Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402756/bmid_tiche-roky-yGd-402756.jpg
5
7140
7140
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.... celý text
Přidat komentář
Tiché roky mě naprosto dostaly. Příběh je dojemný, autentický a postavy jsou skvěle vykreslené. Líbilo se mi, jak autorka zobrazuje rodinné vztahy a jejich složitost. Kniha má silnou atmosféru, která mě vtáhla od začátku až do konce. Naprosto doporučuji, pokud máte rádi příběhy, které se dotknou. 5 hvězd.
Moje jediná myšlenka po dočtení: "Co to je sakra za konec?! Potřebovala bych alespoň popostrčení do nějakého směru." Když jsem si to ale nechala uležet v hlavě, vlastně si říkám, že nic lepšího nemohla autorka udělat, protože takhle si tam každý může dosadit, co chce.
Tohle není tak velká kniha jako Hana, ale je svižná, nemá hluchá místa a je ze života, takže to není žádné příjemné, lehké, romantické počtení. Rozhodně nic, co by vám zlepšilo náladu.
Další přečtená kniha od této autorky.
Musím říct, že byl to zajímavý příběh. Možná, že jsem to četla ve špatném období ale vůbec mi kniha nesedla.
Líbilo se jak se střídali ve vyprávění to je asi tak jediné. Konec knihy jsem čekala že , aspoň ještě dvě kapitoly budou a ne, že se to takhle sekne. Je možné, že kdyby byla lepší doba tak mám jiný názor, ale teď to mám tak.
„protože tak jako mávnutí motýlích křídel může vyvolat tajfun na druhém konci světa, tak i pouhé slovo mnohdy raní a poznamená vztah dvou lidí navěky.“
Další skvělá kniha z pera paní Mornštajnové, která nám čtivou formu předává poselství o tom, že žádný náš čin se neobejde bez následků a každé naše slovo může ničit i budovat.
Toto bola tak krásne melancholická, emočne náročná kniha.
Myslim, že ešte dlho mi bude v srdci rezonovať, snaha robiť všetko správne, snaha milovať, snaha vysporiadať sa so svojim osudom a snaha žiť a prežiť pre tých, ktorych ľúbim.
Kniha sa skladá s dvoch postáv, dcéra a otec.
Dcéra nepoznala lásku svojho otca a nikdy nepochopila prečo?
Otec zažil lásku ženy, dcéry, no osud mu to oplatil veľmi zle a tu sa musím pozastaviť nad tým, čo všetko dokážeme urobiť pre naše deti a nehladíme na následky, ktoré nás môžu ale nemusia dostihnúť. No na druhú stranu láska by mala byť nekonečná a nie utnutá a zastavená vlastnou bolesťou.
Veľmi silná kniha, veľmi poučná a v podaní autorky jednoducho úžasná.
Vynikající kniha - naprosto sedí popisek intimní rodinné drama a silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh. Tato kniha se mi od autorky líbila nejvíce a také ve mě dlouho zůstala. Bylo to hluboké, přesvědčivé, takové knihy mám moc ráda. A někde až v půlce překvapení, odkrytí něčeho velmi důležitého - geniální a jako čtenář jsem nadšená.
I přes to, nebo možná díky tomu, že kniha není příliš ukecaná (nemístný vtip?) je to kniha vážně skvělá! Téma rodinných vztahů je obrovsky bohaté, nosné a dotkne se téměř každého. Je výborný, zamyslet se nad tím, jak křehké jsou i rodinné vztahy a jak velké následky mají vyřčená ale i nevyřčená slova. Doporučuji každému, přečtená byla hned.
Paní spisovatelka nám opět předložila silný příběh jedné rodiny, jejíž příslušníci ve svém životě procházeli těžkými osobními zkouškami. Ale i v této situaci se občas vyskytla chvilka naděje...
Opět čtivý příběh od oblíbené autorky, která rozhodně umí s citem a lehkostí vyprávět nelehké osudy postav. Děj na mě nepůsobil až tak depresivně a tíživě jako popisují ostatní čtenáři. Chápu smýšlení Svatopluka i Bohdany, život občas není jednoduchý... Ale přesto jsem od příběhu čekala ještě něco více.
Moje oblíbená kniha od autorky. Líbí se mi pohledy dvou lidí (dcera x otec) a jejich závěrečné protnutí... Je to všechno sice smutné, ale konec je přece jen trušku smířlivý a opatrně optimistický.
Velmi smutný příběh, kde chybělo to nejvíce co mohlo a to je komunikace . Zajímavé čtení , ale odnáším si opravdu pochmurnou náladu .
Po přečtení "Hany" jsem se musela pustit do další knihy od paní Mornštajnové; zvolila jsem "Tiché roky". A musím říct, že přestože zde nešlo o tragické historické téma, jakým byl holokaust, trápení postav na mne dolehlo ještě o poznání tíživěji. Možná je to tím, že zde figurovali poměrně obyčejní lidé, jejichž život se však pouhou shodou nešťastných náhod a rozhodnutí překlopil o 180 stupňů a zůstal tak už napořád. Postupné boření ideálů a rozpad dosavadního života jsou zde tak mistrně vykresleny, že jsem se s hlavními postavami dokázala naplno sžít a a knihu jsem musela na chvíli odložit, protože se na mne až palčivě přenesl smutek a beznaděj. To ovšem vypovídá o vrcholném spisovatelském umění paní Mornštajnové a já se těším na její další knihy.
Hana od Aleny Mornštajnové mě zaujala svou syrovostí a zvláštním smutkem, který na mě během čtení padl. O to více mě zajímaly Tiché roky. Budou stejně smutně naléhavé?
Byly. Autorka má dar, popsat smutné osudy obyčejných lidí velice působivě.
Líbilo.
Miluju všechny její knihy a takhle byla jedna z těch nejlepších. Příběh mě vtáhnul a nepustil. AM prostě umí!
Ke čtení jsem se chvíli odhodlávala, protože jsem se bála, že mi autorčin styl psaní a delší odstavce souvislého textu bez dialogů nesednou.
Jak já se mýlila! Tiché roky se mi četly opravdu dobře, jsou poutavé a dej příjemně plyne. Nejednou mi bylo při čtení smutno.
Knížku hodnotím 5/5 a překvapivě i trochu otevřený konec se mi líbil.
Pravděpodobně dobře napsaná kniha, ale na mě to prostě bylo silné kafe. Poprvé jsem četla knihu tohoto žánru a je to na mě asi moc. Po pravdě nechápu, proč lidé čtou tak depresivní příběhy. Je fakt, že zapůsobila a budu o ní přemýšlet ještě dlouho.
Po Haně se mi Tiché roky líbily asi nejvíc, opět úžasně a poutavě napsané. Konec možná může někomu připadat useknutý, ale mně přišel přesně tak akorát. Knize nijak neuškodil .... uškodil mně, četla bych dál a dál :)
Tiché roky od Aleny Mornštajnové se mi četly opravdu dobře. Ze začátku jsem příběh vnímal spíš jako obyčejné vyprávění bez výraznější zápletky, možná i proto, že jsem od této autorky četl poprvé a nevěděl, co očekávat. Postupně mě ale kniha překvapila svou hloubkou a tím, jak nenápadně dokázala odhalovat složité vztahy a emoce. Přesto mi na závěr přišlo, že příběh zůstal trochu nedokončený – určitě bych uvítal alespoň ještě jednu kapitolu, která by některé věci více uzavřela.
Během čtení jsem se snažil pochopit otce, i když ve mně jeho chování často vyvolávalo zlost, což příběhu přidalo na zajímavosti.
Celkově na mě kniha zapůsobila a rozhodně mě motivovala podívat se na další díla Aleny Mornštajnové.
86%
Vůbec se nedivím, že autorka prokládá knihy pro dospělé právě pohádkami pro děti.
Vlastně moc nechápu zálibu paní Mornštajnové v takhle těžkých tématech a už vůbec nechápu sama sebe, že to čtu, ale nemůžu jinak! Celá kniha je opět napsaná se zvláštní lehkostí a je těžké přestat číst. Nevadilo mi ani skákání v čase nebo i více jmen, ve kterých jsem se musela rychle zorientovat.
Někdo tu píše, že mu vadil useknutý konec. U mě to bylo právě naopak. Jsem ráda, že jsem byla ušetřena nějakého srdceryvného a uplakaného konce... už tak jsem nejednou musela při čtení zamáčknout slzu.
Líbí se mi i grafické zpracování obálky.
Jen prosím, pokud někoho napadne tohle nebo Hanu převést do filmové/seriálové podoby, nepokazte to!!!
Štítky knihy
pro ženy psychologie česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány sociopatie rodinná tajemství podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2023 | Les v domě |
| 2021 | Listopád |
| 2017 | Slepá mapa |
„Co všechno se dá říct tím, že nic neřekneme?“
Tiché roky nejsou knihou o velkých dějinných událostech – a přece jsou s nimi těsně spjaté. Je to příběh o tom, co dokáže mlčení, tajemství a strach v běžné rodině. Jak může rozhodnutí jedné generace ovlivnit další, a jak snadné je nevědomky předat trauma. Příběh sleduje Bohdanu, dívku, která vyrůstá v přísné a chladné domácnosti, v níž vládne ticho. Ticho mezi ní a otcem. Ticho po matčině smrti. Ticho, které zabíjí vztahy i důvěru. Otec Svatopluk, bývalý komunistický funkcionář, se po ztrátě ženy uzavírá do sebe a své dceři není schopen nabídnout ani emocionální oporu, ani vysvětlení. Dívka tak žije roky v nejistotě a nedůvěře – a čtenář s ní.
Bohdana je postava, s níž se čtenář snadno ztotožní. Je to zvídavá, citlivá dívka, která marně hledá lásku a pochopení. Autorka ji vykresluje realisticky – s pochybami, vztekem, pasivitou i vnitřní silou. Bohdana není hrdinka. Je pasivní, někdy naivní, často ztracená. Ale kdo by nebyl, když vyrůstá v domě, kde se city nepřiznávají? Její bolest je pomalá, ale hluboká. A vy ji cítíte. Svatopluk je její otec. Je to rigidní, uzavřený, traumatizovaný muž, který chce konat dobro, ale neví jak. Mornštajnová jeho postavu nevykresluje černobíle – naopak, čtenář jej sice nechápe, ale nakonec ho snad i polituje. Je to oběť své doby, ale i vlastní neochoty čelit pravdě. Svatopluk je takový paradox celé knihy. Přísný, ale vnitřně zlomený. Miluje, ale neumí to projevit. Obětuje, ale mlčky. Mezi těmi dvěma není jen generační rozdíl – je mezi nimi neproniknutelná mlha nepochopení. Každý vidí svět jinak, každý si nese vlastní pravdu. A tragédií je, že si ji nikdy neřeknou nahlas. Minulost je mezi nimi jako duch, který se odmítá nechat vyhnat.
Kniha je vyprávěna dvěma hlasy – Bohdaniným a Svatoplukovým – a tím se odhaluje tragédie nedorozumění. Čtenář má tak možnost vidět události z obou perspektiv. V jedné sledujeme Bohdanu, uzavřenou a zraňovanou dívku, která má pocit, že nikdy nebyla chtěná. V druhé pak jejího otce Svatopluka, kdysi horlivého straníka, dnes starého muže, kterému už nezbývá nic než výčitky a ticho. Obě postavy jsou nespolehlivými vypravěči – ne kvůli záměrnému lhaní, ale kvůli nepochopení. Nevědí všechno, a čtenář je tak o krok před nimi. Je to dar, ale zároveň i prokletí. Vědět víc než hlavní hrdinové. Sledovat jejich slepotu, vědět, co si mohli říct, co stačilo udělat jinak, jak málo by stačilo. Ale nic se nestane... Ta bezmoc je bolestivá, ale pravdivá. Jako život. Tady nejde o zvraty, ale o poslední nevyřčené věty, které zůstanou viset ve vzduchu. Vyprávění je chronologické, s občasnými retrospektivními skoky do minulosti (zejména v otcově části). Tón je tlumený, melancholický, bez velkých dramatických scén, ale s hlubokým emocionálním nábojem.
Témat je v knize hned několik:
Ticho jako prostředek bolesti – jak absence komunikace dokáže deformovat mezilidské vztahy.
Vina a odpuštění – Svatopluk je plný výčitek, ale není schopen mluvit.
Trauma přenášené generacemi – minulost, která nebyla zpracována, dál ovlivňuje život dcery.
Identita a touha po přijetí – Bohdana neví, kým vlastně je, protože jí chybí klíčové informace o minulosti.
Mornštajnová nepíše jako někdo, kdo vás chce ohromit. Píše jako někdo, kdo vám chce rozbít srdce a pak ho pomalu slepit. Autorka používá jednoduchý, ale výstižný jazyk. Umí vykreslit silné emoce beze slov. Styl se hodí k postavám: Bohdanina část je citovější, introspektivní; Svatoplukova část je strohá, věcná, formální – odpovídá jeho vnitřnímu světu.
Co mi kniha dala? Nevyřčená slova mohou bolet víc než ta vyslovená. Upřímnost bolí, ale ticho zabíjí. Největší chyby nejsou ty, které uděláme – ale ty, které neřekneme. Mlčení nemusí být ochranou, ale bariérou. Rodina je místo bezpečí – pokud se v ní mluví. Je možné napravit vztahy, ale vyžaduje to odvahu a pravdu. Uvědomila jsem si, kolik mlčení jsem zažila i já. Tiché hádky. Nevyřčené otázky. Lásku, která nebyla přiznaná, protože „na to nebyl čas“ nebo „se to nedělá“.
V této knize autorka exceluje – není to příběh jednoho období ani jedné rodiny. Je to příběh celé jedné mentality, která vyrůstala ve světě, kde bylo bezpečnější mlčet. A ukazuje, jak to mlčení ničí. Pomalu, tiše, nenápadně – ale naprosto důsledně.
Tiché roky nejsou pro každého. Jsou pro ty, kteří chtějí cítit, přemýšlet a možná si poplakat. Nejsou o ději – jsou o vnitřní krajině člověka, která je někdy tak mlhavá, že v ní ztratíte i ty, které milujete.
Pokud máte odvahu slyšet ticho, které bolí, je to kniha právě pro vás.