Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR

Po měsíci, kdy jsem přečetl všechny knihy od Niny Špitálníkové, jsem si dal na závěr tuto knihu. Jestli je to samotnou autorkou, nebo tím děsivým tématem hrůzné severokorejské ideologie nevím, ale stále mě to moc bavilo. I přes převládající pozitiva je ale vidět, že je to prvotina. Některé části jsou převzaty z její bakalářské práce, jiné z jejích deníků, které také již vyšly samostatně. Tento mix kombinuje ještě s informacemi z jiných knih se severokorejskou tematikou. Bohužel to vše někdy vyznívá nekompaktně a kostrbatě. Kdybych knihu četl jako první, házel bych tu mnoha superlativy, ale po srovnání s jinými je prostě nejslabší. I přes všechno je obdivuhodné, s jakou variabilitou dokáže autorka psát o této tématice a to vždy tak poutavě. Už chybí jen Tota, kterou čteme po částech se synem před spaním. Čeho se můžeme ještě dočkat ?...poezie, nebo spoluautorství na komiksu v korejském stylu?...klidně. A rád k tomu přispěji a i si zakoupím.

Je desive, jak muze byt kniha o tak otresne zemi byt tak ctiva a skvela.
Nina Spitalnikova je pro me zaruka kvalitniho poctenicka.

Skoro stejně dobré jako svědectví. Poslouchal jsem to jako audioknihu. Knížky mají jiný formát, ale přesto jsou si podobné. Zkušenosti ze zvrácené Korei z první ruky mě zaujaly. Určitě bych se tam sám podívat nechtěl, ale přečíst si ten bizar v podání někdo jiného se mi líbilo. Je smutné, že taková země vůbec existuje.

Na tuhle knihu jsem byla zvědavá, ale asi jsem čekala něco trochu jiného. Osobně jsem se nedozvěděla nic, co bych už nevěděla, nicméně mě hlavně zajímal pohled české studentky, která jela dobrovolně studovat do Severní Koreje.
Celá kniha je napsaná trochu kostrbatě, chvílemi se mi nečetla úplně dobře a čekala jsem spíše vyprávění o tom, jaké to tam bylo a nějaké autorčiny pocity (což tam v určité míře bylo popsané, ale dost se to střídalo s informačními odstavci, kterými bylo občas těžké se prokousat). Navíc jsem nějak nezaznamenala, jak dlouho tam autorka vlastně byla - měsíc? Rok? A s kým? Hrozné přeskakování v časech a místech, nepochytila jsem, co se odehrálo při první návštěvě a co až v při té druhé. Mrzí mě, že tu nebylo více popsáno to zadržení, zajímalo mě, co se dělo dál. Taky bych ocenila více fotek, které se autorce podařilo 'propašovat'.
Možná zkusím ještě poslechnout audio, protože podle ukázky je to zas trochu jiné, než kniha, a nevadí mi si to takto ještě jednou projet. Určitě si přečtu i Svědectví o životě v KLDR.

Království na Korejském poloostrově,lidé nebyli hezcí,ani oškliví,ani hodní,ani zlí,ani chytří,ani hloupý.
Jen propaganda,byla všudepřítomná.
V zemi,kde potřebujete povolenku na výjezd,nebo i do vedlejší vesnice ...
Všudepřítomný dohled.V domech,na patrech,jakási dohlížitelka nad rodinami.
Ráno do práce,po práci napsat sebekritiku,co na sobě zlepšit.Poté na jakési politické utužovací školení,k večeru na hodku domů.Na nic už čas nezbývá,ulehnout a spát.
Další svědectví z university,ale i o spoustě jiných věcech a apektech života v KLDR.

Jsem ráda, že jsem po téhle knížce sáhla zrovna v době, kdy jsem měla čerstvě přečtené Svědectví o životě v KLDR 2 a tohle téma pro mě bylo velmi aktuální. Mezi dvěma Kimy je skvělým doplněním toho, co už jsem o této zemi pochytila z obou Svědectví. Autorka tu popisuje svoje zkušenosti a zážitky z doby, kdy měla možnost studovat přímo na univerzitě v Pchjongjangu. A to ne jednou, ale hned dvakrát.

Nejvíce mě v knize zajímal běžný život obyčejných Severokorejců a také to, v čem se jejich svět liší od toho našeho. A musím říct, že mě tahle země nepřestává udivovat. Naopak popisy různých pamětihodností nebo pasáže o historii KLDR, které byly plné jmen a letopočtů, mě tolik nebavily. Co jsem ale opravdu ocenila byly fotografie, které mi KLDR zase o něco přiblížily.

Kniha se mi četla o dost hůř než Svědectví o životě v KLDR kvůli odlišnému stylu. Sama o sobě je ale zajímavá

(SPOILER) Zajímavý pohled na KLDR z pohledu české studentky. Neustálé pronásledování, zákazy vstupů a (SPOILER) taky výslech.
Opravdu zajímavé čtení.

Nina Špitálníková je autorka, která nám přináší fakta o Severní Koreji z úplně jiné perspektivy – zevnitř.
Všudypřítomný strach, propaganda, kulty osobností všech Kimů, život, který je vám předurčen a vy nemáte právo si vybírat.
Vaším životním úkolem je uctívat vůdce, sloužit režimu, zplodit dítě a přežít.
A na druhé straně, na straně čtenáře, je veliká vděčnost za to, jaký život žije a vědomí, že většina problémů jsou v podstatě malichernosti.
Knihy od Niny Špitálníkové doporučuji vždy a všem.

Při čtení o tom, jak to skutečně vypadá v KLDR, jsem se znovu ujistil o blahobytu a pohodlném životě v současné ČR. Zároveň se až podivuji tomu, jak se autorka pořád snažila porušovat všechny zákazy. Tak úplně nevím, jestli to považovat za odvahu, nebo spíše hloupost pramenící z (mylného) přesvědčení, že jako cizince jí nic nehrozilo.

Ačkoli mám knihu už dlouho, dostala jsem se k ní až po čtení prvního Svědectví a podcastu autorky, ve kterém popisuje víc do hloubky své dojmy a pocity z návštěv KLDR. Kniha je dobrým odrazovým můstkem pro setkání s autorkou a režimem v Severní Korei.

Četla jsem i další knihy od autorky, takže jsem zhruba měla představu o čem kniha bude. Zklamaná jsem rozhodně nebyla. Člověk se dozví spoustu zajímavých informací a možná si i začne vážit toho, v jakém světě žije.

Reportáž Niny Špitálníkové, která studovala koreanistiku v Pchjongjangu a v této knize líčí svůj pobyt na univerzitě i při návštěvách hlavního města, život místních obyvatel a jejich zvyky a hlavně neustálou a všeobjímající propagandu a neustálé sledování tajnou policií, odposlechy či udávání nebo každotýdenní sebeudávání. Naprosto skvěle napsaná kniha, ze které mrazí, těžká diktatura, útlak obyčejných lidí, kastování, velká bída, která se skrývá za naleštěnou fasádou socialistického ráje, ovšem pokud nejste vysokým komunistickým činitelem, policistou, vojákem anebo šmelinářem, nad kterým strana zavře oči, protože z něj má zisk plynoucí do jejich děravých kapes. Dozvíte se zde například proč v této zemi nejsou třešňové stromy a že hamburger je vynález velkého Kima. Až budete někdy nadávat jak se máte špatně, sáhněte po této knize a svůj život uvidíme z jiné perspektivy

Tohle byla fakt zajímavá kniha ... jak doopravdy vypadá KLDR zevnitř... jako z některých částí jsem byla docela v šoku... například jízda na kole je jen pro muže (ženy by pohoršovaly společnost) ... jako někdy to bylo fakt až šílené... ale jsem moc ráda... že jsem se ke knize dostala a mohla si ji přečíst ...

Již jsem měla tu čest se Svědectvím o životě v KLDR a ano, některé pasáže se opakují, ale i tak jsem se dozvěděla mnoho nového. Je to zprostředkovaná zkušenost české ženy v této uzavřené zemi. A musím přiznat, že jsem byla i tak v šoku. Jak se v jednu chvíli tamní lidé tváří jako míliové a najednou zprudka otočí a člověk se začne hrozně, ba až nepředstavitelně bát. Všechna čest autorce, že se do Severní Koreje vydala hned dvakrát. Já bych to nedala ani jednou. 85%

Moje první kniha od Špitálníkové, a jak čtu komentáře, možná jsem zvolila dobré pořadí. O Severní Koreji jsem věděla jen pár informací, takže mnohé bylo překvapením. Ne snad, že bych si myslela, že to je ráj na zemi, ale přece jen ten rozsah totality si představíte těžko... Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat. Místy to působí neuvěřitelně komicky, protože ten režim působí tak neuvěřitelně a absurdně. Jenže pak si uvědomíte, že jsou lidé, co v tom musí žít a nemají na výběr. Brrr...

Vzhledem k tomu, že jsem od autorky už četla Svědectví o životě v KLDR, dost informací se mi opakovalo. Ale je jasné, že samotné zážitky ze studií by nevystačily na celou knihu, a navíc bylo potřeba je dát do kontextu. Plus je potřeba si opakovaně připomínat, jak důležitá je svoboda a jaké to je žít v nesvobodné zemi.

Od autorky mám poslechnuto řadu podcastů na You Tube, které jsou opravdu skvělé, Nina je inteligentní a pusu má pěkně prořízlou, některé údaje zmiňované v podcastech o KLDR v knihách nenajdete. Jediné co můžeme KLDR závidět je příroda i když strom třešeň zde nenajdeme, paranoidní Kim Čong Il je nechal vykácet, nemohl japonskou imperialistickou rostlinu snést ve své zemi. Japonskými a americkými imperialisty už straší malé děti ve školce: kam půjdeme do lesa ?, co tam budeme dělat ? , zabíjet japonské a americké vojáky. Severní Korea je nejznámější stát s totalitním režimem a přísnými zákony, které omezují život jejich obyvatel.Vláda pomocí tajné policie kontroluje každý aspekt života od oblékání až po zábavu.Nina zmiňuje MS světa ve fotbale 2010 , kde Kim Čong nechal zfalšovat výsledky, že Korea vyhrála. Ve skutečnosti po příletu nechal fotbalisty veřejně zhanobit a zostudit. Jsem starší ročník tak o korejském fotbale malou perličku. V roce 1966 na MS v Anglii Severní Korea porazila Itálii 1: 0 , Italové doma vítali rajčaty , národní ostuda. S Chile remizovali 1:1 , se SSSR prohráli 3:0. Ve čtvrtfinále vedli nad Portugalskem ve dvacáté druhé minutě 3:0 , Portugalci nasadili eso Eusebia a ten zvrátil výsledek na 5:3. Na MS skončili na 7. místě doma je vítali jako národní hrdiny. Tehdejší vládce Kim Ir- sen , zjistil že v Anglii popíjeli alkohol a na pár měsíců je nechal vychladnout v pracovním táboře. Na You Tube vše v britském dokumentu The Games of Their Lives 2002. Knihu jsem poslech jako audio knihu, parádní přednes Barbora Goldmannová, za mě 5 hvězdiček.

Díky autorce zažijeme KLDR zevnitř. To nahlédnutí pod pokličku severokorejskéhi režimu je fascinující i děsivé zároveň, i vzhledem k jejímu neotřelému stylu zvědavosti, drzosti i úcty k lidem. Obdivuji její odvahu, pustit se na tenký led, párkrát mi při čtení zatrnulo, když jsem si vzpomněla na osud Otto Wambiera.
Štěstí, že indoktrinace komunismu nezašla v našich zeměpisných šířkách tak daleko jako v KLDR, tady jsme pocítili jen "slabý odvar", i když někteří mají tendenci se k ní vracet, možná by tam mohli jet soudruzi na pár měsíců na budovatelskou exkurzi, díky této knize si můžeme představit, jak by se tam asi měli.