gladya komentáře u knih

Přečteno poněkolikáté po mnoha letech. Pořád stejně skvělé. Trocha historie, hodně fikce, vložení pohádek a inspirace příběhy z mytologie, celek je dokonalý.

Troufám si tvrdit, že pokud se vůbec člověku 20. a 21. století podaří popsat život a myšlení lidí ve starověku, Waltari to zvládl.

Výhrady těch, komu se nelíbí jazyk, jsou bzučením mouchy v mých uších. Vždyť jazyk je další důvod, proč je tahle knížka tak skvělá. Je škoda, že část lidí, asi hlavně mladých, tohle už dnes neocení. Pro koho je to nezáživné, nechť obětujte Chrobákovi, a taky Amonovi a Atonovi, neboť jistota je jistota. A pak možná pochopí.

41 17.10.2018

Myslela jsem, že lidstvo se poučilo. Řešit dnes, jestli je někdo Žid? Popírat holokaust? No, pamětníků už moc nežije. Proto nesmíme zapomínat.
A popírat holokaust je nepřijatelné. Nebo chceme, aby se něco takového opakovalo? A co když budete mít pro někoho nevhodný původ třeba vy, autore?

Skvělá sci-fi. Je tam dobrodružství a dramatická zápletka, vlastně těch zápletek ve smyslu nějakých katastrof je tam dost. Ale je tam i humor. A hlavně je to zase jednou dobrá hard sci-fi.
Kdo chce, může si porovnat technické a vědecké pasáže s tím, co si pamatuje ze školy . Mně, která přírodní vědy studovala naposledy na humanitním gymplu v minulém tisíciletí, stačilo, že to působilo věrohodně.
Snad o ději moc neprozradím, když napíšu, že přemýšlím, zda život a inteligence ve vesmíru je založen na podobných principech jako na Zemi, Přemýšlím o tom dlouho, nejen u této knížky, sci-fi čtu skoro padesát let. Všimněte si, že píšu mimozemský život je, ne byl by.

31 14.01.2022

Myslela jsem, že jsem s věkem otupěla a už žádná knížka se nevyrovná srdcovkám z mládí. Steinbeck to dokázal. Chválu bych mohla psát dlouho a nestačilo by to. Takhle má vypadat LITERATURA.

V knížce toho je hodně, tak něco, co v komentářích snad nezaznělo. Mě třeba vedla k zamyšlení nad biblickými příběhy. Jako opravdový hřích mi vychází až Kainův čin, ne zvědavost a neposlušnost Adama a Evy . Pravda, jsem bezvěrec.
A taky mě napadlo, že místo populárních motivačních příruček doporučuji přečíst si Na východ od ráje, nebo alespoň některé kapitoly , např. 24., 34.
Timšel, přátelé.

Nechápu, proč jsem ji nečetla dřív.

28 14.02.2019

Hodně silné čtení vzbuzující mnoho emocí, lítost, soucit i vztek. Vzhledem k mediálnímu rozruchu kolem téhle knížky asi skoro každý čtenář alespoň trochu ví, o čem je. Ale i tak je to skoro šokující. V takové rodině by člověk nechtěl žít ani po přečtení prvních kapitol, kdy ještě není evidentní to nejhorší, co se tam děje. Tak mě napadlo, kde je příčina a následek. Jak by to všechno dopadlo, kdyby byla babi jiná? Mohla být jiná matka, když sama měla takové rodiče? Je to začarovaný kruh plný zoufalství.
Dost mě vzalo i to, jak "les" a to co, se dělo v domě, zasáhlo do života jiných lidí, hlavně Jakuba a taky Adama.
Závěr se mi líbil.
Je mi úplně jedno, jestli se autorka inspirovala nějakým konkrétním osudem. Ta knížka stojí za přečtení. Další poznámka v diskuzi.

24 24.05.2023

Jedním slovem nádhera.

Co mě nejvíc zaujalo? Všechny postavy jsou lidé z masa a kostí. Všichni udělali chyby. Nebo byla chyba, že něco neudělali. Všem hrdinům čtenář rozumí. I těm, s kterými nesouhlasí, kteří mu jsou protivní. U všech je jasné, proč jsou takoví.

Třeba s tak skvěle napsanou postavu "věřícího" komunisty (věřícího ne v boha, ale komunismus) jsem snad jinde nesetkala.

Až někdy ve dvou třetinách mi došel význam názvu. Tiché roky jsou vlastně tiché ve dvojím smyslu.

22 13.06.2019

Pěkný čtenářský zážitek. Příběh se odehrává (zejména) na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Japonsku, to má význam. Japonské tradice a kultura na straně jedné, generace mladých lidí vyrůstajících po válce a jsou ovlivněni moderními trendy a změnami ve společnosti. Japonská mentalita je asi zásadní. Stranou není ani studentské hnutí.
Snad všechny postavy jsou vlastně osamělí lidé v přelidněné zemi. A hodně postav je přinejmenším psychicky labilních.
Z příběhu na mě dýchá smutek a melancholie.

22 28.10.2018

Jsem kavárenský povaleč, sluníčkář a ani nejsem dost mužná (narážka na opakovanou zmínku o mužnosti). To je nutné přiznání na začátek. Pan Hampl napsal dílko, které se celkem dobře čte a poukazuje na některé reálné problémy současného světa. Za to hvězda. Celkově ale zklamání. Uvedu pár výtek. Nekritizuji ani tak autorovy názory, ale zpracování.

1. Jak už se to dneska nosí, v knížce je zmiňován islám. Ještě v mém mládí nikoho nenapadlo, že by islám mohl být hrozbou. Od sociologa bych čekala zmínku, proč, kde a kdy se radikalismus objevil či probudil. Kde se berou ti vousatí inženýři nebo jak jim autor říká?

2. I u populární knížky by měla být alespoň hlavní zmiňovaná fakta a data podložena odkazy na zdroje, to by byla stránka navíc, kterou by jistě čtenář rád zaplatil. A ani ta stránka by potřeba nebyla. Stačilo by, kdyby se opakující se klíčové teze opakované pro zdůraznení zvýraznily jinak. To, co autor doporučuje na konci kapitol nejsou zdroje.

3. Ani v populární knížce by se popis změn sociální struktury neměl zúžit na popis moderní aristokracie (já jsem asi její slouha).

4. Příklady z historie jsou účelově vybrané a jednostranné, když budu chtít, nějakým příkladem z historie podpořím téměř jakoukoli tezi.

5. Řeči o svobodě slova a médiích jsou úsměvné, vždyť dneska je maistream Parlamentní listy a TV Barandov.

No, je toho víc. Zkrátka vezmi musulmana, byroktata, Sorose neziskovky (chybí jen Kalousek) , okořeň nesmysly o lidských a občanských právech a publikuj.

Je to škoda, protože téma je zajímavé a v najdou se tam i myšlenky, které stojí přinejmenším za debatu. Například, proč byla západní civilizace v historii tak úspěšná?

A trochu odlehčím Konec konců, každá civilizace zanikne, to není tragédie, jde spíš o to, jak zánik proběhne a kam svět půjde dál. Ozbrojování a násilí cesta není.

22 07.10.2018

To byla síla, že v Rumunsku byl komunistický režim horší než u nás, jsem věděla. Ale že to byla taková hrůza, jsem si neuvědomila. Až se mi nechce věřit, že to v Rumunsku bylo o tolik horší, jak represe, tak materiální nedostatek. V době, kdy se příběh odehrává, jsem byla dospělá a měla jsem svou domácnost. Zásobování bylo všelijaké, věci se často musely shánět, ale základní potraviny a plnou lednici jsem asi měla. A na banány se stály fronty, ale věděli jsme, jak chutnají.
U nás se taky udávalo a špiclovalo, ale tak zmáklé jako rumunští soudruzi to naši estébáci asi neměli. Securitate uměla opravdu dokonale využít toho, že skoro každého je možné něčím vydírat, hrozbami nebo sliby. Takže udával asi skoro každý na každého.

21 19.07.2023

Skvělá, knížka působivý emotivní příběh. Hana a její blízcí prožili nepředstavitelné hrůzy. U Hany jde navíc i o pocit viny,

"Jsme přece ve dvacátém století, pogromy nebudou." Říká Hanina matka cca kolem roku 1935. No, klasické pogromy asi opravdu nebyly. To by pro nás mělo být poučení, zlo ze světa nezmizelo.

21 17.01.2018

Jedna z knížek, která se mi dostala pod kůži. Několikrát jsem měla slzy v očích. Hlavně, když se jednalo o děti, ale nejen o ně. Nejsou to totiž jen vymyšlené příběhy, ono se to dělo.
A vzpomněla jsem si na lidí, co kňourají, že jsme jak v padesátých letech. Co oni na tyhle příběhy?

20 20.01.2024

Tak tohle se mi moc líbilo. Je to působivý příběh dvou obyčejných rodin, odehrává se hlavně v pohraničí v pohnutých časech těsně po konci války v Evropě. Kdo je „dobrý“ a kdo „zlý“ nezávisí na národnosti, je to vždy o konkrétním člověku. To oceňuji, protože příběhy ze Sudet byly často nejdřív o hodných Češích a zlých Němcích a pak zase naopak.

A v každém z nás je asi trochu dobra i trochu zla. Dá se pochopit, že Němci naletěli Hitlerovi. Dá se pochopit, že Češi po válce nenáviděli vše německé. Hlavním hrdinům téhle knížky došlo, že národnost není to hlavní, až když osobně poznali, že i Češi i Němci jsou zkrátka lidi. Jenže taky existují Tomečkové. Ti se objevují ve všech dobách a národech, některé doby a okolnosti jim ale zvlášť svědčí.

A jak těžké je některé věci pochopit, je vidět třeba z tohodle ne zcela doslovného citátu:
" My Němci máme nosit N? Copak jsme Židé?"

Kéž bychom se dokázali z historie poučit, nenaletět slibům křiklounů, nenechat šířit nenávist a dokonce násilí, odmítnout princip kolektivní viny.

19 10.10.2023

Musela jsem pár ní počkat s komentářem, tak se mně tahle knížka dostala pod kůži. Je to o Afghánistánu, ale zdaleka nejen o něm. Je to hlavně o člověku, oddanosti, vině, výčitkách a odpuštění,. A nemusí jít o tak dramatické okolnosti. Vždyť asi každý z nás udělal něco, čím se zrovna nechlubí. A nebo něco neudělal a udělat měl. Jenže jen zlí, špatní a bezcitní lidé neznají pocit viny a výčitky svědomí. A pro ty ostatní je nejtěžší odpustit sám sobě.
A taky mě napadla jedna věc. To, že Afghánce vlastně nikdo nedokázal porazit je sice obdivuhodné, ale tím horší je, jak Afghánci poráží sami sebe. Kolik utrpení místní lidé prožili a prožívají boji mezi sebou. A nevypadá to, že tam v dohledné době bude líp.

19 09.09.2021

Pro tyhle vlastně obyčejné příběhy začínám mít slabost. Pravda, Hanino povolání není úplně tuctové, ale jinak, samoživitelek je dost, ovdovělých žen Evina typu i problémových rozmazlených dětí taky. A v tom je síla knížky. Všichni chtějí to nejlepší pro všechny, ale každý za nejlepší považuje něco jiného a každý nakonec asi myslí hlavně na sebe. Ale není to svým způsobem normální? Rozhodně se nedá říct, že Hana a Eva jsou jen sobecké, u Viktora to nejspíš odpovídá věku. vykreslení dítěte těsně před pubertou, kdy začíná pořádně vnímat, že rodiče (zde matka) nejsou dokonalé bytosti, je povedené.
Je to o vztahu rodičů a dětí, sourozenců, a dotýká se mnoha jiných věcí. Je to trochu smutné, ale takový je život.
Posloucháno jako dobře namluvená audiokniha, proto mi samozřejmě nemohly vadit věci jako chybějící přímá řeč apod. Tenhle druh knížek je na audio verzi jako dělaný.

19 05.02.2021

Dvě věty, které vysvětlují hodně.
„ Nemáte co myslet, máte poslouchat.“
„Německo neprohrálo, je pořád ve válce, nic na tom nezměnil Verailleský diktát.“

Není to samozřejmě autobiografie ani přesná biografie, ale ich forma sedí. Osobnost Rudolfa a hlavně dobu popisuje knížka dokonale. Rudolf může být reprezentantem válečných zločinců. Je možné, že mnozí z nich opravdu věřili, že jen „poslouchali rozkazy“. A že rozkaz byl „konečné řešení židovské otázky"? Co znamená vyřešit za měsíc n tisíc jednotek? Že ty jednotky jsou lidé? To neřešili.
Zajímavé je i prostředí, z kterého Rudolf pocházel. Napadlo mě, jestli v daném prostředí a dané době byla taková výchova neobvyklá.
Silně na mě zapůsobil třeba rozhovor s manželkou, když zjistila, co vlastně její muž dělá.
Možná se dá trochu pochopit, kde se takoví lidé berou, ale těžko. Jejich činy se však nedají ničím omluvit. Dokážeme se poučit, aby se už nikdy nic takového neopakovalo?

Posloucháno jako skvěle namluvená audiokniha.

19 17.06.2020

Je to typický Backman, jako ve všech knížkách tohoto autora je spousta lidskosti, pochopení pro lidi i jejich slabostí. Lidé jsou figurky, možná trochu přehnaně vykreslené, ale nejsou to v žádném případě karikatury.
Dějově to vypadá trochu bláznivě, ale je to promyšlené. Zdánlivě nesmyslné přeskakování dává čím dál tím větší smysl a postupné odhalování funguje skvěle. Propojení a odhalení některých souvislostí možná někomu přijde poněkud vykonstruované, ale mě se to moc líbilo.
Posloucháno jako audiokniha. Uvažuji o tom, že si koupím papírovou nebo e-knihu, abych si lépe mohla poznamenat některé postřehy.

19 07.06.2020

Pokud se nepletu, tohle je první literární zpracování příběhu o slavném upírovi. A proto jsem si to chtěla přečíst. Upíři jsou dnes v řadě fantasy, v některých zejména YA dokonce hlavní postavy. Bylo natočeno mnoho filmů o upírech i Drákulovi. Když jsem odkládala knížku, prozpěvovala jsem si popěvek z muzikálu :„Buď navždy proklet, Drákulo.“ O Drákulovi a upírech píše a točí filmy kde kdo. Jenže Stoker byl první, kdo o Drakulovi psal, tedy spíš první kdo nezapadl a je všeobecně známý dodnes. Proto stojí za přečtení.

Čas. který uplynul od jeho napsání, je na příběhu trochu znát, ale požitek to nijak nezmenšuje.

18 11.03.2022

Takzvaný "pán tvorstva" by měl mít víc pokory a empatie , soucitu s ostatními živými tvory. Jinak zničíme všechno a nakonec i sebe.
Je to dojemný příběh, ale autor evidentně ví, o čem píše.

Poslouchala jsem audioknihu jako kulisu při venčení psa a čekala jsem, kdy se mě někdo zeptá, co se mi stalo. Slzy se mi hrnuly z očí .

Edit. U takového knížky není důležitá literární úroveň. Jde o to, jak na člověka zapůsobí.

18 18.01.2020

Velmi zdařilá knížka. Zmínku o ní jsem našla někde na FB. Téma mě zaujalo a tak se nejdřív ukázka a pak rychle i celá kniha ocitly v mé čtečce.
Pro mě je zajímavá i tím, že Pavel (a taky autor) na mé ALMA MATER studoval jen o několik let později než já, bydlela jsem na koleji na géčku, přednášky jsem měla taky v posluchárně C, jednoho v knize zmiňovaného pedagoga znám trochu osobně.
Příběh či spíše příběhy se mi líbily. Jen se mi zdálo, že to jisté "zopakování" osudu (ne úplné, samozřejmě) v jedné rodině a některé náhody a setkání jsou přece jen méně věrohodné. Chápu to, autor tohoto žánru musí balancovat mezi autenticitou a atraktivností příběhu a je to beletrie, ne odborná publikace. A nakonec, většina z toho, co se v knize odehrává, se vlastně stát mohlo. K úplnému závěru lze mít jisté výhrady. To zaznělo v jinýchh komentářích. Nakonec i ktomu závěru si říkám a proč ne? Celkově můžu knihu doporučit.

17 02.06.2023

Rozhovory s několika lidmi a jak je to zajímavé. Výběr tázaných je skvělý, vypravěči jsou lidé různého věku, a hlavně z různých sociálních vrstev, což v KLDR má evidentně zásadní význam. Tak se vysvětlují i zdánlivé rozpory. Někdo z tázaných řešil, jak neumřít hlady a zimou, někdo, jak získat zahraniční film a módní účes. Ano taková asi byla a je KLDR. Režim v KLDR je vlastně geniální, nesmí se skoro nic a všechno je jasně nalajnováno. A tak každý občas nějaké pravidlo poruší. Tudíž snad každý může být v případě potřeby z něčeho obviněn. A každý má strach z odhalení, snad kromě velkého vůdce. A ten se zase bojí spiklenců.
A že se v některých dobách a velkých městech dalo sehnat skoro všechno? To odpovídá tomu, jak podobné režimy fungují a jak se v nich lidé snaží přežít.
Autorka se táže citlivě. Je jasné, že jsou to subjektivní výpovědi, tázaní se mohou trochu stylizovat a nemusejí být zcela upřímní. Ale to na zajímavosti knihy nic nemění. Co bylo nejpůsobivější? Těžko říct, ale mě asi nejvíc zaujala feministka a důchodkyně, každá z jiných a v jistém smyslu opačných důvodů. Jenže ostatní výpovědi moc nezaostávají.

17 02.02.2022