Norské dřevo

od:


KoupitKoupit eknihu

V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky r. 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/17_/1752/norske-drevo-WEo-1752.jpg 4.32788
Orig. název:

Noruwei no mori (1987)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (426)

Přidat komentář
Kacheenk
včera

Zajímavá kniha i děj. Bohužel mi tolik nesedí způsob vyprávění.

Julinka679
04. ledna

Za mě bohužel nedočteno. Murakamiho styl mi vůbec neseděl, knížkou jsem se prokousávala dlouho až jsem skočila přímo na konec a knihu odložila...
Celý děj se nic nedělo, žádný zvrat, nic zajímavého,... Opravdu nerozumím, jak tato kniha může mít 86%... Hodnotím 1* a v budoucnu po Murakamim asi nesáhnu.

Tooomik
03. ledna

Mnoho lidí tuto knihu odsuzuje jako "přeceňovanou". K tomu bych snad jen dodal, že na světě neexistuje mnoho věcí, které by oslovily všechny. Takže když se někde objeví člověk, který zaujme velkou masu lidí svým dílem, upoutá na sebe pozornost okolí a tím logicky i pozornost těch, na které prostě nemá šanci zapůsobit. To je normální.

Já osobně psychologickou prózu vyhledávám a Norského dřevo do mého vkusu přesně zapadá. Je o lidech, kteří jsou všemi okolo sebe nezmanipulovatelní a zakládají si na naprosté upřímnosti. Za svou odlišnost platí, svět je nechápe a oni se našli v davu. Snaží se ze svých problémů vysvobodit, pokoušejí se pomoci jeden druhému, ne vždy se to však podaří... A čtenáři jsou postavy buďto sympatické, nebo jim prostě nerozumí, neboť má k životu naprosto odlišný přístup, což je v pořádku.

Sám Murakami se prostředí Japonska snaží co možná nejvíce oprostit od rozdílů, které jej odlišují od západního světa. Proto, nebýt japonských jmen, jídel a květeny, se čtenáři zdá, že by se příběh mohl úplně stejně odvíjet třeba i v Evropě.

Hodnotím tedy pěti hvězdami, kniha mě oslovila a Murakami je mi stejně sympatický jako jeho dílo. Jistě Norské dřevo ještě někdy přečtu.

Raulik
02. ledna

Můžu opakovat jenom slova většiny lidí, kteří ji měli možnost už přečíst. Příběh, kde se štěstí střídá se smutkem, zklamání s radostí, naděje se zoufalstvím..navždy tato kniha ve mě zůstane určitým způsobem ukryta, asi i proto, že mě vtáhla i do takové "studené" země, jako je Japonsko

krevetinka
31.12.2018

Přišlo mi to jako takový lepší John Green. Pořád jsem čekala, že přijde to něco, nějaký zlom, od kterého to začne být chytlavé a napínavé, ale nic takového bohužel nepřišlo a kniha se tak od začátku až do konce táhla v depresivním a melancholickém duchu bez nějakého většího zvratu. Nebavilo mě to. Netuším, jak se zrovna toto Murakamiho dílo mohlo stát přelomovým. Čím? Opravdu bych si něco takového znovu nepřečetla.

mamadli1922
24.12.2018

Bohužel nedočteno. Murakamiho styl mi zkrátka nesedí. Je to jako když dostanete na hlídání pětiletého synovce a musíte si s ním celý den povídat. Hodinu, dvě se vám to zdá roztomilé, ale potom byste ho nejraději uklidili k sousedům. Do čtení jsem se musel nutit, prokousávat se jednoduchými, prázdnými dialogy bez pointy bylo nad mé síly, po dvou, třech stranách jsem knihu zpravidla na čas odkládal. Čekal jsem mnohem víc. Už jsem nedočetl Kafku na pobřeží. Nevím, jestli se někdy k Murakamimu vrátím.

sarka45
15.12.2018

Asi kniha pro jinou generaci. Už jsem patrně moc stará, abych chápala problémy dospívání, hledání sebe sama. Už všechno vidím příliš realisticky a věcně. Midori , ač jsem ji vzhledem k okolnostem jejího života měla vlastně litovat, jsem nesnášela. Pro mě byla silná manipulátorka, kterou zajímají jen a jen vlastní problémy, že by náhodou nějaký problém měl i někdo jiný, ji ani nenapadne. Naoko byla prostě nemocná, takže se její chování nedá vůbec hodnotit. Tóru byl slaboch zmítající se mezi vlastními problémy a problémy, do kterých ho zatahovaly obě jeho dívky. Sexuální scény mi přišly přinejmenším nadbytečné. Ovšem nespoutaným sexem bych je rozhodně nenazvala. No, nebyl to prostě můj šálek kávy.

DuchDoby
15.12.2018

Norské dřevo je...
Mohl bych se pustit do rozebírání povah postav, mohl bych se pustit do rozebírání povahy samotného autora, mohl bych se pustit do rozebírání stavu společnosti jako celku, mohl bych se pustit...
Jenže tohle je Murakami a jeho Norské dřevo.
Přečtěte si to a pak se pusťte do úvah, protože ten příběh, jakkoli depresivní, vás pohltí.

kristyna7552
07.12.2018

Kniha, jež změnila můj pohled na svět. Změnila vše.

oneironaut
28.11.2018

Čte se to dobře, ale jestli je pravda to, že autor do svých postav promítá kus sebe, tak tenhle japončík je teda pěkně nadržený...osmdesát procent rozhovorů je o šoustání, masturbaci, suchých k*undách a velkých tvrdých klaccích...

1alena1
26.11.2018

Krásně napsané, velice obdivuji překladatele podobných knih, ale ….. vadí mi ta deprese protknutá celou knihou. Tam není jediná postava spokojená a šťastná, žádná pozitiva. Zajímavé setkání s úplně jinou kulturou, jiným myšlením.

oskli
18.11.2018

Knihu jsem poslouchala v audio verzi a ač byla namluvena úžasně, litovala jsem, že jsem si čtení nemohla užít v klasické formě. Mé první setkání s Murakamim. A je to láska. Ten styl mi sedl, člověk se úplně brodil melancholií a krásně poskládanými větami. Pravda, není to veselé čtení a v člověku se střídají chvíle, kdy mu lezou na nervy střídavě všichni hlavní hrdinové (nebo já to tak alespoň cítila). Měla jsem chuť občas s nimi zatřást, aby se zkusili trochu probrat, rozhlédnout kolem sebe a nebabrat se pořád v problémech. K Midoro jsem cítila střídavě snad všechny emoce - byly chvíle, kdy jsem ji milovala, i chvíle, kdy bych ji nejradši poslala doprčic, občas mě dojímala, občas štvala k nesnesení... A přiznám se, že některá nevysvětlená černá místa bych si nechala ráda zaplnit, abych nemusela tak intenzivně nad postavami přemýšlet i teď, tři dny po dočtení (doposlouchání). Těším se, až si knihu koupím a pěkně zachumlaná pod peřinou si ji ještě jednou přečtu.

jakub2199
14.11.2018

S magickým realismem nemám příliš čtenářských zkušeností, proto jsem se při výběru knihy od Murakamiho rozhodl pro tu jeho nejrealističtější (popravdě je to má druhá kniha, první byla O čem mluvím, když mluvím o běhání, ale ta byla spíše takovým smočením v autorově tvorbě, jakousi aklimatizací). Fakt, že ani názor na kvalitu knihy není jednoznačný mě přesvědčil dát knize šanci. A bylo to popravdě skvělá volba. Kniha se z počátku čte pomaleji, jako by nabírala tempo, ale když se začne rozjíždět, je to přímo hotový závod. Kniha mě zasáhla takovým zvláštním způsobem. Podobné i když ne tak silné pocity jsem měl i po dočtení Kdo chytá v žitě (a dozajista se nejedná o pouhou náhodu, vždyť sám autor na tuto knihu v textu hned několikrát odkazuje). Nestává se mi často, že bych dočetl knihu a hned ji chtěl číst znovu, ale Norskému dřevu se to podařilo. Nechám ji trochu dozrát a pak ji přečtu znovu a už se nemohu dočkat. Trochu nezvykem pro mě byly vcelku explicitní scény, rozhodně k ději tak nějak patřily a rozhodně knize prospěly, ale pro nenavyklého čtenáře trochu překvapení.

Randyz1986
12.11.2018

Hodně depresivní knížka, ale líbila se mi. A audio verze je pěkně načtená a protkaná pěknou skladbou od Beatles, podle které se jmenuje.

artlucie
11.11.2018

Jedna z těch knížek, kdy člověk ani neví, jestli se mu líbí, ale dočíst ji prostě musí. Zvláštní. Některé pasáže nudné, jiné těžko pochopitelné.. setkání s jinou kulturou zapracovalo.
Mimochodem... na mě trochu moc detailní popisy sexuálních záležitostí.

NightGepard
08.11.2018

Spoiler! Skoro všichni umřou a je konec. Četlo se to dobře až do konce, ale vyzní všechno tak depresivně. Asi tohoto autora napotřetí už pokoušet nebudu. Dnešní svět potřebuje více pozitivního přístupu. Tato kniha víceméně konstatuje, že je spousta věcí na prd, i když se člověk snaží jak chce.

de_baques
07.11.2018

Sugestivní kniha, která je svým námětem nadčasová a díky japonským reáliím je i všední děj zajímavý. Některé přepjaté scény chtějí lacině šokovat, ale jinak se toho moc vytknout nedá.

Fortress
03.11.2018

Nevím jak jednoduše vystihnout tuto knihu. Kdybych ji měl hodnotit jedním slovem, napsal bych WAUUUU. Čtu převážně Thriller, krimi. Když jsem začínal číst tuto knihu, říkal jsem si, že to zkusím a v nejhorším případě to nějak přežiju. Kniha se mnou naprosto otřásla(v pozitivním smyslu). Murakami si mě získal. Byly to dva úžasně strávené večery. Kniha ve mě vážně zanechala silnou stopu a moc rád se k ní po čase opět vrátím. Myslím si, že Murakami je naprosto nadčasový, geniální. Knihu nelze než doporučit. Za mě je to jedno z nejkrásnějších děl současné literatury.

Lily101
30.10.2018

Velice zajímavá skupina vrstevníků z hlediska myšlení a osobností (trošku mě to vrací ke knize:„Spisovatelství jako povolání“ od pana Mukaramiho, dále jen „autobiografie“, kde se o výběru postav píše). Po přečtení ve mně jím napsaná kniha něco zanechala, ale nedokáži popsat, co přesně to je, což mi připomíná část knihy, kdy hlavní protagonista cítí, jak z Hacumi vnitřně něco vyzařuje a až po více než 10letech je schopen sdělit, co to tenkrát bylo.

Oblíbila jsem si styl autora, ale vadí mi-dle mého názoru-hodně perverzních částí textu. Chápu, že autor byl v době psaní v produktivním věku (snad jej neurazím, když napíši konkrétní věk: 38 let) a je mužem, ale sám v „autobiografii“ píše, že považuje své čtenáře za bystré a tak některé věci neobjasňuje, přičemž aplikace výše uvedeného by v těchto situacích vůbec neuškodila, ba naopak byla přínosná a věřím, že by si čtenáři napříč celým spektrem nyní žijících generací na Zemi čtoucích „Norské dřevo“ z jedné věty dokázali dovodit, co se asi dělo dál. Naopak mi chybělo vysvětlení z náhlého vyvození závěru na str. 12 (cituji: „Naoko mě nikdy neměla ráda.“), kde nejspíš autor předpokládal, že čtenář pochopí. Opravdu by mě zajímalo, z čeho hlavní protagonista tak soudí, ale to pravděpodobně pochopím, až budu starší. SPOILER: Snad i proto jsem očekávala napojení závěru na úplný začátek knihy z hlediska ujednocení času a podloženým faktem, z čeho hypotéza vyplývá, ovšem volba zakončení je výsada spisovatele, což respektuji. Závěr mě zklamal i z vyvinutí situace mezi Reiko a hlavní postavou, přesně z něčeho takového jsem měla obavu.

Po přečtení poslední stránky samotného textu (nikoli doslovu) doporučuji znovu přečíst prvních pár stran novely. Kniha je pojmenována podle písničky od Beatles. Mi osobně více k celému příběhu (zpětně bezprostředně po dokončení čtení) sedí píseň „Yesterday“, a to, jak lehce sentimentální melodií, přičemž sentiment v hudbě se Naoko líbil (viz strana 293), tak i textem, ale jako název knihy by to nejspíš nezněl tak dobře jako „Norské dřevo“.

Resumé: Přílišný a místy hodně nadbytečný popis jistých "scén" mi vadil, dokonce tak, až jsem je musela přeskakovat, za což musím ubrat hvězdičku. Celý příběh měl něco do sebe a připadá mi natolik silný, až mi nezbývá-po zvážení-dát 4/5 hvězdiček.

gladya
28.10.2018

Pěkný čtenářský zážitek. Příběh se odehrává (zejména) na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Japonsku, to má význam. Japonské tradice a kultura na straně jedné, generace mladých lidí vyrůstajících po válce a jsou ovlivněni moderními trendy a změnami ve společnosti. Japonská mentalita je asi zásadní. Stranou není ani studentské hnutí.
Snad všechny postavy jsou vlastně osamělí lidé v přelidněné zemi. A hodně postav je přinejmenším psychicky labilních.
Z příběhu na mě dýchá smutek a melancholie.

marhoul
22.10.2018

Můj první Murakami. Podlehla jsem. Krása!

intelektuálka
09.10.2018

Opět jiný Murakami - vyvolal ve mě vzpomínky na mládí a studentská léta...

Musím ale napsat, že moje vzpomínky jsou veselé, plné idealismu, stálého zamilování a touhy změnit svět...

Proč tak smutný a nostalgický příběh ?

Již na prvních stránkách symbol hluboké studny - té, o níž mluví Naoko :
strašlivě hluboké a plné husté tmy - navařené ze všech temnot, co jich na světě je - je to pojem duše, do jejichž hloubek bychom se neměli vydat ?

Já tam cítím hodně z japonské mentality - spoutává jejich konvenčnost mladé natolik, že se bojí uniformity a raději volí odchod ze světa ?

"Smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít..."

A znovu odkazy na světovou literaturu a hudbu - kniha pro mladou generaci, která se hledá a pro starší na nostalgické vzpomínky...

JakeTheDog
23.09.2018

Tahle knížka má pro mne obrovskou hodnotu. Je to knížka, která mne přivedla k četbě, poté, co jsem se na střední škole (díky povinná četbo ! ) zařekl, že už nikdy nic nepřečtu.... Knížku mi doporučila kamarádka, s tím, že by se mi mohla líbit, i když nečtu . Měla pravdu :) .
Děj je zde nepodstatný a velice jednoduchý, . Mladý kluk Toru se zamiluje do Naoko, přítelkyně svého kamaráda , který spáchal sebevraždu . Naoko je ovšem velice uzavřená a trpí depresemi. Netřeba vědět více ....
Kniha je o velice melancholické a smutné atmosféře ,nešťastné lásce a především propracovaných postavách. Ztotožnil jsem se s Toruem , "zamiloval" se do tiché, uzavřené, krásné Naoko . Každá postava v knize je něčím zajímavá .
Nejraději mám část, kdy Toru poprvé navštíví sanatorium .Reiko hrající na kytaru Norwegian Woods při západu slunce je nezapomenutelná :) .

Vikk
11.09.2018

Knížka, díky které jsem objevila Murakamiho (jako asi většina jeho čtenářů). Asi jedna z nejsrozumitelnějších a nejpřímočařejších z jeho tvorby (ne, není úplně srozumitelná a už vůbec ne přímočará :)). Nevím, zda i jedna z nejlepších. Až po ní jsem četla "Kafku" či "Wonderland", které jsou určitě propracovanější. Ale tahle v mém srdci určitě zůstane. Doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst něco víc, než "jen obyčejný příběh o lásce"... Podle jedné z hlavních hrdinek jsem tenkrát dokonce pojmenovala svojí milovanou potkanici - Midori alias "Dorinka". Mimochodem, Midori Kobajaši je asi dosud mojí nejoblíbenější ženskou literární postavou... PS: nedoporučuji nikomu, kdo uvažuje o sebevraždě.

BendfisZVC
05.09.2018

Čtu rychle. TOHLE jsem četla pomalu.
Znáte ten pocit, když se s knihou laskáte? Když se o každé slovo a o každou větu otíráte jako kočka o člověka? Když knihu nehltáte, ale vychutnáváte každý drobek?
Přesně tohle můžete zažít.
Dokonalá atmosféra. Dokonalé přiblížení se odlišné kultuře.
Dokonale šokující, dokonale erotické, dokonale depresivní.
Dokonale vyvážené.

iveta3689
01.09.2018

Prakticky bez deje, ale rozhodne ne nudne. Ne tak magicke jako jine Murakamiho romany.

Panophobia
25.08.2018

Pro mě od Murakamiho třetí a poslední kniha. Pořád dokola opakování toho, co už bylo napsáno dřív (Kdo chytá v žitě, nebo Velký Gatsby - jako by si autor nemohl vymyslet vlastní zelené světlo). Většinou mám ráda příběhy jako je ten v Norském dřevu, ale tentokrát jsem zklamaná.

IVANA0123
12.08.2018

Murakamiho jsem se tak trochu bála a jsem ráda, že jsem si jako první vybrala zrovna Norské dřevo. Ze začátku mi přišel autorův styl trošku zvláštní, ale když jsem se začetla, tak jsem zjistila, že se mi vlastně líbí. Těžko napsat o čem knížka vlastně je - láska, zklamání, smutek, hledání...Jsou knížky, u kterých ale vlastně ani nejde o to, o čem jsou a jak skončí, ale jak plynou. Já jsem u čtení zpomalila, přemýšlela a poslouchala občas Beatles a četlo se mi to dobře, i když ten příběh není zrovna veselý. Ale jsem ráda, že jsem knížku četla teď. Až bude za oknem sychravo, tak by se mi nečetla lehce. Teď si dám od Murakamiho pauzu, ale určitě se k němu ještě vrátím.
A moc se mi líbily některé myšlenky - třeba Toruovo natahování pružiny nebo jak Keiko o sobě říká, že bude raději prvotřídní šktrtátko pro druhé než druhořadá sirka.

Akiko_.chan
06.08.2018

Úžasná kniha, která určitě změnila můj pohled na život. Krásně napsaná a rozhodně čtivá.

Aterianna
30.07.2018

Chopila jsem se příležitosti a ulovila poslední volný svazek v knihovně. Nikdy jsem nebyla pro přečtení knihy zaujata a zároveň znechucena.
Na začátku mě děj (i když ne nervydrásající) dokázal vtáhnout, měla jsem pochopení i pro hlavní postavu, a sem tam mi nějaký ten hrubší jazyk popisující oné činosti nevadil. To je vše? Zas tak hrozné, jak někteří píšou, to není… Pak jsem se přehoupla něco přes polovinu a už se to vezlo, míchalo, mátlo, znechucovalo i překvapilo. Vše dohromady. Hlava mi stála. Opravdu si některé pasáže v reálu nedokáži představit.
Sem tam nějaká myšlenka, jejiž část, kde se vyskytovala v textu stálo přečíst si znova, byla téměř zastíněna tím šerem, které hází onen prvek, motiv, se kterým si autor pohrává a přehazuje. Je potřeba se ale odprostit od dnešní doby, dnešní morálky a našeho evropského pohledu a v mém případě úhlu pohledu z dívčího pohlaví.
Něco na tom bude, něco z toho po přečtení vyplyne a dá nám to. Není třeba to vždy konkrétně pojmenovat a uchopit. Často ta zmatenost je nejmagičtější.