Na západní frontě klid

kniha od:


KoupitKoupit eknihuAudiokniha

Popisuje krutou realitu války a hluboké odtržení od civilního života německých vojáků vracejících se z fronty. Román podrobně výstižně představuje válečnou realitu takřka s novinářskou precizitou. Neukazuje heroický boj vojáků na frontě, ale soustřeďuje se na jejich utrpení a nesmyslnost celého konfliktu, zvýrazňuje tragédii generace, „jejíž prvním povoláním bylo vyrábění mrtvol“....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/25_/250/na-zapadni-fronte-klid-bWv-250.jpg 4.56586
Žánr
Literatura světová, Romány, Válečné
Vydáno, Naše vojsko
Orig. název

Im Westen nichts Neues, 1928

více informací...


Nahrávám...

Komentáře (651)

Kniha Na západní frontě klid

Přidat komentář
laepus
24. března

Zpočátku to bylo (omlouvám se) takové plané - popis první světové - no a co. Ale ve druhé polovině to nabralo pořádné grády, myšlenky už nebyly tak jednoduché a prvoplánové, ale šly opravdu na dřeň a utkvěly mi v paměti hlavně tři scény - souboj v zemi nikoho, zážitky z nemocnice a pak závěr s Katczou. Víc asi nechci dodávat já, nechám mluvit samotného Remarqua:
"Pro nikoho země neznamená tolik jako pro vojáka. Když se k ní tiskne, dlouze, prudce, když se do ní v smrtelné úzkosti z palby tiskne obličejem a údy, pak je země jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou; sténá svůj strach a své výkřiky do jejího mlčení a bezpečnosti - země je přijímá a propouští vojáka k novým deseti vteřinám běhu a života, znovu se ho chápe, a někdy navždycky."
"Z těch školních vědomostí už dohromady moc neznáme. Také ten krám k ničemu nebyl. Nikdo nás totiž ve škole nenaučil, jak si za deště a vichřice zapálit cigaretu, nikdo nám neřekl, jak rozdělat z mokrého dříví oheň - nebo že je nejlepší vrazit bodák do břicha, protože tam se nezaklesne mezi žebry, jak se to stává při bodnutí do hrudníku."
"Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku."
"Pravda, bodák vůbec pozbyl trochu na významu. Toho času se místy šíří móda vyrážet na zteč jen s ručními granáty a s lopatkou. Nabroušená lopatka je zbraň lehčí a mnohostrannější; člověk ji může nejen vrazit pod bradu, ale především jí může udeřit, a to vydá; obzvlášť tehdy, když se člověk strefí šikmo mezi krk a rameno. V takovém případě toho druhého snadno rozpoltíš až k hrudi. Když do něho vrazíš bodák, čepel v něm často uvízne. To znamená, že musíš tomu druhému šlápnout na břicho a škubnout puškou zpátky. Zatím ovšem můžeš snadno sám něco slíznout. A kromě toho se čepel bodáku při vyprošťování občas zlomí."
"Vidím jednoho z nich, jak se zvednutým obličejem padá do ostnatého drátu. Tělo se hroutí, ruce zůstávají viset, jako by se chtěl modlit. Pak tělo úplně odpadá a v drátech visí jenom ustřelené ruce s pahýly paží."
"Dělostřelectvo přenáší palbu o sto metrů dál a my vyrážíme. Vedle mne běží nějaký svobodník. Cosi mu utrhlo hlavu, ale běží ještě pár kroků, ačkoliv mu z krku tryská krev jako fontána."
"Ztratili jsme jeden pro druhého všechen cit, sotva se navzájem už poznáváme, když se něčí obraz dostane do zorného pole našich naštvaných očí. Jsme bezcitní mrtví, jimž nějaký trik, nějaké nebezpečné kouzlo ještě ponechalo schopnost utíkat a zabíjet."
"Jsme opuštěni jak děti a zkušení jako staří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni."
"Vidíme žít lidi, kterým chybí kus lebky; vidíme běžet voják, kterým něco urvalo obě nohy: klopýtají na bortících se pahýlech k nejbližší jámě; nějaký svobodník se plazí dva kilometry po rukou a vleče za sebou roztříštěná kolena; jiný jde na obvaziště, drží se za břicho, ale vyhřezlá střeva mu visí přes ruce; vidíme lidi bez úst, bez dolní čelisti, bez tváře; nalézáme jednoho, který po dvě hodiny tiskl v zubech tepnu paže, aby nevykrvácel, slunce vychází, noc přichází, granáty hvízdají, život je u konce."
"Pouhý rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; pouhý rozkaz by je mohl změnit v naše přátele."
"Rázem se ve mně zvedá vlna nesmírného tepla. Těch několik zašeptaných slov, ty hlasy, ty kroky v zákopu za mnou mě rázem vysvobozují z hrozné osamělosti strachu o život, jemuž jsme málem propadl. Jsou víc než můj život, ty hlasy, jsou víc než mateřská něha a strach, jsou to nejsilnější, co vůbec existuje, jsou nejmocnější záštitou: jsou to hlasy mých kamarádů."
"Ten mrtvý mohl jistě žít ještě třicet let, kdybych si byl lépe vštípil do paměti cestu zpátky. Kdyby byl běžel o dva metry více doleva, mohl teď sedět tam naproti v zákopu a psát své ženě další dopis."
"Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale předtím jsi pro mě byl jen myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala předsevzetí - tu kombinaci jsem zabil. Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně - nyní vidím tvou ženu a tvou tvá a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání vaše i naše, stejná že je bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem právě tak jako Katcza a Albert. Vezmi si o de mne dvacet let, kamaráde, a vstaň, vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít."
"Jak nesmyslné je všechno, co kdy bylo napsáno, vykonáno, nač myslitelné kdy přišli, je-li něco takového možné! Všechno musí být vylhané a nicotné, nedokázala-li kultura tolika tisíciletí zabránit ani tomuto prolévání veletoků krve, znemožnit existenci statisíců těchto žalářů muk. Teprve nemocnice ukazuje, co je válka."

-Pečivo-
08. března

Knihy, který Pepa Goebbels házel do kamen jsou automaticky určitě dobrý. A jelikož to za chvíli bude 100 let od magořince v Německu a jako otec dvou děti cítím občanskou povinnost vychovat čilé nenácky s mozkem, tak jsem si po dlouhé úvaze v zrcadle pověděl: “peči!”. Dělám si prdel, samozřejmě to bylo tak jako vždy - dlouhý ranní kad měl za následek nestíhačku výběru literatury a tak jsem sáhl po první knize, co byla v knihovně.

To nemění nic na tom, že toto je plná palba. Na frontě se totiž za první světový ničím jiným nastřílelo. Jen plnou palbou. Fakt. Si to klidně vygůglete.

Pacifistickej příběh německého mladíka, kterej musí na frontu, kde zjistí, že válka je k ničemu a že lepší je louskat buráky vyšel v Německu souběžně s Hitlerovým Mein Kampfem a byl taktéž bestsellerem. Toliko pečiho nedělní fun fact. Naskle u příštích literárních vrat. 10/10 za koně který zakopávaj o vlastní střeva.

Johnnyman
05. března

Pro mě asi zatím nejlepší válečný román všech dob. Vlastním vydání z roku 1929 Melantrich Praha

Čtenářka73
02. března

Skvělá kniha, která na mě hluboce zapůsobila. Tahle četba by měla být opravdu povinná. Kruté scény jsou popsané neskutečně lidsky, ale hlavním poselstvím jsou válkou zničené duše. Výborný překlad Ivany Parkmanové (vydání z roku 2015).

Joannebro
25. února

Kniha, kterou by jsi měl přečíst každý. Kniha, která Vás natolik vtáhne, že si připadáte jako by jste v těch zákopech byli, tají se Vám dech a je Vám střídavě do pláče a do smíchu. Nemohla jsem se odrthnout. Jedna z knih, ke které se budu vracet. Smekám svůj neviditelný kloubouk, pane Remarque.

oxiduji
24. února

Skvělá kniha, povinná četba pro všechny, kteří si válku představují jako romantické dostaveníčko, kde se vše zlé děje jen těm druhým.

Vesmich
20. února

Autor se vydával dokonce i v komunistickém Československu, takže jsem všechny jeho knihy četla v dorosteneckém věku, kdy jsme texty hltali až rychlostí kniha/den. Protože on sám do války rukoval jako osmnáctiletý a z tohoto pohledu jí popisuje, měla jsem dlouhodobě za to, že zejména jeho pacifistické texty jsou pouze pro mladého člověka, a proto se k nim já už nevrátím, aby to kouzlo nezmizelo. Vrátila jsme se, tentokrát v podobě audioknihy, zajímalo mě, jak to načte chlap, tedy někdo, koho by se taková zkušenost mohla bezprostředně dotknout. Mýlila jsem se hodně. Ten text je naprosto bezčasový. Je jedno, v kolika letech ho kdo čte, není tam ani slovo navíc, žádný patos, nic přehnaného, žádný prvoplánový útok vyvolávající zaručenou emoční odezvu, je to prostě dokonalé. A když vám to předčítá chlap, je to ještě k tomu velmi autentické.

Venda32
19. února

Silný zážitek po přečtení této knihy. Skvěle napsáno, jako by jste s hlavními hrdinou proživali každý den války osobně.

1 ...