Hana

Smutný příběh, ale neskutečně dobře napsaný. Přečteno za pár dní.

Moje druhá (audio)kniha od Aleny Mornštajnové. A konečně jsem pochopila popularitu jejích knih.
Příběh, hlavně žen, jedné rodiny v průběhu 20. století mě chytil za srdce.
Audiokniha se poslouchá příjemně. Ale příběh je smutný a místy až nepříjemný.
Popisy pobytu v Terezíně a Osvětimi byly mrazivé. Ale nejvíc mě dojal fakt, kolik utrpení může býtv životě jedné osoby.
Pokud vás kniha Hana náhodou minula, určitě doporučuji její čtení nebo poslech.

Hana je smutná, bolestná a místy dost tíživá kniha, ale zároveň jedna z těch, na které se nezapomíná. Pro mě jednoznačně jeden z nejsilnějších českých románů, které jsem četla.

Podle mě nejlepší kniha od Mornstajnove, kterou jsem četla, i když je příběh velmi těžký a několikrát jsem u knihy brečela.

Tuhle knížku jsem si šetřila. Když jsem se zhruba před rokem "seznámila" s Alenou Mornštajnovou, postupně jsem si nakoupila všechny její knížky, tak moc nadšená jsem z jejího psaní byla. Řekla jsem si, že si je budu šetřit, abych se měla na co těšit. Věděla jsem, že Hana bude úžasná. Ona ale byla ještě něco víc. Strhující, opravdová, jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla....
Nikdy nepochopím, jak se něco tak nelidského mohlo dít.... kolik lidí s tím souhlasilo nebo alespoň tupě přihlíželo....a co je ještě horší...jsou mezi námi tací (a to i ve vysokých funkcí), kteří chodí po světě a ze srandy hajlují...
KNÍŽKU DOPORUČUJI!!!!

Psychicky velmi náročná kniha, která ve mně vyvolala spoustu emocí a pocitů bezmoci. Od druhé poloviny jsem ji doslova hltala, i když jsem tušila, co bude dál.

Rozhodně doporučuji. Myslím si, že podobné knihy jsou důležité, protože připomínají hrůzy, které museli Židé během druhé světové války prožívat, a je důležité na ně nezapomínat.

Smutný, silný příběh, není to lehké čtení skrz osudy hlavních postav, s tím je potřeba počítat pokud ji chcete číst. Kniha stojí určitě za to, život nebyl v té době lehký a to je třeba si připomínat.

Ze začátku jsem si myslela, že půjde o "obyčejný" ale pěkný a čtivý příběh, který neurazí. Ale postupně jak začaly do sebe zapadat jednotlivé kousky mi došlo, jak silný příběh to vlastně je. A paní spisovatelka to celý možná i schválně umocnila tím, jak ten příběh nechronologicky a retrospektivně poskládala.
Protože na začátku příběh holčičky co musela začít bydlet u divné tety. Pak ale část minulosti o všech zúčastněných, kde člověk začal chápat víc souvislostí, a pak ta poslední část, kdy to všechno do sebe zapadlo a člověk teprve začal chápat a nakonec pochopil tíhu celého vyprávění.
Rozhodně doporučuju.

„Nebyl to strach o nemocnou paní, ale hrůza z plynoucího času, obavy z vlastní budoucnosti. Ludmila Karásková pro ni byla nepříjemným setkáním s tím, co se lidem může přihodit. Připomínkou, že v životě existují věci, jako je stárnutí, nemoc, zoufalství a bezmoc.” — s.151–152

Kniha je neuvěřitelně čtivá a stránky mizí doslova pod rukama. Původně jsem měla v plánu román přečíst ještě před tím, než vyrazím na jeho divadelní adaptaci v Mahenově divadle. To se mi sice nakonec nepodařilo, ale vlastně toho vůbec nelituju. Samotné čtení pro mě bylo krásným připomenutím skvělého divadelního zážitku a jednotlivé scény se mi díky tomu promítaly přímo před očima.

Román navíc nabízí spoustu vrstev a detailů, které se do inscenace přirozeně nevešly. Byla jsem například docela v šoku ze zjištění, že Karásek Rosu podvedl. Jistě, v celkovém tíživém kontextu příběhu se to může zdát jako malichernost, ale o to více to utvrdilo mou nelibost k této postavě. Moc se mi líbí, jak právě takové drobnosti dodávají knize hlubší lidský rozměr a dělají celý příběh ještě o poznání uvěřitelnějším.

Na konec bych se asi měla vyjádřit k hlavnímu tématu knihy – k tomu těžkému vědomí všeho toho zbytečného úmrtí, kterému by se dalo předejít, kdyby se lidské srdce rodilo milosrdnější a mozek rozumnější. Hana zachycuje nejen hrůzu války, ale i absolutní temnotu jejího přežití.

„Kdyby mě poslali doprava, umřela bych najednou a nemusela bych umírat minutu po minutě, hodinu po hodině a den po dni. A neumírali by místo mě jiní.” — s. 286

Jeden z mnoha smutných příběhů té doby. Je třeba si tyto příběhy stále připomínat a nezapomenout na utrpení a zmar, které válka přináší.

Opravdu strašně moc smutné.

Je to moje vina, neměla jsem tu knihu číst. Od autorky jsem už přečetla i dvě jiné knihy a ani jedna se mi "nelíbila", tak nevím, proč jsem si myslela, že se zrovna teď něco zázračně změní. Zvlášť když něco jako zázrak nebo zázračný v (žádném) světě Aleny Mornštajnové neexistuje. Autorka svému věčnému Židovi, respektive Židovce, naloží všechno očekávané utrpení a vinu, a aby to nebylo málo, tak i ještě dost utrpení a viny neočekávané. A s jakým cílem? Poslední věta se snaží navodit pocit naděje a "dobrého konce", ale ve světě, ve kterém se Hana odehrává, to nejspíš znamená, že Haně její pletení začne hořet od svíčky a celý dům i s malým miminkem zachvátí požár. Taky nechápu smysl té dvojité perspektivy, když v rámci vyprávěného příběhu není nijak využitý. Mira neví, co to znamená, že má Hana na ruce vytetované číslo. Já, čtenář, to vím, a předpokládám, že i většina ostatních čtenářů to taky ví, možná úplně všichni. Přesto Hana vypráví svůj příběh nám, i když si dokážeme domyslet, co se jí stalo, protože nám byla představena už po "tom všem" a víme, jak se to na ní podepsalo, takže její třetina vyprávění nám vlastně jenom dokola opakuje to, co už tak nějak víme. Kdežto Mira se to od ní "nikdy nedozví". Proč nebylo jádro příběhu v tom, co pro sebe tyto dvě ženy znamenají? Neříkám, že si musí naproti sobě sednout ke stolu a Hana jí kronikářsky odvykládá těch svých pár kapitol. Ale bylo by zajímavé vidět konkrétní situace, ve kterých si uvědomují, co pro sebe znamenají, ne že nám to jenom vypravěčka ve voice-overu oznámí jako hotovou věc, zatímco skutečný děj pro sebe uzurpují prožitá znásilnění, kradení rajčat a brambor a popisy toho, jak i lidé v koncentrácích sami sebe navzájem nenávidí.

HANA. Jizva z Valašského Meziříčí.

Tohle není jen příběh. Je to mozaika osudů jedné rodiny, kterou v roce 1954 drasticky zasáhla tyfová epidemie.

Přežila jen Mira a její teta Hana, žena tichá, mlčenlivá a plná smutku, která je pro Miru velkou záhadou.

Celý román je rozdělen do tří částí, kde sledujeme jejich cesty a pomalu, ale jistě, skládáme všechny dílky tragické skládačky dohromady.

Přestože se příběh dotýká těžkých událostí, není jen depresivní. Najdeme v něm hořkosladkou směs přátelství, lásky, zrady, nenávisti i skutečného života. Je to silné, je to dojemné a nutí to přemýšlet.

Za mě nejlepší kniha od Aleny Mornštajnové. Plakala jsem u ní. Příběhy z téhle doby nejsou lehké, ale když se to týká dětí... to už vůbec ne.

V Osvětimi jsem byla před 50 lety …Pořád si to pamatuji…

Složité téma vyvolávající emoce. Čtivý a hluboký příběh.

Přečteno za jeden den s přestávkami na probrečení si a vydýchání vší té bolesti

slzička ukápla

Čítala som už dávnejsie a stále si na túto knižku spomeniem. Neuveriteľne dobre popísaný príbeh holokaustu a našich podmienkach. Jedna chyba, jeden nesprávne milovaný človek a celý život sa zmení na peklo. Opis Osvienčimu som preskočila, aj keď chvalabohu bol krátky. Bolestivé bolo čítať o tej deštrukcii života človeka po zážitku tohto typu traumy, o tom ako aj keď chceš žiť , tak už nevieš, aj keď sa snažíš lebo musíš kvôli dieťaťu. V knihe som cítila nesmiernu autentickosť, a celkovo ju hodnotím na československé pomery neuveriteľné vysoko. Ťažká téma, avšak je to život, toto sme si tu zažili, tak načo zatvárať nad tým oči. Za mňa 5 hviezdičiek bez problémov.Aj štýl veľmi čtivý, doporučem všetkým ( okrem slabších pováh, keďže téma holokaust je ťažká). Našťastie koncentrák je opísaný iba na pár stranách.

Asi jsem si pro čtení této knihy vybrala špatné období, protože jen dvě knihy zpět jsem četla další příběh z období druhé světové války a koncentračních táborů. Občas jsem se tak do čtení musela trochu nutit, ale myslím si, že za to kniha sama úplně nemůže.

Příběh je rozdělený do tří částí a vlastně už od začátku se pořád něco děje. Autorka umí postavy a jejich osudy propojit opravdu důkladně, až jsem občas musela přemýšlet, kdo je kdo a jak spolu jednotlivé linky souvisí.

Je to silné čtení o tom, co všechno ženy dokázaly zvládnout a jak drastické celé období války bylo. Jenže právě tím, že už mám podobných knih načteno hodně, jsem tentokrát nenarazila na nic, co by mě vyloženě šokovalo nebo přineslo nový pohled na téma holocaustu a druhé světové války.

Možná i kvůli obrovskému hypu kolem knihy jsem čekala něco, co mě naprosto odrovná. Místo toho se mi těch pár set stran četlo překvapivě dlouho. Dalším důvodem nižšího hodnocení pro mě je, že jde o fikci – protože existuje tolik skutečných osudů lidí, kteří si tím opravdu prošli, že bych osobně raději četla právě jejich autentické příběhy.

Přesto chápu, proč je Hana tolik oblíbená. Je napsaná velmi dobře a dokáže v člověku zanechat tíživý pocit ještě dlouho po dočtení.