Norské dřevo

3 předevčírem

Obyčejný kluk, kterého postihl neobyčejný osud. Často jsem se zamýšlel nad tím, co bych udělal já v té a oné situaci, co bych udělal lépe, jinak, ale pak mě to špekulování vždycky přešlo, protože sám nevím, jestli bych vůbec něco udělal...
Výborný a originální nápad i postavy a děj se četl sám...skoro jako by to psaly život a smrt u jednoho stolu dohromady. Doporučuji - 100%

1 12. srpna

Norské dřevo je jedna z těch knih, u kterých od začátku vím, že mě bude bavit.
Zaujaly mě postavy a jejich životní příběhy, hlavní hrdina mi byl sympatický svým pochopením pro Naoko, sympatická mi byla i Midori svou "živelností" (ačkoliv jindy jsem žasla nad jejím způsobem uvažování) a stejně tak mě i hodně bavily další scény, i když to možná nebyl primární účel.

Spoiler ↓
Povídka je postavená na kontrastech - život (tady vidím spojitost s Midori) a smrt (tady zase vidím Naoko) a to, co si náš hlavní hrdina Tóru vybere a jak těžký takový výběr dokáže být.

Události na konci knihy mi přišly dost zvláštní. Oproti jeho další tvorbě v této schází ta abstrakce, která je pro Murakamiho typická. Každopádně je Norské dřevo kniha, která ve mně určitě mnohé zanechala a díky ní jsem si taky zamilovala podobně jako Naoko píseň stejného názvu od Beatles.

2 02. srpna

Tato kniha byla opravdu jiná, než ostatní. Čtivá, originální a dokázala navodit zvláštní pocit, který se s vámi táhne až do konce příběhu, né-li dál. Celá kniha má pak svůj pomalý ráz, který mi vůbec nevadil (ba naopak) a nedokázala jsme se od knihy odtrhnout. Rozhodně doporučuji přečíst.

4 02. července

Kniha byla skvělá, četla se jedním dechem. Nevím, jak ostatní, ale já při čtení cítila takovou tu melancholii, smutek, ale bylo mi to jaksi příjemné v kontextu s příběhem. Všechna slova a věty mi přišly klidné, takové... nepopsatelné. Žádnou knihu, která by byla napsaná podobným stylem, jako píše Murakami, jsem zatím neobjevila. A možná, že je to i dobře.

29. června

Muj prvni japonsky autor a proto jsem mela velka ocekavani, ktera se moc nevyplnila. Jak uz bylo zmineno, dopadlo by to lepe, kdyby clovek necekal nic.
Cetba me nenudila ale ani nenadchla. Pribeh si me srdce proste neziskal. Se zadnou z postav jsem se nedokazala ztotoznit, snad jen Midori mi prisla jako hrozne fajn holka zijici v realnem svete. Vsechny ostatni postavy se zdaly zit ve svych kouzelnych mydlovych bublinach a spis proplouvaly zivotem nez skutecne zily. Toru je sice vcelku hodny clovek, ale taky je to flegmatik, nekdy ignorant, nekdy natvrdly a na muj vkus prilis pasivni. Celkem veskere postavy pro me postradaly schopnost akce, jednani ci konstruktivniho mysleni, snad az prave na Midori, ktera ma obdivuhodnou vydrz. Sebevrazda popsana zde se do schopnosti jednat moc pocitat neda, protoze se objevuje tak casto a neutralne stylem "uz me nebavi cekat, tak to vezmu zkratkou, at mam klid". Timto zpusobem se me smrt postav stejne jako jejich zivot nedotkla. A podobne neutralne pro me byly i spise vyjimecne a prilis vecne sexualni sceny. Vypravec pro me nedokazal navodit napeti, protoze k tomu by bylo zapotrebi smyslneho popisu a ne jen petkrat zminit nazvy pohlavnich organu. Kdepak, motiv sexuality je ve stovkach knih lepe a obsirneji zpracovan. Celkove proto hodnotim jako "zvlastni".

24. června

Dal bych i čtyři... Kniha je velice čtivá, pár pěkných citátů se najde, ale já měl spíš problém s tím, že jsem nebyl schopen se vcítit do citů Tórua. Jako vypravěč mi přišel většinu času velice suchý, občas mi připomínal výmluvnějšího Mersaulta (Cizinec), jenže tam to aspoň bylo opodstatněné. Dalo by se říct, že jsem to nejspíš prostě nepochopil, vzhledem k tomu kolika lidem se Norské dřevo líbí. Druhé čtení je nejspíš povinné, ale počká to. Ale jde vidět, že se autor zlepšuje - Kafka na pobřeží je 3x tak lepší a opravdu mě chytil za srdce.

3 24. června

Jedna z nejlepších knih co jsem četla. Neptejte se proč. Zkrátka jsem se zamilovala.

1 22. června

Pro mě skvost - kniha Vás dostane úplně do jiného světa, který je těžký přestat hltat. Postavy jsou propracované, Naoko jsem si zamilovala. Jen mě navnadila ke čtení další Murakamiho tvorby.

1 13. června

Musím se přiznat, že mě to až tolik nebavilo. Příliš mnoho rozhovorů, které byly tradičně "japonsky" těžko uvěřitelné a ve kterých Murakami příliš neexceluje. Děj smutný a depresivní. Stojí určitě za přečtení a kniha by byla o něco lepší, kdybych netrpěl přehnaným očekáváním.

03. června

Tak kto je ten záhadný a ospevovaný Murakami a o čom je Norské drevo ?

Je to o tom, že nič nieje také ako sa na prvý pohľad zdá, o tom, že žena to žene spraví lepšie ako chlap, o tom, že či je spisovateľ dobrý sa zistí najskôr 30 rokov po jeho smrti, o tom, že každá žena vám to rukou spraví trocha inak, o tom, že vagína pripomína jednu veľkú vrásku, o tom, že samovražda vyrieši všetky problémy, o tom, že ženy by mali cez menštruáciu nosiť červenú čiapku, o tom, že cítiť na penise ženské pery je ten najlepší pocit na svete. A je to celé vlastne tak trochu o ničom ...

... a o všetkom.

7 30. května

Hodně recenzentů píše, že je to román pro mladé. Pro mě je to příběh o vzpomínkách. O těch krásných i těch smutných, o kterých už ani nevíme, ale které se s tím, jak nám roky přibývají, stále častěji derou ven z našeho podvědomí.

"My všichni, zdraví i nemocní, jsme jen nedokonalé lidské bytosti žijící v nedokonalém světě. V životě nemůžeš všechno přeměřovat podle pravítka a úhloměru ani čekat, že bude jasný jako bankovní účet."

6 28. května

"Jediní normální jsme tady totiž my," řekla Reiko. "A víš proč? Protože my o sobě víme, že jsme blázni."

1 22. května

Když jsem byl ve věku hlavních postav Norského dřeva, taky se mi to moc líbilo. Je to melancholické, všichni se jen tak nechávají unášet jako ztracené papírové lodičky po vodě, na oko řeší problémy, které se v tomhle věku řešívají... Postupné utápění se v sladkobolném smogu. Stříbrný vítr, aby do toho zafoukal!

Murakamiho styl na mne působí velice odměřeně, chladně a nezúčastněně. Čekala jsem, že přesně to mi sedne, ale opak byl pravdou. Norské dřevo mne nudilo k smrti a z poloviny jsem nechápala úmysly hrdinů, potažmo autora. Miluju melancholické knihy o ničem. Ale tohle bylo, sakra, co? What all the fuss was about?!

7 25. dubna

Tahle kniha je moc prima,
...tak prima, že by to srovnalo hory se zemí a vysušilo moře...
Po přečtení jsem měl chuť začít ji číst znovu. Přečetl jsem si ještě jednou aspoň první kapitolu a tím příběh uzavřel.

1 12. dubna

Knihu čtu už hrozně dlouho, vždy odložím a zase se k ní vrátím. Nějakým záhadným způsobem mě nebaví.. Dávám tomu dneska poslední šanci :D

7 10. dubna

Jak začít? Asi krátkým příběhem, protože kontext je nejdůležitější. Upřímně není kniha, kterou bych znal lépe, než Norské dřevo. Před sedmi lety mi byla doporučena pro mě neznámou slečnou. Byl jsem v období, kdy mi věk a intelekt naznačoval, abych se začal poohlížet po vážnějších autorech. Po fenomenálním Tolstém, můj zrak padl na Murakamiho Norské dřevo. Dílo pro mě bylo vstupenkou do jiného světa. Murakamiho styl psaní je lehký, mystický, mlžný, erotický a hlavně melancholický. Číst Norské dřevo je jako nahlížet do duše mladého japonského studenta, který jeho slovy: "vnímá hlavně sebe". Vše okolo něj je jako projekce na platně. Po přečtení většiny Murakamiho knih, přičemž Norské dřevo jsem přečetl asi 6x, mohu říci, že právě Norské dřevo je etalonem jeho bohaté tvorby. Kdybych zde začal popisovat průběh knihy a co bylo pěkné a co se mi nelíbilo, úplně bych ji zničil. Na Murakamiho knihy se nemohou psát recenze. Harukiho musíte pocítit na vlastní kůži a nejlepším lístkem na první představení je právě Norské dřevo.
Poznámka: Pokud prožíváte depresi, není nic lepšího než Murakamiho díla. Skoro bych se odvážil tvrdit, že nejlepší zážitek z jeho knih je hlavně v období: "kdo vlastně jsem a kam mířím."

31. března

Kniha byla pro mě tak silná cca v 1/3, kdy šlo o popis prostředí psychiatrické léčebny, že jsem ji musela proložit jinou odlehčující četbou, ale pak jsem knihu dočetla jedním dechem. Oslovilo mě několik citátů. Těším se na další autorovi knihy. Norské dřevo byla pro mě v pořadí druhá kniha, kterou jsem četla.

Já tu knihu nedokážu ohodnotit. Ze začátku mě moc nebavila, ale přesto jsem četl dál, aniž bych si dokázal vysvětlit proč. Chvílemi jakoby na mne dopadala až deprese. Když to budu hodně bagatelizovat, tak se příběh v podstatě točí okolo bandy asociálních šáblejch Japonců a "nevýrazného" hlavního hrdiny, kterej lemtá whiskey a neví kudy kam v postmoderní společnosti. Normálně bych tu knihu po pár stránkách odložil. Nicméně mě ta kniha doháněla až k filosofickým a psychologickým úvahám o povaze života a smrti. Máme svobodnou mysl nebo jsme jen determinované biologické stroje? Proč se někdo tváří, že život je fajn a následně se ho dobrovolně vzdá? Může za to špatná chemie v mozku, démoni společnosti nebo jako semínko zasetá myšlenka kdesi v podvědomí? Kdo ví...

1 21. března

Zajímavé, melancholocké vyprávění, které se mi pěkně četlo. Pana Murakamiho prý nemají jeho japonští kolegové - tradicionalisté příliš v oblibě. Prý pro jeho nekritický obdiv k západní kultuře. I z řádků této knihy je to občas cítit, jak autor touží být američanem. S tím souvisí i to, co se mi na jinak pěkném románu nelíbilo: Silná propagace sexuální promiskuity. To pan spisovatel jistě nemá z japonských kořenů. To je idea, kterou USA, kromě svých žoldáků, exportují do celého světa. To jediné mi kazilo můj pěkný dojem z knihy.

4 20. března

Neskutečná kniha..když o ní někomu vyprávím, tak si připadám jako v první třídě - jenom žvatlám :-) To se prostě musí přečíst :-)

1 04. března

Geniální.

1 23. února

Opět hodně hutná kniha plná psychologie, melancholie a tajemství. Tak hutná, že se mi ji nepodařilo dočíst. Ostatně jsem se na ni po přečtení "Na jih od hranic, na západ od slunce" odhodlávala dlouhou dobu. Depresivní nálada z příběhu přímo čiší, a to u obou zmíněných knih.

21. února

Zvláštní melancholická atmosféra knihy mě donutila opakovaně se k ní vracet, i když mentalita protagonistů je mi zcela cizí a těžce pochopitelná.

3 10. února

Moje druhá přečtená kniha od Murakamiho (předešlá byla Sputnik Sweetheart). Opět mě fascinovaly krásné emotivní a upřímné rozhovory o pocitech, sexualitě, smrti a všem možném. Ze čtení Murakamiho knih mám radost jako malé dítě a jeho styl psaní je něco, co jsem asi v životě postrádala a jsem ráda, že jsem to už našla.

2 01. února

Možná proto, že je mi právě dvacet, stejně jako hlavnímu hrdinovi. Možná proto, že nebýt japonských jmen, mohl by se příběh odehrávat kdekoliv jinde na světě, na kterékoliv jiné koleji. Možná zrovna proto mi kniha tak přirostla k srdci ..

1 30. ledna

Zapeklitá věc, tahle kniha. Tóru je postava mi blízká, jeho odcizení a osamělost popsaná krásně a pak to najednou rozbijí banální tlachy, jejichž smysl jsem nepochopil. Některé, takřka snové pasáže měly takovou atmosféru, že noci jejich čtení budou ještě dlouho v mé paměti a stejně tak frustrace z nezáživných popisů činností, některých rozhovorů a cest vlaky a autobusy. Možná, že kniha má ještě jinou úroveň, kterou jsem já však neodhalil. Přesto na ni budu rád vzpomínat.

13 28. ledna

Příliš jsem toho od Murakamiho ještě nepřečetla. Tohle je teprve druhá knížka. Ale jeho styl psaní je mi příjemný. Ačkoli se často na mnoha stranách vlastně nic moc neděje, přesto nemáte potřebu je přeskakovat a v klidu si jen tak plujete řádky a necháváte na sebe působit tu zvláštně klidnou atmosféru. A to i v případě, že se text zrovna nezabývá příliš klidnými věcmi. I tehdy je v něm určitá vnitřní vyrovnanost. Je pravda, že v půlce knihy jsem si říkala, že četnost sebevražd v hrdinově okolí už je trochu přehnaná, a pomalu jsem začínala mít pocit, že trpět nějakou duševní chorobou je v Japonsku asi nějaký folklór nebo to patří k dobrému vychování. Ale celkově i přes tyto ve své podstatě chmurné a neveselé prvky kniha působí příjemně. A kdyby se v ní nevyskytovaly japonské názvy a jména a zmínky o japonské kuchyni, skoro bych nepoznala, že se děj odehrává v Japonsku. Taková ta na první pohled patrná mentální odlišnost, jaká je cítit v jiných knihách z prostředí východních kultur, tady chyběla. Přišlo mi, že se všichni chovají úplně stejně, jako by se choval kdokoli jiný někde jinde na světě. Určitě to nebyla moje poslední knížka od tohoto autora. Moc ráda si přečtu nějakou další.

2 26. ledna

Pár hezkých myšlenek,odkazy na zajímavé knihy,ale to je tak všechno co mě zaujalo.Zvláštní depresivní příběh,pro mě zklamání,čekala jsem víc.