Psí srdce

Šokující dílo, kritika (možná až satira) doby vznikajícího Sovětského svazu. Zřejmě jsem je moc nepochopila. Ale zajímavá četba.

Ke knize jsem se dostala náhodou a moc se mi do ní nechtělo. Přečetla jsem ji ale jedním dechem, nedalo se od ní odtrhnout. Trochu mi to připomínalo Čapkovo R.U.R. Ke konci jsem se dost bála o profesora i o doktora. Konec mě moc potěšil!

Frankensteinovo monstrum v psím provedení. Přestože je tahle novelka stará sto a jeden rok, je velice aktuální. Reflektuje ruskou povahu, vtipně i děsivě zároveň.

Co kdyby Frankenstein, ale víc vodky. Ale vážně, jak mohl být Bulgakov tak nadčasový. Anebo: Z práce Bulgakova je snadné vyvodit, že lidská společnost se zase tolik nezměnila.

Hodně zajímavý příběh o lékařských experimentech. Základ je podobný jako u Frankensteina, jen se liší výsledek pokusů. Zajímavý pohled na to, jak se pes mění v člověka :) Brala jsem příběh s rezervou a užila si ho. Je to jako Proměna od Kafky. Tu taky nemůžete brát doslovně.

Budú náznaky SPOILER-ov.
Spočiatku to vyzeralo, že sa mi dostane grotesky s ironicky šľahajúcim mysliacim psom v mrazivom meste. A že ústa psa Bulgakov no, povedzme zneužije, na ostrú kritiku vtedy ešte mladého, nového sovietskeho zriadenia "zahnojených valenikov špiniacich mramorové schody cárskych čias". No v istom momente som bol až šokujúco prekvapkaný :) Dostalo sa mi Frankensteinovskej variácie. Či faustiády o zrode homunkula? Alebo biopunku z ostrova doktora Moreaua uprostred jedného moskovského bytu. Metie vás tento popis? To je dobre, lebo v tomto krátkom dielku vidieť zárodky aj Majstra a Markétky, a venujúc mu Bulgakov viac času, priestoru a slov, bolo by slávne rovnako ak nie slávnejšie. A podvratnými komentármi z úst protagonistov sa to tu len tak hmýri. Ach jaj, ak mi je niečo ľúto, tak to, že Bulgakov toho nenapísal viac. Nie len v tejto novele, ale celkovo. Súdruhovia zarezali/zarazili literárneho velikána. Aspoň že sa zachránila táto groteska o sovietskom Prométeovi zrodenom zo psa, valiacom nadávky, chlastajúcom vodku, čítajúcom Engelsa mesiac po operácii, kradnúcom a smilniacom kade chodí. Polygraf Polygrafovič je v podstate model aj novodobého ruského človeka. Kniha obsahuje rýchle, akoby načrtnúté pasáže, (ale napríklad denníková pasáž pooperačná je výborná a dostačujúca), má dosť rýchlo ukončený záver. Bulgakov píše spôsobom, že všetko krásne pred sebou vidíte ako v divadelnom predstavení. A myslím že skvelá divadelná hra by z tohto šla spraviť.
Nuž ostáva povzdych, hľa, jak čas beží a nič sa v podstate v starej krásnej múdrej, láskavej, hlbokodušnej Rusi nezmenilo. Pomontuj dačo v psovi, vznikne boľševik. Alebo moderný fašista. Ej, čudoval by si sa, Michail Afanasievič...

Veľmi ma obohatil a do obrazu a kontextu Bulgakovovho diela dostal Doslov na konci knihy Miluše Zdražilové.

Bulgakov s chirurgickou přesností pitvá lidskou povahu a společenské neduhy. Skrze groteskní experiment profesora Preobraženského nenápadně, avšak s o to větší silou, reflektuje dopady radikálních změn na jedince i na celou společnost. Hlavní postava je mrazivou metaforou pro bytost, zrozenou z revolučního chaosu.

Nestačila jsem kulit oči co se bude zase dít.

Nádherná satira na sovětského člověka. Přečtena jedním dechem.

Perfektním způsobem vykreslená kritika ruské společnosti po revoluci a komunistického režimu v Rusku začátkem 20.let minulého století.
I když psa Baryka mi bylo celou dobu líto a byla jsem moc zvědavá na konec, za který jsem moc ráda.

Nádhera, na jak malém prostoru dokázal B. vyjádřit tolik podstatných věcí.

Poslední kniha čtenářské výzvy 2023, kterou jsem, přiznávám, dočítala po půlnoci, zatímco se venku odehrávalo tradiční novoroční běsnění. Seděla jsem na zemi v předsíni, na klíně se mi uhnízdil předoucí kocour a k boku se tisklo jedno věrné psí srdce, výjimečně vpuštěné domů. Zvířata jsou fajn taková, jaká jsou - hlavně žádné polidšťování.
Čekala jsem, že se novelkou protrápím, ale Bulgakov mě jedním nepovedeným experimentem provedl hladce, s hořkým úsměvem. Tahle satira má co říct i téměř 100 let od svého prvního vydání. 70-75%

Jedna z mých nejoblíbenějších novel od mistra M.Bulgakova, ve které autor opět velmi ostře kritizuje novou sovětskou soudružskou společnost. Tato politická satira člověka rozesměje, ale zároveň v něm zanechá osten varování před totalitními pořádky, což je téma poplatné každé době. Stačí se dívat otevřenýma očima kolem sebe - cenzura, špiclování a zavírání za nevhodný názor mají v naší společnosti zase zelenou.

Audio ČRo: Z počátku jsem si říkal, že tohle půjde úplně mimo. Přišlo mi to totálně ujetě, ale geniální dramaturgie tomu chtěla, že nejen, že jsem zůstal, ale zamiloval si to. Absolutní pecka. Tak to vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli, tohle jsi nám holka, dělat neměla!

Takový předobraz pro Růži pro Algernon. Nicméně musím přiznat, že nejlepší na této knížečce bylo, jak byla krátká. Líbilo se mi, jak mohl člověk nahlédnout do komunistického fungování v Sovětském Svazu (domovní výbor a spol.), ale děj byl takový nijaký. Možná, že před padesáti, sto lety to bylo zajímavější, ale dnes v době rychle stříhaných scifi knížek to působí poněkud ucajdaně. A musím přiznat, že půlce dialogů moc nerozumím, resp. mi nedávají smysl. Nevím jestli to je překladem nebo tím, jak se to odehrává v úplně jiném prostředí, kde naprosto nechápu motivace některých postav k jejich činům.

Novela od ukrajinského autora. Začátek se četl celkem dobře. Bylo zajímavé vžít se do nitra opuštěného toulavého psa, který popisoval své pocity: hlad, špínu, nepohodlí, zimu, znechucení lidmi, kteří mu ubližovali
Ujal se ho soucitný člověk, který ho přivedl domů. Byl to lékař, který uzdravil jeho poranění, dal mu dostatek jídla a domov.
Čím dál jsem četla, tím méně mne to bavilo. Profesor lékař prováděl nechutné experimenty. Zabýval se výzkumy mozků a naplánoval operaci svého psa, aby ho změnil na člověka. Podařila se mu nějaká karikatura, kterou popisoval, jak se měnila od provedené operace po další týdny. Popis samotného operačního zákroku mne znechutil, nemohla jsem to ani číst.
Ze psa Baryka se stalo něco jako poloviční nedokonalý člověk Barykov. Novela je sice úžasně napsaná, ale není to můj žánr, který bych si ráda přečetla. Dostala jsem se k ní pouze z nutnosti najít něco z požadovaného tématu do Čtenářské výzvy.

Kniha je hodně poplatná době vzniku a je těžké ji nějak hodnotit dnešním pohledem, proto tak nečiním. Zajímavá biologická fikce. Jinak jde o takové to klasické dílo ruské literatury. Hodně psychologie, avšak primárně založeno na jejich všudypřítomném politickém blábolení, ze kterého dodnes nevymysleli, jaký ze dvou nejhorších možných přístupů k světu je lepší.

Aktuální téma i v dnešní době.

No... Ze začátku bylo zajímavé číst si myšlenky toulavého vořecha. Nicméně velmi brzy se do toho začne míchat politický podtext/nadtext/všechnotext... A i ten vořechovitý styl začal poměrně brzy nudit, protože všeho moc prostě škodí. Nebaví mě ani to balancování na hraně mezi dosti syrovým realismem a za vlasy přitaženým surrealismem. Tohle dílo je velká disharmonie, kostrbatá, nesloučitelná kakofonie myšlenek a snah.