Les v domě

Že je A. Mornštajnová literární skvost všichni víme. A já měla tak trochu smůlu, protože mi zákaznice prozradila zásadní námět příběhu, takže jsem věděla do čeho jdu. Ale styl psaní autorky mě nesmírně baví, její vyprávění, to se nedá nečíst. Hodně se mi líbí, jak autorka dokáže vždy název knihy propracovat do příběhu, les v domě.. ano asi vás napadne tak od půlky knihy kam to směřuje, ale vy stejně nechcete knihu odložit a přestat číst, i když jste naprosto znechucení, vy zkrátka potřebujete vědět, jak to dopadne a jestli se tam skrývá naděje. Neuvěřitelně zpracovaný námět. Tohle z hlavy rozhodně jen tak nevymažete…

Autorka je skvělá a i její slabší knížky jsou hodně dobrý.
Tenhle příběh je jeden velký hnus - myslím po obsahové stránce. Je hrozně jednoduché si z venku říkat, že přece stačí říct si o pomoc, ale tahle knížka je taková hluboká sonda do duše někoho, kdo je prostě vážně na všechno sám. A když s největším sebezapřením přeci jen zkusí požádat o trošku dobra, život ho za to ještě víc nakope... Rozjezd pomalejší, ke konci jsem hltala každé slovo. Kdoví, co bude s cácorou dál. Moc ráda bych věřila l, že takové věci se ve skutečnosti nedějí...

28.09.2026

Jedna velká depka. Všechny postavy, i hlavní hrdinky, nesympatické. Jediný normální byl hospodský. Opravdu depresivní kniha, i audio načteno velmi smutně. Žádná naděje v knize se nekoná.

Koukám, že také půjdu proti proudu, ale mě tato kniha moc neoslovila. V podstatě do její půlky se nic neděje, jen se buduje (a ne zrovna úspěšně) atmosféra pro závěrečné vyvrcholení, které mi navíc nepřijde vůbec reálné. Nesympatická hlavní hrdinka také k vylepšení celkového dojmu zrovna nepřispívá. Ano, je to vcelku čtivé, ale Listopád byl nesrovnatelně lepší.

Les v domě od Aleny Mornštajnové je neuvěřitelná jízda – silný a nesmírně bolavý příběh, který vás od první stránky úplně pohltí a zároveň hluboce znechutí. Autorka se v něm dotýká témat, ze kterých mrazí, a kniha ve vás i dlouho po dočtení zanechá výraznou stopu a těžko popsatelný úzkostný pocit.
Nejděsivější na celém románu je totiž vědomí, že to není jen temná fikce, ale krutá realita, která se za zavřenými dveřmi v některých rodinách skutečně děje. Alena Mornštajnová znovu dokazuje, že je skvělá vypravěčka, která dokáže mistrně zpracovat i ta nejnáročnější a nejtemnější témata. Jako autorka zkrátka nikdy nezklame.

Paní Mornštajnová tu opět předvedla svůj úžasný vypravěčský talent. O to větší, že zde vlastně promlouvala ústy malé "cácory". Zprvu se mi děj moc nezamlouval. Říkala jsem si, že je to jen takové depresivní vyprávění holčičky, v jejímž životě je absolutní absence rodičovské lásky, zájmu a pozornosti. Jako matku pěti dětí, mě to rozhodně nenechávalo lhostejnou a kdyby to šlo, tak se zvednu a přívedu si ji k nám domů.... Chvílemi jsem měla i nutkání knížku odložit. Vysypat ten náklad hnusu a špíny, který se na mě z jejích stránek lepil.
Ale přesto jsem četla dál. Až do konce.
Jak je to s lesem, jsem už bohužel někde od půlky tušila. A konec knihy, mé tušení potvrdil. Před chvilkou jsem dočetla. A přesně vím, že tenhle příběh, ve mě bude ještě dlouho rezonovat.

Kniha mě vyrazila dech. Výborně napsaný, ponurý děj. Avšak si nejsem jistý, jestli knihu někdy přečtu znovu...

Knihu jsem poslouchala z důvodu čtenářské výzvy. Děj byl příliš ponurý, jednání a myšlení hlavních postav pro mě až nepochopitelné. Z knihy mám smíšený pocit.

Knihu jsem si koupila naslepo. Byla to další kniha od oblíbené autorky a počítala jsem, že mě kniha trochu zničí. Ale v této knize byla ohromná samota a úzkost. Opravdu se cítíte, že se nad vámi zavírá les a nikdy vás nepustí. A tahle kniha vás nutí hledat za každým příběhem ještě další příběh. Dochází Vám, že ikdyž spolu některé věci na první pohled nesouvisí, tak vaše mysl si je může propojit. Kniha ukazuje, jak katastrofické může být, když se člověk dostane do role pasivní oběti a řekne, že už se ho to dál netýká.
Moc knihu doporučuji, ale doporučuji být v dobrém rozpoložení. Na jednu stranu knihu už nikdy číst nechci, protože jednou to stačilo, ale zároveň si ji chci přečíst teď, když mám poskloádanou celou skládačku, znovu. Takže uvidíme.

Je naprosto obdivuhodné a asi i unikátní, že Alena Mornštajnová je jednou z mála českých autorek (možná dokonce jedinou), která píše bestsellery, psaním se nejspíš uživí a přitom těží z extrémně tíživých témat, která její knihy posouvají úplně jinam. U Lesu v domě bohužel nastal ten problém, že jeho vydání ovlivnila kauza ohledně plagiátorství výtvarnice Toy Box, což asi čtenáři může být jedno, bohužel mu články, jimž nešlo uniknout, vyzradily pointu, tudíž od začátku většina z nich ví, kam to směřuje a pak už není tak těžké si domyslet "pachatele". A je to škoda, protože kdybychom četli knihu nepoznamenaní, možná by dojmy byly mnohem silnější. Druhý problém, který u knihy nastal, je trošku zjednodušené a nepochopitelné chování některých postav (těžko si představit, že celá kauza se starším spolužákem by tak rychle dospěla k nějakému vyústění a také to, že pracovnice OSPODU by už dospělou dívku odbyla jednou jedinou větou). Není to tedy nic zásadního, přesto to ale dojmy malinko kazí, protože toto jsou věci, které dojdou i těm čtenářům, kteří jinak něco podobného neřeší. Jinak je ale kniha napsaná čtivě, v rámci možností úsporně a nedá čtenáři šanci ji odložit před naprostou děsivou, i když očekávanou pointou, kterou naštěstí 99 % čtenářů (a hlavně mužů) nepochopí, protože je tak šílená a nepřirozená, že opravdu pochopit nejde. Bohužel ale existuje i několik jedinců, kteří mají zvrácené preference a neštítí se je ukájet na vlastní rodině, která většinou mlčí a dělá, že se nic neděje, což je snad ještě horší. Les v domě stojí za přečtení a od Hany je asi nejlepší knihou Mornštajnové, je ale strašná škoda, jak ho poznamenala aféra, která se rozpoutala a která brutálně prozradila, o čem vlastně je. 80 %

Drsný, bolavý a mistrně napsaný příběh o věcech, před kterými se zavírají oči… Po dočtení jen těžko hledám slova a potřebuju čas to všechno vstřebat. Nechápu! Jedním slovem nechápu.

Tak tohle byla síla. Po dočtení jsem se musela celý následující den vzpamatovávat. Skvělé napsaná knížka, která se výborně čte, ale má to velké ale. Psychicky a emocionálně mě naprosto vyždímala.
I když je p. Mornštajnová vynikající spisovatelka o tom nemám pochyb, nejsem si jistá jestli si od ní ještě někdy něco přečtu. V hlavě mi zůstává pachuť bolesti a zhnusení. Musím se teď pustit do nenáročných oddechovek, abych to vyrovnala.

I když si autorka pravděpodobně komentář nepřečte, i tak…

P. Mornštajnová,

Vaše knihy jsou pro mě něco jako modla. Píšete opravdu fenomenálně a i když se dotýkáte témat, které jsou tabu, fascinuje mě Vaše tvorba. Volba slov, styl psaní, gradace, popisy, oddělení kapitol, všechno! Prostě smekám!! :)

Jinak příběh byl masakr a to doslova. Možná kdybych věděla čeho se týká, knihu ani neotevřu. Na druhou stranu je to téma, které je ve společnosti tabu, ale mělo by se o něm mluvit a hlavně mu zabránit. A to rázně. Oko za oko.

V posledních stranách jsem ani nedýchala ze strachu o osud té malé. Naštěstí všechno relativně “dobře” dopadlo. Příběh si i tak nesu dál..

Mně to vyloženě nesedlo a kdybych věděla, jaká je vlastně nosná dějová linka (kterou čtenář odhalí až v polovině knihy), vůbec bych po tomto příběhu nesáhla: koláž nelásky, krutosti, sobectví a mnoha zničených životů.

Čtení niterně bolí.
Knihu si pro sebe zařadím do kategorie, fascinující čtení, které už nikdy nechci opakovat.
Kdyby domy uměly vyprávět...

Mrzí mě, že příběh některých vedlejších postav působil spíš nedokončeně než otevřeně. Chyběla mi nějaká hodnotnější vodítka, která by aspoň čtenáři dala námět k dalšímu přemýšlení.

Konečně kniha od paní Mornštajnové, na kterou dlouho nezapomenu. Možná nikdy nezapomenu. Nejsem její fanoušek, její styl psaní mi vždy připadal unylý a příběhy mi nezůstaly v paměti déle než pár dnů. (Tiché roky průměr, Slepou mapu si nepamatuju vůbec, Hotýlek naprostá katastrofa, Hanu jsem ještě nečetla...) Ale tohle je jiné. O nájezdu plžů a babi, co pořád jen hartusí, jsem sice začínala s předpojatou nechutí, končila jsem však s otevřenou hubou.

Ufff… tak tohle bylo něco.

Les v domě je nesmírně silný a bolestivý příběh. Během čtení se ve mně střídal smutek, vztek a nepochopení. Nedokázala jsem pochopit, jak mohly postavy, které měly malou holčičku chránit, jen přihlížet tomu, co se jí děje.

Nenáviděla jsem babičku. Nenáviděla jsem matku. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že se hlavní hrdinky nikdy skutečně nezastaly. Jak mohly dovolit, aby bylo dítěti opakovaně ubližováno a aby to zůstalo bez následků. Nejvíc mě bolelo právě chování matky – jak se může někdo takto chovat ke svému vlastnímu dítěti?

A možná nejhorší na celém příběhu je vědomí, že tohle není jen fikce. Že podobné situace se bohužel skutečně dějí. Že existují děti, které zůstávají bez ochrany lidí, kteří by pro ně měli být bezpečným místem.

Trochu mě mrzelo, že se hlavní hrdinka ani v pozdějším věku neodhodlala napravit alespoň část škod, které sama (neúmyslně?) způsobila, když k tomu dostala příležitost. Zároveň ale vím, že po prožití něčeho takového je velmi těžké kohokoliv soudit.

Alena Mornštajnová opět napsala příběh, který není jednoduchý na čtení. Není to kniha, kterou bych si užívala – spíš kniha, která bolí, vyvolává otázky a nutí člověka přemýšlet.

Strašně mě vytáčelo, jak se někteří lidé chovali k hlavní hrdince. Bylo mi z toho opravdu smutno. Vím, že právě o tom ten příběh je a že to byl autorčin záměr, ale i tak mě některé situace vyloženě bolelo číst.

Jsou to přesně ty knihy, které člověka donutí zastavit se a zamyslet se. Nad tím, jak naše chování působí na děti, na naše blízké a jaké následky mohou mít slova nebo činy, které nám třeba ani nepřijdou důležité.

Alena Mornštajnová je pro mě mistryní těchto příběhů. Umí čtenáře zasáhnout, vyvolat v něm obrovské emoce a přimět ho nad příběhem přemýšlet ještě dlouho po dočtení.

Autorka navíc skvěle pracuje se vztahy mezi postavami. Atmosféra knihy je napjatá a člověk neustále čeká, kam to všechno povede a co se vlastně stane.

Upřímně ani nevím, jak tuhle recenzi pojmout. Je to jeden z těch příběhů, které se nečtou lehce a které zasáhnou přesně tam, kde mají. Místy mi některé věci přišly trochu přitažené za vlasy, ale myslím, že to byl autorčin záměr, aby ještě více zdůraznila sílu celého příběhu.

Je to moje třetí kniha od autorky a zatím asi nejslabší z těch, které jsem od ní četla. Ale i tak je pořád velmi dobrá a emocionálně silná.

A ten konec? Masakr. Vůbec jsem nečekala, že to dopadne právě takhle. Po dočtení jsem jen seděla a přemýšlela.

AUDIOKNIHA
Nenadchlo mě to. Nevím, jestli to bylo tím audiem (nemám s tím moc zkušeností), ale vpodstatě to ve mě nevyvolalo žádné emoce. Hlavní postava byla nesympatická, takže jsem s ní nedokázala soucítit :( Často se mi to táhlo a závěr se mi také nelíbil. Zřejmě už neumím číst nic jiného než pohádky pro dospělé ženy a tenhle střet s realitou (i když ne až tak běžnou) mě spíš otrávil. Další knihy od autorky už číst nebudu, píše dobře, ale není to můj šálek kávy.