Metla komentáře u knih

"Čaropisci" by měli oslovit ty čtenáře, kteří si oblíbili tvorbu Brendana Sandersona (série "Mistborn" atd.), případně Leigh Bardugo (např. "Šest vran") a podobné autory, kombinující sympatické hrdiny (často celou partu) s nevšedními magickými principy v málo přívětivých světech, co akutně potřebují změnu k lepšímu.
R.J. Bennett si získal mou zvýšenou pozornost trilogií "Božská města" a opět dokázal, že je skvělý spisovatel plný originálních nápadů, tentokrát však nemohu zamířit s hodnocením do ultimátních výšin. "Čaropisci" totiž navzdory několika hodně drastickým scénám spadají do young adult škatulky. Být dospívající holčina, pěla bych nadšené ódy, leč v tomto věku (pravěku) mě štvou natvrdlí hrdinové, polopatické vysvětlování a logické propasti, dělající bordel v oněch kouzelných pravidlech, na nichž je příběh založen. A Sancie coby hlavní hrdinka mě prostě nebrala, já na ty drsné, veleschopné holky nějak nejsem - problém mého vkusu, body za to nestrhávám. Pár procent půjde dolů za nadužívaný patvar nahrazující sprostá slova. Občas se sice dočkáme normálního zaklení, většinou se bohužel otravně "krundí".
80% za originalitu, za atmosféru se steampunkovým nádechem (ač bez páry), napětí, dobrodružství, zkrátka za svižnou četbu... kéž by zpracování bylo dospělejší. Čtenáři fantastiky narození ve 21. století by měli pětihvězdičkově slintat.

43 19.02.2023

Bohužel musím mezi zdejší přívětivé komentáře zapíchnout vidle: pro mě byla četba téhle knížky téměř na každé stránce soubojem. Styl, jakým je "Kletba podle Justiny" napsána, bych neoznačila za "reader friendly". Některé věty jsou až heslovitě krátké: "Spokojenost. Bohatá nevěsta. Zásnuby příští středu u Zrubalů.", jiná souvětí zase pro změnu zbytečně dlouhá: "Ke komunistům se dali i Tonda s Hedou, moc o tom nevěděli, nestarali se, v osmačtyřicátém byli spokojeni, nový prezident měl pěkné řeči, líbily se, zvlášť tady, obyčejných chudáků ve fabrikách bylo, radovali se, že se konečně zbavili nafoukané honorace z limuzín, paniček s liškami na podbradku, jo, zametli s nimi, nadšení neznalo mezí."
Připočtěme chaotické střídání časů - chvilku minulý, najednou přítomný, i k budoucímu autorka občas zabrousila. Dialogy jsou divné a to nejen vlivem nářečí, tedy ostravskeho kratkeho zobaku s lokalnimi vyrazy + leccos jakoby z Prajzké (Hlučínsko, kde se čeština promíchala nejen s polštinou, ale také s němčinou). Možná se takto ve Svinově kdysi mluvilo, ovšem já od svých prarodičů slýchala relativně normální mateřštinu, přitom byli jen nepatrně mladší než Leoš a Gabra, hlavní postavy románu, a rozhodně žádní vzdělanci.
Příběh samotný není špatný, navíc je prý inspirován skutečnými událostmi: jeden dům a lidé, kteří se kolem něj (nebo v něm) pohybují, staví, pracují, bydlí, přižení se, přivdají, přicházejí a odcházejí. Velkým bonusem je atmosféra, historické pozadí, znepokojivá duchařská linie působí spíše rozporuplně. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli mi paranormálno k ději sedělo nebo ne. Snad při trochu jiném zpracování, což se ostatně týká celé knihy.
Svinov mám neodmyslitelně spojený s dětstvím, jezdívala jsem tam k prarodičům skoro každý víkend, popsaná místa mi defilovala před vnitřním zrakem a ráda jsem se o nich dozvěděla něco nového. Tři čtvrtiny románu jsem váhavě koketovala se čtvrtou hvězdou, závěrečná čtvrtina rozsekla tohle dilema v neprospěch paní spisovatelky a jejího díla. Nejprve Robertův pohled na poválečné časy, popis událostí jako z Pendolina: dlouhé odstavce úvah s minimem přímé řeči. V úplném závěru z doby porevoluční jsem přetrpěla nejapný rozhovor dvou ženských o osudech pravnuků, kteří už snad opravdu nikoho nezajímají a pouze dokreslují atmosféru určitého zmaru.
Četby nelituji, určitě mě obohatila, přiměla k zamyšlení a zavalila těžkou nostalgií, knihy paní Romanské však vyhledávat nebudu. Její literární styl pro mě zkrátka není to pravé tvarohové.

37 18.02.2023

"Byl tak blízko, že Clay ve tváři cítil jeho teplý dech. Tento obří vlk měl rozměry kaskarského tažného koně. Clay zrovna začal skládat svůj předsmrtný řev (uvažoval o vyšší tónině, něco mezi padám z velké výšky a zrovna jsem si nasral do kalhot s trochou rozmrzelé malé holky, která nedostala to, co chtěla, aby to trošku okořenil), když za sebou zaslechl hluboké vrčení.
Dva vrrci, napadlo ho. Coopere, budeš potřebovat novej řev."

Pecka! Tahle prvotina vyváženě zkombinovala vše, co mám na fantasy ráda. 1) Sympatické postavy - zvláště správňáka Claye si nešlo neoblíbit, stejně jako čaroděje Mooga, jehož příspěvky k bojům mohly skončit jakkoliv, od záchvatů smíchu (nejčastěji), po ... a víte co? Přečtěte si to sami. 2) Nemalou dávku hrdinství, kombinovanou s patřičným nadhledem. 3) Humor. Občas téměř bláznivě pratchettovský, ovšem velmi osvěžující. 4) Dobrodružství. Zápletka je sice o cestě z bodu A do bodu B, přičemž proběhne mnoho bojů i přátelských setkání, nicméně prostředí s různými tvory a netvory má šťávu. 5) Akce je svižná a snadno představitelná, nenudí. 6) Nejde o prostý relax, najdeme zde jasné poselství a sem tam i hlubší postřehy o životě.
Autor se nevyhnul určité dávce patosu, udržel ji však v rozumných mezích a někdy dokázal sladkobolné situace příjemně odlehčit. Jestli máte rádi Abercrombieho, leč je na vás až moc negativní, Nicholas Eames představuje skvělou alternativu. Některé stránky mě sice přiměly přemýšlet o čtyřhvězdičkovém hodnocení, jenže většinou jsem si spokojeně rochnila a občas byla z příběhu vyloženě nadšená. Když k tomu připočtu svá mírnější kritéria pro knižní debuty... i bez přivírání očí bych dala 90%. A přidávám "Krále Wyldu" do mnou málo užívané škatulky doporučených knih, tahle má potenciál trefit se do vkusu značnému procentu čtenářů fantastiky.

41 16.02.2023

Povedený krimithriller pro ty z nás, kteří podrážděně brblají, pokud jsou literární postavy mělké, ploché, zkrátka mizerně zpracované a nezajímavé. Jude je nejen policistka, ale také oběť zločinu (nikoliv krádeže kabelky), což značně ovlivní její osobní i profesní život; je sice labilnější, vnímá však podstatně více než její kolegové... a také odlišně reaguje. Je odhodlána rozplést případ, považovaný za odškrtnutý v kolonce "sebevražda" a znovu získat stabilitu, pracovat a žít. Je to dlouhá cesta, plná klacků pod nohama, a touto knihou teprve začíná.
První třetinu románu jsem hltala jak bramborové placky od babičky, potom tempo začalo zpomalovat, stagnovat, psychické problémy se dostaly do spirály podobných úvah a situací. V závěru "Nejsem mrtvá" znovu nabrala spád - leccos je přitažené za skalp, něco by potřebovalo domyslet či přidat šťávu, jinde pro změnu ubrat, být důslednější při tvorbě charakterů, jít hlouběji... přesto jsem docela spokojená a v sérii budu pokračovat. 70% (+5% za šmrncovní přebal s metalickým efektem)

47 13.02.2023

Tak trochu promarněná příležitost pro čtenáře ve věku 5-7 let. Adam jede na svůj první tábor, několik dní mezi malými detektivy a jejich instruktory mu přinese nové zážitky. Překvapivě všední zážitky - snad každý z nás, kdo se někdy účastnili libovolného tábora, jsme absolvovali různé hry, noční hlídku, zpěv u ohně s kytarou, deštivý den... Přesně tohle autorky svým čtenářům v krátkých kapitolách poskytly, lišila se pouze jediná: ta, ve které děti řešily detektivní případ. Na těchto stránkách měla dětská mysl možnost zapracovat, zkoumat stopy, zapojit logiku, což bylo příjemným oživením (spolu s otázkami, návody a úkoly v závěru kapitol). Být v knížce více podobných stimulů k zapojení mozku a méně popisu průměrných táborových dní, hodnotila bych lépe, čtvrtou hvězdu dávám jen díky mínění mojí ratolesti. 70%

29 11.02.2023

Pokud v obchodech nešťastně postáváte nad předraženými potravinami, nadáváte na zaměstnavatele, který vaši práci odměňuje tragikomickou mzdou a pro politiky nemáte nic než sprostá slova, potom jste zralí na exkurzi po Severní Koreji. Jelikož se tam stěží dostanete, nejlepší alternativu představuje Nina Špitálníková a její knihy.
"Mezi dvěma Kimy: na studiích v KLDR" popisuje nejtužší totalitu světa tak, jak je to jen možné pro člověka, který je na každém kroku sledován, omezován, obracen zpět, který si nemůže promluvit s běžnými obyvateli - i kdyby tomu žádný fízl nebránil, všudypřítomný strach a paranoia Korejcům nedovolí upřímný dialog. Vymývání mozků od kolébky do hrobu, propaganda vylhaná od prvního do posledního písmene, nerozbitný kult osobnosti, nemožnost spatřit okolní svět, tuhá disciplína a neustálá (sebe)kontrola, protože kromě tajné policie na sebe občané dohlížejí a práskají navzájem. Tak si to tam bohužel zařídili, tudíž je silně nepravděpodobná varianta vzpoury proti zažitým pořádkům - revoluce, šance na lepší, svobodný život.
"Svědectví o životě v KLDR" mi přišlo více vypovídající, přece jen šlo o zkušenosti Korejců, nikoliv návštěvy v (mizerně kašírované) Potěmkinově "vesnici" plné bariér, tato knížka je ovšem také síla. Ať je to s Českou republikou jakkoliv nahnuté, pořád se máme dobře. 80%

45 05.02.2023

Mám docela v oblibě knihy nebo filmy, ve kterých se parta lidí snaží přežít v nějakém odlehlém prostředí, není tedy divu, že mě tenhle román vábil. Bohužel má jednu výraznou slabinu: bandu zhulených ko*otů a hysterických pipin s morbidními choutkami (jůůů, pojďme tam, třeba narazíme na mrtvolu!). Většinu stránek jsem obyvatele nechvalně proslulého lesa pobízela, aby už ty zpovykané turisty konečně vymordovali do posledního nanicovatého kreténa. Nedivte se mému despektu, coby mládě jsem strávila spoustu času v maskáčích, kanadách, s nožem u pasu a celtou + spacákem na zádech, tudíž pohrdavě ohrnuji čumák nad civilizovanými dementy, ztracenými v parčíku o rozloze 35 km². No vážně, třicet - pět - kilometrů - čtverečních, k tomu debilní chování zúčastněných, kteří se nepotkali se správnou trasou, s logikou, s normálními reakcemi ani se snesitelným chováním.
Zápletka je značně přitažená za vlasové folikuly a z japonských policajtů dělá ťulpasy, po vzoru hlavních postav neschopné najít vlastní zadnici, i kdyby k ní měli nakresleny turistické značky. Po obdobně laděném Nevillově "Rituálu" opět zklamání, Scott Smith a jeho "Ruiny" zůstávají neporaženy, s Karikovou "Trhlinou" v závěsu. 60%

34 02.02.2023

Zombie apokalypsa spuštěná výmazem mozku přes mobil. Občas mám pocit, že už to probíhá: nevnímající postavy, které vám se svou milovanou "chytrou" placičkou nakráčejí přímo před rozjeté auto, klidně i pod vlak; kamarádky, co sedí vedle sebe, čumí do mobilů a neprohodí spolu ani slovo; lidi neodpoví na pozdrav, jelikož přece právě věnují pozornost svému Ajfounu, tak neotravujte s nějakým "dobrý den". Fakt mě nepřekvapí, jestli po sobě vystartujeme s potřebou sežrat si vzájemně mozky.
Dokud se Stephen King věnuje popisu událostí, líčení atmosféry, zkoumání, co a proč se děje, knížka šlape v pohodě, ač po důvěrně známé trase. Později se však pouští do filozofování + moralizování a "Puls" ztrácí na intenzitě. Při prvním čtení před lety jsem měla stejné pocity jako dnes: není to vůbec špatný příspěvek k zombie tématice, nechybí napětí ani myšlenka, atmoška je patřičně sugestivní, akční scény mají šťávu, ale k naprosté spokojenosti mi zkrátka chybí jakési obtížně definovatelné cosi. 70-75%

45 01.02.2023

Vzít klasický fantasy příběh, překopat zavedené postupy (například z kladných hrdinů udělat nafoukané balíky ducha mdlého, záporáky přetavit do role obětí a podobně), to už lze stěží označit za novátorský postup. Nevadí, originalita je nedostatkové zboží a chápu, že přijít s něčím objevným je nesmírně těžké. Mám s touhle knihou dva jiné problémy: 1) zápletka je dost neučesaná, velmi rychle se střídají linie jednotlivých postav, osobně nefandím zběsilému skákání od jednoho k druhému, třetímu... 2) Charaktery můžu rozdělit do dvou skupin: ta početnější mi byla buřt, zbytek mi brnkal na nervy. Pokusy o humor mě kdovíjak nepobavily, ale kniha pravděpodobně cílí na mnohem čerstvější čtenáře, než jsem já, Metla ve fosilizačním procesu. Pokud jste +/- ve věku, kdy s občanským průkazem získáváte punc dospělosti, mohla by se vám "Modrá luna čarodějů, Rudý měsíc války" zamlouvat. Za mě průměr, který nenadchnul, ani nenaštval. 55%

32 26.01.2023

Příjemná knížka o lidech, jejich vztazích, předsudcích, o tom, co společnost rozděluje a jak ji lze stmelit. V hlavní roli je chlápek, který se stal fyzikální anomálií a byl by rád, aby psi nových sezdaných sousedek nesrali na jeho trávník. Slušnost ne vždy vyvolá obdobnou reakci a někdy je holt zapotřebí najít v sobě zásoby trpělivosti, pochopení a úsilí k nápravě vypadávající komunikace i lecčeho navíc. Zatímco Scott nenápadně ztrácí váhu, jeho vliv dobrého člověka podobně skrytě váhu získává - přinejmenším v městečku Castle Rock.
"Povznesení" je takový sluníčkový příběh hladící po duši, štítek "horor" je zde nesmyslný. Zápletka obsahuje silný prvek nadpřirozena, bát se však rozhodně nebudete. Možná v závěru otřete slzu, možná si otráveně povzdechnete nad přehnaným patosem. Mně se tahle novelka líbila, mile vyplnila jeden den nemocenské. Jen tu politickou agitku si mistr King může vetknout do anusu - už jsme všichni dávno pochopili, že je fanatický liberál a nenávidí Trumpa. 75%

46 22.01.2023

Na "Gerdu" jsem četla mnoho pochvalných ód, tudíž jsem před pár lety hodně zvažovala, jestli cácorce knihu pořídit. Na podzim jsem ji objevila v knihovně a tak jsem si konečně mohla udělat vlastní názor. Potomek nesdílel mé nadšení, když jsem se před spaním vytasila s touto knížkou (velryba v hlavní roli nezaujala) a bohužel tento vlažný stav trval i po dočtení.
Výtvarná stránka knihy je opravdu mimořádně povedená, vkusná, oči se mohou kochat na každé stránce. S textem je to složitější. Pro dospělé je příliš jednoduchý, pro děti až moc poetický a soustředící se na různé popisy, nikoliv na děj. V krátkých kapitolách Gerda někam připluje, někoho potká a získá nějakou moudrost do života, zatímco hledá svou rodinu. Jakým způsobem o ni přišla, to se čtenář dozví z obrázku, slova se omezí na červené moře.
Ten příběh má své kouzlo, přesto nejspíš vyžaduje specifického malého čtenáře/posluchače, se zálibou v melancholii a v básních bez rýmů. Pro dospěláky je zpracování stručné a plytké. Já bych možná dala 4* coby kompromis mezi nádherným vizuálem a rozpačitým dojmem z divně podané zápletky, ortel cácorky je však u dětské knížky rozhodující a tentokrát nižší. 65%

40 21.01.2023

Přiznám se, že pouhé 4 měsíce od dočtení se mi tentokrát mozek protáčel naprázdno, než oči zavadily v anotaci o slovo "hlavonožci". Paměť naskočila, můžu se plácnout do čela a s úlevou vydechnout: "Ahááá..." Ještě mě ta mrcha senilita úplně nepřeválcovala!
Tchaikovski bere své čtenáře znovu do vesmíru vzdálené budoucnosti, zástupci lidstva v podání putujících vědců už našli společnou řeč s Pavouky, teď na ně čeká seznámení s dalším inteligentním druhem - chobotnicemi. Nemá smysl prozrazovat víc, opět je to o úskalích odlišné komunikace a vnímání různých živočišných druhů. "Děti zmaru" jsou sci-fi v pravém smyslu tohoto sousloví, nečekejte tedy žádnou zběsilou akci, je to objevování, poznávání, pochopení.
Jediným výraznějším důvodem k remcání pro mě byla neschopnost se s někým ztotožnit. Hlavní lidská postava Senkovi je vědecký fanatik, který toho má více společného se svými zvířecími svěřenci, než s kolegy... a ti jsou pro změnu nevýrazní, příliš mě nezajímalo, jak dopadnou. I kdyby však autor charaktery doladil, nejspíš by to na pátou hvězdu nestačilo, na to je děj poněkud rozevlátý. 75-80%

36 19.01.2023

Román o tom, kterak v New Yorku vznikal policejní sbor, o mnoha mrtvých a jak to s nimi vlastně bylo, o vztazích mezi bratry, mezi mužem a ženou, k tomu dobová atmosféra hustá tak, až člověk čeká, kdy šlápne na Rákosníčka. "Bohové Gothamu" nabízejí hodně... vlastně až příliš s ohledem na to, jak stručně by se dala popsat zápletka, takže musím kus hvězdy sloupnout za zbytečné nafukování, škodící tempu.
Hlavní hrdina Timothy Wilde, jehož optikou příběh vnímáme, má potenciál získat u čtenářů oblibu: barman s darem naslouchat lidem, dotlačený okolnostmi k tvrdší, špinavější práci. Nevím proč, na mě tenhle charakter nějak výrazněji nezafungoval. Část viny mohu asi připsat audioverzi - Martin Písařík mi k ústřední postavě nepasoval (načetl to dobře, akorát bych volila někoho s trochu drsnějším, protřelejším hlasem, zkrátka aby mi tolik nepřipomínal současného mladého advokáta). Co se opravdu hrubě nepovedlo, je hudební doprovod rozdělující jednotlivé kapitoly. Uši a nervy drásající záhrobní prdění se k ději hodilo asi jako zahnojené holínky do divadla. Fuj, ještě teď mám osypky při vzpomínce na ty atonální pazvuky. V hodnocení románu trýznivé audioprznění atmosféry samozřejmě nezohledním, za to autorka nemůže.
Pokud se k "Bohům Gothamu" někdy v budoucnu vrátím, učiním tak hezky tradičně očima. 75%

39 18.01.2023

Tady je jeden z důvodů, proč nenechávat komentáře odležet. Zhruba po půl roce si pamatuji, že se mi tato detektivka perfektně trefila do vkusu, při hodnocení jsem nenašla důvod, proč strhnout hvězdu, leč momentálně horko-těžko lovím z hlavy, o čem to přesně bylo. Vraždy, pátrání v současnosti, bloumání v minulosti, vynořují se mi pouhé fragmenty. Román měl hutnou atmosféru, výborně zpracované postavy - především hlavního hrdinu Falka, potěšila přidaná hodnota ve formě témat k zamyšlení (nic, co by brzdilo dějový spád) a zápletka taky byla fajn. Akorát mi ostudně vysublimovaly detaily a finální rozuzlení - vím kdo nevraždil a to je asi tak všechno. No, alespoň nevyzradím spoilery těm čtenářům, kteří se na "Sucho" teprve chystají. Já se k němu za pár let jistě vrátím a mezitím vyhledám další autorčiny knihy.
85% Nemůžu dát víc, když příběh zapustil kořeny tak mělce.

52 17.01.2023

Další čtvrt roku starý rest, který si ode mě zaslouží pár slov. Moji oblíbení čtenáři jsou v názoru na knihu poněkud rozpolcení mezi nadšením a zklamáním, mně navíc nepřirostl k aortě Theo Cray z autorovy série "Naturalista", tudíž jsem neměla přehnaná očekávání. A možná i to je důvod, proč se mi pod hladinou líbilo. Pravda - zápletka není z nejchytlavějších, příběhy z drogového podsvětí mě úplně neberou, ale bavil mě styl, jakým je tenhle napínavý mix detektivky, dobrodružství a thrilleru napsán. Policejní potápěčka Sloan má zajímavou práci v pro mě cizím a tedy fascinujícím prostředí, kromě toho je sympaticky sebeironická, její "úhlavní nepřítel" taky není vyloženě marný. Tahle dvojka má do budoucna slušný potenciál a pokud knihovna nedodá další díl, asi ze své keramické kadibudky vytřepu nějaké úspory (holt ta luxusní jachta, ve které hodlám brázdit místní odkalovací nádrž pod kravínem, bude muset počkat). 75%

38 17.01.2023

Opět se pokusím odhlédnout od kontroverze kolem pamětnice, jejíž slova Jiří S. Kupka zpracoval. Nebudu spekulovat, co je pravda, co smyšlenka, co rozmlžila dlouhá desetiletí a nakolik idealizovaný obraz Věry Sosnarové vznikl. Jsem si však poměrně jistá, že si paní (tehdy slečna) užila v Sovětském svazu své a nic příjemného to nebylo. Mnoho uvedených detailů působí věrohodně. Pokud "Krvavé jahody" vezmu jako připomínku zvěrstev, pak autor odvedl výbornou práci: je to silný, ošklivý příběh o nejtemnějších stránkách lidství (zdráhám se toto slovo vůbec použít v souvislosti s popsanými událostmi). Krutost, utrpení a hnus. Čas bohužel ukázal, že se ruská mentalita příliš nezměnila, většina nadále ochotně páchá zlo, když jejich ikona, jejich milovaný, nezpochybnitelný diktátor zavelí.
Zlatí Češi, byť zdaleka ne dokonalí. Představte si, jak podroušený Zeman ze svého vozíku pompézně zavelí k útoku na Slovensko... a kam by ho od svých půllitrů občané ČR bez váhání poslali.
Komentář píšu s odstupem čtvrt roku a vzpomínkám to nijak nevadí, zapustily v mém průtokovém mozku kořeny. Být kniha plně autentická, dala bych 5 hvězd.

46 16.01.2023

Jednohubka pořízená ve výprodeji, hybrid tvorby mistra Kulhánka či jeho klonu Františka Kotlety x Douglase Adamse, nebo spíše Sama J. Lundwalla. Agresivní buran, tedy hlavní antihrdina Marcel, přijímá práci těžaře na Měsíci, kde se odehrávají podezřelé věci. Marcel vše deníkovou formou popisuje, tedy jak je vrhán z jedné absurdní situace do druhé, cestuje vesmírem i časem, žere rohlíky a kanárky, potkává emzáky a sem tam nějakého divného člověka, chová se jako kretén, pořád někoho mlátí, zabíjí měsíčňany, prchá, zabíjí policajty, prchá a každý jeho krok/skok/libovolný přesun časoprostorem je lemován barvitým přirovnáním.

´Na to, že poslední člen hlídky musel být nervózní jak kamzík na rovince, projevil ve finále velkou duchapřítomnost. Roztáhl svou hmyzí hubu a jediným chramstnutím mi ukousl kus levýho prostředníčku. Teď byla pomalá reakce na mý straně. Čuměl jsem na ten pahýl jako krtek na atomový hodiny.
"Kecáš?!" křičím na toho zkurvence fádní řečnickou otázku a hned nato jsem mu rozflákal hlavu tak, že by ho nepoznalo ani vlastní zrcadlo. ´

Upozornění: autor hodně operuje s díly H.G. Wellse, pokud tedy neznáte knihu "První lidé na Měsíci", odkud především čerpá, pravděpodobně to dojmy z "Měsíčního deníku" dost sníží. Jelikož nejsem příznivcem prehistorické beletrie, většinu narážek jsem bohužel nepobrala. Za to vesmírná tělesa strhávat nemíním, neznalost klasiky je moje chyba. Dvě jdou dolů za hlavní postavu, kterou jsem nesnášela, vedlejší postavy, které mi byly ukradené, přemíru jazykových patvarů i zbytečné vulgarity (rozhodně nevolám po mluvě hochů od Bobří řeky, jen jsou sprosťárny místy zbytečné až nevhodné) a několik trapnějších přirovnání škemralo o vyškrtnutí. Jinak dobrý, za těch pár šušní v pohodě.
K ilustracím mám podobně nejednoznačný postoj: nelíbí se mi, ale k praštěné knížce pasují.

36 12.01.2023

Dobrovolní hasiči v naší obci jsou mistři... v pořádání hlučných chlastacích akcí. Jedinkrát jsem se na ně obrátila s žádostí o pomoc: do koruny asi 5-6 metrů vysokého jehličnanu se zatoulalo čísi kotě, zoufale mňoukalo a nebylo schopné najít cestu dolů. Což cácorku tuze rozesmutnilo. Tudíž jsem po půlhodině marného vábení zašla do hasičské zbrojnice (vzdálené zhruba 25 metrů) a poprosila přítomného pařmena, zda by zvířátko nesundal. Dotyčný se neochotně přesunul ke stromu a k mému nezměrnému úžasu mě instruoval, ať zavolám 150. Jelikož jsem nesdílela názor, že by podobnou banalitu měli řešit profesionálové, další půl hodinu jsem věnovala (úspěšné) snaze přilákat tvorečka dost nízko, abych ho mohla předat majiteli (jenž se vzápětí vypotácel z protější hospody).

S profi hasiči mám možná o něco větší zkušenosti, než průměrný obyvatel ČR. Bydlela jsem v paneláku, kde několik bytů obsadily typické sociální případy - tedy notoričtí alkoholici a kuřáci, z čehož samozřejmě vyplývaly časté zásahy nejen pro policisty a strážníky, hasiči si také přišli na své. Dokonce jsem pracovala na ubytovně, tam takových "sympatických" existencí byly desítky, a to se k usínání se zapálenou cigaretou či v průběhu vaření přidávaly i problémy feťáků, kterým vzplanul pokoj při "pečení perníku". V tomto zaměstnání byly noci velmi dobrodružné - není nad to pobíhat chodbou plnou dýmu, bušit na 80 dveří a hledat, kdo si udělal táborák tentokrát. A ty sexy kníry, co se vám při vdechování zplodin vytvoří pod nosem...
Možná jste už také museli volat 150 kvůli dopravní nehodě, i když vznikla pouze potřeba uklidit ze silnice sklo, plechy a provozní kapaliny. Vážně, nezastavujte na oranžovou, řidiči za vámi to, zdá se, nečekají, oni naopak zrychlují, aby tu křižovatku ještě profrčeli, klidně na červenou.
Milejší zkušenosti ze setkání s hasiči přinesl až mladý příbuzný, který pracuje na pravděpodobně největší HZS Severní Moravy a tak jsme si s cácorkou mohly zblízka prohlédnout obří vozy, vyprošťovací techniku, jeřáb, vyzkoušet výstroj (těžkou jak kráva), vidět přistání vrtulníku atd.

„101 minut“ je doslova dechberoucí kniha o hrdinech všedních dní (víkendů i svátků), hold jejich odvaze, vytrvalosti, smyslu pro povinnost. Nemohla jsem ji odložit, den na nemocenské utekl jako voda z céčka (požární hadice typu C o průměru 52 mm – jo, rejstřík pojmů jsem listovala často).
Vůči profesionálním hasičům chovám nejhlubší respekt, žádná mzda není za jejich práci dost vysoká. 100%

50 11.01.2023

"Dědeček říkal, že je vo moc lepčí někomu vysvětlit, jak se co dělá, než mu něco dávat. Říkal, dyž někoho naučíš, jak si má sám poradit, bude v pohodě; ale dyž mu třeba něco dáš a přitom ho nic nenaučíš, budeš ho mít na krku až do konce svýho smrtelnýho života. Dědeček říkal, že mu vlastně prokazuješ medvědí službu, protože dyž bude na tobě závislej, vemeš mu jeho charakter. Vlastně ho vo charakter vokradeš.
Dědeček říkal, že někerý lidi se můžou vytahovat, že pořád někomu něco dávaj, dělá jim to víc dobře než těm, co něco dostávaj; ačkoliv by bylo lepší, dyby svýho bližního něco pořádnýho naučili, aby se moh spolehnout sám na sebe.
Dědeček říkal, že lidská povaha už je taková, že sou lidi, kerejm došlo, že druhejm lidem dělá dobře, dyž se můžou vytahovat, a tak ze sebe dělaj takový ubožáky, že by po nich ani pes neštěk. A tak se naučili štěkat sami na pány Vejtahy, místo aby si zachovali charakter. Říkal, že pořád kňučej vo almužnu, zatímco by potřebovali, aby je někdo pořádně kopnul tvrdou botou do zadku."

Dědeček byl moudrý muž. Výše uvedený citát by se měl (ve spisovné češtině) tesat zlatými písmeny do mramorové desky a tím šutrem omlátit hlavy všech dobroserů, kteří za peníze daňových poplatníků vytvářejí jedině přemnožené davy nezodpovědných budižkničemů.
Nebudu řešit charakter autora, pravdivost příběhu ba ani ten použitý jazyk, obtížný pro osobu nelibě snášející prznění mateřštiny. "Školu Malého stromu" jsem absolvovala formou skvěle zpracované audioknihy a byl to pro mě ohromně milý, po duši hladící zážitek. Rozhodně v prvních dvou třetinách, ta poslední poněkud potemněla, ale v nejmenším nesnížila dojmy, zaslzela jsem si kvalitně. Píšu okouzlujícímu Malému stromu jedničku s hvězdičkou a za několik let se do jeho školy jistě vrátím. Pravděpodobně opět ušima. 95%

44 09.01.2023

Vracím do knihovny nedočtené. Od začátku jsem se obtížně srovnávala s autorovým "ADHD" stylem, kdy jeho pozornost lítá od jedné postavy k druhé, třetí, čtvrté atd., skáče od jednoho tématu k dalšímu. Hodně mi to připomínalo iritující rozhovory s tchyní. Jelikož mě však rýmečka připoutala ke gauči, vydržela jsem zhruba 40% románu, než se zápletka definitivně odklonila směrem, který na mě má spíše odpudivé účinky (konkrétně zlé agentury o třech písmenech, špinavá politika) a já se rozhodla s panem Lagercrantzem rozvázat čtenářský poměr. "Temnota" je směs detektivky, špionážního a psychologického románu, u skandinávského spisovatele samozřejmě nesmí chybět sociální drama s rozhořčením nad třídní / rasovou nerovností, pravděpodobně dojde i na nějakou tu romantiku.
Třeba dělám chybu, ale ani umíněnost (přesněji obsese dotáhnout načaté věci do finiše) v kombinaci s nemocenskou nejsou dostatečně silnou motivací k úplnému přelouskání po všech stránkách průměrné knihy, když mám k dispozici nadbytek jiných, často čekajících celé roky, než se k nim dopracuju.