Metla

Příspěvky

KoralinaKoralinaNeil Gaiman

Pozdě. Tahle knížka se ke mně dostala příliš pozdě. Umím si představit, jak bych z "Koraliny" byla na větvi někdy v pubertě. Tehdy ještě má mysl uměla spolupracovat s tímto druhem takřka absurdní fantazie bez hranic, výrazný hororový nádech by představoval vítaný bonus. Metlu středního věku určité nápady a vize zaujaly, horor má stále v oblibě, nadchnout už se však nedokázala. Určitě se někdy v budoucnu podívám na animovanou verzi, ta by mě možná mohla oslovit více. Kompromis mezi mou současnou (poněkud nesoustředěnou) maličkostí a školačkou, která se měla do příběhu ponořit v době prvního vydání originálu: 70%

02. prosince


Šachové figurkyŠachové figurkyPeter May

Návrat na Hebridy jsem si užila stejně jako předchozí návštěvy - tedy až na pár výhrad skvěle. Nechala jsem se okouzlit poněkud pochmurnou a tesknou atmosférou, dychtivě zkoumala prostředí, sledovala převážně nelehké osudy místních obyvatel, byla pohlcena jejich problémy i vzpomínkami. Po předchozích dvou dílech jsem předpokládala, že detektivní linie bude opět nevýrazná a nemýlila jsem se. Nevadí. Tahle série se pro mě stala návykovou z jiných důvodů, opravdu jsem se z pohodlí svého domova (nebo z nepohodlí svého zaměstnání) přenášela na ostrov Lewis. Nebylo tam veselo, přesto se mi pobyt velice líbil: sympatická společnost, málo hluchých míst, mnoho zajímavostí, dostatečná porce napětí a další pestrá škála emocí, v některých ohledech byla zápletka dost předvídatelná a vyústění části dějových odboček přineslo drobná zklamání, proto "jen" 80-85%.

01. prosince


Stoprocentní matkyStoprocentní matkyAimee Molloy

Povzbuzena úspěchem "Sedmilhářek", vypůjčila jsem si v knihovně "Stoprocentní matky", zdánlivě se tvářící podobně. Jenže když dvě dělají totéž... Liane Moriarty vytvořila skupinku sympatických žen, jejichž problémy mě zajímaly a přála bych si k takové soudržné partě kamarádek patřit, být v jistých ohledech jako ony. Aimee Molloy uplácala postavy, které spadaly do dvou škatulek: „hoďte na ni síť“ a „vražte jí pár facek“, často pasovalo obojí. Chlapi jsou tady jen takový kompars, jejich role je zoufale zanedbatelná, a hejno iracionálně se chovajících slepic mi převážně lezlo na nervy. K tomu samé kojení, odsávačky, nemám prachy – koupím si něco hezkého, já jsem tak špekatá, spraví to pár muffinů a zlískat se v baru….
Zápletka o uneseném dítěti a odhalování, kdo, jak a proč by docela obstála, chopit se jí někdo řemeslně vyzrálejší, rafinovanější, dbající na pravděpodobnost a logiku. Na prvotinu to ovšem není úplně špatné, dokonce občas příjemně pobavily dialogy, určitý nápad kniha taky má, akorát holt potřebovala šikovnější zpracování. První polovinu „Stoprocentních matek“ jsem přemýšlela, jestli má smysl je vůbec číst a potom už se mi příčilo román odložit, vyplýtvat tolik času zbytečně. Netrpělivě vyhlížená poslední strana podněcuje k udělení dvou hvězd, ale když jde o autorčin debut, budu shovívavá: 50%.

30. listopadu


Malované pohádkyMalované pohádkyVladimír Sutějev

Objevila jsem ji zapadlou v polici obecní knihovny, nezdála se mi povědomá, ale cácorka má ráda příběhy se zvířátky, tak jsem po knížce sáhla pro večerní předčítání. A zažila návrat do útlého dětství - občasné víkendy či prázdniny u prarodičů v Opavě, starý velký byt s vysokými stropy, fortelný nábytek, duchny tak obrovské, až mě děsily (zvláště v dobách nemoci)... a tahle knížka, dávno zapomenutá. Dokonce mi právě z ní obšlehla babička obrázky do památníčku a ségře taky: tužkou, rychlými tahy jen tak od ruky, samé složitější motivy, vše vybarvila pastelkami. Bez přehánění, babička vystřihla lepší výtvarnou techniku než mají povedené originály pana Sutějeva. Kéž bych se jí mohla zeptat, jestli svůj talent někdy uplatnila i jinde, než pro radost vnoučatům.
Pohádky jsou spíše pro caparty ze školek: milé, hravé, s jednoduchým ponaučením, příjemně se čtou a hlavně je v nich plno fauny, lidstvo jen výjimečně. I bez nostalgie by to bylo na pět hvězd. 90%

28. listopadu


Můj nepřítelMůj nepřítelBarry Brookes Longyear

Pokud okolnosti dospějí k tomu, že je výhodnější namísto boje s nepřítelem spolupracovat, dost možná člověk porozumí lépe nejen druhým, ale také sám sobě. Podle této povídky byl v 80. letech natočen stejnojmenný film, který sice převzal základní prvky a myšlenku, ovšem rozředil ji akčnější a rádoby efektnější formou – což z mé strany rozhodně není pochvala. Místo ledové planety plné větru a obřích vln zvolili filmaři béčkové kulisy aktivních sopek, létajících šutrů a nepřátelské fauny, zvládli do příběhu zamontovat jakési pirátské otrokáře, rezignovali na logiku. Novelka je dle mého názoru silnější a hlubší; ve své době to jistě byla celkem pecka a čas jí příliš na kvalitě neubral. 80-85%

27. listopadu


ZmizeláZmizeláGillian Flynn

„Po pravdě jsem po ní chtěl, aby mi četla myšlenky, abych se nemusel snižovat k ženskému způsobu vyjadřování.“

Jak dobře tohle znám! Nic neřeknu a potom jsem naprdnutá, že manžel (navzdory vysoké inteligenci společensky ještě méně kompetentní než já) nepochopil, co měl či neměl udělat. Má to se mnou těžké, nebožák. Ale mohl dopadnout i hůř...

Ke „Zmizelé“ se píše komentář obtížně. Chtěla bych se podělit o své názory na postavy, především tedy na dvojici hlavních protagonistů, na jejich chování, jednání, celkovou situaci… Jenže nemůžu, pokud nechci ani naznačit zápletku čtenářům, co prohlížením komentářů oťukávají knihu předem při zjišťování, zda by mohla být pro ně.
Léta od shlédnutí filmu spolehlivě zahladila detaily, podstata mi bohužel v hlavě uvízla. Překvapení se tedy při četbě konat nemohlo, přesto jsem se zájmem odhalovala vrstvy a temné hlubiny jednoho nezdravého vztahu. Začátek mě neskonale nudil, málem jsem se na to vybodla. Když se konečně začalo něco dít, už jsem se s těmi "miláčky" musela proskřípat chrupem až k hořkému finále. Takhle to přece nemůže, nesmí skončit, já chci pořádně krvavý happy end! 75%

24. listopadu


Smlouva na životSmlouva na životMarko Kloos

Nemůžu si pomoct, čeští autoři military SF obvykle trefují můj vkus přesněji, než ti zahraniční. Vlastně mě napadá jediný cizojazyčný zástupce, plně srovnatelný s Fabianem, Maříkem či Bartošem: Joe Scalzi – snad k němu časem přibudou další. Marko Kloos nejspíš dostane druhou šanci upoutat mou pozornost, svou prvotinou mě však k sérii nepřilepil. Vytvořil slušný žánrový průměr, kde se dějová osnova literárních předchůdců a motivy ze slavných válečných filmů mísí se scénami povědomými z PC her. Klasika: stručné seznámení s pozadím hlavního hrdiny (myslím zázemí, výchovu, prostředí, nikoliv jeho zadek), následuje o něco málo podrobnější výcvik (vlastně pohodička), potom akce ála „Černý jestřáb sestřelen“ (ten vítězí na celé čáře), nějací ti emzáci, vše prošpikováno techtlemi a mechtlemi (obešla bych se bez nich), dialogy bez jiskry (pokusy o humor slaboučké), postavy mě absolutně nezajímaly. Jedině seržantka Fallonová měla trochu říz, zbytek mohl pomřít, aniž bych hnula brvou – včetně vypravěče Graysona.
Pokud se jménům podaří vtisknout osobnost a rozhovorům šmrnc, povýším Kloose mezi čtyřhvězdičkové spisovatele, zatím si u mě vysloužil 60... no, s laskavě přivřenýma očima 65%.

23. listopadu


Milé dítěMilé dítěRomy Hausmann

Romy Hausmannová bydlí se svou rodinou na samotě v lesích nedaleko Stuttgartu. Pro inspiraci tedy nemusela chodit daleko, stačilo sedět doma s dětmi, čekat, až se manžel vrátí z práce a nechat si izolaci vlézt na mozek.
Jedna ne právě obyčejná dívka, unesená žena a otec, který kope na všechny strany, aby nalezl milovanou dceru, ukončil dlouhá léta trvající nejistotu. Tři různorodé pohledy na jednu mrazivou událost (spíše tedy sled mrazivých událostí), postupné odhalování detailů, otřepané téma dostalo švih díky postřehům dítěte s odlišným vnímáním. Čtenáři se vtírají myšlenky na to, co člověka formuje, jak odchylky ve výchově mohou ovlivnit celý život.
Kniha mě bavila, zajímala a udržovala v napětí, přesto se čtvrtou hvězdou váhám. Už jsem mnohokrát zmiňovala svůj nedostatek pochopení pro výpadky v logice a tady se v poslední třetině několik „WTF?!“ bohužel vyskytlo. S ohledem na spoilery si odpustím jejich výčet… odpustím také autorce, protože mi nasadila pár brouků do hlavy (uvažovat nad vlastními chybami není příjemné, může to však být prospěšné) a navíc mám na prvotiny mírnější měřítka.
70-75%

21. listopadu


Meč severuMeč severuLuke Scull

Čtyři měsíce od přečtení prvního dílu se ukázaly jako příliš dlouhá doba. Autor se nějakou sumarizací předchozích událostí nezdržoval a já byla mimo. „Počkat, co se s tebou stalo v závěru? A ty jsi která? Aha, už si vzpomínám. A ten tvůj, co se mu přihodilo? Fakt? A ty jsi která? Ne, pořád si nevzpomínám. Kde ty ses najednou vzal? Jo tak, v jedničce ses prý krátce objevil…“ Prostě zmatek, ovšem můžu si za něj sama, na hodnocení tedy nebude mít vliv (přestože je důkazem, jak málo z „Temného bratrstva“ mi uvízlo v cedníku).
Vrátila jsem se k finále předchozí knihy, trochu se uvedla do obrazu a pokračovala v „Meči severu“. Nadále jsem bohužel četla tempem lenochoda po amputaci končetiny; možná je na vině špatné duševní rozpoložení, snad mírně tříštivý nadbytek účinkujících a dějových linií. Některé osoby poskytly informace o své minulosti (Kayne), jiné znamenaly určitý vývoj postavy (Cole), další doplnily střípek do mozaiky příběhu (Eremul, Saša – ta fetka mě teda nebavila), něco byla pouhá dojemná vata (Yllandris), ale především museli všichni trpět, někteří au-au fuj hodně moc a ne každý tím výpraskem doklopýtal k posledním stránkám.
Abych to shrnula: pořád jde o temnou, drsnou fantasy, kde zní třesk zbraní a v éteru pulsuje magie, není nouze o krev ani jiné tělní tekutiny, mocné bytosti hrají piškvorky s lidskými osudy, přibylo pár překvapení, ubylo humoru a zřejmě se mezi čtenáři nenajde optimista, vyhlížející konec trilogie ve stylu „a žili byli šťastně a jestli neumřeli…“ Hlavně bych ten očekávaný „happy end“ neměla zase odkládat do doby, kdy mi v lebce zůstane ze zápletky průvan.
Preferuji řemeslně zdatnějšího a důkladnějšího Abercrombieho, Luke Skull nicméně představuje obstojnou náhražku. 70-75%

16. listopadu


Tvář vodyTvář vodyGuillermo del Toro

Dokonalá pohádka pro všemožné současné aktivisty: výrazný ekologický podtón? Splněno. Apel na vznik osvícenější, soudržné lidské společnosti? Splněno. Utlačování menšin? Splněno. Hodná, opuštěná, opomíjená uklízečka s fyzickým handicapem? Splněno. Hodná, moudrá, věrná černoška? Splněno. Hodný, moudrý, věrný homosexuál? Splněno. Hodná týraná manželka se snem o lepším životě? Splněno. Heterosexuální běloši mužského pohlaví reprezentující rasisty, homofoby, sadistické psychopaty, vrahy, zkrátka nejhorší Zlo a póvl ve vesmíru? Splněno. A nebýt potřeby napasovat do příběhu romantickou linku, určitě by byl náležitě využit prostor pro transgender tématiku v podobě obojživelného čehosi, přivlečeného z pralesa.
Ano, jsem otrávená z vehementně propagovaných klišé a jediných správných světonázorů 21. století. Od doby, kdy jsem dospěla, myslím doopravdy dospěla (zhruba v pětadvaceti), přestala být realita kolem černobílá a pokud je mi taková podsouvána, šprajcnu se, jakkoliv třeba v jistých ohledech s ideami souhlasím.
Přesto jsem „Tváří vody“ proplouvala v pohodě, vzorně držela palce zástupcům Dobra, dokonce odpustila kočičkopejskovou přemíru ingrediencí. Divnou lásku (náhlou - žbluňk, je zamilovaná) a hrubé kopance v logice jsem překousávala obtížněji.
Guillermo del Toro je v první řadě hollywoodský filmař, téměř scénáristický styl vytváření obrazů (občas kýčovitých, jindy zbytečně násilných) nepřekvapil. Vlastně jsem v myšlenkách koketovala se čtvrtou, soucitnou astrou... kdyby mi posledními větami nezaklepali na mozek Svědci Jehovovi (nebo podobný spolek) a nepropleskli mě Strážnou věží (nebo podobným plátkem). Chtěla jsem přišplouchnout ucházejících 70% v souladu se zdejším průměrem, ovšem na cílové pásce má trpělivost s agitací přetekla - a nejen s ní:

„Odvalil z cesty mrtvolu ženy. Z díry v hlavě jí vytekl mozek. Vylovil z hromady muže. Zářivě modrá střeva mu visela z žaludku.“
Ehm. Pominu-li důvod magorovitosti ústředního padoucha (PTDS, pokud jsem správně pochopila) a s tím související zbytnou popisnost hromady nechuťáren, překladatel je vskutku odborník přes lidskou anatomii. Jak se taková ostudná pípovina vůbec mohla dostat až do tisku?

14. listopadu


Prokletý ostrovProkletý ostrovDennis Lehane

Jedním slovem: nářez! Nejsem však z těch, kteří by se vnitřně spokojili s takto stručným komentářem, bude tedy následovat více slov. Ale zase ne příliš (doufejme). Zkušený, pozorný čtenář možná nebude překvapen jednotlivými zvraty, ostatní bych každopádně nerada připravila o překvapení. Mnozí samozřejmě viděli film, já taky – dá-li se to tak vůbec říct. Před nějakými deseti lety, v nočních hodinách, při blocích reklam jsem jako obvykle vytuhla a k vědomí se vracela sporadicky… zapamatovala jsem si všeho všudy hustou atmosféru, představitele hlavní role a taky že sovy nebyly tím, čím se zdály být. Teď jsem za ten výpadek vděčná, užila jsem si totiž Lehanneho majstrštyk prakticky bez znalosti děje.
Temné, tísnivé, znepokojivé, vyvolávající nejprve pocity zmatku, ztráty příčetnosti, později přecházející v paranoiu, k tomu emočně drtivé finále, prostě skvělá psychologická hra s výraznými prvky thrilleru a trochou detektivky. Tempo v první polovině bylo snad poněkud rozvážné, ovšem v závěru se všechny střípky složily do jednolitého obrazu, připomínajícího „Výkřik“ Edvarda Muncha.
Perfektní v Kindlu i audio podobě, k filmu se časem vrátím (hlavně bez těch po… reklam).
90%

08. listopadu


Čarodějné pohádky pro malé kouzelníkyČarodějné pohádky pro malé kouzelníkyJiří Žáček

Jiří Žáček sestavil a sepsal další velkou knihu pohádek z různých zemí, ve které jsou tentokrát tmelícím prvkem kouzla. Což znamená téměř neomezený výběr, složitější by bylo hledat pohádky bez kouzel. Leda sesbírat předvolební sliby + programy (nejen) českých politických stran a nazvat vydanou obskurnost "Tragikomické pohádky pro velké naivky". Čímž jsem se odklonila od příjemné četby pro děti k čirému masochismu, fuj, takže rychle zpátky. Zastoupeny jsou rozličné světadíly i kultury, forma od stručných anekdot, přes moudrá poučení, po delší drsné příběhy, od známé klasiky k neotřelým podivnostem.
Většina pohádek jistě osloví, najdou se však i méně povedené kousky - např. lokální kouzelník Žito ve zkratkovitém podání spíše nudil. A nemůžu si pomoct, Žáčkovo oblíbené "všecko/všecky" (místo obvyklejšího "všechno/všechny") mi odmítá přejít přes hlasivky, je to pro mě pokaždé jako mentální zaskřípění vidličky o talíř... a právě tahle malichernost zvrátila misky vah pod 85%. Přesto knihu vřele doporučuji dětem i rodičům - a milovníci výtvarného stylu Adolfa Borna si samozřejmě opět přijdou na své.

06. listopadu


Slib mlčeníSlib mlčeníLinda Castillo

Místní vysoká hodnocení a mírná fascinace amišským stylem života (zde celkem upozaděným) mě přivedla k další sérii, kterou hodlám sledovat, dokud se mi neomrzí. Sice nekřepčím nadšením jako většina ostatních čtenářů, spokojenost však vyjádřit můžu. Linda Castillo má čtivý styl, používá osvědčené postupy televizních kriminálek (hlavní postavy se neobejdou bez temných tajemství, přemíry panáků alkoholu a sexuálního harašení, prostě klasika), zápletka není zbytečně protahována, příběh svižně plyne vpřed, jen párkrát si stručně odskočí do minulosti.
Pro jednou mě hrdinka úplně neštvala… no, přinejmenším v první polovině románu, později jsem s Kate poněkud ztrácela trpělivost. Potenciál agenta Tomasettiho zůstal nenaplněn, tedy zatím, ovšem dokázala jsem pro něj najít tvář odpovídající popisu a skoro se zamilovat. Oscar Isaac, dámy, co říkáte? Policajti ve vedlejších rolích by potřebovali přišmrncnout, dodat jménům více osobnosti. A pachatele jsem odhadla, sotva se objevil na scéně – natolik se autorka drží tradičních mustrů současné žánrové tvorby.
Co se mi však opravdu nelíbilo, byla dychtivost, s jakou se paní spisovatelka zapojila do soutěže o vymýšlení nejsurovějších zločinů, podrobného líčení zohavení, bolesti, hrůzy, až bulvární vystavování utrpení pozůstalých. Vážně, někdy stačí naznačit a ponechat čtenáře jejich fantazii i empatii, není nutné nás utápět v hnusu a trýzni. 75%

02. listopadu


Gentleman v MoskvěGentleman v MoskvěAmor Towles

„Minula jedenáctá hodina.
Minula šestnáctá esej.
Pak dlouhonohý strážce minut konečně dohnal svého kratšího bratra a ručičky se setkaly na vrchu ciferníku. Zatímco se objímaly, pérka v nitru hodinové skříně povolila, kolečka zabzučela, miniaturní kladívko dopadlo na určené místo a hodiny začaly vyluzovat první z libozvučných tónů značících příchod poledne.“

Zvláštní kniha. Pokud podlehnete poklidné atmosféře, hravé stylistické formě a smíříte se s faktem, že děj zvolna drkotá po vedlejší koleji, kniha vás odmění: přesunete se prostorem i časem do moskevského hotelu Metropol. Ovšem pozor! Nesmíte očekávat náhled do trudomyslné ruské duše, ten absentuje. Onen gentleman a prostředí kolem něj působí jaksi aristokraticky britským dojmem, vyrovnanost jde ruku v ruce s inteligencí a jemným humorem. Samozřejmě mezi všemi těmi lidmi na úrovni a jejich noblesou narazíme také na několik buranů, ale vynechat místopisné názvy, jména a historické pozadí, můj duševní zrak by se upíral kamsi k Londýnu, nikoliv na východ.
Potřebujete-li ke spokojenosti souvislou zápletku, nikoliv „pouhý“ sled různých více či méně významných epizodek ze života hraběte Rostova - jeho úvahy, rozhovory, popisy rozličných osob, předmětů, činností, setkání atd., potom zřejmě nemá smysl s románem bojovat. Žádné větší změny ve stylu a tempu knihy nenastanou. Se studem přiznávám: bez skvěle načtené audioverze bych sama asi brzy kapitulovala a okradla se tak o velmi příjemnou společnost, tvořící stabilní ostrůvek v turbulentní, kruté době a zemi.
Mám ještě jeden důvod, proč ode mne tohle veskrze okouzlující dílo nezíská kompletní souhvězdí: postrádám autorovu vášeň pro stolování, vybraná jídla, volbu patřičných vín a podobné, zde hojně probírané záležitosti. Fazolovou polívku, bramborák a kofolu, díky!
Jisté je, že na „Gentlemana z Moskvy“ nezapomenu; detaily možná zmizí, celkový obraz však zanechal v mé cedníkové hlavě nesmazatelný otisk.
80-85%

01. listopadu


Promoklé kotěPromoklé kotěAniela Cholewińska-Szkolik

Roste mi doma náročná čtenářka. Ještě před rokem by každé kravině dávala 5 hvězdiček, poslední dobou často hodnotí: "Hmm, tak tři." Totéž jsem překvapivě slyšela i tentokrát, přitom knížka obsahuje trojici pěkných příběhů o pomoci zvířátkům, plno pěkných ilustrací, napsané je to taky pěkně (dobře se mi četlo, žádné klopýtání v divně poskládaných větách) a navíc je hlavní hrdinka pěkná holka, samozvaná veterinářka s vlastní klinikou, jen o málo starší než cácorka. Nechápu, proč knížka nevyvolala nadšení, měla k tomu veškeré předpoklady. Snad to chtělo méně oveček a labutí - kočky, psi a koně jsou holt atraktivnější. Co se mě týká, tohle je milá knižní série pro čerstvé (zvířátkomilné) školačky. 80%

30. října


Tekutý písekTekutý písekMalin Persson Giolito

„Hodnota lidského života je absolutní a bla bla bla… Všichni jsme si rovni a bla bla bla. Život Hitlera má stejnou cenu jako život Matky Terezy.“

Přečetla jsem několik knih, ve kterých mi autoři sci-fi představili fascinující tvory a civilizace, naprosto cizí, znepokojivé až děsivé. Švédskou mládež (vlastně celou společnost a nejen švédskou) bych na základě „Tekutého písku“ zařadila do stejné škatulky. Dospělí, stále hlídající svou řeč i chování, aby na nich neulpělo ani smítko podezření, že jsou v nějakém ohledu nekorektní. Hlavně se nikoho ani v myšlenkách nedotknout, ignorovat realitu, pokud staví do nepříznivého světla občany ze slabších sociálních vrstev, přistěhovalce a zvláště ty s tmavším odstínem pleti. Děti vychovávat v ochranné bublině iluzí, blahobytu a svobody téměř bez mantinelů, hustit jim do hlav líbivé myšlenky a utopické ideologie, tajit nepříjemné skutečnosti, ať potomek neutrpí duševní trauma. Nepodněcovat ambice ani rivalitu, dbát na rovnost, lemply odměňovat stejně jako dříče (tak proč se vůbec snažit?).
Možná se divíte, z jakého důvodu u „nejlepší švédské krimi 2016“ mudruji o úpadku progresivní severské civilizace? „Tekutý písek“ totiž není detektivní román, pachatele i zločin známe prakticky od úvodních stran. Dívka ve vazbě vypovídá, jak se z obyčejné chytré studentky, snažící se zapadnout mezi vrstevníky, najít své místo na světě, stala nejvíce nenáviděnou osobou v zemi. Právnické + sociální + psychologické drama, poukazující na životní bezradnost bohaté mládeže, na opovržení a nepřátelství „nových Švédů“, na vliv médií, a v první řadě: kam může vést nezájem až neláska rodiny.
Frustrující, nijak přehnané čtení; každému nemusí sednout styl vyprávění z pozice teenagera, množství zahořklých úvah, všechna ta plytkost – peníze, večírky, kluby, opíjení se, drogy, sex, mobily přirostlé k dlani.
Celou první polovinu knihy jsem zvažovala, jestli tu iritující společnost raději neopustit. Teprve dlouhé čekání u doktora způsobilo zlom, kdy mě začalo bavit přemýšlet o různých souvislostech, globálních i osobního rázu, také jsem chtěla vědět, zda uspěje obžaloba či obhajoba. Hodnocení… no, trochu jsem s textem zápasila, zápletka není v žádném ohledu originální, vyvolané varovné otázky však za čtvrtou hvězdu stojí. 70%

28. října


Krkonošská pohádkaKrkonošská pohádkaBožena Šimková

Podařilo se mi ve skřítěti probudit zájem o právě vysílaný večerníček, proto mi byl udělen také souhlas zapůjčit v knihovně "Krkonošskou pohádku" a po večerech předčítat. Samozřejmě jsem se dozvěděla, jaká je to z cácorčiny strany oběť, poslouchat moje oblíbené příběhy, navíc když je v knize tak málo obrázků. Připouštím, použité nářečí mi úplně nešlo přes pysky, věty byly často překombinované různými vsuvkami a musela jsem vysvětlovat zastaralé pojmy, dnes už dětem beznadějně neznámé.
Rozhodně jsem se ráda vrátila do časů, kdy jsem netrpělivě vyhlížela večerníček v očekávání, co zas ten šmejd zákeřný, hamižný Trautenberk provede, jak ho Krakonoš převeze, chtěla jsem být kurážná jako Anče, líbil se mi Kuba a bylo mi věčně líto chudáka bojácného hajného.
A potom ten šok, slyšet v lese poprvé vřeštět sojku - vůbec to neznělo "píp, píp, Kuba!"
Jasně, je to poplatné době vzniku, idealistické až hrůza, ale za mne i tak nostalgických 5*, cácorka (zatím) odmítá jít nad 3*, musím se tedy spokojit s kompromisem: o Trautenberkův chlup z licousu těsně pod 85%.

27. října


Adélka byla nemocnáAdélka byla nemocnáMilena Lukešová

Cácorka je nemocná... zase. A tak mi káplo do noty, že jsem posledně vypůjčila v knihovně právě tenhle tématicky odpovídající kousek, kde je na tom Adélka o dost hůř - zotavuje se po operaci v nemocnici, která je taková, jak si ji z pradávných dětských let pamatuji já. Smutná, nevlídná, žádné veselé barvy ani výzdoba, personál všelijaký, návštěvy zakázané (zlatá chřipková epidemie), k dětem na pokoji je třeba hledat cestičku. Je radost vidět, jak doba přinejmenším v některých ohledech pokročila k lepšímu, malí pacienti se zotavují ze svých bolístek v přívětivějším prostředí.
Po výtvarné stránce kniha docela ujde, s textem je to slabší. Různé podivné experimenty s layoutem bych ještě překousla, ovšem příběh je útržkovitý, skáče nesouvisle od jedné epizodky k jiné. Sice má své melancholické (a nostalgické) kouzlo, dcerku každopádně příliš neoslovil. Na třech hvězdách jsme se shodly. 65%

26. října


NimbusNimbusNeal Shusterman

Bohužel se nemůžu připojit k nadšeným chvalozpěvům. Příběh se posunul k důkladnějšímu průzkumu fungování utopického světa budoucnosti, poznáváme téměř všemocnou vládnoucí UI a odhalujeme hnijící kořeny Cechu smrtek. A mě neskutečně vytáčela nelogičnost tohoto uspořádání, zdravý rozum i smysl pro spravedlnost se bouřily. Nimbus nemůže (nechce) racionálně řídit délku lidských životů, hrozí přelidnění, kontrola porodnosti je fuj-fuj a tak definitivní smrt určuje banda malicherných či přímo psychopatických existencí podle kvót, vlastních preferencí a momentální nálady. Osvícené a soucitné jedince aby mezi nimi čtenář pohledal (dobrá, pár jich je, zanedbatelné minimum). Nakonec mě rozčilovala už kdejaká ptákovina (technologická zaostalost v detailech - např. místnost s vězněm se zamyká klíčem na tři západy, knihovnice při odchodu z pracoviště dává na stůl cedulku „přijdu za 5 minut“ atd.). Ve finále jsem vyloženě pěnila, protože nějaké záchranné složky zřejmě vůbec neexistují a létající stroj (vrtulník, jaký pokrok!) má k dispozici jen ten, u koho se to panu spisovateli právě hodí do krámu. Onen ráj budoucnosti je prostě debilně nefunkční. Chápu, lidstvo zdegenerovalo na úroveň požitkářů bez špetky odpovědnosti za cokoliv, bez asistence umělé inteligence si snad nelze ani uprdnout… zkrátka mě ta absolutní neschopnost (v plné nahotě gradující v závěru) štvala k nepříčetnosti. Takovým lidem bych nesvěřila ani péči o kaktus, natož moc legálně vraždit ostatní.
To máme hvězdu dolů, další půlku odseknu za to, že se příběh s výrazně větším množstvím postav na scéně rozsypává, hůř se mi udržovala pozornost. Upřímně, mám chuť pokosit čtvrtou hvězdu celou. 70%

25. října


Anička MalířkaAnička MalířkaEduard Petiška

Pana Petišku prostě žeru - už od dětských let, kdy ve mně vzbudil enormní zájem o starověké Řecko. Ovšem ani hravější, něžnější, poetičtější poloha příběhů pro menší děti (spíše děvčátka, řekněme 4-7 let) není tomuto panu spisovateli vůbec cizí. Druhou pohádku o Aničce a básničce už máme dávno za sebou, první díl o vzniku nedělní kočky jsem objevila v knihovně teprve minulý měsíc. Líbil se mi snad ještě víc, kreslení je mi přece jen bližší než rýmování a snová fantazie tady měla větší prostor. Ilustrace Heleny Zmatlíkové jsou nezaměnitelné a roztomilé jako vždy. Cácorka zase uděluje čtyři hvězdy, ale já bych nejraději dala pět.
80-85%

23. října


Když teče krevKdyž teče krevStephen King

Čtveřice povídek, z nichž nejpovedenější je úvodní "Telefon pana Harrigana", sledující jedno podivné spojení mezi starým mužem a chlapcem, který mu předčítá. Důkladné zpracování, téma správně mrazivé i k zamyšlení 80-85%.
"Chuckův život" se v úvodní třetině tváří jako popis světa, na kterém probíhá plíživá apokalypsa (prostě se všechno zvolna otáčí vagínou ke zdi, velmi povědomé). Ve výsledku je to povídka o odcházení, o smrti. Čtenáři jsou ve svých reakcích rozpolcení, já patřím mezi ty oslovené. 75%
"Krysa" těží z Kingova oblíbeného námětu: spisovatel, jeho blok, psychické problémy, potřeba psát v klidu na odlehlém místě. Dobré, akorát s tou krysou jsem si úplně nevěděla rady a uvítala bych více temnoty. 70-75%
"Když teče krev" jsem si nechala na závěr, protože jsem zakopla o Holly, známou ze série o Billu Hodgesovi, zároveň však na mě vykoukl i jakýsi detektiv Anderson, jehož jsem nedokázala zařadit. A tak jsem si nejdřív přečetla "Outsidera", abych nebyla mimo mísu. Dostala jsem se sice do obrazu, přesto jsem měla tuhle povídku přinejmenším na několik týdnů uložit k ledu. Protože je to jen zkrácená varianta zmíněné knihy - zase jeden vražedný šmejd nepřirozeného původu, po němž jde superhrdinka (kdysi sympaticky narušená, teď už jen na nervy šplhající) jak kuna po vejcích. King by měl tenhle ojetý scénář konečně opustit a také přestat zuřivě ventilovat své politické postoje. Nečíst hned po "Outsiderovi", nejspíš bych hodnotila lépe: 65%.

21. října


OutsiderOutsiderStephen King

Pokud jste četli trilogii o soukromém očku Billu Hodgesovi a líbila se vám (zvláště její třetí paranormální díl), pravděpodobně budete spokojení i s „Outsiderem“. Odehrává se tedy v jiném koutu USA, Bill Hodges už prdí do hlíny a padouch je trochu jiný, některé postavy jsou však knihám společné. A náhradník, detektiv Ralph Anderson, je docela sympatický normální chlap - akorát by potřeboval přišmrncnout, přidat na zajímavosti.
Zpočátku se mi nedařilo do románu zakousnout… a najednou byl večer, přede mnou stránka 150 a polovina domácích prací zůstala v onu sobotu ignorována. Relativně vysoké tempo mi vydrželo, dokud otěže příběhu nepřevzala Holly z výše zmíněné série. Jakmile mrazivé neznámo nahradil konkrétní bubák a nepříliš výrazný Anderson ustoupil čím dál protivnější autorově oblíbenkyni, pan King ztratil vládu nad mou myslí. Zápletka sice zrychlila do předvídaného finále (doufala jsem v cosi nápaditějšího), já se ovšem poslední čtvrtinou spíše proloudala s pachutí lehce promarněného potenciálu.
„Outsider“ je obstojný mix thrilleru a hororu, s detektivem Andersonem se v budoucnu klidně (ráda) znovu setkám, přesto pochybuji, že se někdy zatoužím vrátit k této knize. Ale kdo ví, co se mi bude honit kebulí třeba za 10 let. 70%

20. října


StalkerStalkerArkadij Strugackij

Jedno z těch děl, na kterém si praděda Čas zpřelámal zubní protézu. Pásmo bratří Strugackých fascinovalo náctiletou Metličku, což není až tak divné - tehdy mě nadchla skoro každá kniha z žánru fantastiky. Ovšem pokročilá Metla s notně jetými štětinami, tu si kolem prstu omotá málokdo a máloco. „Stalker“ to zvládnul, opět jsem s povislou spodní čelistí procházela tou poznamenanou oblastí, kde se znepokojivé jevy střídají s vyloženě děsivými. Lidský mamon a touha po poznání jsou však silnější než strach, Pásmo tudíž nemá nouzi o návštěvníky z řad vědců či lovců artefaktů… a tím pádem ani o oběti.
Ještě víc než před lety mě poněkud dráždila ruská zádumčivost, nihilismus, neschopnost vnímat svět pozitivně, byť v závěru byla vykřesána jiskra naděje. To souvisí především s hlavní postavou, nedokázala jsem si Rodericka (a vlastně nikoho) oblíbit. Ve spojení s nadbytkem filozofování, někdy zajímavého, jindy vyvolávajícího rezignovaný povzdech nebo zívnutí, zdráhám se připlácnout pátou hvězdu. Na můj vkus je v knize dost stránek, kdy jsem se bavila jen na půl plynu, ač ty dechberoucí naštěstí dominují. Také souhlasím s připomínkou čtenáře Eldar80, že prostředí Sovětského svazu by Stalkerovi sedělo lépe, než jakési univerzální anglické (?) maloměsto. Možná to za pár týdnů (měsíců, roků) přehodnotím, momentálně mi k hranici 85% jedna matička chybí.

17. října


101 dalmatinů101 dalmatinůWalt Disney

Když se řekne dalmatin, vynoří se mi vzpomínka ze začátku 90. let: na frekventovaném náměstíčku v centru Ostravy, pro místní na Kuřím rynku, veledůležitě postával pan "jsem podnikatel, čumte a záviďte", u ucha první mobil, jaký jsem kdy viděla (obří cihla se vzhůru vystrčeným drátem) a na vodítku dalmatin - také první, jakého jsem kdy na vlastní bulvy spatřila. Kuří rynek je kompletně vydlážděné místo, nikde ani náznak vegetace a tak pes konal svou velkou potřebu na chodník. Pan Podnikatel stál ostentativně zády, hovořil do té své hogofogo cihly a neúspěšně předstíral, že o nahrbeném zvířeti a jeho produkci nemá sebemenší tušení. Jakmile bylo hotovo, aniž by se otočil, rychle psa táhnul pryč. On si přece vůůůbec nevšiml a s tou hromadou exkrementů uprostřed náměstí nemá nic společného. Plaché náctileté Metličce bylo za pana Podnikatele stydno, cetiletá Metla by ho velmi hlasitě konfrontovala... při dnešních možnostech i natočila, zveřejnila, zavolala měšťáky, prostě by nabubřelý snob neodešel beztrestně. Opájím se představou, jak k němu napřahuji igelitový sáček s výzvou, ať sračky sebere, případně ať prchá, protože jestli to zvednu já, budu házet na konkrétní cíl.
Alespoň tam nekadilo 101 dalmatinů. Nelogičnost toho čísla, nemožnost o podobný počet pejsků adekvátně pečovat v domácím prostředí (třeba i se služebnou) a samozřejmost, s jakou došlo k jejich osvojení, aniž by se kdo obtěžoval najít původní majitele, mě vždycky rozčilovala. Průměrné tři hvězdy ovšem nejsou hodnocením od dospělé ženské, která k příběhu v žádném z jeho zpracování nepocítila náklonnost: rozhodla cácorka, také ji tahle zkratkovitá, lehce chaotická knižní verze neokouzlila a líbily se jí akorát ilustrace. 55%

16. října


Vyhnání Gerty SchnirchVyhnání Gerty SchnirchKateřina Tučková

Sledování osudů Gerty Schnirch jsem musela krátkodobě odložit, protože jsem potřebovala něco méně deprimujícího. Na druhou stranu: není na škodu si připomenout, jak jsou mé vlastní problémy a trápení malicherné ve srovnání s utrpením jiných lidí v časech (či lokalitách) podstatně nelítostnějších.
Téma odsunu Němců po 2. světové válce mě zatím míjelo – tak nějak jsem žila v domnění, že si prostě na žebřiňáky naložili svých pár švestek a v krupobití nadávek, plivanců a sem-tam šutru odmašírovali „domů“. Přiznávám, netušila jsem, kolik bezpráví, bolesti a smrti se za tím zdánlivě „nevinným“ odsunem skrývá. Nezamyslela jsem se nad stínem kolektivní viny, který padl na všechny z národa poražených, i když třeba neměli s válečným běsněním nic společného a jejich kořeny v této zemi byly pevné, dlouhé, zdravé. Podcenila jsem, jak zběsilá nenávist se může v lidech nastřádat a zpustošit životy pouhých civilistů, včetně těch nejzranitelnějších.
A vůbec nejhorší je to, čeho se Češi dopustili sami na sobě.
Nevím, co z románu je fikce a co jsou zážitky pamětníků; být autentická i jen třetina, pořád jde o velmi ošklivou skvrnu v naší historii. Jasně, ten hnusák s knírkem rozpoutal v Evropě peklo, ale ne každý Němec si zasloužil potrestání, natož surovou pomstu zdivočelé lůzy.
Kateřina Tučková se nebála důkladně říznout do onoho zakamuflovaného boláku, nechala téct hnis a já se stala konsternovaným svědkem. Akorát mi po většinu četby bylo těžko na duši, zajisté autorčin záměr, přesto mi právě množství negativních emocí prýštících ze stránek brání dát pátou hvězdu. 80-85%

13. října


Smrt nosí rudé škorněSmrt nosí rudé škorněPavel Hrdlička

„Čučím tady zbůhdarma už od rána! Každej smradař, každej helmbrechtník vyťepenej má tady přednost, a tomu se říká spravedlnost a právo!“ Přešla Manda rovnou do útoku.
„Koho tím helmbrechtníkem velectěná myslí?“ Snažil se písař zastavit ten slovopád.
„Co bych myslela! Já nemyslím! Tvrdnu tady vod rána a živnost mi stojí! Víš ty vůbec, písařskej brkoune, co je to živnost? To jsou berně, lózungy, platy z fleku, mýta a to se jeden musí setsakramentsky votáčet, aby na tu zlodějnu vydělal! To není jako tahat brk po papíře!“

Pavel Hrdlička je zcela očividně cestovatel časem, který strávil část života poznáváním poměrů za vlády Václava IV. a navíc má schopnost přenést do této doby také své čtenáře. Historická detektivka v perfektně vystavěných kulisách, s přiměřeně zašmodrchanou zápletkou (ačkoliv odhadnout padoucha i jeho motivaci bylo snadné), živoucími (leč nijak do hloubky propracovanými) charaktery a dostatkem humoru převážně zemitejšího charakteru - nic k roztrhání bránice, ovšem i tak odlehčení kvituji s povděkem. S čím jsem v současném rozpoložení měla potíže: nadbytek postav + archaických názvů (měna, míry, hodnosti atd.) sice úspěšně podbarvoval atmosféru, bohužel představoval nápor pro roztěkanou mysl. Můj soukromý problém, na výsledné hodnocení nemá vliv. Další díly určitě vyhledám, možná dokonce koupím, pokud nebude knihovna zásobena. 80%

11. října


Vlk samotářVlk samotářJodi Picoult

Eutanázie. Právo na pokojný odchod ze života, vysvobození od beznaděje, které je ve většině civilizovaných zemí dopřáváno pouze zvířatům. Osobně mám v daném citlivém tématu poměrně jasno, protože jsem blízkého příbuzného, nemohoucího člověka, opakovaně slýchala žadonit, abychom mu pomohli opustit tohle slzavé údolí. Bohužel si musel odtrpět každou minutu, každý den, každý měsíc, na jaký jeho tělo mělo ještě sílu. „Vlk samotář“ však řeší poněkud odlišnou situaci: pacienta v kómatu, mozek poškozený, vlastní vůle nemůže být vyjádřena. Jak má rodina postupovat? Doufat v zázrak a zachovávat existenci na přístrojích, nebo se smířit s neradostnou prognózou odborníků a zastavit podporu pokročilé, leč zdaleka ne všemocné medicíny? Měla jsem pochopení pro obě strany konfliktu, byť té náctileté by chvílemi prospělo důkladné proplesknutí.
Děj nikam nespěchal, zvolna čtenáře seznamoval s jednotlivými postavami a pokroucenými vztahy, ovlivněnými dominantním otcem, schopným výrazně lépe fungovat ve vlčí smečce než v lidské společnosti. Lucasovy popisy soužití v divočině byly informačně vydatné a obohacující, akorát by podobní fanatici asi raději neměli mít děti. Ve finále jsem se krátce polekala, jestli autorka ze solidního psychologického dramatu neudělá bramboračku, ale naštěstí obstála se ctí. 75-80%

07. října


Vejce a jáVejce a jáBetty MacDonald

- Paní Hicksová nám přinesla kávu a báječné čerstvé koblihy a z čiročiré laskavosti a na omluvu mé setrvalé tuposti vysvětlila matince a sestře June: „Vona čte!“
Matinka, chystající se ke skoku na kamna pro kávovou konvici, se zarazila tak prudce, že málem přepadla do trouby. „Aha,“ pravila, „tak to ste vy. Birdie mi vo vás všechno vyprávěla a já pro vás skovávám starý noviny.“
V tom vešel pan Hicks a matinka mu skočila na záda jako při hře na koníčka, což ho vůčihledně rozradostnilo, protože se jeho tlustá tvář rozzářila a pravil: „Vypadáš mladějc než Birdie, mámo. Mohla bys bejt její céra!“
Pohlédla jsem na Birdii a společně jsme hluboce pocítily, že ať matinka vypadá jakkoli mladě, co se nás dvou týče, je už na světě až moc dlouho. -

Oblíbená, možná i nejoblíbenější kniha mojí maminky. Právě ve společnosti titulů této spisovatelky zaháněla chmury, pozvedala náladu. Avšak její pokus podělit se o své milované romány s náctiletou Metlou nevyšel dle představ: žádné meče ani magie, dokonce ani průzkum vzdálených planet – čím mě má bavit nějaká pipka v drůbežárně? Po několika stranách jsem zamířila zpět do akčnějších světů k drsnějším hrdinům. Mladá a blbá, no, žádná výjimka z pravidla jsem nebyla. A později to zjevně nebylo o nic lepší, když jsem se k Betty MacDonald dohrabala až v tomto pokročilém věku. Celá desetiletí jsem si odpírala hromadu legrace i poznání o všedních dnech obyvatel USA v dobách jako by dávno minulých. Se zhýčkanou současností nelze srovnávat.
Humor paní spisovatelky mi vyhovoval - její vtipný nadhled, sebeironie. Důvod, proč po dlouhém vnitřním boji neudělím poctu nejvyšší, je následující (snad ze mě tento názor nedělá fanatickou feministku): žena by neměla obětovat veškeré své plány a sny jen proto, že jí bylo od kolébky vštěpováno, jak jsou touhy a potřeby manžela nadřazené. Jsem zastáncem kompromisů. Maminka by jistě souhlasila... pravděpodobně i Betty MacDonald trvalo, než se nad obtíže svého manželství dokázala povznést, zlehčit je smíchem.
K metě 85% každopádně chyběl pouhý kuřecí krůček.
P.S.: Nejprve jsem v práci poslouchala skvěle načtenou audioknihu v podání Jaroslavy Adamové. Po nakouknutí do ohmataného svazku jsem zjistila, že audioverze je bohužel okleštěná. Čtěte, pobaví vás tak podstatně více detailů ze života autorky.

05. října


Policejní pohádkyPolicejní pohádkyRoman Pokorný

S povděkem kvituji nápad seznámit děti (zhruba ve věku čerstvých školáků) s nebezpečnými situacemi všedního života, jak na ně reagovat, ideálně jak se jim vyhnout. Jednotlivé případy jsou na konci shrnuty morálním ponaučením a jednoduchými otázkami. Pro líné či negramotné rodiče kniha obsahuje bonus v podobě přiložených CD s načtenými příběhy. Bohužel jsem vyčerpala výčet kladů. Ilustrace jsou ve stylu „neurazí, nenadchnou“, ještě víc prostoru ke zlepšení však nabízí samotné texty, stvořené v nepřirozeně šroubovaném slohu. Psaní „Policejních pohádek“ se zjevně chopil někdo zvyklý vyťukávat ukazováčkem protokoly a publikace kupodivu neprošla žádnou jazykovou ani stylistickou úpravou (což je otevřeně přiznáno hned na úvodní straně). Při předčítání se mi zmučeně svíjel jazyk i mozek, simultánně jsem cácorce překládala do normální, lidské češtiny. Shodly jsme se na třech hvězdách; mně chyběla především řemeslná zdatnost ve spisovatelské sféře, dcerka postrádala příběhy k obrázkům s policejním koněm, pyrotechnikem, těžkooděnci, vrtulníkem apod., také by ocenila více pátrání po zlodějích a jejich pronásledování. 55%

04. října


Sharpovi střelciSharpovi střelciBernard Cornwell

Mám za sebou dva smutné týdny – snad každý prožil období, kdy se toužil probudit ze zlého snu a zjistit, že je všechno jako dřív. V dobách, kdy se trápíme, je únik z reality ještě žádanější, zároveň se však do jiných světů prchá mnohem obtížněji. Tedy pokud volíte knihy místo chemických dopravních prostředků ve formě chlastu nebo drog. V uplynulých letech jsem zjistila, že mě spolehlivě dokáží pohltit Sharpova dobrodružství, tudíž jsem opustila skličující současnost i příběh Gerty Schnirch a po hlavě skočila do válečných eskapád ve Španělsku 19. století. Cornwellův stroj času naštěstí opět zafungoval a já tak mohla ve společnosti skvělého vojáka, leč chybujícího důstojníka, poznávat další neznámou kapitolu dějin, notně přibarvenou autorovou imaginací.
Mohla bych žehrat nad obvyklými ingrediencemi této série, ale proč? Stále mě baví třenice Britů s Francouzi, strategické tanečky slavných vojevůdců, smysl pro čest, zákeřnost, odvaha, Sharpovy úspěchy i přehmaty, scény bezuzdného násilí na střídačku s decentní romantickou linií. Dokud to na mou maličkost zabírá, nevidím důvod snižovat hodnocení. „Sharpovi střelci“ navíc patří k tomu nejlepšímu, co zatím série nabídla, byť mi k páté hvězdě pořád chybí jakási přidaná hodnota, větší hloubka či co… Ovšem zájemcům o svižné historické dobrodružství ve vojenském kabátě mohu četbu jedině doporučit.
80-85%

03. října


1 ...