Norské dřevo

2 včera

Atraktivní román. Podivil jsem se nad "světovostí", kdy nebýt Tokia a japonských jmen, mohl by se odehrávat snad kdekoliv jinde na světě. Jediné s čím trošku zápasím je ten melancholický a depresivní podtón protkaný mladými roky všech postav. Mládí není trest, ale je pravdou, že zkušenosti, které postavy již v brzkých letech získaly jim nemohly na tváři vyloudit americké úsměvy.
Skvělé vykreslené charaktery, svěží dialogy, chytlavý styl a dostatečná hloubka sdělení. Co oceňuji nejvíc, je ta změna tónu přímo šitá každé z vedlejších postav. Zejména Naoko.

1 14. září

Román Norské dřevo mi udělal radost a také jsem jej přečetl téměř za týden. Neměl jsem žádný problém se ztotožnit s hlavním hrdinou a jakoby jsem tu samotu již někdy zažil. Autor má dobrý hudební vkus a tak se v románu objevují známé kusy z jazzové i klasické hudby. Nejenom hudbou je román protkán, ale i literárními díly světových autorů. Příběh citlivě odkrývá nitro hlavních postav a je podáván tak, aby udržel pozornost až dokonce. Kniha je intimní a asi bych ji nechtěl jako audioknihu. Je to má druhá Murakamiho kniha a již přemýšlím jakou další bych mohl od něj číst.

2 13. září

Kniha mě naprosto pohltila. Přípěh mě vtáhnul do sebe a já nemohla přestat na knihu myset. Bylo to stejné jako když máte nějaký oblíbený seriál nebo film. Nemůžete se dočkat až budete pokračovat v jeho sledování. Tato kniha nádherně popisuje pocity a prostředí a ani chvilku vás nenudí.

1 09. září

Taková klasika, ale Murakami má i lepší knihy.

3 08. září

(+ SPOILER) Rozporuplná kniha, která nevím, co vlastně měla sdělit. Asi to, že lidé mají problémy a nějak se s nimi potácejí životem. Na jednu stranu se mi líbí autorův styl psaní (samozřejmě nevím, jak moc to bylo ovlivněno překladem, ale co už... připišme to klidně Murakamimu i překladateli).

Nechápu, proč skoro všechny ženské postavy tohoto příběhu byly napůl traumatizované a to jejich trauma bylo nějakým způsobem vázáno na jejich sexualitu. Říká to možná hodně o rezervované a velmi konzervativní asijské mentalitě, ve které se máme my otevřenější národy, problém vyznat.

Tahle emo nátura (ještě z dob, kdy emo nebylo v módě) mě hodně vytáčela.

Avšak... Skoro až neuvěřitelné mi připadalo, jak jsem Murakamimu věřil, že se všechny ty věci fakt staly. Jeho popis situace a postav byly perfektní.

Jenže pak je tu zase ta bisexuální hudebnice, která mě někdy neskutečně iritovala. Ta popisovaná scéna s tím, jak měl styk se svou žačkou, kterou učila hrát na piáno... Kolik jí to kruci bylo? Myslím, že tam bylo psáno 13 (prý ale vypadala na 20)... No lhal bych, kdyby řekl, že mi to nepřipadalo sexy, ale skoro mi to až připadalo, jakoby si místy Murakami psal sám pro sebe takové porno složené ze svých vlhkých snů v době, kdy ještě porno neexistovalo.

Hlavní postava Tóru Watanabe, to je taky případ... Moc toho neřekne, nechává se unášet větrem více méně náhodně, žádný velký génius to taky asi nebude, ale kam přijde, tam někoho klátí. Jeho přístup k životu je takový Holdenovský. Na rozdíl od Kdo chytá v žitě, akorát má Tóru více svalů, sex appealu a silnější mentalitu, takže si na rozdíl od Holdena celkem často vrzne .

Naopak postava Midori mě bavila hodně. Líbila se mi ta její životní odvaha a všeobecný nadhled na životem, který tvořil perfektní kontrast s mentálními případy Naoko a Reiko (druhá jmenovaná sice vypadalo, že je už furt nad věcí, ale taky mi nepřipadala úplně vyrovnaná). I přesto, že měla taky nelehký životní příběh (a narozdíl od Reiko si jej nezpůsobila lesbickými hrátkami z nezletilými žačkami), se s nimi dokázala vyrovnat. Je to jediná skutečně psychicky odolná postava příběhu, který byla pro Watanabeho hotovým darem z nebes.

Asi bych dal 3/5, ale cením si jednak toho, že Murakami psal i z dnešního pohledu celkem kontroverzně o sexualitě. Až na některé výjimky se také cení důvěryhodnosti příběhu. Teda pokud přijmeme fakt, že Japonci jsou někdy trochu cáklí. U asi poloviny postav se pak taky musí ocenit jejich detailní psychologie. Taková na první pohled karikaturní postava Extréma, byla paradoxně docela dost důvěryhodná. Takoví podivíni jsou snad na všech vysokých školách a kolejích.

Méně děkuji Murakimu za to, že je například společně s filmem Scott Pilgrim spoluzodpovědný za hned několik (především holčičích) nihilistických hnutí, které se neustále cyklicky objevují. Nejdříve to bylo emo, nyní to je egirl styl a za 10 let to zas bude něco jiného.

Naopak se musí Murakamimu poděkovat za to, že byl inspirací pro Beatles. To bylo alespoň skvělé hnutí!

3 04. září

Můj druhý Murakami a líbí se mi čím dál víc. Normálně by mi takové téma přišlo strašně smutné a depresivní, ale v jeho podání to je neuvěřitelně čtivé a deprese se nekoná.

37 03. září

Dárek k 5. (dřevěnému) výročí svatby:-) I když jsem knihu už jednou kdysi četla, tak mi stejně udělala velkou radost. Moje druhá knížka od H. Murakamiho a určitě ne poslední.

„It take time, though, for Naoko´s face to appear. And as the years have passed, the time has grown longer. The sad truth is that what I could recall in 5 seconds all too soon needed 10, then 30, then a full minute – like shadows lengthening at dusk. Someday, I suppose the shadows will be swallowed up in darkness. There is now way around it: my memory is growing ever more distant from the spot where Naoko used to stand – where my old self used to stand. And nothing but scenery, that view of the meadow in October, returns again and again to me like a symbolic scene in a film.”

Také s mou pamětí je to bída, proto jsem si i druhé čtení užila tak jako bych Norské dřevo, resp. Norwegian Wood četla poprvé. Toru Watanabe mě úplně vtáhnul do svého vyprávění. Jeho návrat do studentských let, která prožil na konci 60 let, jsem si vážně užívala. A nešlo jenom o samotný příběh. Murakami mi poskytl výlet do japonského prostředí té doby „se vším všudy“. Reálné pozadí příběhu (např. studentská stávka na Tokijské univerzitě, odněkud znějící písnička od Ayumi Ishida nebo zmínka o obrovském zemětřesení z r. 1923). Hodně jsem si toho dohledávala a nenarazila jsem na nic, co by autor časově špatně zařadil. I tou Toyotou Corollou mohli rodiče Watanabeho jezdit:-) Bonusem mi bylo, že jsem si rozšířila své literární obzory (nejen o japonskou literaturu). Autoři, kteří mě zaujali: Kenzaburó Óe, Yukio Mishima, Osamu Dazai, Thomas Mann, Joseph Conrad a Hermann Hesse.

Líbí se mi, jak postupně vypravěč odkrývá svůj příběh. Připomíná mi to můj (ne)systém při uklízení. Když se dostanu k něčemu, tak nedodělám, co právě uklízím, a začnu se věnovat novému a postupně takhle rozdělám spoustu uklízecích činností. Když mám dostatek času, tak ve výsledku uklidím. A Murakami měl času dostatek:-) … Oblíbila jsem si skoro všechny postavy. K srdci mi přirostl Toru, Naoko, Hatsumi, Storm Trooper („The world was at peace and filled with laughter as long as Storm Trooper stories were being told“) a nejvíc Midori a Reiko. Jediný Nagasawa si mě nezískal, ale emoce ve mně vzbudil i on. ... Norské dřevo není nabité akcí, Toru se poklidně noří do svých vzpomínek, zabředává do nejobyčejnějších detailů, jenomže víte co? Vy máte pocit, jako byste tam s ním byli, dívali se na vztyčování vlajky na dvoře, váš bláznivý spolubydlící vás ráno budil svou pravidelnou rozcvičkou, atd. a prostě si to vychutnáváte.

„I would have preferred not to spend the whole night with them, but you can´t worry about midnight curfew while you´re seducing women (…).“

Norské dřevo je jedna z mála knih, která pojednává o sebevraždě, a na mě neútočily vyloženě nepříjemné pocity. Jako čtenář jsem s osudem postav byla smířená, nepřála jsem si, aby to s nimi dopadlo jinak, užívala jsem si setkání s nimi, byť někdy bylo velmi kraťoučké. Abych na ně opět nezapomněla, tak jsem si je tentokrát poctivě vypsala, protože na ně zapomenout nechci! … Vítám, že není téma sebevraždy dospívajících v literatuře tabuizováno. Mám s ní 2 osobní zkušenosti. Jedna je ze širší rodiny a druhá z vysokoškolské koleje.

DOPORUČUJI.