Tiché roky přehled

předevčírem

„Co všechno se dá říct tím, že nic neřekneme?“

Tiché roky nejsou knihou o velkých dějinných událostech – a přece jsou s nimi těsně spjaté. Je to příběh o tom, co dokáže mlčení, tajemství a strach v běžné rodině. Jak může rozhodnutí jedné generace ovlivnit další, a jak snadné je nevědomky předat trauma. Příběh sleduje Bohdanu, dívku, která vyrůstá v přísné a chladné domácnosti, v níž vládne ticho. Ticho mezi ní a otcem. Ticho po matčině smrti. Ticho, které zabíjí vztahy i důvěru. Otec Svatopluk, bývalý komunistický funkcionář, se po ztrátě ženy uzavírá do sebe a své dceři není schopen nabídnout ani emocionální oporu, ani vysvětlení. Dívka tak žije roky v nejistotě a nedůvěře – a čtenář s ní.
Bohdana je postava, s níž se čtenář snadno ztotožní. Je to zvídavá, citlivá dívka, která marně hledá lásku a pochopení. Autorka ji vykresluje realisticky – s pochybami, vztekem, pasivitou i vnitřní silou. Bohdana není hrdinka. Je pasivní, někdy naivní, často ztracená. Ale kdo by nebyl, když vyrůstá v domě, kde se city nepřiznávají? Její bolest je pomalá, ale hluboká. A vy ji cítíte. Svatopluk je její otec. Je to rigidní, uzavřený, traumatizovaný muž, který chce konat dobro, ale neví jak. Mornštajnová jeho postavu nevykresluje černobíle – naopak, čtenář jej sice nechápe, ale nakonec ho snad i polituje. Je to oběť své doby, ale i vlastní neochoty čelit pravdě. Svatopluk je takový paradox celé knihy. Přísný, ale vnitřně zlomený. Miluje, ale neumí to projevit. Obětuje, ale mlčky. Mezi těmi dvěma není jen generační rozdíl – je mezi nimi neproniknutelná mlha nepochopení. Každý vidí svět jinak, každý si nese vlastní pravdu. A tragédií je, že si ji nikdy neřeknou nahlas. Minulost je mezi nimi jako duch, který se odmítá nechat vyhnat.
Kniha je vyprávěna dvěma hlasy – Bohdaniným a Svatoplukovým – a tím se odhaluje tragédie nedorozumění. Čtenář má tak možnost vidět události z obou perspektiv. V jedné sledujeme Bohdanu, uzavřenou a zraňovanou dívku, která má pocit, že nikdy nebyla chtěná. V druhé pak jejího otce Svatopluka, kdysi horlivého straníka, dnes starého muže, kterému už nezbývá nic než výčitky a ticho. Obě postavy jsou nespolehlivými vypravěči – ne kvůli záměrnému lhaní, ale kvůli nepochopení. Nevědí všechno, a čtenář je tak o krok před nimi. Je to dar, ale zároveň i prokletí. Vědět víc než hlavní hrdinové. Sledovat jejich slepotu, vědět, co si mohli říct, co stačilo udělat jinak, jak málo by stačilo. Ale nic se nestane... Ta bezmoc je bolestivá, ale pravdivá. Jako život. Tady nejde o zvraty, ale o poslední nevyřčené věty, které zůstanou viset ve vzduchu. Vyprávění je chronologické, s občasnými retrospektivními skoky do minulosti (zejména v otcově části). Tón je tlumený, melancholický, bez velkých dramatických scén, ale s hlubokým emocionálním nábojem.
Témat je v knize hned několik:
Ticho jako prostředek bolesti – jak absence komunikace dokáže deformovat mezilidské vztahy.
Vina a odpuštění – Svatopluk je plný výčitek, ale není schopen mluvit.
Trauma přenášené generacemi – minulost, která nebyla zpracována, dál ovlivňuje život dcery.
Identita a touha po přijetí – Bohdana neví, kým vlastně je, protože jí chybí klíčové informace o minulosti.
Mornštajnová nepíše jako někdo, kdo vás chce ohromit. Píše jako někdo, kdo vám chce rozbít srdce a pak ho pomalu slepit. Autorka používá jednoduchý, ale výstižný jazyk. Umí vykreslit silné emoce beze slov. Styl se hodí k postavám: Bohdanina část je citovější, introspektivní; Svatoplukova část je strohá, věcná, formální – odpovídá jeho vnitřnímu světu.
Co mi kniha dala? Nevyřčená slova mohou bolet víc než ta vyslovená. Upřímnost bolí, ale ticho zabíjí. Největší chyby nejsou ty, které uděláme – ale ty, které neřekneme. Mlčení nemusí být ochranou, ale bariérou. Rodina je místo bezpečí – pokud se v ní mluví. Je možné napravit vztahy, ale vyžaduje to odvahu a pravdu. Uvědomila jsem si, kolik mlčení jsem zažila i já. Tiché hádky. Nevyřčené otázky. Lásku, která nebyla přiznaná, protože „na to nebyl čas“ nebo „se to nedělá“.
V této knize autorka exceluje – není to příběh jednoho období ani jedné rodiny. Je to příběh celé jedné mentality, která vyrůstala ve světě, kde bylo bezpečnější mlčet. A ukazuje, jak to mlčení ničí. Pomalu, tiše, nenápadně – ale naprosto důsledně.
Tiché roky nejsou pro každého. Jsou pro ty, kteří chtějí cítit, přemýšlet a možná si poplakat. Nejsou o ději – jsou o vnitřní krajině člověka, která je někdy tak mlhavá, že v ní ztratíte i ty, které milujete.
Pokud máte odvahu slyšet ticho, které bolí, je to kniha právě pro vás.

05.05.2025

Tiché roky mě naprosto dostaly. Příběh je dojemný, autentický a postavy jsou skvěle vykreslené. Líbilo se mi, jak autorka zobrazuje rodinné vztahy a jejich složitost. Kniha má silnou atmosféru, která mě vtáhla od začátku až do konce. Naprosto doporučuji, pokud máte rádi příběhy, které se dotknou. 5 hvězd.