Norské dřevo

od:


KoupitKoupit eknihu

V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky r. 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/17_/1752/norske-drevo-WEo-1752.jpg 4.32718

Orig. název:

Noruwei no mori (1987)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (413)

Přidat komentář
Randyz1986
včera

Hodně depresivní knížka, ale líbila se mi. A audio verze je pěkně načtená a protkaná pěknou skladbou od Beatles, podle které se jmenuje.

artlucie
předevčírem

Jedna z těch knížek, kdy člověk ani neví, jestli se mu líbí, ale dočíst ji prostě musí. Zvláštní. Některé pasáže nudné, jiné těžko pochopitelné.. setkání s jinou kulturou zapracovalo.
Mimochodem... na mě trochu moc detailní popisy sexuálních záležitostí.

NightGepard
08. listopadu

Spoiler! Skoro všichni umřou a je konec. Četlo se to dobře až do konce, ale vyzní všechno tak depresivně. Asi tohoto autora napotřetí už pokoušet nebudu. Dnešní svět potřebuje více pozitivního přístupu. Tato kniha víceméně konstatuje, že je spousta věcí na prd, i když se člověk snaží jak chce.

de_baques
07. listopadu

Sugestivní kniha, která je svým námětem nadčasová a díky japonským reáliím je i všední děj zajímavý. Některé přepjaté scény chtějí lacině šokovat, ale jinak se toho moc vytknout nedá.

Fortress
03. listopadu

Nevím jak jednoduše vystihnout tuto knihu. Kdybych ji měl hodnotit jedním slovem, napsal bych WAUUUU. Čtu převážně Thriller, krimi. Když jsem začínal číst tuto knihu, říkal jsem si, že to zkusím a v nejhorším případě to nějak přežiju. Kniha se mnou naprosto otřásla(v pozitivním smyslu). Murakami si mě získal. Byly to dva úžasně strávené večery. Kniha ve mě vážně zanechala silnou stopu a moc rád se k ní po čase opět vrátím. Myslím si, že Murakami je naprosto nadčasový, geniální. Knihu nelze než doporučit. Za mě je to jedno z nejkrásnějších děl současné literatury.

Lily101
30. října

Velice zajímavá skupina vrstevníků z hlediska myšlení a osobností (trošku mě to vrací ke knize:„Spisovatelství jako povolání“ od pana Mukaramiho, dále jen „autobiografie“, kde se o výběru postav píše). Po přečtení ve mně jím napsaná kniha něco zanechala, ale nedokáži popsat, co přesně to je, což mi připomíná část knihy, kdy hlavní protagonista cítí, jak z Hacumi vnitřně něco vyzařuje a až po více než 10letech je schopen sdělit, co to tenkrát bylo.

Oblíbila jsem si styl autora, ale vadí mi-dle mého názoru-hodně perverzních částí textu. Chápu, že autor byl v době psaní v produktivním věku (snad jej neurazím, když napíši konkrétní věk: 38 let) a je mužem, ale sám v „autobiografii“ píše, že považuje své čtenáře za bystré a tak některé věci neobjasňuje, přičemž aplikace výše uvedeného by v těchto situacích vůbec neuškodila, ba naopak byla přínosná a věřím, že by si čtenáři napříč celým spektrem nyní žijících generací na Zemi čtoucích „Norské dřevo“ z jedné věty dokázali dovodit, co se asi dělo dál. Naopak mi chybělo vysvětlení z náhlého vyvození závěru na str. 12 (cituji: „Naoko mě nikdy neměla ráda.“), kde nejspíš autor předpokládal, že čtenář pochopí. Opravdu by mě zajímalo, z čeho hlavní protagonista tak soudí, ale to pravděpodobně pochopím, až budu starší. SPOILER: Snad i proto jsem očekávala napojení závěru na úplný začátek knihy z hlediska ujednocení času a podloženým faktem, z čeho hypotéza vyplývá, ovšem volba zakončení je výsada spisovatele, což respektuji. Závěr mě zklamal i z vyvinutí situace mezi Reiko a hlavní postavou, přesně z něčeho takového jsem měla obavu.

Po přečtení poslední stránky samotného textu (nikoli doslovu) doporučuji znovu přečíst prvních pár stran novely. Kniha je pojmenována podle písničky od Beatles. Mi osobně více k celému příběhu (zpětně bezprostředně po dokončení čtení) sedí píseň „Yesterday“, a to, jak lehce sentimentální melodií, přičemž sentiment v hudbě se Naoko líbil (viz strana 293), tak i textem, ale jako název knihy by to nejspíš neznělo tak dobře jako „Norské dřevo“.

Resumé: Přílišný a místy hodně nadbytečný popis jistých "scén" mi vadil, dokonce tak, až jsem je musela přeskakovat, za což musím ubrat hvězdičku. Celý příběh měl něco do sebe a připadá mi natolik silný, až mi nezbývá-po zvážení-dát 4/5 hvězdiček.

gladya
28. října

Pěkný čtenářský zážitek. Příběh se odehrává (zejména) na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Japonsku, to má význam. Japonské tradice a kultura na straně jedné, generace mladých lidí vyrůstajících po válce a jsou ovlivněni moderními trendy a změnami ve společnosti. Japonská mentalita je asi zásadní. Stranou není ani studentské hnutí.
Snad všechny postavy jsou vlastně osamělí lidé v přelidněné zemi. A hodně postav je přinejmenším psychicky labilních.
Z příběhu na mě dýchá smutek a melancholie.

marhoul
22. října

Můj první Murakami. Podlehla jsem. Krása!

intelektuálka
09. října

Opět jiný Murakami - vyvolal ve mě vzpomínky na mládí a studentská léta...

Musím ale napsat, že moje vzpomínky jsou veselé, plné idealismu, stálého zamilování a touhy změnit svět...

Proč tak smutný a nostalgický příběh ?

Již na prvních stránkách symbol hluboké studny - té, o níž mluví Naoko :
strašlivě hluboké a plné husté tmy - navařené ze všech temnot, co jich na světě je - je to pojem duše, do jejichž hloubek bychom se neměli vydat ?

Já tam cítím hodně z japonské mentality - spoutává jejich konvenčnost mladé natolik, že se bojí uniformity a raději volí odchod ze světa ?

"Smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít..."

A znovu odkazy na světovou literaturu a hudbu - kniha pro mladou generaci, která se hledá a pro starší na nostalgické vzpomínky...

JakeTheDog
23. září

Tahle knížka má pro mne obrovskou hodnotu. Je to knížka, která mne přivedla k četbě, poté, co jsem se na střední škole (díky povinná četbo ! ) zařekl, že už nikdy nic nepřečtu.... Knížku mi doporučila kamarádka, s tím, že by se mi mohla líbit, i když nečtu . Měla pravdu :) .
Děj je zde nepodstatný a velice jednoduchý, . Mladý kluk Toru se zamiluje do Naoko, přítelkyně svého kamaráda , který spáchal sebevraždu . Naoko je ovšem velice uzavřená a trpí depresemi. Netřeba vědět více ....
Kniha je o velice melancholické a smutné atmosféře ,nešťastné lásce a především propracovaných postavách. Ztotožnil jsem se s Toruem , "zamiloval" se do tiché, uzavřené, krásné Naoko . Každá postava v knize je něčím zajímavá .
Nejraději mám část, kdy Toru poprvé navštíví sanatorium .Reiko hrající na kytaru Norwegian Woods při západu slunce je nezapomenutelná :) .

Vikk
11. září

Knížka, díky které jsem objevila Murakamiho (jako asi většina jeho čtenářů). Asi jedna z nejsrozumitelnějších a nejpřímočařejších z jeho tvorby (ne, není úplně srozumitelná a už vůbec ne přímočará :)). Nevím, zda i jedna z nejlepších. Až po ní jsem četla "Kafku" či "Wonderland", které jsou určitě propracovanější. Ale tahle v mém srdci určitě zůstane. Doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst něco víc, než "jen obyčejný příběh o lásce"... Podle jedné z hlavních hrdinek jsem tenkrát dokonce pojmenovala svojí milovanou potkanici - Midori alias "Dorinka". Mimochodem, Midori Kobajaši je asi dosud mojí nejoblíbenější ženskou literární postavou... PS: nedoporučuji nikomu, kdo uvažuje o sebevraždě.

BendfisZVC
05. září

Čtu rychle. TOHLE jsem četla pomalu.
Znáte ten pocit, když se s knihou laskáte? Když se o každé slovo a o každou větu otíráte jako kočka o člověka? Když knihu nehltáte, ale vychutnáváte každý drobek?
Přesně tohle můžete zažít.
Dokonalá atmosféra. Dokonalé přiblížení se odlišné kultuře.
Dokonale šokující, dokonale erotické, dokonale depresivní.
Dokonale vyvážené.

iveta3689
01. září

Prakticky bez deje, ale rozhodne ne nudne. Ne tak magicke jako jine Murakamiho romany.

Panophobia
25. srpna

Pro mě od Murakamiho třetí a poslední kniha. Pořád dokola opakování toho, co už bylo napsáno dřív (Kdo chytá v žitě, nebo Velký Gatsby - jako by si autor nemohl vymyslet vlastní zelené světlo). Většinou mám ráda příběhy jako je ten v Norském dřevu, ale tentokrát jsem zklamaná.

IVANA0123
12. srpna

Murakamiho jsem se tak trochu bála a jsem ráda, že jsem si jako první vybrala zrovna Norské dřevo. Ze začátku mi přišel autorův styl trošku zvláštní, ale když jsem se začetla, tak jsem zjistila, že se mi vlastně líbí. Těžko napsat o čem knížka vlastně je - láska, zklamání, smutek, hledání...Jsou knížky, u kterých ale vlastně ani nejde o to, o čem jsou a jak skončí, ale jak plynou. Já jsem u čtení zpomalila, přemýšlela a poslouchala občas Beatles a četlo se mi to dobře, i když ten příběh není zrovna veselý. Ale jsem ráda, že jsem knížku četla teď. Až bude za oknem sychravo, tak by se mi nečetla lehce. Teď si dám od Murakamiho pauzu, ale určitě se k němu ještě vrátím.
A moc se mi líbily některé myšlenky - třeba Toruovo natahování pružiny nebo jak Keiko o sobě říká, že bude raději prvotřídní šktrtátko pro druhé než druhořadá sirka.

Akiko_.chan
06. srpna

Úžasná kniha, která určitě změnila můj pohled na život. Krásně napsaná a rozhodně čtivá.

Aterianna
30. července

Chopila jsem se příležitosti a ulovila poslední volný svazek v knihovně. Nikdy jsem nebyla pro přečtení knihy zaujata a zároveň znechucena.
Na začátku mě děj (i když ne nervydrásající) dokázal vtáhnout, měla jsem pochopení i pro hlavní postavu, a sem tam mi nějaký ten hrubší jazyk popisující oné činosti nevadil. To je vše? Zas tak hrozné, jak někteří píšou, to není… Pak jsem se přehoupla něco přes polovinu a už se to vezlo, míchalo, mátlo, znechucovalo i překvapilo. Vše dohromady. Hlava mi stála. Opravdu si některé pasáže v reálu nedokáži představit.
Sem tam nějaká myšlenka, jejiž část, kde se vyskytovala v textu stálo přečíst si znova, byla téměř zastíněna tím šerem, které hází onen prvek, motiv, se kterým si autor pohrává a přehazuje. Je potřeba se ale odprostit od dnešní doby, dnešní morálky a našeho evropského pohledu a v mém případě úhlu pohledu z dívčího pohlaví.
Něco na tom bude, něco z toho po přečtení vyplyne a dá nám to. Není třeba to vždy konkrétně pojmenovat a uchopit. Často ta zmatenost je nejmagičtější.

5020
19. července

Knížka je velmi čtivá a abnormálně rychle jsem ji přečetla. Jědiný moment, který mě v ní trochu zarazil a zároveň zamrzel, byla poslední noc Tóru s Reiko...

DruhéDvojče
13. července

Norské dřevo u mě bylo neočekávané překvapení. Murakamiho už mám celkem čtenářsky zvládnutého, ale ND jsem si šetřila. A jsem za to opravdu ráda. Jak někoho může překvapit zvláštní styl psaní, přímočaré vyjadřování postav, či například sterilní popis sexuálních scén, tak taková situace u mě nenastala. V tomto ohledu jsem naprosto věděla do čeho jdu a myslím, že to bylo plus. Více jsem se mohla soustředit na ony jednotlivé charaktery a více se ponořit do samotného děje.
V podstatě antické drama v Japonsku na konci 60. let.
Doporučuji i nečtenářům. A pokud někoho ND od Murakamiho další tvorby odradilo, prosím dejte mu ještě šanci. Doporučuji Afterdark.

Teresita
11. července

Miluju Beatles, takže pro mě tato kniha byla jakousi povinností, už jsem ji pár let měla v knihovně a pořád jsem nedokázala přinutit ji číst. Je to zvláštní kniha. Prnví třetina mi přišla dost zdlouhavá a nudná, potom se děj trošku rozjel a nakonec tento román hodnotím kladně. Ovšem nechápu celý ten humbuk kolem. Existuje mnoho lepších knih.

Líbily se mi části odehrávající se v "léčebně", v nemocnici, všechny scény s Midori, popis studenstkéo života, odkazy na literaturu a hudbu.

Spoiler: Nelíbilo se mi přehnané množství sebevražd (většina navíc bez nějakého závažného důvodu), nelogické sexuální chování (sex s Reiko, Reiko a třináctiletá dívka, Naoko...). Vadilo mi, že v knize nebyly některé věci vysvětleny. Nechápu, co vlastně hlavní hrdina na Naoko viděl, podle mě to byla velice sobecká holka, která neví, co chce, jedná v náznacích, několikrát se na něj vykašla, neodpovídá mu na dopisy, neřekne mu, co ji trápí. Byla mi velice nesympatická a pořád jsem doufala, že se na ni Tóru konečeně vykašle. KONEC SPOILERU.

Norské dřevo hodnotím pozitivně, jsem ráda, že jsem si tuto knihu přečetla, trochu jsem nahlédla do světa Japonců (i přesto, že je tato kniha označovaná za nejaponskou).

Knihu vlastně skvěle vystihuje text písně Norwegian Wood : "I once had a girl, or should I say she once had me."

Nel.K.
09. července

Velmi dobré, velmi lidské, velmi lehce čtivé. Mé první setkání s Murakamim a hned se vydám za dalším.
Celé je to trochu jiné, než cokoli, co jsem dřív četla, ale asi právě proto se mi to líbilo.
Nicméně nebýt v tak dobrém psychickém rozpoložení, nevím, jak by na mě melancholičnost prostupující celou knihou, působila. I tak ode mě plný počet hvězd, jednou ráda přečtu znovu..

petra0022
05. července

Melancholický příběh o dospívání a lásce. Horská dráha emocí, kdy se necháte Midori, jejími dialogy s Toru a jejím elánem vynést na vrchol radosti a poté je vám smutno z Naoko a jejího nelehkého osudu. Krásná kniha. Smutná, ale krásná.

SteveP1
30. června

Murakami píše příjemným a uvolněným stylem, umí navodit autentickou atmosféru, jeho knihy se čtou celkem dobře a lehce. Tohle vyprávění ale bylo chladné jako japonský animovaný film. Čekal jsem určitě víc a při čtení jsem evidentně postrádal hlubší a nosný motiv celého příběhu a neměl jsem problém knihu kdykoliv odložit. Občas mě také přepadal dojem přílišné a zbytečné „užvaněnosti“. Měl bych i dvě konkrétní výtky, co mi tu na první pohled nesedělo. Nevyhnu se asi drobnému spoileru, nelze ho zcela obejít, byť nebudu zcela konkrétní. Všechny postavy jsou i přes svůj mladý věk svým způsobem nešťastné, vnitřně osamělé a depresívní, a asi polovina z nich (pokud jsem dobře počítal tak 4) - ať už hrají v příběhu větší či pouze okrajovou roli - spáchá (zřejmě kvůli sebemenší depce nebo kdovíproč) hned sebevraždu. Čtenář tak nabývá dojmu, že Japonsko musí být země plná bláznů a vyšinutých jedinců a že sebevraždy mládeže tu jsou nejspíš na denním pořádku. Druhá věc – Tóru přijíždí do ústavu navštívit svou lásku Naoko a při té příležitosti se mu její kamarádka a spolubydlící Reiko při vycházce ochotně svěří (ač k tomu nemá vlastně žádný smysluplný důvod) s takovou důvěrnou a intimní zpovědí, že se čtenáři až tají dech. Chlapci, kterého zná sotva den. Tak tohle mi přišlo hodně ujeté.
A vůbec, když se nad tím tak zamyslím, myšlenkové pochody a konstrukce hlavních postav mi občas připadaly jako z jiného světa, stejně tak dialogy, mnohdy divné, křečovité a nepřirozené. A ty, které se týkají erotiky a sexu a kterých v knize není zrovna málo, působí chladně a naprosto nereálně.
No, zřejmě to měl být smutný příběh o lidské osamělosti, hledání smyslu života, vlastní identity a místa v odosobněné a cynické konzumní společnosti, možná o nešťastné lásce, ale jaksi mi tu chyběly hlubší důvody a prvotní příčiny veškerého toho smutku. Ty jsem zcela nenalezl, ale pouze tušil. Kouzlo Kafky na pobřeží se neopakovalo.

marta0912
26. června

Tohle je zvláštní kniha. Upřímně myslím, že pro někoho, kdo nikdy nebyl zamilovaný, je to jenom ztráta času. Kniha je svým způsobem strašně krutá. Je to ten druh literatury, který vám dá naději a pak vám ji zase vezme. Padla z ní na mě trochu melancholie, ale co se dá dělat.

Nepospichej
08. června

Podle ostatních komentářů soudím, že je to kniha typu Malý princ - buď z ní jste nadšení nebo právě naopak. Já jsem byla naprosto okouzlená Murakamiho Kafkou na pobřeží a na Norské dřevo jsem se tedy vrhla s chutí. A ono se stalo, že jsem se nejen nemohla začíst, ale měla jsem velký problém ji vůbec celou dočíst. Možná jsem na ni ještě nedozrála, nebo jsem ji četla v nevhodném období svého života, ale každopádně jsem trochu zklamaná, že jsem si ji nedokázala užít tak, jako Kafku. Hodnotím třemi hvězdami, protože nepochybuji o tom, že je Murakami Spisovatel s velkým S a kniha byla napsaná výborně, ale bohužel mi vůbec nesedla. Na ostatní knihy autora nicméně nezanevřu a těším se, až budu mít čas dát jim šanci.

kristi3080
02. června

Knihu jsem poprvé zkoušela číst v 15ti letech. V té době jsem ji odložila již po pár stránkách s tím, že je neskutečně nudná. O pár let později jsem se k ní vrátila znovu a potvrdila si, že k některým knihám musí člověk dozrát. Tak je to i s Norským dřevem a dle mého i s Murakamim celkově. Mám od něj přečtených 11 knih, v každé tisíce podtržených vět a poznámek. Je to můj nejoblíbenější autor vůbec.
Stejně jak píše 'verden' níže, některé knihy se k vám dostanou v období, kdy je nejvíce potřebujete. Před týdnem jsem po knize sáhla znovu, kdovíjak si nepamatujíc děj samotný, spíše pocity z něj, ale nějak jsem věděla, že Norské dřevo je to pravé. A taky, že bylo.

verden
01. června

Nikdy predtým som nezažila pocit, že sa ku mne nejaká kniha dostala v období, keď som ju naozaj potrebovala, akoby som si ju nejako privolala do života. Norwegian wood má neskutočnú emóciu a je to asi prvá kniha, ktorej čítanie som schválne preťahovala, lebo som vedela, že sa mi s ňou bude ťažko lúčiť. A je to tak. Naozaj, naozaj odporúčam! A ja si ju budem musieť určite prečítať ešte aspoň raz, lebo som si ju vychutnávala natoľko, že som sa od nej nedokázala odtrhnúť kvôli zapisovaniu myšlienok, ktoré sa dotkli mojej duše (a že ich bolo dosť).

"...people are going to be hurt when it's time for them to be hurt."

kika812
30. května

Co říct? Prostě bomba! Úžasný příběh plný lásky, něhy, přátelství, bolestí, deprese a smrti. V některých okamžicích jsem si přála, aby dopisy byly adresované mě a ne Naoko. Styl jakým píše Murakami vtáhne čtenáře do děje a velice těžce ho pouští do reality. Měla jsem pocit jako bych to všechno zažívala s postavami.
Knihu jsem měla půjčenou, ale potřebuji ji mít v mé vlastní knihovně, určitě si ji přečtu znovu a znovu. Doporučuji!!!!!

DomArt
29. května

Má první kniha od Murakamiho... A musím napsat, že nebude ani poslední...
Příběh mě nadchl!!!
Nemohla jsem se od něho odrthnout, moc se mi líbil veškerý Murakamiho popis - prostředí všeho a všech (do všech detailů)
Když jsem četla pasáže o Reiko a jejím hraní na kytaru, vždy jsem si její skladby, které zrovna v textu hrála, pustila na svém mobilu - hned mi pak připadalo, že jsem v příběhu taky.
Vážně jsem nadšena a vřele doporučuji.

hakunamatata
25. května

Stále jsem čekala nějaký napínavý děj, který nepřicházel, ale neustále jsem musela číst dál.
Jedna z těch knih, u které nedokážu odpovědět na: "o čem to bylo?".
Každopádně to bolelo.
Sama se nacházím v životní fázi, kdy mám pocit, že jsem naprosto vyšťavená a uvnitř roztrhaná na kusy.