mě nepřitahovaly obálky a knihy mi dle anotace nepřišly zcela lákavé. To se ale po přečtení této knihy změnilo a říkám si, jak jsem byla hloupá. Knížku jsem se rozhodla přečíst díky připravovanému divadelnímu představení a ještě že tak. Něco tak famózního jsem dlouho nečetla. Klobouk dolů autorce, nedovedu si představit, kolik muselo dát práce napsat takovou knihu. Jako vystudovanou historičku mě opravdu bavilo bádání hlavní hrdinky v archivech a rozplétání celého příběhu. Jediné co bych vytkla, bylo, že jsem se chvílemi ztrácela v chronologii a jménech všech bohyň. Ale vzhledem ke komplexnímu pocitu z knihy je to úplný detail. Rozhodně se od autorky chystám přečíst i něco dalšího a jsem opravdu zvědavá na divadelní zpracování v našem divadle v Liberci. :)

Musím říct, že na knihu jsem se moc těšila. Bohužel ,ale také musím podotknout, že jsem se těšila až skončí. Příběh by byl super a asi by mě i bavil kdyby se to bohování více rozšířilo. Tak jak je kniha napsaná je pro mě spíše zklamáním, je to ale v pořádku někomu se líbí, někomu ne.

Opět půjdu proti proudu. Oceňovaná kniha mě nikterak nenadchla. Ale nemůžu říct, jako někteří kritici, že by ve mě vyvolala pocity zhnusení, znechucení nebo snad bezmoci. Ona ve mě nevyvolala vůbec žádný pocit. Jako bych četla vědecké pojednání o rozdílech mezi asfaltovým a dlážděným chodníkem a jeho vlivu na zdraví kotníků místního obyvatelstva. A nejspíš i to by ve mě vyvolalo víc emocí...
Oproti ostatním kritizujícím jsem ale neměla problém se čtivostí. Knihu jsem přečetla za necelý týden. Nejspíš i proto, že jsem něčím tak nudným prostě nechtěla zabíjet víc času, než těch pár večerů... Ať tak, nebo tak, četla jsem plynule, nic jsem neměla potřebu přeskočit, nemusela jsem se k ničemu vracet. Prostě jsem to přečetla. A i za tu čtivost, za těch 100 stránek denně, dávám dvě hvězdičky.

60%

Je to zvláštní, knížka je vychvalovaná a já se na ni moc těšila. Ale přiznám se, že jsem i přeskakovala stránky a pokud bych měla hodnotit, tak z ní zase tak nadšená nejsem. Ale určitě v ní bylo hodně částí, které mě zaujaly a líbily se mi.

Podobně jako u Gerty a Bílé vody - už to NIKDY nechci číst, ale je to jeden z nejsilnějších a nejúžasnějších čtenářských zážitků v mém životě!
Abych se na konci rozklepala a rozbrečela, to asi zatím nepodařilo žádnému autorovi.
A musela jsem číst s přestávkami. V trhu bych to nezvládla.
Celé je to umocněné tím, že máme dvě děti - zdravou holčičku a jejího postiženého bráchu.
Rozhodně doporučuji všem a dávám plný počet hvězdiček.

Z autorčiných knih se mi líbila nejvíc. Natolik, že jsem se to kouzlo pokoušela na Kopanicích najít. Jenže je to legenda - bylo tu, není tu...
Ale kraj je to krásný.

(SPOILER) Tučková je pro mě Paní spisovatelka.

Kniha mě vtáhla do děje hned od začátku. Přiložené dokumenty doplňující události románu nejsou přesné kopie skutečnosti, ale spíše formou inspirace ze skutečných dobových zdrojů, přesto jsem se často přistihla, že vše působí velmi skutečně, věrohodně a bylo snadné cítit všemožné emoce. Viz soudruh Švanc a jiní.

Jediné, co mi chvliku zpočátku dělalo potíže bylo čtení přímé řeči, jelikož nebyla zvýrazněna uvozovkami, nýbrž pomlčkou.

Miluji způsob, jakým tato autorka dělá rozsáhlé rešerše a dokáže na jejich základu poté postavit tak úžasný a napínavý příběh.

Konec byl smutný, co se týče Dory, na první dobrou to vypadá na Janigenu, ale kdo ví. Závěr knihy vyzněl tak do neurčita a neuzavřeně, že si to musí každý domyslet sám. Dle mého názoru Janigena mohla ztratit dost na to, aby měla motiv. Již od začátku knihy navíc víme, že v tomto kraji se jakékoliv potíže vyřizují horkou hlavou a dosti radikálním způsobem.

Také mám dojem, že ona je ta ztracená dcera, ale opět, jen má domněnka, protože jsem ani na konci neměla úplně jistotu, kdo z toho nakonec měl vyjít.

Samotné téma bohyň mě zaujal, v lidové léčitelství a bylinky mám důvěru i díky vlastním zkušenostem, kdy mi zachránily nejednou mé vlastní zdraví nebo působily i preventivně. Odsuzovat tyto metody léčení mi přijde krátkozraké, jelikož i dnešní pilule obsahují látky, které byly původně nalezeny v rostlinách. Dodnes se farmaceutické firmy snaží nacházet nové a nové účinné látky v přírodě po celém světě. Bez toho by nebyla žádná západní medicína, jak ji známe dnes.

Dokumentaristicky vedený román s odhledy hlavní hrdinky, se mi nečetl úplně snadno. Kniha je doplněná o dobové dokumenty, což krásně doplňuje a podtrhává celý děj.

No ty vaďo…Během čtení jsem vnímala hodně smíšených pocitů, a to od zvědavosti a naděje, přes strach, úzkost a pocit nespravedlnosti. Teď po přečtení vím jistě, že ve mně bude kniha ještě dlouho doznívat a určitě jí povedu v patrnosti jako velké dílo z pera české autorky. Největším úskalím je zcela jistě to množství jmen, takže občas jsem se trochu ztrácela kdo byl kdo. Za knihou je vidět obrovská práce a určitě to stálo za to. Knihu doporučuji, avšak určitě není pro každého, a chce to i trochu trpělivosti, protože nebylo snadné se začíst a některé části se obzvlášť táhly. Během čtení jsem si musela zhruba od půlky dát chvíli pauzu, a pak jsem knihu dočetla na jeden zátah. Druhá část knihy je daleko čtivější, a už jsem se tedy taky trochu vyznala v těch jménech. Až si trochu odpočinu, zkusím i jiné autorčiny knihy. Konec me dostal tak, že jsem zírala s otevřenou pusou a musela se vrátit trochu zpátky, abych se ujistila…

04.01.2026

Paní Tučková patří mezi mistry české literární scény. Kniha Vyhnání Gerty Schnirch patří mezi mé srdcovky. Žítkovské bohyně jsem poslouchala jako audioknihu a mohu jedině vyzdvihnout mluvený projev Bebarové i Táborského. Knihu jsem louskala minimálně rok, protože jsem čas od času potřebovala pauzu a přejít na něco jednoduššího. Postav v příběhu bylo hodně a početné archivní spisy mne mnohdy ubíraly na pozornosti. To nebere na tom, že je to skvělý příběh úzce inspirovaný skutečnými událostmi. Žítkovské bohyně to neměly nikdy lehké, ale až komunismus jejich hlubokou tradici zapudil. Určitě se jednou do obce Žítková podívám!

Svědectví ze života na Moravských Kopanicích o osudech posledních žítkovských bohyní.

Měla jsem ze začátku trochu problém se prokousat svérázným jazykem a stylem, jakým je knížka psaná (do zhruba nějaké sté stránky). Jakmile jsem si zvykla, příběh se mi četl skoro sám.

Držela jsem Doře palce v pátrání po minulosti vlastního rodu a soucítila jsem s nelehkým životem bohyní v těžkých dobách, kdy byly neustále sledovány příslušníky bezpečnosti, pro které byly značně nepohodlnými.

Dora také neměla život lehký, když v nízkém věku přišla prakticky o oba rodiče a spolu s postiženým bratrem se ocitla v domě staré Surmeny. Celou knihu spolu s ní zjišťujeme, co před ní tato bohyně celou dobu až do její smrti tajila a proč, na povrch vyplývají špatné rodinné vztahy, trvající téměř sto let a prokletí, které se s nimi ta dlouhá léta táhne.

Z konce knihy jsem byla trochu v rozpacích, představovala jsem si ten závěr trochu jiný a více ucelený. Vlastně se celou dobu za něčím ženeme a pak se nedozvíme vůbec nic. A to nic je vtěsnáno jen do pár stránek. Za mě je to škoda, dokážu si představit dopad na Doru víc rozepsaný. Také mě zajímalo, jak dopadl vztah Dory a Janigeny, její život od narození po dospělost,atd.

Asi bych uvítala pokračování s dovysvětlením toho, co mi chybělo.

I tak hodnotím velmi kladně a jsem ráda za rozšíření obzorů v lidovém léčitelství a folkloru na území dnešní Moravy.

Asi jsem očekávala něco trochu jiného. Vyhnání Gerty Schnirch se mi líbilo víc, i když je to velmi těžké téma.

Žítková, krásné přírodní prostředí, vzdálené od civilizovaného světa, skýtala nelehké životní podmínky lidí, kteří zde žili. „Bohyně" ženy, které znaly některé účinky léčivých rostlin a měly silný vztah k přírodě, se snažily těmito zkušenostmi s ní, pomáhat těm, kteří je vyhledávali. Dostaly se tak do rozporu s režimem a to mnohé z nich diskriminovalo. Autorce se podařilo najít historické souvislosti v archivech a vykreslit dobu a život zdejších obyvatel i svůj vlastní osud, který prožívá ona i její blízcí.
Jana"12 - 17.01.2020

Maličko mi nesedl styl psaní a pak taky to, že to vlastně není "tak pravda". Kdybych si přečetla knížku před lety a neznala tolik "spojlerů", asi by bylo lépe. Knížku ale jinak hodnotím kladně a doporučuji.

(SPOILER) Děj ubíhá rychle, zajímavé téma, citlivě podaný fenomén bohyní s úctou k nim i jejich potomkům. Samozřejmě příkrášlený příběh, jen škoda, že jsme se nedozvěděli, kdo vlastně Doře zlomil vaz...

Bohyně přišly po Bílé vodě.Lehce podobné,jiné téma,ale moc mne bavily obě.Vlastně všechny od p.Tučkové.
Jen jsem nevěděla ,že se po jejich území občas potuluji.

Žitkovské bohyně jsem četl jako druhou knihu autorky po Bílé Vodě. Obě knihy mají podobný koncept. A obě mne převálcovaly, přinutily mne přemýšlet o svém vlastním životě. Paní Tučková je obdivuhodná systematičností s jakou vystaví příběh, moc mi sedí pestrost jazyka. Určitě se budu pídit po dalších knihách.