Komentáře knihy Psí srdce
Přidat komentář
Ke knize jsem se dostala náhodou a moc se mi do ní nechtělo. Přečetla jsem ji ale jedním dechem, nedalo se od ní odtrhnout. Trochu mi to připomínalo Čapkovo R.U.R. Ke konci jsem se dost bála o profesora i o doktora. Konec mě moc potěšil!
Frankensteinovo monstrum v psím provedení. Přestože je tahle novelka stará sto a jeden rok, je velice aktuální. Reflektuje ruskou povahu, vtipně i děsivě zároveň.
Co kdyby Frankenstein, ale víc vodky. Ale vážně, jak mohl být Bulgakov tak nadčasový. Anebo: Z práce Bulgakova je snadné vyvodit, že lidská společnost se zase tolik nezměnila.
Hodně zajímavý příběh o lékařských experimentech. Základ je podobný jako u Frankensteina, jen se liší výsledek pokusů. Zajímavý pohled na to, jak se pes mění v člověka :) Brala jsem příběh s rezervou a užila si ho. Je to jako Proměna od Kafky. Tu taky nemůžete brát doslovně.
Budú náznaky SPOILER-ov.
Spočiatku to vyzeralo, že sa mi dostane grotesky s ironicky šľahajúcim mysliacim psom v mrazivom meste. A že ústa psa Bulgakov no, povedzme zneužije, na ostrú kritiku vtedy ešte mladého, nového sovietskeho zriadenia "zahnojených valenikov špiniacich mramorové schody cárskych čias". No v istom momente som bol až šokujúco prekvapkaný :) Dostalo sa mi Frankensteinovskej variácie. Či faustiády o zrode homunkula? Alebo biopunku z ostrova doktora Moreaua uprostred jedného moskovského bytu. Metie vás tento popis? To je dobre, lebo v tomto krátkom dielku vidieť zárodky aj Majstra a Markétky, a venujúc mu Bulgakov viac času, priestoru a slov, bolo by slávne rovnako ak nie slávnejšie. A podvratnými komentármi z úst protagonistov sa to tu len tak hmýri. Ach jaj, ak mi je niečo ľúto, tak to, že Bulgakov toho nenapísal viac. Nie len v tejto novele, ale celkovo. Súdruhovia zarezali/zarazili literárneho velikána. Aspoň že sa zachránila táto groteska o sovietskom Prométeovi zrodenom zo psa, valiacom nadávky, chlastajúcom vodku, čítajúcom Engelsa mesiac po operácii, kradnúcom a smilniacom kade chodí. Polygraf Polygrafovič je v podstate model aj novodobého ruského človeka. Kniha obsahuje rýchle, akoby načrtnúté pasáže, (ale napríklad denníková pasáž pooperačná je výborná a dostačujúca), má dosť rýchlo ukončený záver. Bulgakov píše spôsobom, že všetko krásne pred sebou vidíte ako v divadelnom predstavení. A myslím že skvelá divadelná hra by z tohto šla spraviť.
Nuž ostáva povzdych, hľa, jak čas beží a nič sa v podstate v starej krásnej múdrej, láskavej, hlbokodušnej Rusi nezmenilo. Pomontuj dačo v psovi, vznikne boľševik. Alebo moderný fašista. Ej, čudoval by si sa, Michail Afanasievič...
Veľmi ma obohatil a do obrazu a kontextu Bulgakovovho diela dostal Doslov na konci knihy Miluše Zdražilové.
Bulgakov s chirurgickou přesností pitvá lidskou povahu a společenské neduhy. Skrze groteskní experiment profesora Preobraženského nenápadně, avšak s o to větší silou, reflektuje dopady radikálních změn na jedince i na celou společnost. Hlavní postava je mrazivou metaforou pro bytost, zrozenou z revolučního chaosu.
Perfektním způsobem vykreslená kritika ruské společnosti po revoluci a komunistického režimu v Rusku začátkem 20.let minulého století.
I když psa Baryka mi bylo celou dobu líto a byla jsem moc zvědavá na konec, za který jsem moc ráda.
Poslední kniha čtenářské výzvy 2023, kterou jsem, přiznávám, dočítala po půlnoci, zatímco se venku odehrávalo tradiční novoroční běsnění. Seděla jsem na zemi v předsíni, na klíně se mi uhnízdil předoucí kocour a k boku se tisklo jedno věrné psí srdce, výjimečně vpuštěné domů. Zvířata jsou fajn taková, jaká jsou - hlavně žádné polidšťování.
Čekala jsem, že se novelkou protrápím, ale Bulgakov mě jedním nepovedeným experimentem provedl hladce, s hořkým úsměvem. Tahle satira má co říct i téměř 100 let od svého prvního vydání. 70-75%
Jedna z mých nejoblíbenějších novel od mistra M.Bulgakova, ve které autor opět velmi ostře kritizuje novou sovětskou soudružskou společnost. Tato politická satira člověka rozesměje, ale zároveň v něm zanechá osten varování před totalitními pořádky, což je téma poplatné každé době. Stačí se dívat otevřenýma očima kolem sebe - cenzura, špiclování a zavírání za nevhodný názor mají v naší společnosti zase zelenou.
Audio ČRo: Z počátku jsem si říkal, že tohle půjde úplně mimo. Přišlo mi to totálně ujetě, ale geniální dramaturgie tomu chtěla, že nejen, že jsem zůstal, ale zamiloval si to. Absolutní pecka. Tak to vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli, tohle jsi nám holka, dělat neměla!
Takový předobraz pro Růži pro Algernon. Nicméně musím přiznat, že nejlepší na této knížečce bylo, jak byla krátká. Líbilo se mi, jak mohl člověk nahlédnout do komunistického fungování v Sovětském Svazu (domovní výbor a spol.), ale děj byl takový nijaký. Možná, že před padesáti, sto lety to bylo zajímavější, ale dnes v době rychle stříhaných scifi knížek to působí poněkud ucajdaně. A musím přiznat, že půlce dialogů moc nerozumím, resp. mi nedávají smysl. Nevím jestli to je překladem nebo tím, jak se to odehrává v úplně jiném prostředí, kde naprosto nechápu motivace některých postav k jejich činům.
Novela od ukrajinského autora. Začátek se četl celkem dobře. Bylo zajímavé vžít se do nitra opuštěného toulavého psa, který popisoval své pocity: hlad, špínu, nepohodlí, zimu, znechucení lidmi, kteří mu ubližovali
Ujal se ho soucitný člověk, který ho přivedl domů. Byl to lékař, který uzdravil jeho poranění, dal mu dostatek jídla a domov.
Čím dál jsem četla, tím méně mne to bavilo. Profesor lékař prováděl nechutné experimenty. Zabýval se výzkumy mozků a naplánoval operaci svého psa, aby ho změnil na člověka. Podařila se mu nějaká karikatura, kterou popisoval, jak se měnila od provedené operace po další týdny. Popis samotného operačního zákroku mne znechutil, nemohla jsem to ani číst.
Ze psa Baryka se stalo něco jako poloviční nedokonalý člověk Barykov. Novela je sice úžasně napsaná, ale není to můj žánr, který bych si ráda přečetla. Dostala jsem se k ní pouze z nutnosti najít něco z požadovaného tématu do Čtenářské výzvy.
Kniha je hodně poplatná době vzniku a je těžké ji nějak hodnotit dnešním pohledem, proto tak nečiním. Zajímavá biologická fikce. Jinak jde o takové to klasické dílo ruské literatury. Hodně psychologie, avšak primárně založeno na jejich všudypřítomném politickém blábolení, ze kterého dodnes nevymysleli, jaký ze dvou nejhorších možných přístupů k světu je lepší.
No... Ze začátku bylo zajímavé číst si myšlenky toulavého vořecha. Nicméně velmi brzy se do toho začne míchat politický podtext/nadtext/všechnotext... A i ten vořechovitý styl začal poměrně brzy nudit, protože všeho moc prostě škodí. Nebaví mě ani to balancování na hraně mezi dosti syrovým realismem a za vlasy přitaženým surrealismem. Tohle dílo je velká disharmonie, kostrbatá, nesloučitelná kakofonie myšlenek a snah.
Pochopte mě, je to takřka prvotřídní novela, je vážně skvělá. Ale mě se nelíbila. Jak na to koukám, na tu údajnou přítomnost humoru, tady v komentářích, říkám si, že jsem četl vcelku jinou knihu, než všichni ostatní. Mě se na ní zdálo máloco vtipné, či legrační. Jistě obsahuje pár prvoplánových hlášek posmívajících se bolševikům a proletářům, ale to snad autor dělal svévolně, při nejlepším jako zástěrku.
Podivejte se, já mám hrozně rád zvířátka. Opravdu jo! A proto mě tato povídka dosti bolela. Nejsem blázen, nevidím jako realistické pojetí zvířat jako rovných bytostí lidem. Ale etický závazek vůči nim máme, když ne pro nic jiného, tak právě pro naši schopnost se nad ně povýšit (třebas že jsme jen trochu chytřejší opičky). Dovolím si zde jednu popkulturní referenci. V datadisku Zaklínače III Divoký hon, s názvem O víně a krvi je jedna scéna, která navazuje na knihy, ve kterých Regis Geraltovi vyvrací nejednu legendu o upírech. Člověk při čtení dochází k závěru, že upíři jsou vlastně jen trošku šikovnější lidé, jako jsou lidé trošku šikovnější opičky. V zmíněné hře je tato představa dovedena do konce. Odhaluje se nám scenérie na velkochov lidí v pevnosti upírů. Klece, krmivo, rozmnožování, spotřeba. Tato představa se zdá být nejlepším přirozeným argumentem proti velkochovům. Její špatnost vyvěrá mimo jiné i z Kantova pojetí člověka jako cíle o sobě, nikoliv prostředku. Analogizuji-li upíra v zaklínačovském smyslu k člověku, musím analogizovat člověka k psu. Nelíbí-li se mi takováto míra (a je to otázka míry, zcela bez diskuse, nejsem kantovec, jsem utilitarista a hodnotím tuto míru jako utilitárně prospěšnou) zneužití člověka, nemůže se mi zkrátka líbit takováto míra zneužití zvířete. A proto je mi z této povídky nutně nevolno její obsah je mi nechutným a profesora Preobraženského považuji za právě tak nechutného. Což je však, nebojme se si to přiznat, můj dobově podmíněný názor. Mám k tomu ještě dvě poznámky. Začnu tou kratičkou, následně si to dovolím zaznamenat vlastní interpretaci, jak níže píši, patrně očividnou.
Kratičká se týká formálního budování povídky. Je hrozně zajímavá, řekl bych, z narativního hlediska. Ponejprve se nám dostává vypravěče utajeného, sedícího v hlavě Bobika a pohlížejícího na svět jeho očima (i proto mi nakonec bylo Bobika tak líto, autorovi se tu podařil bravurní manipulativní trik), následuje vystoupení z Bobikova těla, vypravěč se vznáší nad postavami. Pak skáčeme do formy deníkového zápisu a pak najednou k heterodiegetickému vypravěči, který do značné míry náhodně fokalizuje na několik postav. Opravdu strukturou je to strašně zajímavá kniha a možná z části i proto je natolik poutavá
Teď krátce tu interpretaci. Patrně je to očividná interpretace, ale chci si ji tu zaznamenat, abych na tuto možnost čtení případně nezapomněl, tak se omlouvám, že vás tím zdržuji. Jde mi o obraz, který nám autor nabízí. Profesor Preobraženskij nenávidí plebejce. Bytostně a upřímně. A přeci, co je ten obraz, kterého nám autor poskytuje? No jde přeci o stvoření proletáře. Profesor sebere na ulici zbídačenou bytost, trpící, umírající, hladovou. Sebere jí a dá jí víru. Slovy Karla Tomana: Vdechl víru a vdechl život do milionům milionů netečných, tupých a vrátil lidem radost poslouchati. A co udělal potom? Na to odpovídají verše, které u Tomana výše citovanému předcházejí: Krev prolil? Vraždil? Ano.. Ano, doktor vraždil, aby z té utrápené bytosti, kterou zneužil, zcela cynicky, s tím samý pohrdáním, které měl pro proletáře, udělal kreaturu, zmrzačenou mrchu, která neměla spatřit světlo světa. Profesor jednoho, Lenin a Stalin miliony. Z čehosi strašlivého udělali cosi zvráceného. Ano, Bulgakov nám tu nakreslil obraz zrodu bolševické revoluce. Obraz mrchy, která nikdy neměla vzniknout. Z Bobika Bobikova, z mužika proletáře. Z čehosi trpícího, ale přeci jenom důstojného cosi zvráceného, co jakoukoliv důstojnost postrádá, a to nikoliv vlastní vinou. Cynicky, chladnokrevně, vypočítavě. Ještě jednou se vrátím k Tomanovi: Jděte svědci. Žalobci, jděte, promluvte. Bůh čeká. Bulgakov svou novelu ukončil opatrným optimismem, hleděl do budoucna tím, že se obrátil zpět. Bůh mu za to žehnej.
Omluvte mne pro jistou nekoncepčnost tohoto komentáře, píši jej po přečtených 200 stranách v pozdní, večeru, takže podle toho asi vypadá.
P.s. Tomanovy verše je třeba interpretovat tak obráceně, jako jsem já obrátil jejich pořadí. Nebyly kritické, byly oslavné. Nedávám je sem pro jejich interpretační stejnost, jako pro jejich poetickou kvalitu.
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
Vypněte si reklamy na Databázi
Za 99 Kč vám vypneme všechny reklamní bannery na CELÝ ROK:
Nebo se staňte členem DK Premium a využijte Databázi naplno - více o DK Premium
Štítky knihy
psi zfilmováno ruská literatura alegorie psychologické romány rozhlasové zpracování proměna, přeměnaMichail Bulgakov také napsal(a)
| 1969 | Mistr a Markétka |
| 1987 | Zápisky mladého lékaře |
| 1989 | Psí srdce |
| 1987 | Divadelní román / Mistr a Markétka |
| 1969 | Bílá garda |
Externí recenze
- Psí srdce Bulgakova, ironická novela o rozdělené společnosti / Jana Semelková, citarny.cz
- Michail Afanasjevič Bulgakov: Psí srdce / Tomáš Odaha, odaha.com
- Psí srdce je velmi zvláštní dílo... / Zdeňka M., Literární koutek "U fretko-kocoura"

89 %
58 %


Šokující dílo, kritika (možná až satira) doby vznikajícího Sovětského svazu. Zřejmě jsem je moc nepochopila. Ale zajímavá četba.