Tiché roky

Moc hezká kniha o jedné rodině: o tom jak nic není černobílé, že první dojem může klamat, že to co má pevný základ, tak pevný není, že dělat chyby je lidské a že je někdy potřeba se obětovat i proti našemu přesvědčení.

Dlouho mi trvalo se do knihy začíst a vybudovat si nějaký vztah k postavám. Druhá polovina knihy už mě pohltila víc a začalo mě hodně bavit střídání časových rovin a perspektivy otce a dcery. 3,5*

Další moc hezká a napínavá kniha od Aleny Mornštajnové

Skvělá kniha o tom, že se v životě můžeme snažit sebevíc, ale chybovat je lidské.
A žádný chybný krok není možné vrátit zpět. Všichni máme zkrátka jen jeden pokus a učíme se za běhu. Návod na život nikdo z nás nedostal.
Cestu jsem našla ke všem hlavním postavám. Začetla jsem se rychle a opravdu mě zajímalo, jak to celé dopadne.
Přesto čtyři hvězdičky, protože Hana mě za srdce chytila mnohem více.

Mám štěstí, že většinu knih si chvíli po přečtení už nepamatuju, takže je můžu číst opakovaně, což je i případ Tichých roků. Takže přečteno znovu. A znovu s nadšením. Konec mohl být trochu rozvinutější a delší, ale jinak fajn.

„Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, protože tak jako mávnutí motýlích křídel může vyvolat tajfun na druhém konci světa, tak i pouhé slovo mnohdy raní a poznamená vztah dvou lidí navždy.” – s. 11

Po Haně mé druhé setkání s Mornštajnovou. Přiznám se hned – první polovina knihy mě bavila o dost víc. Vztah dvou osob, jejichž životy byly poznamenané komunismem opačným způsobem považuju za nejsilnější stránku díla (vysoce postavený straník X dcera z vyšších poměrů).

Jak šly kapitoly, Bohdaniny pasáže mě začaly zajímat mnohem míň a míň. Občas mi to přišlo jako takový výčet jejího dne, deníkové záznamy, o které nemám zájem.

Kromě vztahu Evy a Svatopluka bych vyzdvihla ještě tyto roviny: sebevražda paní Vrabcové, Svatoplukova zaslepená víra, Blančin odjezd. Také oceňuji psychologickou propracovanost postav. Nebyly černobílé, dávaly pocit opravdovosti.

Začínat kapitolu poslední větou té předchozí mi přišlo trochu kýčovité. Nemohla jsem si pomoct a viděla v hlavě autorku, jak se na sílu snaží vymyslet, jak to tam napasuje, aby jí to vycházelo. Jako myšlenku propojení mezi postavami jejichž vnitřní světy jsou si vzdálené to však oceňuji. Dají se však tiché roky mezi nimi někdy překonat? Nezhorší vřele chování k vnučce jen staré rány? Nezůstane černá díra po otci navždy? A další otázka… To se všemi komunikovala skrze papír?

Část s Blankou byla předvídatelná. Takové to „karma mě dostihla” mi přijde laciné.

Kniha mě nakonec nezasáhla tak, jak by měla. Proto dávám toto hodnocení.

„Ticho našeho domu bylo nervózní a křehké, naplněné nevyřčenými slovy. Hrozilo, že se protrhne a všechna zadržovaná slova se vyhrnou ven, zůstanou viset ve vzduchu a už nikdy se na ně nepodaří zapomenout.” – s. 89

Román Tiché roky mě zaujal především citlivým zpracováním rodinných vztahů a tím, jak ukazuje, že nevyřčená tajemství mohou poznamenat život několika generací. Autorka vypráví příběh střídavě z pohledu dcery Bohdany a jejího otce Svatopluka, takže si postupně skládáte mozaiku událostí a lépe chápete motivy jednání obou postav. Přestože se děj odehrává na pozadí českých dějin 20. století, hlavní důraz je kladen na psychologii postav, jejich osamělost, mlčení a neschopnost vzájemné komunikace.
Na knize oceňuji především promyšlenou kompozici, napětí vznikající z postupného odhalování minulosti. Příběh je silný, dojemný (ale rozhodně ne sentimentální) a nutí zamyslet se nad tím, jak mohou dávná rozhodnutí ovlivnit osudy dalších generací.

Co se týče knih Aleny Mornštajnové, tak je to vždycky čtenářský zážitek. Někdy větší, někdy menší. Tiché roky jsou v tomhle ohledu takový střed. Toto intimní rodinné drama se čtenáři pomalu odkrývá, stejně jako osudy jednotlivých postav. Váš vztah k nim se pomalu mění, některé chápete víc, jiné vám naopak nedají pokoj. A to vše spojuje Bohdana. Hlavní hrdinka, která byla vysněnou a přesto ne tím, čím asi měla tak úplně být. Zároveň je to sonda do života přesvědčeného komunisty Svatopluka, jehož životním smyslem bylo především budování socialismu. Co mají tito dva společného? Více než se na první pohled může zdát. Tiché roky jsou jednou z těch lepších knih, které může česká literatura nabídnout, ale rozhodně se nevyrovnají Haně nebo Slepé mapě. Jediné, co bych skutečně vytkla byl až drasticky ustřižený konec.

Opět dokonalý příběh, který od prvních stran vtáhne do děje, je těžké knihu odložit a přestat číst, protože čtenář chce vědět z příběhu víc.

Skvěle napsáno, přečteno téměř na jeden zátah. Neuvěřitelné osudy, které ovlivnily charaktery postav.

(SPOILER) Doma mi asi ležela měsíc na nočním stolku v pořadí čtvrtá čtená knížka od Aleny Mornštajnové a přemýšlela jsem o čem bude vyprávět paní spisovatelka v knize Tiché roky. Nakonec jsem našla odvahu a pustila se do čtení.
Postupně se odkrývá život obyčejné proletářské rodiny, která žije v jednopokojovém bytě na Žižkově. Svatopluk je čtvrté dítě, na které se nedostává času ani lásky. Jako jeho otec i on vstupuje do komunistické strany, žení se nad poměry s Evou, mladou absolventkou konzervatoře. Rodinné drama se rozjíždí - jejich dcera Blanka srazí cyklistu. Aby se vyhnula vězení, volí emigraci. Bohdana se narodí po letech v Meziříčí, kam se Svatoplukova rodina odstěhovala. Jeho milovaná Eva po těžkém porodu a nemoci umírá. Bohdana po tramatu nemluví a Svatoplukovi se zhroutil svět, na dceru zanevře a jako kovaný komunista přestává chápat politické změny. Oceňuji psychologicky propracované postavy. Jak se tenčily stránky, vypadalo to, že se osmdesátiletý stařec setkání s Blankou nedočká. Litovala jsem, že knížka skončila. Přečetla jsem ji jedním dechem.

Kdybych mohl, přečetl bych to snad najednou. Stránka za stránkou lítala a čekal jsem na TEN závěr, leč autorka do příběhu nepozorovaně nastoupila a opět vystoupila. Nevadí, prostor k zamyšlení tam je a pocit z knihy je silný, temný až bych si zalezl pod peřinu do klubíčka. Navazování kapitol stejnou větou se zdá být prkotina, ale pro mě to byl nový, návykový prvek. Knihu rozhodně doporučuji, byť od autorky už jsem četl lepší.

(SPOILER) Velké rozpaky. Po Haně jsem čekala další silný román. Tady to ale drhlo. Hodně nedotažená linka kolem hlavního zvratu v ději. Co dělali ostatní členové skupiny? Vůbec není naznačeno, že by to Blanka s nimi probírala nebo se k tomu nějak vyjádřili. Dále, jak Bohdana fungovala v běžném životě? Jak mohla vystudovat, pracovat? Žádné úlevy neměla. A samotný závěr, proč se otec po narození vnučky dceři nesvěřil? Mohl to prolomit. Jinak kniha čtivá, líbí se mi navazování kapitol stejnou větou, postupné přibližování minulosti a současnosti. Přes výborné recenze mi ale kniha přijde skoro až odfláknutá. Úplně jsem ji nevěřila.

Neokázale, ale čtivě odvyprávěný příběh, avšak až možná příliš křiklavě vystavěný na kontrastech. Závěr mě mile překvapil – a to se málokdy stane – nikoli rozuzlením, ale překopáním perspektivy na hlavní hrdiny (možná si to důvtipnější čtenáři domysleli dříve... já tedy ne).

Vychytená autorka, veľmi populárna a čítaná. Zrejme na základe doterajších hodnotení som čakala od knihy viacej. Možno práve táto kniha, ktorú čítam od nej ako prvú, mi nesadla, chcem si prečítať ešte Hanu, na ktorú sú samé chvály.
Tiché roky mi pripadajú ako scenár filmu. Rýchlo sa odvíjajúce deje. Striedajúce sa dva motívy, príbehy otca a dcéry v rôznych časových líniách, aby sa nakoniec obe stretli a odhalili tajomstvo tiahnuce sa históriou rodiny. Autorka je výborná rozprávačka, vie konštruovať príbehy, zaujme. Ale je to povrchné, tak akoby narýchlo, no remeselne zručne napísané.

Tato kniha mě naprosto dostala. Tak pomalu rozkrývající se rodinná tajemství a traumata. Tak pomalu zjišťujeme proč, proč je ten otec tak děsný! Ale on je nešťastný... Pomalu odhalujeme neštěstí dcery. Přitom se kniha čte velice dobře, svižně. Nemohla jsme jí odložit a přečetla ji na jedno otevření. Po měsíci jsem se k ní ještě vrátila, příběh se usadil a já si vychutnala jednotlivé postavy. Skvěle napsáno.

Celou dobu jsem čekala, jak se vše propojí.
Kniha byla smutná a název knihy byl víc než výstižný. Přesně takový dojem si z knihy odnáším, zvláštní klid, ticho a zároveň tíseň.
Hodnotím kladně, ale Hana, Hotýlek a Slepá mapa u mě stojí rozhodně výš.

Pekné, smutné, no ale aj o tom je život. Táto autorka to naozaj vie s písaním. Je to už druhá kniha od nej čo čítam, ale je to skvelé. Dej sa odvíja paralelne - opis otca a opis dcéry. Na konci sa to stretne. Keď som sa začítal do tej knihy, nevedel som sa odtrhnúť. Na záver som ľutoval že to končí, že to nepokračovalo ešte o kúsok ďalej.

Can't even express how much I love this writer. She's absolutely amazing and this book is the ultimate evidence of that.
A beautiful, tragic story of one family that will make you think about their lives and feelings long after you finish the book.