Dobrá znamení

Myslela jsem si, že Pratchett asi nebude můj kůň - a není. Zkusila jsem ho kvůli Gaimanovi a především kvůli seriálu, který jsem náhodou shlédla, který se mi velmi trefil do nálady a který mě nadchl animovaným úvodem a obsazením. (Ovšem do druhé série se ze sebezáchovných důvodů nebudu pouštět, je to údajně takové... ehm... progresivistické.) Knihu jsem tedy přelouskala, občas se zasmála, několik nápadů se mi líbilo hodně, no a Crowley je prostě fakt skvělý. Možná jen kvůli jeho vztahu k pokojovým rostlinám přihodím časem hvězdu. Zatím už jednu má, druhou má andělský antikvář a ta třetí je za Čtyři jezdce apokalypsy.

Aneb když Gaiman zmizí v Pratchettově tornádu. Když jsem se pustila do Dobrých znamení, byla jsem připravená na kombinaci dvou autorů, jejichž styly jsou na první pohled úplně jiné. Jenže po pár kapitolách (poslouchala jsem audioknihu) jsem si uvědomila, že vůbec nevím, co z toho psal Gaiman. Celé to působí jako jeden velký, nespoutaný Pratchett. Ten typický styl, který člověk pozná podle toho, že nestíhá sledovat, co se všechno děje, a zároveň se směje, i když si není jistý, čemu přesně. Absurdní logika, která dává smysl jen v tomhle světě, postavy, které se tváří, že chaos je jejich přirozené prostředí, a humor, který je hodně suchý. A já jsem se v tom ztrácela úplně stejně jako v Zeměploše.
A teď k ději, který je stejně šílený jako styl. Na začátku se dozvíme, že Antikrist byl omylem zaměněn v porodnici. Nikdo si toho nevšiml. Démon Crowley a anděl Azirafal, kteří spolu kamarádí, i když by to nikdy nepřiznali, se rozhodnou zabránit apokalypse. Na Zemi se jim totiž líbí. Mají rádi sushi, knihkupectví, rychlá auta a víno. A rozhodně nemají chuť sledovat, jak se svět mění v ohnivou kouli. Jenže Antikrist, který má spustit konec světa, vyrůstá jako úplně normální kluk v anglickém městečku, kde řeší spíš to, jestli může mít psa, než to, že by měl vést armády pekla. Do toho se přimíchají čtyři jezdci apokalypsy (v moderní verzi, samozřejmě), čarodějnice, lovci čarodějnic a proroctví.
Vzhledem k tomu zmatku, který tam od začátku do konce vládl, je to až moc dlouhá kniha. Zeměplochy jsou lepší a Gaimanova samostatná díla taky.

Nějak jsem nepochopila, o čem to vlastně bylo...

V mnoha ohledech jsou Dobrá znamení naprosto typická pratchettovina. Sir Terry tady pokračuje ve svém dlouhodobém literárním zaujetí tím, proč se "člověk chová jako člověk", "děti jako děti" a "lidstvo jako lidstvo". To vše se demonstruje na obrovském množství postav, které do příběhu přijdou, splní svou roli a zase odejdou (kvůli tomu může být kniha hůře čitelná).
A nejvíc ze všeho jsou lidští oba dva hlavní andělští představitelé, kteří jsou s námi už tak dlouho, že to prostě jinak nešlo.

Neil Gaiman tomu za sebe dal svůj charakteristický mytologický nádech a dohromady to všechno funguje skvěle.

Konec je klasicky pratchettovsky chaotický, to už znám a pohoršuje mě to snad? Galileo? Figaro! A kolik máte bradavek?
90%

Nemůžu si pomoct, ale pro mne zklamání... Pratchetta miluju, od Gaimana mě bavilo Nikdykde, nic jiného jsem nedokázal dočíst. Přišlo mi, že zde je jen pár recyklovaných vtipů ze Zeměplochy a jinak těžký průměr. Takový pocit jsem u Pratchettova díla nikdy neměl, a to třeba ty Zeměplochy jsem přečetl všechny & nepatřím k těm, kteří si stěžují na klesající kvalitu, naopak... Ergo ze svého zklamání obviňuji Gaimana a jeho podíl. Lol. Průměr. Čistý průměr.

jako...nekriticky miluji Pratchetta, ale konec světa v jeho, Gaimanově a Adamově podání nebyl úplně můj šálek čaje...docela dlouho jsem se začítala, dokonce na chvilku i knihu odložila a přečetla jiné..
Měla jsem pocit, že tomu chybí lehkost...trochu překombinované, utahané.. dvojice Crowley - Azirafal se mi však docela líbila, a Adamova partička, i sám Adam taky... ba i několik typicky Pratchettovských hlášek a odstavečků mi vykouzlilo úsměv na tváři...a opět oceňuji překladatelovu práci a vynalézavost, taková Pepřenka neměla chybu..
celkově to však nebylo bezhraniční nadšení , spoustu stran jsem četla s pocitem " povinnosti dočíst" a kolísám mezi 3,5-4*

Jakoby Gaiman během svého nejlepšího tvůrčího období napsal knihu s Pratchettem v jeho nejlepším tvůrčím období. Lákavá představa, že? No, tak teď se pěkně proberte ze sna... Vlastně ne, moment, ono to tak opravdu JE!

(SPOILER) Po dlouhých letech jsem se opět dostala k Terrymu Pratchettovi a s nostalgií znovuobjevila jeho poznámky pod čarou, velká písmena, když mluví Smrt a lehký humor. Celkově mi ale na knize vadilo velké množství postav, některé z nich v příběhu byly za mě zbytečné. Hlavní téma knihy Adam a jeho příběh se mi líbil, stejně tak jako dějová linka s knihou proroctví. Strhávám hvězdičku pro velké množství postav a hlavně v první části nepřehlednost děje. Ke konci se sice vše začalo spojovat, přesto některé pasáže se mi zdály v knize zbytečné.

Pokud existují nějaké dokonalé knihy, tak tahle mezi ně patří. Úžasný lék na blbou náladu (a že to zrovna fakt potřebuju). Jedna pecka za druhou.

Jinak můj nehynoucí dík patří překladateli, nejen proto, že je překladatelem vynikajícím, ale hlavně a zejména proto, že se v tomto díle zdržel odporně zlomyslných překladatelkých poznámek.

Ze spojení myšlenkových pochodů Terryho Pratchetta a Neila Gaimana prostě nemohlo vzejít něco nedokonalého. Vždyť i ten konec Světa dokázali podat takovým způsobem, že by se na něj člověk skoro těšil. Díky Janu Kantůrkovi jsem se i já dočkal dokonalé hry se slovy, kterou si jinak užívají jen ti čtenáři, kteří zvládnou číst anglicky psané knihy v originále (ne že bych to nedokázal, ale za rok bych přečetl odhadem asi dvě knihy), takže mé plné spokojenosti nestálo nic v cestě. Svazek samozřejmě vřele doporučuji všem čtenářům, kteří unesou skutečnost, že text tak úplně neodpovídá tomu, co se píše v jedné z nejprodávanějších pohádkových knížek. / Po přečtení knihy jsem se podíval i na seriál a byl jsem z něj nadšený. Tedy pouze do doby, než se Neil Gaiman podílel na scénáři k jeho druhé řadě. Ta byla tak politicky překorektnělá, že obsahovala dokonce i invalidního anděla. Invalidní anděl! Jak chorá musí být mysl, která přijde s něčím takovým? Nebo možná jak moc lační autor takového paskvilu po penězích, když si pro ně vleze bez mýdla do jakékoli pr....?

Co ještě napsat, co tu ještě není? Asi je tu vše, tak jen stručně - jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Nadčasová, odlehčená, vtipná a přitom nutí k zamyšlení.

Na začátku byl seriál ,později ke mě doputovala kniha a nakonec jsem si pustila i audio .To myslím mluví za vše .Jedna z mála knih ,kterou si moc ráda přečtu znova .Oslovil mě humor ,postavy i příběh .

*čteno v angličtině
Good Omens je knížka, na jejíž přečtení už jsem se těšila hrozně dlouho. Seriál jsem si zamilovala a věděla, že tohle bude něco pro mě.
Příběh se vyznačuje především humorem, s kterým je tragicky osud lidstva popsán. Milovala jsem to v seriálu, a stejně tak v knize. Smála jsem se - nebo minimálně usmívala, zatímco se blížil Armageddon.
Celý příběh by se dal popsat jedním slovem: zvláštní. Dějí se věci, které nečekáte, často se spousta věcí zdá náhodná - a v tom spočívá genialita knihy.
Hlavním důvodem, proč jsem si oblíbila uz seriál, byla ústřední dvojice anděla Aziraphalea a démona Crawleyho. Tihle dva jsou na světě už od Počátku a jsou autentičtí, svérázní, zajímavý (a všichni víme že gayové, ačkoli oni sami na to nejspíš nikdy nepřijdou).
Proto mi bylo líto, jak málo prostoru jim bylo v celé knize vlastně poskytnuto. Ano, ze seriálu víme, že hlavních postav je spoustu a že Azi a Crawley v příběhu vlastně až tak zásadní nejsou, ale ve čtyřdílné sérii to zkrátka působí jinak než v téměř 500 stránkové knize.
Což mě přivádí k důvodu, proč byl podle mě seriál lepší (ano, řekla jsem to). Prostředních asi 200 stran je zbytečně dlouhý. Tento úsek se zdál zbytečně natahovaný, humor se někam ztratil a děj začal být nějak nezajímavý. Nevím, jak se to stalo, ale prostě to tak bylo.
Co se naopak povedlo, byl konec. Nejenom, že bylo opět plný humoru a divnosti a všeho toho, co u Good Omens obdivujeme, ale ve výsledku to člověka donutilo přemýšlet nad vážnějšími tématy. Nad lidskostí, nad rozdílem mezi dobrem a zlem, nad tím, jestli se konec světa náhodou neblíží...
Abych to shrnula - seriál byl podle mě o trochu lepší a dynamičtější, i tak ale kniha stojí za to. Oba autoři píší svižně, originálně a zkušeně, stačí se naladit na jejich vlnu a budete surfovat skrz neuvěřitelný příběh plný nečekaných maličkostí. Jen se na to možná netěšte zbytečně moc, abyste nakonec nebyli tak trochu zklamaní.:)

Oba autoři mají svůj svět - panoptikum nejrůznějších bytostí, ve kterých se odráží lidské slabosti, vášně, libůstky, ale také humor, laskavost; plejádu bohů, kteří se od pozemšťanů příliš neliší; smysl pro vylíčení prostředí, v němž si čtenář libuje nad britskými specialitami, ale zároveň je ohromen temnotou, chaosem, pitoreskností; mytologie, která dává smysl. Světy Pratchetta a Gaimana k sobě mají v mnohém blízko a Dobrá znamení jsou opravdu povedená.

Duo Azirafael a Crowly je dynamické, sžíravě vtipné, čtenář jim vysloveně přeje, aby to "spolu" táhli dál. A jestli to navíc nějak dopadne i se světem... tím líp.

Knihu jsem si chtěla přečíst kvůli seriálu, který je skvělý a viděla jsem ho několikrát, humor, stylistika, interakce mezi Azirafalem a Crowlem, to bylo také to nejlepší z celého seriálu, ta jejich dynamika.

V knize se ale tahle dvojice společně nevyskytuje mnohokrát i když kniha má mnoho jiných zajímavých momentů, ten svět je nápaditý, ale seriálová podoba se mi líbila víc. Mě prostě bavil ten bizarní svět vyobrazený v bizarním kabátku, efekty jsou jak kdyby to byla divadelní hra, to je na tom zábavný a hlavně seriál stojí na ústřední dvojici Azirafala a Crowleho, které tvoří hlavní postavy, zatímco v knize tvoří pozadí, které příběh značně ovlivňuje ale...
Bez této knihy bych neměla tenhle skvělý seriál, takže jsem tvůrcům vděčná, seriál je ale pro mě lepší.
Od autorů jsem před touto knihou nic nečetla, ale po této knize jsem to změnila.

Terry Pratchett a Neil Gaiman jsou jedni z mých nejoblíbenějších autorů. Jejich knížky prostě miluju a tahle byla tak skvělá, jak jsem od ní očekávala.
Knížka byla vtipná a taky hluboká. Postavy mě moc bavily a nejvíc ze všech asi Crowley. Děj přeskakoval k různým postavám a na každé bylo něco zapamatovatelného. Čtyři jezdci apokalypsy mě zaujali hned po pár stránkách. Jejich “nástup na scénu” byl prostě perfektní.
Kniha je plná skvělých momentů, silných prohlášení k zamyšlení ale taky plná vtipných pasáží, kdy se člověk od srdce zasměje. Věřím, že jsem spoustu narážek nepochopila, protože u Pratchetta to tak prostě bývá (nebo aspoň já to tam mám).
Plné hodnocení ale dát nemůžu, protože jsou prostě lepší knihy, které jsem četla od obou autorů. Přesto tuhle fakt doporučuji!
Ještě musím zmínit naprosto úžasné ilustrace, které v tomhle vydání jsou.

Neviděla jsem seriál, takže ten hype kolem toho mě minul, a Gaimana ani Pratchetta jsem taky nikdy zvlášť nehltala.

Je vidět, že příběh měli autoři promyšlený, zdánlivě je to řada bizarních příhod a random eventů, které se kupí na sebe, aby do sebe na konci zapadly v obrazu… vyššího záměru. Jenže místy se to táhne jako žvýkačka na rozpáleném chodníku, do které jste omylem šlápli teniskou
Docela dlouho mi trvalo se začíst.

Pořádně se to rozjede až začátkem Apokalypsy.

Je tam moc postav, není zase tak těžké se v nich vyznat, ale je to úmorné (a třeba takoví Jezdci nebyli podle mě dost využití, zrovna oni měli potenciál k tomu být extrémně vtipní a „temní“, místo toho dělali křoví různým lidským individuím). Vzhledem k obrovské popularitě seriálového Aziraphala a Crowleyho jsem čekala, že spolu budou v knize interagovat mnohem více… no, a oni se tam potkají všehovšudy třikrát (?).

Humoru jsem taky čekala víc, je takový suchopárný, občas jsou tam nějaké vtipné a trefné poznámky a popkulturní narážky, ale spíš jen tak lehce pousmějete, spousta z toho je navíc mířená anglické reálie a občasné kopnutí do Amíků.

Konec pěkný, Nebe a Peklo si fakt neměli co vyčítat. (: Ale odvařená z toho teda nejsem.

(SPOILER) Spojení Pratchetta a Gaimana dopadlo přesně tak, jak by člověk čekal. Prostě skvěle. A upřímně, kdo by si nezamiloval Azirafala s Crowleym? Díky jejich spolupráci je doslova zachráněn svět. A ten za záchranu opravdu stojí. Ne tak úplně kvůli lidem, ale spíš kvůli klasické hudbě, starým knihám, dobrému vínu a jednomu Bentley.
Jízda začíná hned na začátku výměnou/záměnou, pokračuje přes Crowleyho kytky, teambuildingové centrum v bývalém satanistickém klášteře — a pak je tu samozřejmě Pes. Biblickou apokalypsu tu navíc doprovází solidní dávka konspiračních teorií. A to je fajn.

Pokud jste fanouškem autorů a knihu jste ještě nečetli, rozhodně neváhejte. Nejde o dílo, které vám změní život, ale je to příjemná zábava. Doporučuji jak knihu, tak audioknihu i seriál.

Nadhera!!
Tyto dva skvele autory objevuji az na stara kolena (mea culpa!) a uzivam si to. Jakozto ateista nesmirne ocenuji onu teologickou polemiku, ktera, pronasena detskymi usty Adama Younga, je proste bozi :)
Take pan Kanturek odvedl vynikajici praci na prekladu - je lehky, zabavny, ctivy, opatren poznamkami prekladatele zcela v duchu autorskeho stylu :) Mel bych asi jen dve drobne zoologicke poznamky. Gerbil je piskomil. Splest si ho s tarbikem je sice pochopitelne, ale jak kazdy milovnik domacich mazlicku vi, tarbik je pro chovatele o dost vyssi level, takze Warlock k jedenactym narozeninam urcite dostal piskomila.
Druha poznamka se tyka Shutzi - v ceskem prekladu je to fenka a jmeno by tomu nasvedcovalo. V originale je pohlavi nejasne, ale Shutzi na konci sveho vystupu zvedne nozku u stromu... To fenky delaji dost vzacne, to delaji hodne dominantni fenky a takova dominantni fenka by se nenechala obtezovat Psem v trave a pan R. P. Tyler by ji nemusel hajit. Mozna je Shutzi pejsek? Nebo je to fenka, ale autori psimu/fencimu vymesovani nevenovali prilis velkou pozornost? ;)
Kazdopadne tyto moje hnidopisske poznamky absolutne nesnizuji kvalitu knihy ani prekladu - pribeh jsem si uzival, knihu jsem cetl a poslouchal zaroven a oboji bylo paradni...
dekuji!!