1. Domů
2. Autoři
3. Raymond Douglas Bradbury
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 32
• Bazar 38
• Životopis
• Citáty 42
• Diskuze 15

Populární knihy

/ všech 32 knih

Nové komentáře u knih Raymond Douglas Bradbury

Ilustrovaný muž

„U Bradburyho povídek nejsou důležité pointy, jako to má třeba A.C.Clarke. U něj je důležitá situace, atmosféra, nebo prostředí, kde se jednotlivé povídky odehrávají. Ty rozebere a podá čtenáři tak, jako bych se jich sám účastnil. A to je umění, které každý neumí.“... celý text
— MaxQ

---

Ilustrovaný muž

„Sbírka vybraných povídek Raye Bradburyho. Klíčovou charakteristikou je zde multižánrovost, mnohovrstevnanost a nadčasovost. Žánrově se příběhy pohybují od prvoplánové sci-fi, přes thriller, po horor, nebo lépe sci-fi horor. Žánrové rozpětí je značné a jen podtrhuje kvalitu Bradburyho spisovatelského mistrovství. Objevují se témata hororová, dystopická, apokalyptická, úvahy z různých oblastí lidského života a civilizace. Sci-fi motiv je často jen rámec příběhu, povrch, hladina, zbytná kulisa. Hlubší vrstvy příběhů nezřídka rozkrývají společenské bolístky a civilizační traumata, poukazují na polarizaci a politizaci vybraných myšlenek. Tato společenskokritická rovina reflektuje dobu vzniku, přesto je však mnohé, často překvapivě snadno, přenositelné do současnosti. Právě zde se nejvíce projevuje výše zmíněná nadčasovost. A vedle tohoto všeho je tu samotný tajemný Ilustrovaný muž, arbitr osudu, pamětník a rozhodce, jednotící prvek, stojící trochu stranou, ale zároveň v centru všeho. Jak to bývá u podobných sbírek obvyklé, kvalita jednotlivých povídek je proměnlivá. Ve sbírce lze nalézt naprosto famózní a dech beroucí kousky – pokud bych měl vybrat za sebe např. „Poutník“, „Dlouhý déšť“, „Lampióny“, „Liška a les“ a „Město“. Jen o stupínek níže pak třeba „Raketa“, „Nultá hodina“ a „Návštěvník“. A i mezi těmi, které jsem zde jmenovitě nevypíchl, stále zbývá množství nezapomenutelných příběhů a originálních motivů. Sbírka je bez debat nadprůměrná, ukazuje průřez tvorbou mistra spisovatele, ikony žánru. Pro fandy sci-fi je to povinnost, ale doporučuji též všem zájemcům o nevšední a neopakovatelné příběhy. Další komentáře u jednotlivých povídek.“... celý text
— thorir

---

Kaleidoskop (70 povídek)

„Klobouk dolů nejen před Bradburym, ale také před tím, kdo tento výbor uspořádal. Bradbury napsal totiž i slabší povídky (Vždycky budeme mít Paříž), ale tohle je skvělá jízda od začátku do konce. Říkám si, takhle umět psát, to by bylo něco, vykouzlit pár slovy čisté štěstí (Strýček Einar) i čistou hrůzu (Chicagská propast). Ano, toto je fantazie, ne legie příšer a kouzelníků, ale konzistentní rozvíjení nenápadné situace k šokujícímu vyústění. I největší podivnosti jsou tady uvěřitelné, snad díky tomu, že Bradbury je při vší své úžasné imaginaci v podstatě realista - ani nejlepší autor sociální prózy by nestvořil tak soucitné a přitom obdivné portréty obyčejných lidí, jako jsou povídky Báječný zmrzlinový oblek nebo Hymnoví sprinteři.“... celý text
— GinoNeutrino

---

---

Tudy přijde něco zlého

„Predvečer sviatku všech svätých. Do mestečka prichádza nocou starý démonický čierny vlak, a priviezol lunapark, atrakcie, stánky, hotdogy, cukrovú vata, šapitó. A temné zlo. Niekto cíti to zlo okamžite, niekto je slepý. Och veď to je také klišé, že? Takých kníh už napísali sedemtisíc. Ale... „Mami.“ Dlouhé ticho. „Umíš si vybavit tátův obličej? Jsem mu podobný?“ „V den, kdy ty odtud odejdeš, on odejde navždy.“ „Kdo prosím tě odchází?“ „Jime, vždyť ty, i když tu ležíš, hrozně rychle utíkáš. Nikdy jsem neviděla nikoho tak se pohybovat i ve spánku. Něco mi slib, Jime. Ať půjdeš kamkoli, vrať se se spoustou dětí. Ať se vyřádí. Ať je jednou můžu rozmazlovat.“ „Nehodlám mít nikdy nic, kvůli čemu bych mohl trpět.“ „To si chceš pořídit sbírku kamenů, Jime? Kdepak, jednou to přijde, i ty musíš trpět.“ „Ne, já nebudu.“ Podíval se na ni. Na obličeji měla stopy dávných ran. Podlitiny kolem očí nikdy nezmizely. „Budeš žít a trpět,“ pronesla do tmy. „Ale až přijde tvůj čas, řekni mi to. Dej mi sbohem. Jinak bych tě možná jít nenechala. Popadla bych tě a nepustila, to by přece bylo hrozné!“ Najednou se zvedla a šla zavřít okno. „Proč chtějí mít kluci okna dokořán?“ „Mají horkou krev.“ „Horká krev.“ Stála opuštěně. „To je pozadí všeho našeho trápení. A neptej se proč.“ Musíte pristúpiť na pravidlá Bradburyho sveta, kde aj trinásťroční chlapci majú hlboké, temné, filozofické zmýšľanie starých mudrcov. Bradburyho paleta farieb je silne lyrická, poetická, bude od Vás vyžadovať sústredenie, čítanie viet znova a znova, aby ste sa uistili, či rozumiete čo sa deje, čo sa pokúša Vám zdeliť. Aspoň ja som to tak musel čítať. Tudy přijde něco zlého nie je klasicky odvyprávaný román. Alegórie, snové obrazy, symbolikou nabité, stále som hlavne spočiatku, kým som si zvykol, mal pocit ako by ma tlmili nejaké nekonkrétne sedatíva a zahmlievali mi vnútorný zrak. Každopádne, preklad toto podivno nezničil a je postrehnuteľné vnímavému čitateľovi. Divná knižka. My scifisti sme si Raya Bradburyho privlastnili a nedáme dopustiť na Marťanskú kroniku, Ilustrovaného muža, ale on je občas niekedy zabehnutý až v magickom realizme. A horor od neho určite nebude nejaký len odskok do toho žánru. Malá technická. Databáze ani čitatelia knihu neradia do nijakej série. Nebudem to meniť ani ja. Ale Something Wicked This Way Comes patrí do takého voľnejšieho cyklu Green Town Stories s Pampeliškovým vínem a Sbohem léto Farewell Summer. Kolotoč se roztočil rychleji, skřípěl, trhal sebou, obíhal pozpátku! Teď se na poslední obhlídku pouti vydal pan Cooger s ohnivě červenými vlasy a očima jako modrý plamen. Pod jejich stromem zůstal stát. Will by byl mohl na něj plivnout. Pak ale orchestrion vydal obzvlášť drsný zvuk hanebné vraždy, po němž se ozvalo vytí psů z veliké dálky, a pan Cooger se na podpatku otočil, rozběhl se a naskočil na pozpátku kroužící svět zvířat, která ocasem napřed, hlavou pozadu opisovala nekonečný kruh k neznámé a nikdy nezjistitelné destinaci. Ručkoval po mosazných tyčích, až dopadl na sedátko, zůstal na něm mlčky sedět – červené ježaté vlasy, růžové tváře, neuvěřitelně pronikavé modré oči – a kroužil zpět, nazpátek, hudba ho vřeštivě doháněla, jako když se nabírá dech. Co je to za hudbu, zamyslel se Will. A jak já vlastně vím, že se to hraje odzadu? Pevně objal větev, pokusil se zachytit hraný nápěv a v duchu si ho zanotovat zpátky na začátek. Ale ty mosazné zvonky a bubínky mu tak bušily na hruď a zrychlovaly tep jeho srdce, až cítil, že se mu puls mění, krev se vrací nepřirozeným náporem v celém těle zpět, takže málem spadl a nedokázal víc než se křečovitě držet a vnímat pohled na pozpátku běžící kolotoč a pana Darka u obslužného mechanismu.“... celý text
— Corso

---

451 stupňů Fahrenheita

„Už je to nějaký pátek, nebo spíš nějaký rok, co jsem 451 stupňů Fahrenheita četl. Před pár dny jsem si ho připomněl tím, že jsem si pustil jeho slavnou filmovou adaptaci z roku 1966. Byl jsem zvědavý, jak jsem knihu tehdy ohodnotil a ejhle: zjistil jsem, že jsem ji pouze označil za přečtenou a pak jsem na hodnocení nějak pozapomněl. Tak se to pokusím alespoň pár větami napravit teď. Vymýšlet nějaké složité a podrobné hodnocení je zbytečné, vzhledem k počtu již zveřejněných komentářů. Asi jen těžko bych vymyslel něco nového. Spousta Bradburyho knih stojí za přečtení a v podstatě je nelze dalším zájemcům nedoporučit, ale za mě osobně patří právě tato kniha v jeho tvorbě k tomu nejlepšímu. V prvé řadě mě fascinuje nadčasovost a stálá aktuálnost myšlenky celého příběhu. Vždyť kolik je jen v současnosti na světě osobností, které jsou schopny ovlivňovat chod dějin a kteří vidí obrovské nebezpečí v šíření, myšlenek a idejí prostřednictvím knih a tištěného slova. Při některých větách v knize mi lehce přebíhal mráz po zádech. Jsme přesvědčeni, že jsme jako lidé dokonalí, ale já si myslím, že je naše bytí stále křehké a jako lidstvo určitě vyhráno nemáme. Asi je to myšlenka děsivá, ale stojím si za ní. Zřejmě ani po stránce literární nemám autorovi co vytknout. Jeho prosté kladení myšlenek protagonisty na papír je vlastně jednoduché, ale výstižné. Vnitřní pochybnosti o nutnosti konání, sebeospravedlňování, manipulace s lidmi, řízená izolace lidí – z textu se jednoduše vynořuje strach. Strach ze sebe, strach z prostředí, strach z okolí, strach z přátel a známých. Bradbury, jako správný spisovatel vědeckofantastické literatury měl určitě v úmyslu napsat dobrou sci-fi, ale trochu se mu to zvrtlo a napsal v podstatě realitu, která se dá v paralelách vsunout do každé doby, která od vzniku knihy v roce 1953 uplynula. Určitě doporučuji. Závěrem jen jednu poznámku. Pokud se chcete podívat raději na filmové ztvárnění, pak zvolte jednoznačně jen to výše zmiňované z roku 1966. Pokud byste sáhli po stejnojmenném filmu z roku 2018, nedozvíte se o podstatě autorovy knihy téměř nic, budete jen svědky další z řady amerických filmových kýčovin poslední doby. Zaujal mě jeden, podle mne vše vystihující komentář na ČSFD od LiVentury. Doufám, že se na mě nebude zlobit za citaci jeho recenze: Ray Bradbury věděl, co píše, tihle filmaři spíš nevědí, co filmují..?!“... celý text
— sakro