Šikmý kostel
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428618/bmid_sikmy-kostel-3Jk-428618.png
5
7032
7032
Šikmý kostel série
1. díl >
Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavných budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny. Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat. Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne. Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.... celý text
Přidat komentář
Příběh byl naprosto super. Chvilku mi sice trvalo než jsem se začetl a občas mi přišlo, že některé věci se zbytečně opakují, ale za mě by si každý čech měl tuto knížku přečíst.
Neskutečně čtivá kniha už od samého začátku. Silné příběhy, skvěle nastíněna atmosféra doby, autentičnost postav. Sama pocházím ze Slezska, nedaleko od Karviné, a proto o to zajímavější pro mně bylo dozvídat se podrobnosti z historie tohoto území. Vyprávění bylo občas tak dojemné až řekla bych životní osudy postav byly velmi smutné s krutým údělem, že jsem místy musela to, co jsem přečetla v sobě zpracovat. A dát si třeba i přestávku ve čtení, ale nesetrvala jsem v ni dlouho, jelikož jak už jsem se zmínila ta čtivost knihy byla obrovská. Za mně opravdu kniha, kterou stojí za to přečíst.
Strašně mě to bavilo! Možná mě odrazovala ta "kronika" v podtitulu, jinak nevím, proč jsem tak dlouho chodila kolem a knihu nečetla. Bavilo mě to od prvních řádků, děj plyne, kde by se snad mohl vléct, tam autorka poskočí dopředu. Popis děje, prostředí, postav, vztahů, neznámé historie... Opravdu skvělé dílo. A mě navíc ještě bavil dialekt, jako by něco vyprávěla moje babička :)
Vykreslené historické reálie, ktorými sa ešte žiadny román nezaoberal (konkrétne poľsko-české vzťahy). Bolo to čitateľné, ale postavy ehm, trošku plytké, ale chápem, že sa museli nejako zasadiť medzi historické fakty. Ale aspoň tu nemáme len Mornštajnovú... ;)
Vzhledem k předchozím příspěvkům jsem asi knihu neuchopil ve správném rozpoložení. Popis míst a osob je znamenitý, ale propadal jsem chmurám. Chlapi vesměs bez života utápějící těžkou dřinu v alkoholu a k ním sedřené ženy v depresi snažící se uživit sebe a děti. Pro mě příliš černobílý popis. Nedočetl jsem, takže hodnocení tím bylo ovlivněno.
Tenhle žánr obvykle nečtu a proto jsem chtěl vědět, proč jsou všichni z téhle knihy tak nadšení. A udělal jsem dobře! Kniha je napsaná tak čtivým způsobem, že stránky přímo letěly před očima a za chvíli nebylo už co číst. Než se vrhnu na další díl, nechám si chvíli děj knihy uležet. To nahlédnutí do nelehkého života předchozích generací bylo velmi zajímavé.
„Jak málo stačí, aby byl člověk vychýlen z nastoupené cesty.“
Bláhová domněnka – šachta, jako zhmotnění všech nadějí na lepší život,
a tak na šťavnatých loukách, kde se pásl dobytek, vyrostly těžební věže …
Vstáváš za svítání, mlčky polykáš krajíc chleba s utřeným česnekem a solí, vypiješ meltu a vyrazíš na cestu k šachtě,
čeká tě tam 12 hodin v ďuře, naplněných dřinou na hranici fyzických sil,
nemáš čas ani na strach, který je ovšem na místě – zlé zprávy totiž přicházejí s děsivou pravidelností …
Všechny hornické ženské si tím projdou – strach ze zlých zpráv – a na některé pak čeká, místo úlevy, jen mlčení a zlověstné ticho – o soucit tu ovšem nikdo nestojí a lítost si nemůže dovolit – jestli chceš přežít, nesmíš se poddat děsivé tíze osudu … „Člověk nikdy neví, co ho čeká. Ale měl by na to být připraven.“
A tak se Barbora pere se svým osudem a v jejím příběhu vypráví dějiny polsko-českého pohraničí …
Už, když jsem četla (jako první) Životice, věděla jsem, že Karin Lednická se stane mou oblíbenou a obdivovanou českou autorkou. Dokonale mi sedl její způsob vyprávění příběhu, líbí se mi, jak precizně zpracovává vybrané historické/společenské téma, proto jsem už v komentáři k Životicím psala, že tato autorka by měla psát výukové materiály pro učebnice dějepisu – takhle nějak si totiž představuji „živé dějiny“ – v tomto případě regionu, který má co vyprávět! Má co říct k počátkům průmyslové revoluce na území naší malé zemičky, k tomu, jak tvrdý byl život v hornickém kraji za první velké války a jak moc zdejší území poznamenal pád monarchie a vznik samostatného Československa.
Hlavní hrdinka Barbora a spolu s ní ostatní vypravěči příběhu dávají dohromady pestrou mozaiku života plného uhelného prachu a dřiny – té Barbora dobře rozumí, změnám ve společnosti už tolik ne, život se totiž i v tomto regionu v tomto dost dramatickém období, hodně změnil …
„Celý život světu kolem sebe rozuměla, teď mu však rozumět přestává. Zatímco ostatní slyší, ve hřmotu šachet a hukotu koksárenských pec,í krásnou píseň … k jejím uším doléhá jen lomoz.“
„Tisíce mužů vyprazdňují útroby země v jednotvárné dřině, aby uživili rodinu, a sami přitom dávají den co den všanc své zdraví, dokonce i život.“
… „na železničních vlečkách u šachet stojí prázdné vagóny, které hladově spolykají vše, co jim spadne do chřtánu …“
Popravdě fárání v dole je mi cizí, i když dnešní Karvinou nemám nijak daleko. Byla to těžká knížka, ale opravdu se povedla. Od autorky jsem už četla Životice a tohle mělo podobný nádech, i když o pár let dříve, ale stejně si stále říkám, jsem ráda v jaké době žijeme. Mělo by být více autorů, kteří se budou věnovat naší historii a dokážou ji tak krásně sepsat na kus papíru.
Tak tohle se četlo úplně samo. Lehce depresivní čtení o nelehkém životě obyvatel na hranicích Čech a Polska, ale i když mi z toho místy bylo dost smutno, nemohla jsem se od toho odtrhnout. Karin Lednická odvedla skvělou práci!
Knihu jsem si nejdříve půjčila v knihovně, ale v průběhu čtení jsem se rozhodla, že jí potřebuji mít doma, tak jsem si koupila rovnou celou trilogii a těším se na další dva díly.
Autorka zvolila kriticko realistický pohled na přelom 19. a 20. století, jak z románu Charlese Dickense. Šikmý kostel bychom měli číst vždy, když se začneme litovat, jak je ten homeoffice nudný, benzín do auta drahý, a na dovolené v Itálii si nemůžeme dovolit zmrzlinu každý den.
Místní slovíčka mi problém nečinila, však mi je moje babička opakovala stokrát. Jen slovo ograbčora jsem neznal, slovo stejně ošklivé jako jeho význam. Nepochybuji, že babička to slovo znala!
Jsem ráda, že na mne kniha čekala v knihovně, konečně po letech jsem sáhla po této tolik komentované knize. Jsem ráda, že jsem to udělala, zase jsem se dozvěděla kousek naší historie, o které jsem neměla ani ponětí. Určitě si přečtu ještě druhý díl. Příběh poutavý, četlo se to samo.
Moc krásné čtení. Knížku mám doma už delší dobu a ani nevím, proč jsem s ní tak dlouho váhala, asi jsem se bála, že je to těžké čtení. No, úplně jednoduché to není. Osudy lidí jsou smutné. Někdy si říkám, že co všechno dokážou lidi zvládnout, je až neuvěřitelné. Ale i tolik štěstí a takové lidské opravdovosti je tam. Taky se mi moc líbilo, že jsem se dozvěděla kus historie. Můj tatínek byl taky havíř, i když samozřejmě v úplně jiné době, ale muselo to být šílené povolání. Postavy nejsou černobílé. Některé jsem mi byly sympatičtější. Mám ráda knížky, kdy vidím, že každý člověk mám své důvody, proč nějaký je, proč se nějak chová. I když mi některá postava v knížce nebyla sympatická, můžu ji chápat. Je to jedna z knih, které ve mě něco zanechaly, dotkly se emocí...a to mám ráda. Nechávám v sobě doznít než otevřu druhý díl.
Kniha vypráví příběh pastevecké vesnice, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí. Dnes z celé vesnice stojí už jen šikmý kostel. První díl série založené na skutečných událostech začíná v roce 1894 důlním neštěstím, které nějakým způsobem zasáhlo všechny postavy tohoto příběhu a končí o víc jak čtvrt století později v roce 1921. Skončila první světová válka, ale naši hrdinové nemají zdaleko vyhráno.
Kniha je vyprávěna v er formě a je rozdělena do čtyřech částí. V každé části se stává hlavní postavou někdo jiný, ale přesto se se všemi postavami setkávámi opětovně v průběhu celého příběhu. Ať už jsem četla příběh Barbory, Ludwika, Julky nebo Barky, dovedla mě autorka snadno vtáhnout do děje, protože její styl byl nejen čtivý, ale způsobem vyprávění jsem se dokázala vcítit do postav a myslet na to, jak bych se v těch nelehkých dobách zachovala já.
O postavách nelze říct, že byly jenom černé, nebo jenom bílé. S některými jsem souznila více, s některými méně, ale doba, ve které se příběh odehrával, si žádala i své oběti. Někdo poslušně přijímal to, co mu život nabízel a nekladl žádný odpor, i když třeba byla možnost to změnit. Jiný zase využil každé příležitosti, aby se mu v dané chvíli žilo lépe, ale nakonec zjistil, že to, co má doma, je to nejlepší, k čemu se chce vždy vracet. A další pochopil, že pokud chce žít v klidu a příliš na sebe neupozorňovat, musí se přizpůsobit i tomu, co se mu osobnostně příčí.
Díky této románové kronice jsem se opět dozvěděla něco, co mě doposud minulo a ráda budu jednou pokračovat dalšími díly.
Románová sága popisuje životní příběh polské rodiny Matuszkových Barbory a Pawla a jejich dětí Karla, Fanynky, Barky a Žofie, kterou navždy poznamená důlní neštěstí v roce 1894. Děj se později zaměřuje na Barku a jejího manžela Ludwika Pospíšila a jejich děti Leonka, Olinku, Ženku a Wojtka. Čtenář sleduje, jak se z Karviné stává hornické město a vše ustupuje těžbě, a pochopí, jak složité vztahy panovaly po vzniku ČSR v roce 1918, kdy se Těšínsko dělilo a probíhala sedmidenní česko-polská válka. První díl končí rokem 1921, kdy je Ludwik přinucen pod hrozbou výpovědi přehlásit děti do české školy. Autorka vytvořila pomník všem zapomenutým obyvatelům Karvinska, v nichž kolovala česká, polská i německá krev, a na okamžik oživila dávno ztracená místa.
Velmi dobrá kniha.Autorka tu dobu věrně přiblížila a každý,kdo tu knihu přečte si uvědomí,jaké že má štěstí v dnešní době.Připomnělo mi to spisovatele Václava Řezáče.Doufám,že i druhým pokračováním nebudu zklamán.
Žádný "Germinal" nečekejte! Dostane se vám ale pořádné porce "ženského světa". Dost "kostrbatě" napsané, časté, nesouvislé a nudné pasáže. Barvitost textu slabá. Problém přenést emoce na papír. Je to první román autorky, tak tu nevyspělost autorky chápu, ale co nechápu, jsou ty oslavné recenze i od renovovaných kritiků. 60%
"Si to přečtu, až budou všechny díly!"
Prakticky roky čekání, abych pak třídílnou ságu zkonzumovala během pár dní. Vůbec jsem s ní už nešetřila, četla jsem všude, střihla jsem si během čtení i dovolenou, o Wojtkovi se mi i zdálo.
Nejlepší.
Drsné, strhující, místy temné, osudové.
Prach si a v uhelný prach se obrátíš.
Tak můžu shrnout první část příběhu.
Život se smrtí a smrt v životě.
Občas prosvitne nějaká ta radost.
Práce, prach a lopota od soumraku do úsvitu.
Láska, tichá a pevná přátelství. Boj o každodenní život. Síla a vzdor.
A zlé časy. Z přátel se stávají nepřátelé a z nich cizinci.
Dobrá kniha. Smutná.
Určitě si přečtěte.
Já si přečtu i obě pokračování.
Kniha, kterou snad ani netřeba představovat. Konečně se mi dostala do pořadí první část trilogie a nelituji jediného přečteného písmenka. Ač nejsem milovník historie jako takové, historické romány a především české se mi v takové podobě moc líbí a ráda si je přečtu. Můj otec pracoval přes 30 let jako horník. Myslím si, že jsem si nikdy plně neuvědomovala nebezpečí, které mu pokaždé hrozilo, až do čtení této knihy.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) česko-polské vztahy hospodářská krize podle skutečných událostí horníci, havíři Karviná vznik ČSR (1918) důlní nehody Orlová Těšínsko, Těšínské Slezsko
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Měl jsem čtenářskou krizi!!! Spoustu rozečtených knih a žádnou jsem nedokázal dočíst. Karin Lednická mě vrátila do hry! Už podruhé. Tenkrát to zvládla s Životicemi.
Šikmý kostel je tak nádherně napsán. Ta kniha mě donutila pátrat po místech, informacích, zvyklostech. To, co od knihy potřebuji, vzbudit zájem a vášeň o život postav, to jsem dostal a zhltl během pár dnů. BRAVO i za to, co autorka dělá pro uchování paměti.