Martin Rousek

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1993

Populární knihy

Dvojí mysl
Dvojí mysl
Síla hlasu
Síla hlasu
Stíny mezi námi
Stíny mezi námi

Nové komentáře u autorových knih

Dvojí mysl Dvojí mysl

„Spoiler v textu označen, takže v klidu můžete číst. Musím přiznat, že poprvé ve svém životě dávám hodnocení "odpad". A jak vlastně začít tuhle recenzi? Vždycky, doopravdy vždycky se snažím na knize, co se mi nelíbila vyzdvihnout něco hezkého či co mě zaujalo, něco s čím se dá pracovat do budoucna nebo zajímavou myšlenku. Jenže já fakt nic nemám, ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak nic nemohu najít. Jediné pozitivum této knihy vidím v tom, že měla jen 232 stran, takže čtenáři nemuseli trpět déle. Ráda bych tu vyjádřila veškeré své myšlenky, které mě napadaly v průběhu čtení a po dočtení, ale myslím, že taková recenze by vydala možná i na více stran než samotná kniha. Tak to zkusím stručně! 1) Žánrové zařazení Jakožto poměry milovník thrilleru a odpůrce hororů jsem měla trochu obavy, aby nebyla kniha až moc strašidelná, nakonec se ukázalo, že mě strašila naprosto jiným způsobem! Thriller od této knihy doopravdy nečekejte, spíš by se to dalo nazvat jako výsměch thrillerům všeobecně. Autor nedrží správnou gradaci a případnou strašidelnost příběhu, protože do vážných situaci vnáší rádoby vtipné poznámky a myšlenky o ředkvičkách. 2) Styl psaní Myslím, že kdo četl knihy od autora, tak ví na co narážím. Plechoví oři, žlutá hřejivá koule a tma s nádechem černé barvy a podobné vyrazy naleznete v knize s pravidelností. Přesně si dovedu představit, jak slečna ve 22 používá přesně tyto synonyma. Ano, ano, chápu, ve škole nám říkali, že opakovat stejná slova se nemá, ale někdy se tomu dá vyhnout a nemusím zacházet do extrémních synonym. Pokud znáte seriál Přátelé, vybavíte si scénu, kdy Joy použije Tezaurus. 3) Postavy Naprosto nezajímavé, nezaživné a hlavně vám vůbec nepřirostou k srdci. Většina z postav se chová jako dítě z mateřské školky. Lilly jako hlavní hrdinka je naprosto strašná, nejen že se o postavě nic nedozvíte, ale když už něco víte, tak autor to na následující stránce úplně převrátí a jste úplně ztraceni. Lilly je pitomá, povrchní, arogantní (s prominutím) p**a, která mysli jen na sebe a dělá ze sebe chudinku a její kamarádská pomoc je tak veliká jako zrno písku. Jo a zapomněla jsem dodat, že nejvíce jo záleží na počtu liku na fotce. Představte si tu hrůzu, že se číslo nepohlo a pak tu úlevu, když ji napadlo aktualizovat stránku. Upřímně řečeno řekla bych, že autor ví o ženách naprosto kulové a možná by mohl příště se pokusit poznat myšlení slečen a ne nás urážet tímto veledílem. 4) Děj Ten se asi ztratil v mezi prostoru.. Protože v knize se v podstatě nic neděje, Lilly si chodí na kafíčka, do bazénu, brečí nad svým ubohým životem a přemýšlí o revoluci ředkviček. Hlavní vyvrcholení se sice odehrává na posledních 10 stranách, ale vy to všechno víte od začátku, takže vás to vlastně vůbec nepřekvapí a nešokuje. A pokud bychom se v tom měli nimrat, tak MOŽNÝ SPOILER - Jak je možné, že si Lilly nevšimla, že druhé kafe nezmizí? Nebo kafe zmizelo? Ale potom jak? A takových nelogičností je tam kupa. KONEC MOŽNÉHO SPOILERU Nelogičnost hledejte i v tom, co postavy mohou a nemohou dělat, čímž mířím na Desmonda. A mohla bych pokračovat... 5) Závěr Mohla bych se tu rozepisovat dál a dál, ale myslím, že už jste si nějaký obrázek vytvořili. Případně doporučuji mrknout na všechny další hodnocení tady s označením odpad a s většinou z nich se ztotožnuji. A když už jsme u toho, tak nechápu, jak je možné, že autor nasbíral tolik pětihvězdičkových hodnocení a osobně mi to přijde až trochu podezřelé. Knihu nedoporučuji, bylo to pro mě naprosté utrpení, většinu knihy jsem si chtěla vypíchnout oči a pak pro jistotu ještě skočit z třetího patra na beton. 0/5“... celý text
— Áža707

Dvojí mysl Dvojí mysl

„Ani nevím, jak začít, respektive o čem vůbec stojí za to psát. Děj byl přinejlepším mizerný, pokud vůbec nějaký. Dočtete se o tom, jak Lilly chodí od kavárny ke kavárně (a pokaždé řeší, kolik přesně tam bude lidí, hlavně aby si sedla!), o přesčasech v práci, o tom, jak si jde zaplavat, jaké má drama s přítelem. A pak dostanete pár rádoby hororových scén, které jsou děsivé spíš tím, že něco takového přešlo přes editora. Hlavní záhadu jsem celkem přesně odhadla na straně 35, a jediné plottwisty, které mě jakkoliv překvapily, byly ty, co absolutně nedávaly smysl. Postavy se dají shrnout asi tak, že kdyby místo nich autor dosadil mluvící cihly, tak to dopadne líp (třeba by aspoň byly trochu konzistentní). Lilly je kapitola sama o sobě. Ostatní recenze už ji popsaly snad dostatečně, ale vážně nečekejte nic víc než strašně pitomou, do sebe zahleděnou infantilní slečnu, jejíž jediné charakterové rysy jsou ty, o kterých vám sama řekne (ale už se podle nich nechová). Třeba nemá ráda, když je nemocná. Takový úžasný věci se o ní dozvíte. Ale víte co, fajn, špatných postav už jsem viděla fůru, slabých zápletek taky. Co je ale naprosto neodpustitelný je autorův jazyk a styl. On totiž vůbec neví, která slova k sobě pasují, a která ne. Tipovala bych, že si někde přečetl, že se slova za žádnou cenu nesmí opakovat, načež vytáhl slovník synonym a nasázel tam vždycky ta nejpodivnější z nich. Pokud mu došla synonyma, začal slova kombinovat do naprosto katastrofálních spojení jako sklenění pacholci (prosklené dveře), vojenské šiky oslnivých bojovníků (sluneční paprsky), zlevněné červené koule (ředkvičky) nebo tma s nádechem černé barvy (smrt, pravděpodobně ta moje). Auta nejsou auta, ale kovová monstra, plechové kočáry nebo motoroví oři. Postavy neběhají, postavy rozkmitávají svoje nožky, což, ironicky, použil v knize přinejmenším třikrát. Jednoduchým popisům se autor vyhýbá jako čert kříži a všechno říká snad tím nejkomplikovanějším možným způsobem. Skutečně nevíte, co je možné, dokud si tohle nepřečtete. Částečně kvůli té otřesné volbě slov Rousek absolutně nezvládá pracovat s atmosférou, tónem ani emocemi, což je u psychologického thrilleru poněkud problém. Lilly velmi rapidně lítá napříč celým emočním spektrem, ale její tón zůstává pořád naprosto stejný. Je docela neuvěřitelný, že na 230 stranách textu z první osoby jsem ani jednou neměla pocit, že Lilly něco skutečně cítí, a to ani když doslova tančí bláznivé šťastné tanečky, vřeští strachem nebo brečí a srdceryvně se lituje. Nepomáhá tomu, že autor většinu emocí vyjadřuje naprosto neúměrně situaci nebo věkové kategorii postav, a navíc nesnesitelně do extrému (hahahaaaa všechno je TAK STRAŠNĚ VTIPNÝ, a mezitím čtenář tiše umírá). Největší problém ale vidím v tom, že text klade důraz na úplně náhodné věci (to samé Lilly samotná). Jistě, pět stránek čteme o honičce skrz liduprázdné kanceláře, kde Lilly jde o holý život. Jenže o chvíli později strávíme šest stránek nad tím, jak Lilly uvidí přede dveřmi do bytu svého ex a nesmírně dramaticky řeší se svojí sousedkou, jak se ho zbavit. Jindy na nás vyskočí celý odstavec o tom, jak Lilly šlápne do psí hromádky a bojí se, že jí v tramvaji bude smrdět bota tak, že jí začnou říkat fekálová lady nebo rozverný kakanec. (Fňuk.) Nebo Lilly přeruší napjatý útěk skrz supermarket tím, že řeší, jak by vypadal svět, kterému vládnou ředkvičky ve slevě. Nic z knihy pak nejde brát ani za mák vážně, protože ten text jako by si neustále dělal srandu sám ze sebe. Musím přiznat je to vtipný. Hodně. Ale tím způsobem, jakým můžou být vtipný Úlovky z Wattpadu. To, že si autor pravděpodobně nepřečetl vůbec nic o nějaké základní psychologii, už asi nikoho nepřekvapí. Panický záchvat je tady popsaný jako letargie (která je za dvě sekundy vyřešena objetím od kamarádky, a Lilly má o hodinku později zase naprosto skvělý den!), Lillyina špatná nálada je okamžitě deprese, ale zároveň jsou v knize psychické problémy a psychiatrická péče parádně stigmatizovány. Moc fajn! Nelogičnosti v ději a chování postav, rozlítanou konzistenci, naprosto příšerné dialogy a spoustu dalších věcí už radši nechávám stranou, protože na to nemám nervy. Závěrem - nedokážu si představit, co autor musel udělat, aby tohle někdo vydal. Počet pětihvězdičkových recenzí, co tohle nasbíralo, je za mě naprosto neuvěřitelný. Četla jsem toho hodně, četla jsem knížky, které vypadaly, že se editorovi vyhnuly širokým obloukem, a můžou být rády, že je má jedno nebo dvě knihkupectví někde ve sklepě na skladě. Ale číst Dvojí mysl bylo jako bych v nejhlubším patře suterénu omylem šlápla na zapomenuté padací dveře a skončila v hluboké díře, ve které bydlí dva švábi a jeden oškubaný papoušek, co se nazpaměť naučil slovník a ukradl někomu diktafon.“... celý text
— killedbyBS

Dvojí mysl Dvojí mysl

„Obvykle u knížek, které mě opravdu vyvedou z míry, netuším, jak začít recenzi, tady ale vím naprosto jistě: Pro Dvojí mysl je v pekle vyhrazený samostatný kruh. Hned vám vysvětlím, proč. BEZ SPOILERŮ: Už anotace zní jako něco, co byste našli na Wattpadu. Jenže i tam byste našli hromadu lépe napsaných příběhů, než je tento. Scény, které mají být děsivé, jsou směšné, a ty, u nichž se máte zasmát, ve vás akorát vyvolají chuť skočit do zdi. Dám vám menší přátelskou radu: pokud chcete napsat horor nebo thriller, nedělejte si v důležitých okamžicích z hlavní postavy legraci. Nepopisujte, jak se komicky rozplácne na zemi, zatímco bloudí v temné budově, a proboha, nenechte ji přemýšlet o ředkvičkové revoluci, když ji nahání vrah. Naprosto tím podkopete napětí a nikdo to nebude brát vážně. Nemáte zač. Kromě toho autor popisuje scény, kde postava loví v bazénu brýle nebo se plíží kolem expřítele mnohem akčněji a detailněji, než scény, u kterých je to potřeba. K postavám: Ty jsou údajně dospělé, ale chovají se jako děti ve školce. Dospělý muž v práci nahlas křičí ,,Hurá, hurá!" zatímco jeho kolegyně volá dokola ,,Sushi, sushi, sushi!" a třetí se tomu hihňá. Na všechno reagují naprosto přemrštěně, brečí smíchy nad vtipy, nad kterými byste se maximálně pousmáli a ani za nic nevěřím, že je někomu mentálně víc jak deset let. Co se týče Lilly, hlavní postavy, nedokážu si představit, komu by mohla být sympatická. Mám pocit, že autor se buď záměrně vysmívá všem čtenářkám, nebo má naprosto zkreslenou představu o tom, jak ženy uvažují (a mimochodem, puberta ženám opravdu nekončí ve dvaadvaceti letech). Lilly je povrchní hloupá husa, která vám nezapomene připomenout, že je opravdu blond, je štíhlá, má výstavní kukuč a zadnici a muži se za ní točí. Taky si myslí, že je mentálně vyspělá, což je jediný dobrý vtip, který jsem v celé knize našla. Panikaří víc nad tím, že její fotka má málo liků, než když jí jde o život. Nepřeháním, takhle reaguje na nebezpečí: ,,Usoudila jsem, že mi chce setnout hlavu a raději jsem se víc nepřibližovala." Cítíte v tom ty emoce? Já taky ne. Jinak je velmi háklivá na svůj vzhled a soudí podle něj i ostatní, přece by vedle sebe nenechala sedět nějakého vandráka, jak sama řekla. S oblibou hodnotí náhrobky a přirovnává je k dekoracím, porovnává, kdo ze zemřelých byl jak oblíbený a radši by zemřela, než aby obětovala kabát. Taky počítejte s tím, že na konci knížky budete bez problémů schopní sestavit její kompletní jídelníček, protože autor se zřejmě vyžívá v popisech toho, jak Lilly jí a jako správná mladá slečna si to jídlo dokumentuje prostřednictvím mobilu a hází to na sociální sítě, a obírá tím sám sebe o prostor pro důležité a děsivé scény a čtenáře o mozkové buňky. To by asi stačilo. Tolik k postavám, nenajdete tam žádnou, který by měla větší hloubku než louže na chodníku. Víc se rozepíšu u komentáře se spoilery. Tam se dostanu i ke konkrétním nelogičnostem, ale teď přejdeme k mému oblíbenému bodu: sloh a slovní obraty. Při čtení prologu jsem si všimla, že autor se celkem elegantně zvládá vyhýbat opakování slov. Máme tu hosty, návštěvníky, strávníky, nedočkavce. Dobrá práce! Škoda, že to nevydrželo do první kapitoly. Pak to totiž všechno začalo jít z kopce a nezastavilo se to do konce knihy. Všechny postavy něčím disponují, téměř v každé kapitole něco zeje prázdnotou, všechno rapidně klesá nebo roste a nesmím zapomenout na slovo choť. Zato pro auta tu máme spoustu nových výrazů, jako třeba plechové kočáry, burácivé motorové oře, plechová monstra a opancéřované ďábly. Tři odstavce o tom, jak Lilly šlápne do psího exkrementu, autor napsal nejspíš jen proto, aby předvedl světu geniální obraty jako fekálová lady nebo rozverný kakanec. Vrchol komedie, Goldoni se v hrobě popadá za břicho. A to nemluvím o té hromadě nesmyslných vět: ,,Nadýchaný bochánek se zaklepal a ulétl pryč." To Lilly mluví o mraku. Odkdy se mraky klepou? ,,Kýžené pročištění vzduchu se nekonalo." ,,Volby byly na krku." ,,Venku nepřetržitě operovala tma." ,,Rozkmitala jsem své malinké nožičky." Tady se Lilly prosím pěkně rozběhla. ,,Pompézní vchod působil svěžím dojmem." Jak si mám představit svěží vchod? Je čistý? Je bílý? Voní jako toaletní papír z reklamy? Netuším. ,,Moje nálada rapidně rostla směrem vzhůru." To směrem vzhůru je tu úplně zbytečně, nálada asi neporoste do strany. Jenom ta moje začala během čtení vytvářet mandaly. ,,Ta dřevěná kráska mě každý večer nápadně vábila." S Rouskovými větami bez kontextu byste mohli hrát hru Uhodni objekt. Tady mluví o posteli. ,,Nechutnost a nevole se mnou doslova cloumaly." Když už, tak znechucení, ne nechutnost. Co je sakra limitní zážitek? Slova jako skvělá, mimořádná, jedinečná, nejsou superlativy, to by spisovatel mohl vědět. ,,Zoufale jsem zalapala po atomech kyslíku." Prosím, ať se autor raději nepokouší popisovat panické záchvaty. Odmítám uvěřit tomu, že tuhle knihu viděl korektor, beta čtenář nebo někdo jiný, kdo by měl být zodpovědný za její konečnou podobu, protože není možné, aby nechal projít tolik hrůzností. Nemluvě o chybějících písmenech, mezerách navíc, náklonnosti s jedním n, špatnému ji/jí, v tom napsaném zvlášť tam, kde má být dohromady a o výrazu ,,jedny velké vrata." Au. Kromě toho zjistíme, že když Lilly někoho přechytračí, nedokázala ho převézt, ale převést. Asi na metry krychlové. Aby toho nebylo málo, věty jako: ,,Opravdu jsem se bála! To by ale byla ostuda! To bych rozhodně nepřežila!" na mě působily tak ironicky, že jsem začala přemýšlet, jestli vlastně celá kniha není parodie. Pak bych názor možná přehodnotila. A pokud si myslíte, že to všechno zachrání napínavý příběh, jste vedle. Zápletku nejspíš uhodnete kolem strany 35 a zbytek knihy budete, jak už jsem řekla, číst o tom, jak Lilly jí, randí, obdivuje svůj vzhled a svým humorem na úrovni třetí třídy dostává své přátele a kolegy do kolen. Epilog bych nepopsala jako třešničku na dortu, spíš jako svíčku na hranici polité benzínem.“... celý text
— NaturalKiller_c

Dvojí mysl Dvojí mysl

„SPOILERY: Vrátím se k postavám. Jak jsem řekla, Lilly je sice krásná jako hvězda jasná, zato blbá jak tágo. Když ji po ulici vláčí vrah, napadne ji, že by si mohla svléknout kabát a muži vyklouznout. Tenhle nápad si rozmyslí, protože ten kabát má příliš v lásce. Proto radši tomu chlapovi dupne na nohu a vběhne na červenou do vozovky, kde na ni všichni troubí, málem ji přejede auto a ona se diví, co to s těmi řidiči je. Taky tvrdí, že pořád využívá GPS, protože má talent se všude ztratit, ale když se opravdu ztratí, tak ji samozřejmě nenapadne ji použít. V jednu chvíli prohlašuje, že psaní článků ji baví víc než papírování (je to novinářka), o pár stránek dál řekne přesný opak. Za to, že má noční můry a vidiny, samozřejmě může její bratr Desmond, protože měl bouračku, kterou to všechno začalo. Takže je to samozřejmě jeho vina, on zničil Lilly psychiku a chudinka teď zůstala na všechno sama. Nikdo jí nepomáhá, nikdo se o ni nezajímá, všichni jsou zlí a nechají ji, aby se zachránila sama. Asi takhle nějak Lilly přemýšlí. Taky se na sto metrů od ní nesmí vyskytovat žádný bezdomovec nebo tlustý člověk ve volnějším oblečení, jinak to v její hlavě odstartuje nekonečný monolog plný znechucení a pohrdání. Myslí si, že je chytrá, ale dokáže ze sebe jenom sypat moudra typu ,,Zdraví máme jen jedno, lepší pozdě než nikdy, hlavně zůstat sama sebou, nesmím ztrácet naději, dokud jí ještě špetka zbývá." Věří tomu, že když je člověk v pubertě a cloumají s ním hormony, lépe ponese ztrátu rodičů. V průběhu se seznámí s mladíkem Aaronem a přeskočí mezi nimi jiskra. Jenže ouha, Lillyin bývalý přítel Luke to nenese dobře, začne se o ni hádat (a používá při tom argumenty typu Já s ní chodil první!) a celá hádka vyústí rvačkou. Aaron teda řekne Lilly, že by si napřed měla vyřešit minulost a ona ho odsoudí jako zbabělce. Pak fňuká, že zatímco jí jde o život, srágora Aaron si sedí doma. A to říká někdo, kdo se plíží za zády expřítele a volá na pomoc sousedku, jen aby s ním nemusela mluvit. Mimochodem, dovolte mi podotknout, že Aaron o jejích nočních můrách a halucinacích vůbec nevěděl... Zkrátka jsem se během čtení přistihla, že si přeju, aby ji už vrah konečně odkrouhnul. Lucy, Lillyina sousedka. U té jsem myslela, že mi ji autor nestihne znechutit, ale dokázal to. Lucy je fajn kamarádka, ale nemám ji ráda. Když podvede přítele, chvíli brečí a má depky, pak si najednou uvědomí, že ho nemiluje a radši se s ním rozejde, a už se zase směje. Říkám, v téhle knize není jediná sympatická ženská postava. Zatím vede paní na recepci u bazénu a kouzelná kmotřička víla, která ke konci příběhu předá Lilly vizitku s motivačním citátem, zmizí a už se neobjeví. Desmond. Ten je v pohodě. Jo, fakt je v pohodě. A to je tak všechno, co vám o něm můžu říct. Vypadá to, že má sestru rád, snaží se ji chránit, dokonce se snaží přijít i na nějaké řešení, když zjistí, že Lilly má halucinace. Chce ji přesvědčit, aby se nerýpala v minulosti, protože ví, že jí to neprospívá. Není to nijak promyšlená postava, ale aspoň je snesitelný. Aaron, Lillyin nápadník, byl v pohodě, bohužel ho Lilly odsoudila jako zbabělce, protože po ní chtěl, aby se chovala rozumně. V příběhu je celkem zbytečný, jenom zabírá prostor a prodlužuje tak čtenářovo utrpení. Luke, Lillyin přítel. Reaguje podobně přehnaně jako Lilly, asi vím, proč se dali dohromady. V jednu chvíli ji sleduje, pere se o ni a chová se tak majetnicky, že Lilly uvažuje o soudním zákazu přiblížení, o pár kapitol později jí ale vyznává lásku (poté, co ji zase sledoval), snaží se jí pomoct, tvrdí, že se změnil a vůbec ho Lilly najednou vidí jako hrdinu. A pak díkybohu umře. Tolik k postavám, jedeme dál. Přichází nelogičnosti.“... celý text
— NaturalKiller_c

Dvojí mysl Dvojí mysl

„Lilly má v jednu chvíli pořezané ruce a na nich obvazy a fňuká, že vypadají jako pěst na oko a neví, jestli s nimi vůbec bude moct pracovat (jak jsem řekla, je to novinářka a má za úkol psát na počítači články). O chvíli později si těma rukama myje vlasy a vůbec jí to nevadí. Jednou z mých oblíbených scén je ta, kde Lilly vypadne z okna. Zrovna drží v ruce smeták, když vtom ji do zad udeří okenní tabule a naše hrdinka vypadne ven. Zachytí se na mokrém parapetu, na kterém několik minut visí za dva prsty na každé ruce a pak vyleze zpátky. Co to je? Kam zmizel ten smeták? Jak může někdo vypadnout z okna po hlavě a zachytit se parapetu nad sebou? Jak může viset tak dlouho za dva prsty na každé ruce a pak najednou sebrat sílu a vyškrábat se zpátky? Nechápu, nerozumím, v tu chvíli jsem měla chuť jít taky vypadnout z okna. O kapitolu dál hledá Lilly Desmonda v obchodě. Ten se před ní schovává, ale Lilly mu zavolá a jeho prozradí vyzvánění. Zavolá mu celkem třikrát, myslím. Že by si ten mobil mezitím ztlumil? Ne. Pak z toho obchodu utečou před vrahem. A co udělají? Že by nasedli na první tramvaj domů nebo někam do háje, kde je nenajde? Ne. Zastaví se přímo vedle toho obchodu a začnou si povídat. Hádejte, kdo je tam najde:). Lilly a Desmond se schovají před vrahem v opuštěné továrně. Ghaar, ten vrah, ale Lilly najde a společně propadnou podlahou do patra pod nimi, za nimi spadne nábytek z té místnosti, ale jim se skoro nic nestane. Ghaar vyvázne bez škrábnutí, Lilly je chvilku v bezvědomí, ale nakonec má prý jenom sedřenou kůži na noze a nemůže běhat. Na tuhle scénu navazuje další, ve které se objeví Luke. Jak Lilly v té opuštěné továrně našel? Prý na ni dával pozor. To by mě zajímalo, jestli ji stalkoval už v tom obchodě. Lilly zatím poslouchá jeho vyznání lásky a normálně si s ním povídá. Pak klidně konstatuje, že někde v sutinách leží i Ghaar, ale že to je jedno. To je jedno? To je jedno?? Víte, jak moc je to jedno? Tak moc, že ten vrah, před kterým před chvílí zdrhala o život a který ji najednou vůbec nezajímá, potichu vstane a probodne Luka nožem. Takhle moc je to jedno. Takhle moc je v pohodě, že kousek od vás leží ozbrojený muž, který vám jde po krku. Gratuluju, Lilly. Ghaar potom nechá Lilly pokecat si s Lukem, místo aby ji poslal rovnou za ním. Lilly se potom zvedne, a přestože doteď nemohla chodit a nebude moct ani za chvilku, najednou se rozeběhne přímo proti Ghaarovi. Ach jo. Taky je v jednu chvíli vystrašená, v duchu prosí o pomoc a loučí se se životem a o řádek dál je na Ghaara drzá a utahuje si z něj. O kousek dál se dozvídáme, že Desmond, který je většinu knihy mrtvý, akorát mu trvalo si uvědomit, že je duch, se nemůže dotýkat věcí a lidí. Akorát že jsme ho napříč celou knihou viděli jíst, pít a objímat se s Lilly. Hm. Ghaar potom najednou přejde z módu ,,Nemáš právo nic vědět, máš jenom právo zemřít," do ,,Zasloužíš si znát celý příběh," protože autorovi se to zrovna hodí. Pak jde teda konečně na věc, chce Lilly zabít, ale Desmond, který byl ještě před chvílí tak slabý, že začal blednout a sotva vyhodil do vzduchu hrst hlíny, mu zadrží ruku a probodne Ghaara vlastním nožem. A Lilly se na to zaujatě kouká jako, cituji, na ,,show." A zapomněla jsem zmínit jednu věc. Lilly po příchodu do továrny zavolala policii. Ta přijede samozřejmě až když je po všem a tvrdí, že přijeli necelých pět minut poté, co Lilly zavolala. Ani omylem. Lilly se mezitím stihla schovat, nechat se najít, propadnout podlahou, být v bezvědomí, popovídat si s Lukem, popovídat si s umírajícím Lukem, poprat se s Ghaarem, pokecat si s Desmondem, vyslechnout si Ghaarův smutný příběh a pozorovat souboj mezi Ghaarem a bratrem. Samotný vrahův monolog by trval těch pět minut, tak ať se mi autor nesnaží nalhat, že Lilly jen zkresleně vnímala čas. No a na konci zjistíme, že hrdina Luke na sebe vzal Desmondovu smrt a ten se mohl vrátit mezi živé, protože přece bychom v hororu neudělali něco tak odvážného jako je zabití kladné postavy. Taky by mě zajímalo, jak Desmond hodlá vysvětlit, kde se flákal celých pět týdnů po té jeho bouračce. Takže na závěr: Jedná se o horor? Stoprocentně. Hrůzné obraty a nelogičnosti mě budou v nočních můrách strašit ještě dlouho. Ale pokud opravdu hledáte kvalitní četbu, u které se budete bát něčeho jiného, než hlouposti hlavní postavy, zkuste třeba Stephena Kinga, tady se nedočkáte. Tahle knížka prostě nemá dno, u kterého byste si mohli říct: Dobrý, horší už to být nemůže. Může. A bude. Moje výsledné hodnocení je jasné.“... celý text
— NaturalKiller_c

Přejít na knížky autora