IvetaZ komentáře u knih
Tak tenhle příběh mě bavil ze všech přečtených knih Mornštajnové nejvíc, ani nevím přesně čím to bylo. Tři generace a s nimi související životní trable, komplikované vztahy partnerské i rodinné. Prostě výborný!
Moje první Agatha a jsem nadšená, to jste přece nikdo nemohl tušit předem! Absolutně nechápu, kam na ty zápletky autorka chodila a jak byla plodná v tom psaní! Určitě si časem najdu něco dalšího :-)
Nejlepší básnická sbírka pro ty, kteří poezii neholdují stejně jako já a pokaždé mě šokuje, jak kruté mají často básně konec. Nejradši mám Vodníka, Vrbu a Svatební košili. Kdysi přečteno, a rozhodně ne naposledy, i poslechnuto jako audiokniha.
Nejvíc děsivé je na tom ta autorova přesná vize a detailní popis tak šíleného světa, jehož prioritou je zničit charakter individua tak podle, že jediná cesta z bolesti je přát si, aby tu bolest za mě převzal milovaný člověk. Nesnesitelná krutost bytí tohle!
S opatrností po zkušenostech s bestsellery a silně opěvovanými knihami jsem si Šikmý kostel zarezervovala v knihovně a čekala až na mě přijde řada. Hned první strany mě navnadily na pro mě zcela nové trpké příběhy ze života obyčejných lidí v pohraničí. Ženy - silné, znavené prací doma i ve službě, které zažily nejeden životní pád, a muži - tvrdí, špinaví a splachující uhelný prach i pachuť války žitnou, si získali můj soucit a obdiv. Česko-polský konflikt byl pro mě naprostou novinkou a za vysvětlení jsem velmi vděčná. Kniha se mi velmi líbila jako už delší čas žádná jiná a na pokračování si určitě najdu čas.
P.S. Musím dodat, že je to psáno naprosto dokonalým jazykem obohaceným o nářečí, slang... No jako bych místy četla knihu napsanou před 70 lety. Žádná jednoduchá moderní čeština s opakujícími se plevely. To vám byla lahoda to číst :-)
Žádná jiná kniha nebo film mi tak dobře nenavodí léto jako toto. Film se drží předlohy, obojí je vtipné, milé a cítím tam takovou tu lásku, která šimrá v podbříšku, jako když se zamilujete až na půdu :-)
Miluju to a nestydím se za to. Vyrostla jsem s Harrym a nemálo času strávila představami, jaký by to bylo být v Bradavicích, s radostí bych je tehdy vyměnila za prvouku a mlže. V dospělosti se pravidelně vracím ke knihám i filmům, ale prvních 5 dílů mě baví nejvíc.
Po pár měsících od přečtení měním ze 3 na 4*. Příběh měl totiž velmi zajímavé zápletky, místa děje i povahy postav, všechny mi byly sympatické a jejich myšlenkové pohnutky působily reálně. Ale jo, je to dobře napsané!
Souhlasím, že má příběh své mouchy, ale na to, že je to bestseller, mi to překvapivě sedlo. Celkový nápad o ..šmírování" cizích lidí mě chytil a stránky ubíhaly fakt extra rychle.
Čekala jsem něco víc. Příběh klouže po povrchu, postavy nepropracované, nic jsme se o nich nedozvěděli. Mám pocit, že humbuk kolem vznikl pouze, protože byla v názvu použita Osvětim.
Tady podle mě vůbec nejde o to, jestli Vánoce milujete nebo jsou vám lhostejné. Vánoční koleda vás určitě nenechá chladnými, protože je popsána krásnými slovy pro útěchu rozcuchané a unavené duše. Každý si s sebou táhneme nějaký ten řetěz, ať jsme si toho vědomi či ne, ať je r. 1843 nebo 2021, a to je, myslím, na tom to utěšující - uklidňuje nás, že bez ohledu na čas, lidské duše se trápí stále tím stejným. Co chci, co potřebuji, co je dobré, co mi nesvědčí, to každý zjistí pouze a jen svou vlastní zkušeností, přestože zvídavé duše čtenářské jsou hlavy otevřené a nasávají podobné příběhy jako houby vodu.
Jsem holka z vesnice, v dospělosti jsem si zkusila i život ve městě a už nikdy. Četlo se to lehce, reálný základ by se tam našel, v každý vsi najdete stejný postavičky, ale mě to takhle vcelku přišlo vlastně hrozně dogmatický, smutný a to vesnice není. Ano, je plná drbů, propletenců rodin, starousedlíků i naplavenin, stavění a slepici sem tam taky potkáte, ale člověk má tak nějak silnější pocit těch kořenů, pospolitosti a radosti z náhodných setkání a pozdravů a úsměvů i mezi cizími lidmi. Tak to mi v té knížce nějak chybělo...
Je moc náročné číst, když víte okolnosti a jak to dopadne. A také musím přiznat, že jsem se cítila zahanbeně a nesvá, že zaprvé: čtu cizí deník, zadruhé: takhle poutavě psala taková malá holka, a to si psala jen svůj deník. Mrzí mě, Anno, že jsme ti nakoukli do soukromí, ale věz, že generace lidí po tobě moc potřebují příležitost vědět, pochopit, soucítit a nedopustit podobnou nespravedlnost, jako se stala tobě.
Úžasná kniha. Ze začátku jsem nemohla přestat číst. Od poloviny mě ty všechny křivdy a tragédie nějak braly náladu, z toho neobviňuji autora, ale politiku. Moc se mi líbilo vykreslení postav, jejich propletení a také by mě nakonec zajímalo, jak moc je která přikrášlená či reálná :-) Ale konec teda vzala autorka hopem, to jsem se musela vrátit, abych si pořádně uvědomila, co se tam vlastně stalo.
Skvělý to je! Rozhodně to není primárně Young Adult, myslím, že to bude bavit kohokoli, komu nevadí sci-fi. Téma nápaditě zpracované, promyšlené (politické rozvržení na kraje), krutá reality show, první díl prostě nemá chybu.
Četlo se to dobře, děj utíká, ale příběh mě prostě nezaujal, a to nebyla má první kniha od Mornštajnové. Třeba Slepá mapa mě bavila víc.
Život s tetou Hanou nebyl snadný, ale ani ona ho neměla snadný. Celkově mě příběh ale nechytl a já nedokážu pořádně vysvětlit proč a jsem zmatená, že se to všem tak líbí. Zkusím to asi za nějaký čas přečíst znovu...
Nápad s alternativní historií byl dobrý, ale na 300 stranách zřejmě prostě nešlo jít do hloubky a promyslet do detailu i reálnost politických a technologických věcí. Charakteristický styl psaní je zřejmý od prvních stránek, autorce šlo spíš o vykreslení rodinného dramatu ovlivněného politickým režimem, a tak hodnotím pouze popis rozkladu jedné rodiny, a to bylo jen dobré, takže za 3*. Převýchova ukradených dětí a jejich pohled na režim mě bavil, zasloužilo by to třeba i hlubší rozpracování jako povídka.
Jodi umí dobře psát. Tenhle příběh bych nedoporučovala číst v depresi, rozseká vás to. No a v dobré náladě vlastně taky ne, navodí vám to depku jako blázen. Ale pokud to čtení přežijete, budete šíleně vděční za to, co máte. Alespoň nějakej měsíc :-)
Při čtení jsem měla pro Sáru pochopení a rozuměla jsem, proč se rozhodla žít, tak jak žije... Jen mě mrzelo, že jí utíká život a ona spíš utíká před tou svou bolestí a traumatem, nebojuje s tím a žije jako poustevník duševně, ale i fyzicky... Měla jsem chuť jí říct: Ale co dál? Celý život máš před sebou... Depresivní, ale velmi čtivý příběh, zůstává mi v paměti i po čase.