NaturalKiller_c přečtené 36

Řeky Londýna 2015, Ben Aaronovitch

Od této knihy jsem měla docela velká očekávání, bohužel však musím konstatovat, že jsem poněkud zklamaná. Začnu ale s pozitivy a zkusím to bez spoilerů. Základní koncept je skvělý. Fantasy detektivka z prostředí Londýna, přesně to mě nalákalo ke čtení, protože takový nápad má podle mě obrovský potenciál. A byly to právě části, kde se vyšetřovalo, kde si postavy dávaly věci do souvislostí a přemýšlely nad dalším postupem, kde Peter prováděl různé experimenty, kterými se snažil zjistit, jak magie vlastně funguje, aby tyhle poznatky pak mohl v důležitém okamžiku použít, které mě bavily ze všeho nejvíc. Bohužel jsem kvůli nim musela přetrpět spoustu bolestivých, nepřehledných a někdy nudných částí, ale k tomu se dostanu. Samotná kostra příběhu je rozhodně zajímavá, s každou další vraždou hrdinové nachází nová vodítka, až jsou nakonec schopni předpovědět, kde by se mohla stát další, a pokusit se jí zabránit. Motiv a závěrečné odhalení chválím, nápad to byl originální, i když jsem se na konci trochu ztrácela. Celkově se mi ale právě ta detektivní dějová linka moc líbila, rozhodně víc než ta, kde se řešil spor božstev, ale ten tu kvůli spoilerům pro jistotu rozebírat dopodrobna nebudu. A posledním čistě plusovým bodem, který bych ráda zmínila, byl samotný popis práce u policie. Prostředí, atmosféra, popis postupů, a vysvětlování některých technických záležitostí, všechno to působilo důvěryhodně a skvěle doplňovalo celou atmosféru. Teď k té méně příjemné části. Ačkoliv je Londýn jedním z mých oblíbených měst, přiznám se, že po několikátém detailním popisu toho, přes které zastávky metra Peter jel, který podnik se nachází v konkrétní části nějaké ulice, které budovy ho obklopují a jak dlouho už tam stojí, jsem začala přeskakovat. Pokud vás historie a struktura Londýna opravdu zajímají, věřím, že pro vás tyto části budou představovat plus, já jsem však bohužel většinu míst, které autor popisoval, během minuty vypustila, tedy až na ta, která byla pro příběh skutečně důležitá. To, co mi navodilo atmosféru Londýna mnohem lépe, byly zmínky mrazivého vzduchu, deště, turistů a hlavně suchý britský humor, který sice nebyl pokaždé tak vtipný, jak autor zamýšlel a do některých situací se mi moc nehodil, ale většinou svůj účel splnil a pobavil mě. Co mi na rozdíl od přednášek o městě chybělo, byly překvapivě emoce. Chápu, že Peter za tu dobu, co pracuje u policie, viděl dost ošklivých věcí a neočekávám proto, že se bude hroutit kvůli každé kapce krve. Ne. Aby člověk mohl dělat takovou práci, musí si vypěstovat určitou odolnost, a to nám kniha dost jasně sdělila. Za to určitě plus. Jenže postavy se tady chovají absurdně klidně v situacích, kdy to skoro až není normální. Zdá se mi, že všichni přijali fakt, že magie existuje, úplně v pohodě. Žádná dlouhá fáze popření, žádný „To přece nemůže být pravda, někdo si z nás dělá legraci!“ Respektive ono tam vyjádření určitých pochyb je, jak ze strany Petera, tak Lesley, jeho kolegyně, ale trvá celkem tak dvě věty a oba velmi rychle přijmou fakt, že kouzla existují, jako by se nechumelilo. Žádné otřesení z toho, že svět funguje jinak, než si mysleli a že existuje oddělení pro vyšetřování případů zahrnující nadpřirozené jevy. Žádné „Jak to, že zrovna já vidím duchy a cítím nadpřirozeno?“ Nic, všechno je v pohodě, jedeme dál a Peter po velmi krátké době vyjádří přání stát se čarodějovým učněm a složit přísahu, aniž by o cokoliv věděl o magii nebo o tom, proč k ní vlastně má nadání. Teprve na straně 128 vyjádří nespokojenost nad tím, že vlastně neví, jak magie vzniká, a právě tady konečně začínají jeho výše zmíněné experimenty a různé otázky na inspektora Nightingalea, který Peterovi ale většinou odmítá odpovědět, protože ještě nenastal ten správný čas. Ve druhé polovině knihy už je to lepší, pokud vynechám scénu, kde posednutá postava s rozpadající se tváří s klidem žertuje, a hlavně se dočkáme i napínavých scén, ze kterých jde občas mráz po zádech, ale do té doby jsou všichni, jak jsem řekla, překvapivě klidní na to, co se kolem nich děje. Teď přejdu k tomu, co mě v knize rušilo ze všeho nejvíc, a to byly neustálé sexuální narážky. To, že Peter se snadno rozptýlí, je sice pro postavu dobrá špatná vlastnost, jestli chápete, co tím myslím, jde o nedokonalost, která nám postavu polidšťuje, bylo by ale fajn, kdyby ho rozptylovalo něco jiného, než ženy. Skoro pokaždé, co se v knize objeví ženská postava, jako první se obvykle dozvíte, jaká má prsa a jestli Petera vzrušuje. Neřeknu, kdyby to tam bylo jednou dvakrát, abychom pochopili, že Peterovi se prostě ženy líbí, ale ono je to tam až překvapivě často. A když pak většinu kapitoly, kde se máte dozvědět od jiné postavy podstatné informace pro vývoj příběhu, zabere Peterovo očumování nahé holky a přemýšlení nad jejími ňadry a zadnicí, zatímco ten důležitý rozhovor zabere pár vět, máte chuť knihu odložit. Tedy aspoň já jsem ji měla. Dalším příkladem je část, kdy skončí napínavá kapitola, v níž postavy bojují a utíkají o svůj život, jenže hned ta další začíná Peterovým naštěstí ne detailním popisem jeho erotických snů. Skvělý způsob, jak podkopat atmosféru. Co mě ale naštvalo úplně nejvíc, byla tahle věta: „Hlas patřil baculaté ženě s kulatou tváří toho typu, která si vytvoří příjemnou povahu, protože druhou možností je sebevražda.“ Protože ženy, které nejsou štíhlé a nemají výstavní postavu, kterou by muži mohli okukovat, by se měly jít zabít. Nevím, jestli tohle pořád patří pod „klasický britský humor,“ který mám normálně ráda, každopádně vtipné to nebylo a akorát to ve mně probudilo chuť autorovi zaklepat na dveře a přátelsky si s ním promluvit. Pokračujeme k postavám.... celý text

Dvojí mysl 2019, Martin Rousek
odpad!

Obvykle u knížek, které mě opravdu vyvedou z míry, netuším, jak začít recenzi, tady ale vím naprosto jistě: Pro Dvojí mysl je v pekle vyhrazený samostatný kruh. Hned vám vysvětlím, proč. BEZ SPOILERŮ: Už anotace zní jako něco, co byste našli na Wattpadu. Jenže i tam byste našli hromadu lépe napsaných příběhů, než je tento. Scény, které mají být děsivé, jsou směšné, a ty, u nichž se máte zasmát, ve vás akorát vyvolají chuť skočit do zdi. Dám vám menší přátelskou radu: pokud chcete napsat horor nebo thriller, nedělejte si v důležitých okamžicích z hlavní postavy legraci. Nepopisujte, jak se komicky rozplácne na zemi, zatímco bloudí v temné budově, a proboha, nenechte ji přemýšlet o ředkvičkové revoluci, když ji nahání vrah. Naprosto tím podkopete napětí a nikdo to nebude brát vážně. Nemáte zač. Kromě toho autor popisuje scény, kde postava loví v bazénu brýle nebo se plíží kolem expřítele mnohem akčněji a detailněji, než scény, u kterých je to potřeba. K postavám: Ty jsou údajně dospělé, ale chovají se jako děti ve školce. Dospělý muž v práci nahlas křičí ,,Hurá, hurá!" zatímco jeho kolegyně volá dokola ,,Sushi, sushi, sushi!" a třetí se tomu hihňá. Na všechno reagují naprosto přemrštěně, brečí smíchy nad vtipy, nad kterými byste se maximálně pousmáli a ani za nic nevěřím, že je někomu mentálně víc jak deset let. Co se týče Lilly, hlavní postavy, nedokážu si představit, komu by mohla být sympatická. Mám pocit, že autor se buď záměrně vysmívá všem čtenářkám, nebo má naprosto zkreslenou představu o tom, jak ženy uvažují (a mimochodem, puberta ženám opravdu nekončí ve dvaadvaceti letech). Lilly je povrchní hloupá husa, která vám nezapomene připomenout, že je opravdu blond, je štíhlá, má výstavní kukuč a zadnici a muži se za ní točí. Taky si myslí, že je mentálně vyspělá, což je jediný dobrý vtip, který jsem v celé knize našla. Panikaří víc nad tím, že její fotka má málo liků, než když jí jde o život. Nepřeháním, takhle reaguje na nebezpečí: ,,Usoudila jsem, že mi chce setnout hlavu a raději jsem se víc nepřibližovala." Cítíte v tom ty emoce? Já taky ne. Jinak je velmi háklivá na svůj vzhled a soudí podle něj i ostatní, přece by vedle sebe nenechala sedět nějakého vandráka, jak sama řekla. S oblibou hodnotí náhrobky a přirovnává je k dekoracím, porovnává, kdo ze zemřelých byl jak oblíbený a radši by zemřela, než aby obětovala kabát. Taky počítejte s tím, že na konci knížky budete bez problémů schopní sestavit její kompletní jídelníček, protože autor se zřejmě vyžívá v popisech toho, jak Lilly jí a jako správná mladá slečna si to jídlo dokumentuje prostřednictvím mobilu a hází to na sociální sítě, a obírá tím sám sebe o prostor pro důležité a děsivé scény a čtenáře o mozkové buňky. To by asi stačilo. Tolik k postavám, nenajdete tam žádnou, který by měla větší hloubku než louže na chodníku. Víc se rozepíšu u komentáře se spoilery. Tam se dostanu i ke konkrétním nelogičnostem, ale teď přejdeme k mému oblíbenému bodu: sloh a slovní obraty. Při čtení prologu jsem si všimla, že autor se celkem elegantně zvládá vyhýbat opakování slov. Máme tu hosty, návštěvníky, strávníky, nedočkavce. Dobrá práce! Škoda, že to nevydrželo do první kapitoly. Pak to totiž všechno začalo jít z kopce a nezastavilo se to do konce knihy. Všechny postavy něčím disponují, téměř v každé kapitole něco zeje prázdnotou, všechno rapidně klesá nebo roste a nesmím zapomenout na slovo choť. Zato pro auta tu máme spoustu nových výrazů, jako třeba plechové kočáry, burácivé motorové oře, plechová monstra a opancéřované ďábly. Tři odstavce o tom, jak Lilly šlápne do psího exkrementu, autor napsal nejspíš jen proto, aby předvedl světu geniální obraty jako fekálová lady nebo rozverný kakanec. Vrchol komedie, Goldoni se v hrobě popadá za břicho. A to nemluvím o té hromadě nesmyslných vět: ,,Nadýchaný bochánek se zaklepal a ulétl pryč." To Lilly mluví o mraku. Odkdy se mraky klepou? ,,Kýžené pročištění vzduchu se nekonalo." ,,Volby byly na krku." ,,Venku nepřetržitě operovala tma." ,,Rozkmitala jsem své malinké nožičky." Tady se Lilly prosím pěkně rozběhla. ,,Pompézní vchod působil svěžím dojmem." Jak si mám představit svěží vchod? Je čistý? Je bílý? Voní jako toaletní papír z reklamy? Netuším. ,,Moje nálada rapidně rostla směrem vzhůru." To směrem vzhůru je tu úplně zbytečně, nálada asi neporoste do strany. Jenom ta moje začala během čtení vytvářet mandaly. ,,Ta dřevěná kráska mě každý večer nápadně vábila." S Rouskovými větami bez kontextu byste mohli hrát hru Uhodni objekt. Tady mluví o posteli. ,,Nechutnost a nevole se mnou doslova cloumaly." Když už, tak znechucení, ne nechutnost. Co je sakra limitní zážitek? Slova jako skvělá, mimořádná, jedinečná, nejsou superlativy, to by spisovatel mohl vědět. ,,Zoufale jsem zalapala po atomech kyslíku." Prosím, ať se autor raději nepokouší popisovat panické záchvaty. Odmítám uvěřit tomu, že tuhle knihu viděl korektor, beta čtenář nebo někdo jiný, kdo by měl být zodpovědný za její konečnou podobu, protože není možné, aby nechal projít tolik hrůzností. Nemluvě o chybějících písmenech, mezerách navíc, náklonnosti s jedním n, špatnému ji/jí, v tom napsaném zvlášť tam, kde má být dohromady a o výrazu ,,jedny velké vrata." Au. Kromě toho zjistíme, že když Lilly někoho přechytračí, nedokázala ho převézt, ale převést. Asi na metry krychlové. Aby toho nebylo málo, věty jako: ,,Opravdu jsem se bála! To by ale byla ostuda! To bych rozhodně nepřežila!" na mě působily tak ironicky, že jsem začala přemýšlet, jestli vlastně celá kniha není parodie. Pak bych názor možná přehodnotila. A pokud si myslíte, že to všechno zachrání napínavý příběh, jste vedle. Zápletku nejspíš uhodnete kolem strany 35 a zbytek knihy budete, jak už jsem řekla, číst o tom, jak Lilly jí, randí, obdivuje svůj vzhled a svým humorem na úrovni třetí třídy dostává své přátele a kolegy do kolen. Epilog bych nepopsala jako třešničku na dortu, spíš jako svíčku na hranici polité benzínem.... celý text

Dobrá znamení 1997, Terry Pratchett

Řbitov zviřátek 1994, Stephen King

Noční cirkus 2012, Erin Morgenstern

Noční cirkus nejspíš nebude knihou pro každého, hodně záleží na tom, co od něj čekáte. Pokud hledáte napínavý souboj, promyšlený systém magie a děj nabitý akcí, nejspíš během čtení usnete. Naopak, jestli dáváte přednost dlouhým popisům, kouzelné tajemné atmosféře, pozvolnému tempu a vzletnému stylu psaní, a pokud vám nevadí, že to vše je tak trochu na úkor děje, myslím, že si Noční cirkus zamilujete. Mně se kniha docela líbila. Nápad se záhadným černobílým cirkusem, který se otevírá jen v noci, mě zaujal, a jak jsem řekla, autorka umí skvěle pracovat s popisy a atmosférou, takže jsem při čtení opravdu měla pocit, jako bych se procházela mezi cirkusovými stany. Na druhou stranu, místy mi to přeci jen přišlo trochu moc, když jsem narazila na třístránkový popis různých lahviček, přiznám se, že jsem začala přeskakovat. K postavám asi řeknu jen to, že jsem je měla celkem ráda (vyjma obou instruktorů, ty jsem nesnášela), ale žádná z nich mi k srdci nepřirostla, možná jenom trochu dvojčata. Musím však dodat, že se mi líbily části se zakladateli cirkusu. Chválím myšlenku, že celý ten „souboj“ měl dopad i na lidi kolem, a že ti lidé to nenechali jen tak plavat, ale sami přemýšleli nad tím, co se to kolem nich vlastně děje. Nebyly to jen nemyslící figurky do počtu a za to jsem ráda. U romantické linky platí něco podobného jako u postav – nijak vedle jsem z ní nebyla, ale neměla jsem s ní žádný zásadní problém. Každopádně by mě zajímalo, jak by příběh vypadal, kdyby tam chyběla a souboj byl založen na něčem jiném (respektive kdyby se jinak vyvíjel). Na skoky v čase a střídání dějových linek se dá v pohodě zvyknout, jen si musíte na začátku kapitol dávat pozor na ty nápisy, které vám říkají, kde zrovna jste. Za mě je Noční cirkus docela dobrá kniha s kouzelnou atmosférou, ale už teď vím, že podruhé se k ní nevrátím.... celý text

Kouzelnice 2019, Sebastien de Castell

Illuminae 2016, Amie Kaufman

Černé znamení 2018, Sebastien de Castell

Divotvůrce 2017, Sebastien de Castell

Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak Divotvůrce hodnotit. Tuhle recenzi píšu zpětně, v současnosti mám přečtené tři díly série, což mi dalo spoustu času si to nechat projít hlavou. Řeknu to takhle: Kdybych si Divotvůrce přečetla jako mladší, vím naprosto jistě, že bych z něj byla nadšená, tu sérii bych milovala. Dneska ji vidím trochu jinýma očima. Jsou tam chyby. Všímám si nelogičností, které mě občas při čtení ruší. Našla jsem tam i pár klišé nebo podobností s jinými knihami. Jenže k mému vlastnímu překvapení jsem zjistila, že přes to všechno ty knihy nedokážu nemít ráda. Nějakým způsobem si mě získaly, ať už to bylo postavami, humorem nebo tou kouzelnou atmosférou. K těm postavám: Na Kellena jsem zprvu měla trochu smíšený názor. Co oceňuji, je fakt, že to není žádný vyvolený, naopak. Je nucený poradit si s tím málem, co mu zbylo, a sice to zvládá s odřenýma ušima a s notnou dávkou štěstí, ale zvládá. Je vynalézavý a chytrý, umí improvizovat a čím dál se v sérii dostanete, tím častěji si musí poradit bez pomoci ostatních. Nedá se mu upřít ani odvaha, ale na druhou stranu, s oblibou se do všeho vrhá přímo po hlavě, bez pořádného plánu, což je spíš hloupé než statečné. Podle toho to pak taky často dopadá a Kellen potom kope kolem sebe a svaluje vinu na ostatní, což je právě to, co mě na něm nejvíc štve, a objevuje se zatím ve všech dílech. Všichni kolem můžou za to, co se mu děje a on se kvůli tomu lituje. Ale abych byla spravedlivá, je dobře, že má i záporné vlastnosti. A co se týče té sebelítosti, musím uznat, že kdybych v jeho věku zažívala všechno, co on, asi bych to zvládala ještě podstatně hůř, takže se mu nakonec ani nedivím. To mě přivádí k tomu, že jak Kellen roste, je u něj vidět i jistý vývoj, což je taky dobře. Abych to shrnula, sice mě občas štve, ale dokázala jsem si ho oblíbit. (Mimochodem, teď mě napadlo, že on je vlastně tak trochu kombinace Willa z Hraničářova učně a Calluma z Magisteria, ale možná to tak přijde jenom mně.) Ferius mi sedla hned od začátku. Miluju její humor, argosanská moudra, její metody, to, jak si dokáže poradit v různých situacích, ale přesto není nezranitelná, byť tak na první pohled působí. Má svoje osobní kouzlo a čím víc se o ní dozvídám, tím ji mám radši. Hrozně ráda bych se o ní rozepsala, mám toho hodně, co bych k ní chtěla říct, ale tentokrát se udržím, protože tenhle komentář píšu i pro ty, co se na první díl teprve chystají, tudíž bych se ráda vyhnula větším spoilerům, plus nechci rozbít tu její tajemnost. A něco podobného platí i pro Reichise. Neřeknu vám, kdo to je, ale i tohle, cituji: „sarkastické hovado,“ jsem si zamilovala :D. Zato Kellenovu rodinu nedokážu mít ráda, ať už dělá to, co dělá, z jakýchkoliv pohnutek. Ony ty jejich motivace jsou docela pochopitelné, ale všichni mě hrozně štvou, nemůžu se rozhodnout, jestli víc nesnáším Shallu, nebo jejich otce. Co mi příliš nesedlo, byly pokusy o vytvoření romantické linky, třeba ve druhém díle mi to přišlo skoro zbytečné, ale to je tak všechno, co k tomu řeknu. Proti systému magie nejspíš nic zásadního nemám, akorát jak čtu dál a dál, nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se mi líbí, jak ho autor doplňuje, nebo jestli mě štve, že se to začíná podezřele zamotávat. Asi bych měla víc přemýšlet nad tím, jestli to fakt dává smysl, ale zrovna u Divotvůrce se v tom moc rýpat nechci a musím se přiznat, že bych to nejspíš tentokrát nedokázala posoudit objektivně. Jak asi poznáte, když srovnáte tuhle recenzi s počtem hvězd, jsem téhle sérii ochotna prominout hodně, a to především kvůli postavám, atmosféře, ale hlavně pocitům, které ve mně vyvolala. Nevím, jak je možné, že mi tak přirostla k srdci, když jsem obávala, že mi to ty chyby budou kazit, ale stalo se. Abych to zakončila: Patří Divotvůrce k nejkvalitněji napsaným sériím, jaké jsem kdy četla? Nejspíš ne. Ale i přesto se zařadil mezi moje nejoblíbenější.... celý text

Prohnilé město 2018, Leigh Bardugo

Druhý díl naprosto předčil má očekávání. Tentokrát mě bavil už od samého začátku a líbil se mi ještě víc než ten první. Opět musím vyzdvihnout práci s postavami a vztahy mezi nimi, poznáváme další jejich stránky a zjišťujeme víc o jejich minulosti a o tom, proč se stali takovými, jaké je známe, a i když byste je občas nejradši něčím praštili (ahoj, Jespere :D), zkrátka nejde si je neoblíbit. Dělají chyby, mají dobré i špatné vlastnosti, mají své motivace, jak už jsem psala u prvního dílu. Zkrátka opravdu působí jako lidé. Lidé, které byste asi radši nechtěli na ulici potkat, ale ano, působí jako lidé a ne jako ploché postavičky s nanejvýš dvěma vlastnostmi a jedním výraznějším rysem, abychom je od sebe rozpoznali. Dokonce i Kuwej, ze kterého autorka klidně mohla udělat vedlejší, byť důležitou postavu, o které se sice bude mluvit, ale jinak se nebude projevovat, měl svoji osobnost, vážně mi udělalo radost, že to nebylo odfláknuté. Všechno do sebe skvěle zapadá a dává to smysl. Taky se tu znovu dočkáme další spousty plánovaní a nechybí samozřejmě ani akce, jejichž průběh je výborně popsaný. Jakmile se vám něco zdá nejasné, buďte si jisti, že se později objeví dílek skládačky, který celý ten obraz doplní. Jo a nechybí ani humor. Líbilo se mi, že naší skupince ne všechno vychází na první dobrou, naráží na mnohem víc komplikací než v prvním díle, díky čemuž je celý příběh jednak realističtější, ale také ještě méně předvídatelný, což mě bavilo. V knize jsem našla asi jen jednu výraznější věc, která mě v negativním slova smyslu fakt zarazila. SPOILER: Inej při prvním souboji s Dunjašou utrpí celkem dost zranění. Má pořezanou ruku a z těla jí trčí celkem šest šurikenů/hvězdic, a to z lýtka, stehna, ramene, paže, holeně a předloktí. Až na to říznutí to nejsou jen povrchová zranění. Inej potom spadne z dvacetipatrové výšky do záchranné sítě, což jí překvapivě ty rány nezhorší nebo to není zmíněné, jeden šuriken ze sebe vyrve a potom se k v klidu plaví lodičkou přes skoro celé město, kde si ty rány s pomocí Niny zaváže, aniž by jí cokoliv bylo. Tohle už mi přišlo trochu moc, na druhou stranu, jak jsem řekla, byla to snad jediná větší věc, co mi neseděla, rozhodně mi to knihu jako celek nezkazilo. KONEC SPOILERU. I s koncem jsem byla spokojená. Myslím, že byl docela dobře vyvážený. Nekoná se žádný pohádkový happy end, kde by se všichni najednou rozhodli zapomenout na svoji minulost, založit charitu a otevřít si kočičí kavárnu. Dostaneme vesměs dobrý hořkosladký konec, kterému dokážu věřit a zároveň nebudu mít chuť předstírat, že se nestal. Když jsem tuhle duologii začínala číst, bála jsem se, že to bude další přehypovaná série, ze které budu navzdory jejímu velmi pozitivnímu hodnocení zklamaná. Ani omylem. Nakonec se opravdu zařadila mezi jednu z mých nejoblíbenějších a mileráda ji budu dál doporučovat.... celý text

O Norikovi 1997, Vladimír Chvátil

Šest vran 2017, Leigh Bardugo

K Šesti vranám jsem zpočátku byla skeptická. Chválil je snad každý, koho jsem požádala o doporučení na knížku, a já s příliš opěvovanými knihami nemám moc dobré zkušenosti. Tentokrát jsem však zklamaná nebyla. Je sice pravda, že mi chvíli trvalo, než jsem se začetla, příběh se pořádně rozjel, až když Kaz dal dohromady celý tým, ale potom už jsem celý den Šest vran nemohla odložit. Obvykle začínám pozitivy, tentokrát to ale udělám naopak, protože negativ bylo podstatně méně a budu s nimi rychle hotová. Hlavní hrdinové jsou až moc mladí a až moc dobří v tom, co dělají. Celé výpravě je mezi 16 (u Wylana možná 15, teď nevím) a 18 lety a jsou to prostě borci největší. SPOILER: A tu výpravu do Ledového paláce vlastně zvládnou takřka bez úhony, pokud nepočítám to, co se stalo Nině, když opustili budovu. KONEC SPOILERU. Tady ale výtky končí, protože s ničím jiným jsem snad větší problém neměla. Takže hurá na pozitiva. Celý příběh se přemýšlí a plánuje. Budete sledovat hlavní postavy, jak dávají dohromady důmyslný plán, záložní plán pro případ selhání toho prvního, připravují se na různé situace a víte co? Ono to dává smysl. To, jak přemýšlejí, to, co říkají, fakt dává smysl a je krásné o tom číst a přemýšlet spolu s nimi, co by se asi dalo dělat, kdyby se něco pokazilo. A menší spoiler, samozřejmě, že se něco pokazí, takže budete mít příležitost podívat se, jak si výprava poradí s menší improvizací. K postavám. Zpracovat takhle dobře postavy, které jsou pro všechny ostatní v knize vlastně záporáci, tak, aby si je čtenáři oblíbili, je umění. Nejsou to čistokrevní padouchové, kteří by vraždili koťátka na potkání, ale rozhodně si nehrají na morálně čisté hrdiny. Všichni mají své slabé a silné stránky, dobré i špatné vlastnosti a zkrátka se chovají uvěřitelně, jako lidé. A taky jsou tam dobře vykreslené ty vztahy mezi nimi. SPOILER: Teď nemyslím jenom vztahy mezi těmi dvojicemi, ale celkově, když spolu mluví celá skupina. KONEC SPOILERU. Kaze jsem zpočátku moc neměla ráda, přišel mi přespříliš sebevědomý, samolibý a vypadalo to, že bere ohled spíš na zisk než na své přátele/spojence, ale to jsem se spletla. I on pochyboval, i on občas potřeboval ujištění od ostatních, že mu věří. Jedním z důvodů, proč mi přijde jako skvěle zpracovaná šedá postava, je ten, že Kaz je sice schopný hrozných věcí, klidně někoho zabije, případně připraví o oko a pak zabije, ale zaprvé to tam není vykreslováno jako něco dobrého (dokonce i někteří z jeho party s ním nesouhlasí), a zadruhé on se takhle chová jen k protivníkům, nepřátelům, lidem, které nemá rád. Svým spojencům a přátelům sice ne vždycky plně důvěřuje, ví, že není dobré jim pokaždé říct všechny informace, ale pořád je vidět, že mu na nich záleží a že by mu nebylo jedno, kdyby se jim něco stalo (a nejen kvůli tomu, že jsou „cennými investicemi“). Zkrátka tam není glorifikované žádné toxické chování k lidem, které má rád. Ani ostatní postavy nejsou ploché, navíc jsou u všech jasně pochopitelné motivace a důvody, proč dělají to, co dělají. Postavy zkrátka skvěle fungují jak ve skupině, tak samy o sobě a za tohle před autorkou smekám, protože určitě nebylo lehké si s nimi poradit. Šest vran můžu s čistým svědomím doporučit a už se těším na další díl.... celý text

Dvůr trnů a růží 2016, Sarah J. Maas
odpad!

Bolest. Utrpení. Genocida mozkových buněk. Tato slova se mi vybaví, když si vzpomenu na Dvůr trnů a růží. Historicky první kniha, ze které jsem doslova slzela zoufalstvím. Přemýšlela jsem, jestli bych ji vnímala jinak, kdybych si ji přečetla o něco starší a dospěla jsem k názoru, že ne. Problémy, které se Dvorem mám, nijak nesouvisí s explicitními scénami, které jsou tam asi dvě, možná tři, ani s násilím, které je oproti jiným knihám ještě slabým odvarem. Jedná se o věci, se kterými budu mít nejspíš problém vždycky. Zkusím ale začít aspoň trochu pozitivně a pokud možno bez větších spoilerů, protože bych byla ráda, aby i ti, kteří Dvůr ještě nečetli, měli možnost podívat se na něj z trochu jiného pohledu, než jaký tu prezentuje většina recenzí. Aspoň se budete moct psychicky připravit. Styl psaní mi neuvěřitelně sedl. Po přečtení první kapitoly jsem si řekla: „Jo, tohle by mohlo být dobrý.“ Na rozdíl od prvního dílu Skleněného trůnu, který se hrozně táhl, se Dvůr četl skoro sám. Byla jsem s ním hotová za dva dny, a jestli si někdy ještě přečtu něco od Maasové, tuhle chybu už nikdy neudělám, protože zkonzumovat za tak krátkou dobu takové množství toxicity prostě nemůže být zdravé. Ale dobře, styl psaní za mě skvělý. Dost lidí tu píše, že je Jarní dvůr nudil, a že je příběh začal bavit až v momentě, kdy se objevil Rhysand. Možná je se mnou něco špatně, ale mám to přesně naopak. Pokud bych knihu odložila někde v polovině, před Rhysandovým příchodem, dala bych jí jednu až dvě hvězdičky. Jasně, tolik se tam toho nedělo, Feyre se seznamovala s Tamlinem, Lucienem a Jarním dvorem, plánovala útěk, malovala atd., ale jakmile se tam objevil právě Rhys, všechno to šlo do těch nejtoxičtějších hlubin pekla, jaké si dokážu představit. A když už o něm mluvím, pojďme si rozebrat postavy. Předem říkám, že žádná z nich mi nepřišla nijak extra do hloubky promyšlená, většinou to byli samí sexy machři s tragickou minulostí, ale sem tam se našlo i nějaké menší pozitivum. Feyre. Postava, která na začátku působí jako hrozná chudinka. A upřímně, když jsem viděla, jak debilně se ve druhé kapitole chová její rodina, tak mi jí chvilku líto i bylo a myslela jsem si, že ona jediná je z nich docela schopná. Jenže veškerá lítost mě přešla v okamžiku, kdy Feyre přijela na Jarní dvůr. Ona je totiž hrozně hloupá a protivná. V momentě, kdy jí ani její rodině nehrozí žádné nebezpečí, je o ně všechny dobře postaráno a mají se líp než kdy dřív, plánuje útěk a dělá všechno proto, by se odtamtud dostala, a naopak když jí nebezpečí hrozit začne, se jí nechce odjet, protože je zamilovaná. Tamlin si ji nastěhuje do luxusního pětihvězdičkového paláce, je tam jak na dovolené all inklusive, jídlo má, oblečení má, sakra, služebné jí doslova vytrhávají chloupky, Tamlin se k ní snaží chovat mile a ona na něj štěká, uráží víly, jak jsou kruté, ale při sebemenší poznámce o lidech se sama okamžitě urazí a odejde. (Jo a jsem ráda, že se nakonec vysvětlilo, proč ji Tamlin za to, co provedla, poslal do wellness hotelu a nezabil ji, nad tím jsem se rozčilovala půlku knížky.) Půl hodiny před západem slunce si vyjde do lesa, kde nikdy nebyla, lovit tvora, kterého nikdy neviděla, přestože kolem se potlouká další kopa příšer, co ji mohou zabít. Mimochodem, menší spoiler, ale nejde o nic zásadního: Feyre chce teda vzít roha. V zahradě na ni začne mluvit Tamlin, snaží se k ní být milý, navrhne, že ji provede po pozemcích atd. Feyre má skvělou příležitost se s ním sblížit, aby se ho mohla později pokusit přemluvit, jestli by ji třeba za dobré chování nepustil domů. A co udělá? Protivným tónem ho pošle pryč, čímž ho podráždí. A proč že ho poslala pryč? Aby mohla najít jeho vyslance a nejlepšího přítele Luciena, kterého si chce naklonit, aby se za ni přimluvil u Tamlina, jestli by ji nepustil domů. Ach jo. Dál nejen že neumí poslechnout jediný příkaz, ale hlavně ani dobře míněnou radu, která slouží k jejímu bezpečí. „Dneska v noci nechoď ven, Feyre, mohlo by se ti něco stát.“ Samozřejmě že jde ven. „Dobře, když už jsi šla ven a viděla, proč jsi to neměla dělat, běž zpátky do pokoje a do rána nevycházej, je to nebezpečné.“ Spolehněte se, že Feyre vyleze z pokoje. „Hele, nepij o slunovratu to víno, není to dobrý ná--“ Feyre už ho do sebe leje jak vodu. To, že asi tři měsíce není schopná uhodnout primitivní hádanku, kterou vyluštíte po třetím řádku, radši nekomentuju, ale vrátím se k tomu u Amaranthy. Tamlin. Milosrdný, milý, obětavý krásný hrdina s tragickou minulostí, který nese svá těžká břímě sám, než aby se někomu něco stalo. Namakané má nejspíš i svaly kolem uší a vůbec je prostě dokonalý. Ale jedno mu musím přiznat, přinejmenším se nechoval tak toxicky jako Rhysand (ano, řeknu to o něm ještě hodněkrát) a bylo vidět, že mu na jeho lidech záleží. Lucien. Ten jeden světlý bod, aspoň v porovnání s ostatními. Opět, opravdu se nejedná o kdovíjak propracovanou postavu, ale je jediný, koho jsem si dokázala jakž takž oblíbit. Napřed jsem si myslela, že to bude srab, co stáhne ocas, jakmile jde do tuhého, soudě dle toho, jak se zachoval jednou v lese a podruhé, když je poctil návštěvou Rhysand, ale na konci knihy byl ochotný riskovat pro své přátele a pro svobodu dvora vlastní život, čímž mě vyvedl z omylu. Jediná postava, která nebyla úplně dokonalá, ale ani neměla nesnesitelnou osobnost.... celý text

Marťanská kronika 1959, Ray Bradbury (p)

Město zázraků 2018, Robert Jackson Bennett

Město mečů 2017, Robert Jackson Bennett

Od Města mečů jsem po přečtení prvního dílu měla vysoká očekávání a musím říct, že mě rozhodně nezklamalo. Z příběhu zmizely některé prvky, které mě v minulém díle rozčilovaly, a naopak přibyly jiné, které mě nadchnuly. Styl psaní je stále skvělý, před provázaností a promyšleností událostí musím zkrátka smeknout. Vždycky jsem si myslela, že nemám ráda knihy, kde se až moc řeší válka, ale tahle mi ukázala, jak moc mě i takový příběh může zaujmout. Sledujeme cestu Mulagheshové, která na každém kroku bojuje se svojí minulostí a sebou samou, a k tomu musí vést zcela nové boje ve Voortyaštanu – ať už se jedná o vyšetřování vražd nebo bitvu s nadpřirozenými vojáky. Kniha čtenářům poskytne spoustu různých pohledů na válku a na to, co vlastně znamená být dobrým vojákem. Máme tu postavy, které usilují o moc a uznání a v boji jim nevadí jít přes mrtvoly, ale je tu i druhá strana, která si stojí za tím, že vojáci by měli zkrátka sloužit, co nejvíc se vyhýbat zabíjení, a každý další ukončený život ji v noci straší. Autor nám ukáže, jakým svinstvem si všichni, kdo se k válce připletou, ať už civilisté nebo právě vojáci, prochází, jak je obtížné se s tím vším vyrovnat, a když je po všem, začlenit se do běžné společnosti. Znovu se ukázalo, jak Benett umí pracovat s postavami, jejich vývojem a také s emocemi, protože těch ve mně kniha vyvolala spoustu. Mulagheshovou mám po tomto díle ještě raději než dřív, ačkoliv mě hrozně mrzí, čím si prošla. Setkáváme se tu ale s dalšími postavami, jako třeba s Biswalem, kterého prostě nedokážu mít ráda (což ale není výtka autorovi, tady je právě vidět, že umí vytvářet postavy s různými pohledy na svět, jak jsem říkala) nebo se Signou. Ta je dalším příkladem toho, jak… lidské postavy autor umí vytvářet. Nemá jen kladné vlastnosti, je vypočítavá a pěkně protivná, a přesto jsem si ji postupem času nedokázala neoblíbit. Taky se dozvíme něco víc o Sigrudovi (třeba to, že se mu jizva od minulého dílu přesunula z pravé ruky na levou, pokud čtu správně, ale to je jen maličkost :D). Stejně jako v minulém díle se tu najde napínavé vyšetřování, a ačkoliv se rozhodně nejedná o veselý příběh, objeví se tu i humor. Taky musím vyzdvihnout popis bojových scén, třeba když se snažili vyřídit toho voortyaštanského vojáka, ale taky všechny vzpomínky na Žlutý pochod byly výborně napsané. S čistým svědomím dávám plný počet hvězd a už se upřímně těším na třetí díl.... celý text

Co se skrývá v lesích 2020, Katya De Becerra
odpad!

Ani nevím, kde začít. Původně jsem myslela, že knize dám jednu hvězdičku, protože měla i pár dobrých částí, jenže tam prostě bylo tolik věcí špatně, že jsem se nakonec rozhodla dát nejnižší možné hodnocení. BEZ SPOILERŮ: První věc, na kterou se chci zaměřit, je překlad a některá slovní spojení. Abych začala pozitivně, našlo se tu pár vět, přirovnání a slovních spojení, které se mi líbily, bohužel jich oproti tomu zbytku bylo málo. Věty jako „Předvedla očima záblesk smrti,“ „… její starobylá ústa vytlačují slova, která ohýbají realitu,“ a „Snažím se prozkoumat temnou hmotu svého mozku,“ jsou prostě zvláštní a je jich tam požehnaně. A další věc je ten český překlad. Najdete tu útok paniky, červený sametový cupcake a trochu se nám pomíchají havrani a krkavci, i když chápu, že zrovna ti mohou být pěkným překladatelským oříškem. A abych nezapomněla, z nějakého důvodu se tu bez zřejmého vzorce střídá přítomný a minulý čas. A to třeba i třikrát za stránku. Teď už obecněji k ději. Začátek knihy byl… Zkrátka přihlouplý. Hayden, hlavní postava, a její spolubydlící Del, spolu v první třetině knihy vedou několik vysoce oduševnělých, příšerně dlouhých dialogů o panenství, kalhotkách a bůhvíčem dalším. To mě překvapilo, protože podle anotace jsem něco takového ani trochu nečekala. Celá pasáž v autě, když jely do Promise, byla utrpení. Z prostředku jsem měla smíšené pocity. Byly tu dobré a znepokojivé části, kdy jsem se do děje opravdu začetla, ale ty potom byly obvykle vytlačeny dalšími hloupými dialogy nebo zkrátka nelogičnostmi, ke kterým se dostanu později. No a konec byl jeden velký chaos a katastrofa.... celý text

Město schodů 2015, Robert Jackson Bennett

Tuto knížku jsem si přečetla na doporučení. Zezačátku to vypadalo, že to nejspíš nebude můj šálek kávy, zhruba první třetina knihy se mi četla špatně, nedokázala jsem se do děje pořádně dostat. Jenže pak události začaly nabírat spád a najednou jsem byla na straně 400 a nechápala, kam zmizelo několik hodin mého dne. Děj mě zkrátka pohltil a od knihy už se nedalo odtrhnout. Začnu postavami. Na začátek musím říct, že jsem opravdu ráda, že dospělí lidé se tady fakt chovají jako dospělí lidé a ne jako by jim bylo třeba sedmnáct. Na Sharu jsem měla nejprve smíšený názor. Přišlo mi, že je příliš sebevědomá a trochu zbrklá a nelíbilo se mi, jak bylo pořád opakováno, že je nejlepší agentka, na škole byla premiantka, všechny drtila v Batlanu… Zkrátka mi to přišlo trochu přehnané (i když musím přiznat, že nakonec se ukázalo, že má na kontě taky pár slušných průšvihů). Na druhou stranu, jakmile se pořádně začala projevovat její povaha, začala mi být hned sympatičtější. V první řadě bylo osvěžující zase číst knížku, kde postavy mají mozek, dokážou logicky uvažovat a dávat si věci do souvislostí. Bavilo mě společně s ní přemýšlet, jak se věci vlastně mají, kdo za čím stojí, a zatímco některé věci nebyly tak těžké uhodnout, jiné mě opravdu překvapily. Shara je hlavní protagonistkou, ale rozhodně nemá jen kladné vlastnosti. Aby dosáhla svého, neváhá sáhnout po poněkud diskutabilních a ne tak docela legálních metodách, jakou je třeba zdrogování vězně při výslechu. Má svoje cíle, má svoje hodnoty a hlavně u ní proběhne nějaký vývoj, čehož si cením. Patří zkrátka mezi takové ty šedé postavy, které mám ráda. Sigrud. I u něj se mi zdály jeho schopnosti trochu přehnané. Nebylo, s čím by si neporadil, koho by nedokázal zabít, žádná mise pro něj nebyla nesplnitelná, většinou ani příliš obtížná. Sice to vzhledem k jeho minulosti, která je dost důležitá, dává smysl, ale i tak mi to místy přišlo trochu moc. Přesto jsem si ho ale oblíbila. Zkusím vysvětlit proč. Sigrud je takřka dokonalý zabiják. A já už jsem se setkala s několika knihami, v nichž byly postavy, které byly dokonalými bojovníky, snad nikdo je nedokázal porazit, jenže jsem absolutně nechápala, jak si je někdo mohl zamilovat. Byli to prostě borci, kteří by přesekli v pase jedním máchnutím meče několik mužů, v souboji na všechny možné způsoby byli neporazitelní. Jenže rozdíl byl v tom, že podstatná část takových postav se buď v ubližování ostatním vyžívala a chovala se krutě, nebo měla přinejmenším s ostatními postavami fakt toxický vztah. Lidi je milovali a já to doteď nechápu. Sigrud takový není. Nechová se k ostatním jako debil, není to rádoby kladná postava, která s potěšením ublíží každému, kdo mu k tomu pomalu ani nedá důvod. Ne. Je to muž, který, i přes to, že si prošel peklem, je pořád skvělým parťákem a dobrým přítelem, který nestojí o to, aby zbytečně umírali nevinní lidé. A když už třeba během nějakého jeho záchvatu zuřivosti někdo nevinný umře, Sigrud z toho opravdu nemá dobrý pocit, naopak. Jen je zkrátka vážně dobrý ve své práci. Mulagheshovou jsem měla ráda už od začátku. Líbí se mi, jak je rázná a s ničím se nemaže, všechno bere s cynickým nadhledem, jak dokáže jednat i v krizových situacích a zůstává silná, i když je jasné, že to, čím si prošla, se neobejde bez následků (ale to už zabíhám do druhého dílu). I Vohannese jsem si oblíbila, možná právě proto, že také on byl rozporuplnou postavou – Kontinentál (jo, ještě jsem se nedostala přes to, že jeden z kontinentů se doslova jmenuje Kontinent, ale to už je spíš detail :D), co studoval v Saypuru. Chce pro Kontinent to nejlepší a dosáhnout toho chce tím, že bude Saypuřanům, kteří jsou stále považováni za nepřátele, dodávat ledek k výrobě střelného prachu, protože na tom vývozu Kontinent může sakra vydělat. Zkrátka chce podobně jako Shara to, co považuje za správné, ale dosahuje toho pro ostatní pochybnými způsoby. Jo a musím vyzdvihnout scénu, kde vlastní Božstvo poslal do prdele. To byl skvělý moment a upřímně, Kolkanovi to patřilo. Když už jsem u těch bohů, líbí se mi, jak byl ten systém zpracovaný, konkrétně tedy to, že Božstva naslouchala svým lidem a plnila to, co si přáli, že lidé skrz ně neslyšeli jejich příkazy, ale své vlastní. Poslední věc, co mi tady úplně nesedla, bylo to množství „zázračných“ původů. Pokud tohle vidí někdo, kdo Město schodů ještě nečetl, navzdory tomu označení, že budu psát spoilery, tak vás varuju, protože tenhle spoiler tam pak vysvětluje celkem důležité věci. Shara je potomek Kaje, slavného zabijáka bohů. Pak se ukáže, že má božskou krev v rodině, je v podstatě příbuzná Olvos a Džukova. Její teta je Požehnaná. Sigurd je následník dreylského trůnu. Jsem upřímně ráda, že se neukázalo, že Mulagheshová je třeba sestřenice Votrova nebo tak něco, to už bych nedávala. Co se týče samotného města, myslím, že mohl být víc využitý ten potenciál schodů, ale celkově se mi nápad se šumem v realitě líbil. No a poslední, co musím vyzdvihnout, je jednak celková provázanost příběhu a všech událostí, které do sebe skvěle zapadají, a jednak zkrátka popis scén. Když pominu ten začátek, kdy jsem se nemohla začíst, ostatní scény byly vážně dobře napsány. Jak jsem řekla, patří sem třeba část, kde Vohannes ze sebe konečně všechno dostane a prostě pošle Kolkana do řitě, ale v paměti mi utkvěla dokonale znepokojivá pasáž s mhvostem, a třeba i samotná bitva v Bulikově a smrt obou Božstev (A upřímně, chudák Džukov. Já tak dlouho doufala, že přežil, a když zjistím, že ano, tak umře:D.) Abych to shrnula, ve Městě schodů se sice našly prvky, které mi úplně neseděly, ale celkově se jedná o kvalitní knihu, kde najdete skvělý humor, originální prvky a postavy, co se nechovají jako idioti, kterým byste chtěli vrazit facku na každé druhé stránce. Už jsem se letmo koukala i na další díly a pevně věřím, že budou přinejmenším stejně dobré jako tento.... celý text

Jiskra v popelu 2016, Sabaa Tahir

V první řadě musím říct, že mě překvapilo, jak vysoké má Jiskra v popelu na databázi hodnocení. Ne že by to byla přímo špatná kniha, to ne. Byla to dobrá průměrná oddychovka na víkend, ale nezanechala ve mně žádné hlubší dojmy, díky kterým bych si ji ještě dlouho pamatovala. Pokusím se to tu trochu rozebrat bez spoilerů i pro ty, kteří by chtěli vědět, do čeho jdou, případné spoilery označím. Začnu postavami. Musím vyzdvihnout, že všichni záporáci měli aspoň jednu slabší chvilku, aspoň jednou tam byla část, kde se ukázalo, že to nejsou jen bezcitní zlomyslní tyrani, ale lidé, kteří mají svá zranitelná místa a kteří dělají chyby, přestože se na tyhle okamžiky muselo čekat celkem dlouho. K hlavní dvojici: Laia mi od začátku nebyla příliš sympatická, přišla mi celkem naivní a nepříliš chytrá. Tak například: Má jít dělat špeha v přestrojení za otrokyni, závisí na tom život její, ale i Darinův. A ona v momentě, kdy přijede na Šerosráz, okamžitě poruší první rozkaz, co dostane. Dál je varována, že nikomu nesmí věřit, ale vyžvaní svoji rodinnou historii prvnímu pohlednému cizinci, se kterým tančí. Laio, prosím, zkus občas zklidnit hormony a zapnout mozek. Líbilo se mi ale, že se na konci knihy přeci jen rozhodla vzít sama věci do svých rukou a jednat. Co však nechápu a přijde mi to jako poměrně nerealistická věc, je to, že Laiu velitelka týrá, často ji bičuje, trestá za sebemenší chybu, do toho si na ni dovolují některé Masky, jednou je dokonce málem znásilněna, ale ona z toho nemá v podstatě žádné trauma? Jednou se zhroutí na kraji pouště, chvíli se snaží schovat svoje jizvy, ale stejně mi přijde, že na to, čím si prošla, je překvapivě v pořádku, jak fyzicky, tak psychicky. Možná by bylo lepší, kdyby autorka trochu ubrala násilí a naopak přidala emocí, přeci jen Laiu ta služba u velitelky musela poznamenat, kór když bylo řečeno, že předchozí otrokyně už po dvou týdnech spáchala sebevraždu, protože to nevydržela. Chápu, že Laiu udržovala při životě naděje, že osvobodí bratra, ale i tak mi zkrátka přišlo, že ji všechno to násilí tolik nepoznamenalo. Elias mi byl sympatičtější, oceňuji, že i přes to, co mu hrozilo za nesouhlas s Impériem, se zkrátka rozhodoval podle toho, co se jemu zdálo správné, a nelitoval toho. Z Heleny mám smíšené pocity. Přestože mi, podobně jako Laia, nebyla sympatická, jako postavu ji autorka zpracovala skvěle – i přes její oddanost Impériu, přes to, jak se dívá na Učence, se zkrátka nedá označit za „špatnou“ nebo „zlou“ postavu. Ne. I ona má své morální zásady, má vlastnosti, které z ní dělají dobrou kamarádku a spolubojovnici, což se vlastně týká i ostatních Eliasových přátel. A přesně takové šedé postavy mám ze spisovatelského hlediska ráda. SPOILER: Jen mi teda přišla hrozně náhodná ta její schopnost uzdravovat zpěvem. Bylo sice řečeno, že podobné schopnosti se mohou projevit po střetnutí s magickou bytostí, ale tohle se tam objevilo jen jednou, respektive dvakrát, a pak už o tom žádná zmínka nepadla. Zajímalo by mě, jestli se v dalších dílech objeví nějaký podobný příklad, protože jestli ne, tak se zdá, že to autorka použila jen proto, že se to zrovna hodilo, a to by byla škoda. Druhou věcí, co mi nesedla, byl ten milostný… čtverec? U Heleny bych to ještě pochopila, znali se s Eliasem dlouho, ale u Keenana mi to přišlo vyloženě zbytečné a akorát to přidalo víc „Líbí se mi… ale ne, neměla bych o něm takhle přemýšlet,“ momentů, což mě upřímně nebavilo. KONEC SPOILERU. Co se týče předvídatelnosti, je tu pár věcí, které jsem uhodla celkem jasně, a vy je určitě uhodnete taky, ale rozhodně se našly zvraty, které mě překvapily. SPOILER: Kupříkladu podezření, že Mazen nebude zrovna kladná postava, se dostavilo prakticky hned, jak se objevil na scéně. Ono totiž poslat vystrašenou nevycvičenou holku, kterou zrovna potkal, do spárů nejnebezpečnější ženy široko daleko, přestože její rukou zemřela už spousta odbojářů a žádný špeh u ní dlouho nevydržel, je tak strašně debilní a nesmyslné rozhodnutí, že zkrátka musí být něco špatně buď s autorkou, nebo s postavou. A kašlu na to, že Laia umí vařit a žehlit, že Mazen znal její rodiče a že by měla „prokázat, co v ní je.“ Hergot, odvaha se neprokazuje tím, že někoho pošleš na smrt. Nakonec jsem tudíž byla ráda, že se nemusím zlobit na autorku, ale přímo na něj, protože se ukázalo, že to udělal schválně. Podobná situace nastala u velitelky, která byla patrně jediná, kdo nezaznamenal, že Laia je špeh, klidně si před ní četla dopisy atd. Takže se mi ulevilo, když jsem zjistila, že o ní přeci jen věděla už od začátku. KONEC SPOILERU.... celý text

Metro 2034 2019, Dmitry Glukhovsky