Norské dřevo

Vyšel jsem do deště. Jemné kapky melancholie mi smáčí tvář, občas příjemně chladí, občas z nich mrazí. Jsou chvíle kdy vysvitnou paprsky naděje, ale každý v tu chvíli musí tušit, že to je na prchavý okamžik.

Mám rád takovou literaturu. Mám rád příběhy, ve kterých se zdánlivě nic moc zásadního neděje. Nikdo nebojuje s drakem, aby zachránil princeznu. Nikdo nevyšetřuje obří spiknutí nového řádu lidstva. Tóru je obyčejný kluk v obyčejném světě, stižen životem, osamělostí, křehkostí a vlastní neohleduplností, kterou my chlapi často vůči druhým trpíme. A v tom se skrývá magie skutečného příběhu, skutečného života. Tóru mi tak může být mnohem bližší než nějaký agent 007. Tím se stává skutečnější a Murakami mi skrze něj předává něco víc než jen únik před realitou nebo chvilku zábavy. Předává mi kus něčeho, co si můžu nést dál do života. Važme si každé takové knihy, která nás v životě potká.

08.10.2026

První setkání s panem spisovatelem a bylo krásné.

19.08.2026

Zvlášť musím vyzdvihnout skvěle načtenou audioknihu, která se mi moc hezky poslouchala.
Ale nevím, jak hodnotit samotný děj knihy. Pro mě dost depresivní, stále se opakující vztahy s dívkami i spolužáky. Hlavní hrdina je nezáživný, jako bez života, či chuti v něj. Moc se mi nelíbil ani konec.

Za mě vlastně docela typický západní románu z druhé poloviny dvacátého století. Kniha je spíš směsicí příběhů a zakládá si na skutečnosti. Četl jsem ji spíš déle, ale bylo to příjemné čtení.

(SPOILER) Kniha je opojná. Umí vyladit atmosféru a přirozeně splynout se čtenářovou realitou. Osobně mi depresivní nepřišla. Ne každého nadchne život, ne každý vnímá vlastní smrt jako milník, který je třeba odvrátit. Jistou nezúčastnělou melancholii, se kterou Toru putuje životem, vnímám jako velmi jímavou nit příbehu. Kdyby Toru bojoval s okolnostmi, které jej potkávají, nikdy by tak přirozeně nemohl porozumět Naoko. Její linie je předem daná. Jinému závěru bych ani nevěřila.

Přemýšlela jsem, nakolik je v povídce Toriho přijetí, nelpění a nakolik už jde o apatii, povrchnost. Přikláním se spíše k určitému vědomí proměnlivosti a svobody. Že Toru nakonec přitakává hmatatelné realitě a důvěřuje budoucnosti s Midori, je poctivé rozhodnutí. Nezabít se je odvaha. Může být leccos líto, ale to už je život.
Ostatně, stejnojmenná skladba od Beatles je přece taky tak trochu absurdní, ironická, konstatující. (A taky neopomíjí tu neodbytnost sexuality, když už jsme u toho. Opravdu byla japonská mládež v sedmdesátkách tak nespoutaná?)

Norské dřevo je kniha, která mi perfektně sedla a budu v jejím rytmu rezonovat při řadě příležitostí. Podvědomě budu v krajině hledat studnu, vůni cedrů a v třešňových květech uslyším lehký výsměch...

Příliš zábavné ani příjemné čtení to není

Nechápu ten hype okolo. Strašná strašná nuda, nic se tam neděje. A že jsou tam sem tam zajímavý myšlenky? Takových má spousta jiných knih, kde se navíc i něco děje.

K Nórskemu drevu som pristupoval s veľkým rešpektom ale aj očakávaním, že objavím príbeh, ktorý vo mne zanechá hlbokú stopu. Poviedky v knihe Slepá vrba a spiaca žena aj román Bezfarebný Cukuru Tazaki a roky jeho putovania ma kedysi oslovili. O to viac ma nemilo prekvapilo, keď som sa namiesto toho sa dočkal veľkého sklamania. Murakamiho jazyk je stále elegantný a melancholický, no tentoraz ma jeho rozprávanie nedokázalo vtiahnuť. Najväčšou prekážkou sa pre mňa stal hlavný hrdina, ku ktorému som si počas čítania nenašiel cestu. Jeho osud vo mne nevyvolával zvedavosť ani súcit, a bez tohto spojenia pre mňa príbeh postupne strácal silu až prestal fungovať úplne. Navyše, okrem toho, že mi bol ľahostajným, ma postupne začal nesmierne iritovať. Atmosféra, ktorú mnohí považujú za podmanivú a nostalgickú, na mňa pôsobila mdlo. Mrzí ma to, ale pre mňa táto kniha bola stratou času. Neodporúčam.

"Smrt není opakem života, smrt je jeho součást," napsal 17letý Kizuki, který už neměl sílu dál žít. Tohle je citlivý a melancholický román o dospívání, lásce, ztrátě a hledání smyslu života. Murakami dokáže velmi působivě zachytit křehkost lidské duše. Atmosféra knihy je pomalá, nostalgická a plná hudby, knih i hlubokých rozhovorů. Silným tématem jsou psychické problémy a deprese, které jsou dnes tak aktuální. Norské dřevo považuji za výjimečný román, který nutí čtenáře přemýšlet o životě, lásce i ztrátách. Doporučila bych ho především mladým dospělým a všem, kdo mají rádi psychologicky laděné příběhy s nezapomenutelnou atmosférou.

Proč zrovna tato kniha dokázala spustit až téměř davovou hysterii čtenářů...tak to mi zůstane věčnou nevyřešenou záhadou. Takové plytké nic. A nebojím se to říct, já se davem strhnout moc nedávám.

Tahle nenápadná knížka obsahuje docela velké množství filozofických myšlenek i psychických potíží, jež jsou zabaleny v poněkud roztáhlé romanci. Čekala jsem něco temnějšího, možná náročnějšího, něco víc k zamyšlení, ale veškeré úvahy za čtenáře zastane nezvykle klidný, až unylý protagonista.
Navíc formát to taky nevylepšil; ke konci, kdy už je jasné, jak to celé dopadne, se nahuštěný text až nepříjemně vleče.
Za mne Murakami umí lépe.

Po přečetní Norského dřeva a se vzpomínkami na Sputnik má láska si říkám, že bych v Japonsku v 60 letech teda žít nechtěl. Protože ta zvláštní směs jakési volnosti, která ovšem těžce zavání nerozhodností a bezcílností, zároveň upjatosti a podřizování se zvykům je něco co asi hnalo mladé té doby do extrémů a z obou knih na mě padá taková težká deka lehké deprese.

Dávám 3 hvězdičky. Tím ale nechci říct, že kniha je průměrná! Jen na mě příliš naturalistická, smutná a nesedlo mi formátování .

'"Jediní normální jsme tady totiž my," řekla Reiko. "A víš proč? Protože my o sobě víme, že jsme blázni."'

Tohle je fakt moje oblíbená knížka!
Nelehké dospívání na sklonku 60. let pohledem mladíka, který se tak nějak potácí od ničeho k ničemu, ať už ve vztazích, ve škole nebo v práci. Příliš brzké setkání se smrtí, spolu s pocitem neukotvenosti a upřímným nedostatkem zájmu o dění kolem sebe z něj dělá spíš jen pozorovatele života, prostředníka, k němuž se sbíhají nitky životů jeho přátel, aby se stal v podstatě jakýmsi katalyzátorem milostných, životních i přátelských trojúhelníků.
Ve dvaceti letech se tíže života zdá mnohdy neúnosná, naštěstí při zpětném pohledu se často jeví tehdejší pocity malicherné, zbytečně a směšné.

"Z dnešního pohledu mi rok 1969 ze všeho nejvíc připomíná bezvýchodný močál; hlubokou, mazlavou bažinu, která vám na každém kroku stahuje boty z nohou. Prodíral jsem se tím močálem s vypětím všech sil, za sebou ani před sebou nic než černočerné bahno."

Tento příběh mě až tak moc nezaujal. Bylo to za mě zbytečně rozsáhlé a hlavní hrdina byl takový nemastný a neslaný, nevěděl co chce a nebyl schopný se zavčas rozpoutat.

Příběh mě nezaujal, docela nuda, hlavní hrdina pasivní osobnost, kterého nic nebavilo, neuměl se rozhodnout a nevěděl co chce.

Když se do hlavy vplíží atmosféra tlumených světel a melancholie s chutí japonského čaje, všechno ostatní může jít pěkně stranou jako starý kabát na jaře; tahle věc totiž čte jako pohlazení po duši s jemností, která by mohla rozplakat i ledové královny na severu. Jemně spletené nitky nostalgie a mladické bláznivosti si hladí nervy způsobem, jaký se nevidí často, a člověk má pocit, že je zároveň u kafe s kamarádkou i na divoké horské dráze emocí. Kdyby byl život ochucen stejnou melancholickou sladkostí, každý pondělí by bylo svátek. Tahle záležitost umí proměnit každou chvíli v tajemství, co si chceš nechat pro sebe a zároveň se o něj podělit, což je vzácnější než najít ponožku kousek od pračky. Je to jako když najdeš na půdě zapomenutý deník, který tě s úsměvem a trochou té svíravé pravdy obejme za srdce, aniž by ti dal pořádně na frak. Prostě taková literární bomba, co si ji nechceš pustit z ruky a zároveň tě baví, jak ti laskavě ukazuje, že i v nejtmavších zákoutích může svítit něco opravdu hezkého.

Moc zajímavé dílo, avšak nemůžu na první přečtení říct, že jsem zcela ocenil jeho kvality, které bezpochyby má. Příběh uvěřitelný, skvěle napsaný a ač jsem se s názory hlavního hrdiny neztotožňoval, fandil jsem mu.
Určitě tedy doporučuji přečíst, mnoho zajímavých myšlenek.