Dědina

Vesnické prostředí dobře znám, ale lži, láska a msta se nachází všude.

Nie je to zlé, ale dosť som sa nútila, aby som ju dočítala. Vyrastala som na dedine a musím potvrdiť, že to fungovalo podobne ako v knihe. Vrany a Záhrada ma oslovili oveľa viac.

Zajímavá kniha, nikdy jsem nic podobného nečetla a bavila mě.

Skvělá prázdninová oddechová o obyčejných lidech z vesnice. Bavilo!

A tough read for a non-native speaker, but well worth it. The last story could have been written by William Faulkner.

Knížka se mi moc líbila. Od Petry Dvořákové jsem zatím četla těžší knihy, Návrat a Zahradu, proto mě i překvapila lehkost tématu a humor, který v celé knize je - i když poslední dva příběhy byly na vážnější notu. Beru to jako velké umění napsat knihu bez nějakého zásadního příběhu vlastně jen o obyčejných životech lidi z jedné dědiny, ale i díky použitému jazyku a odhlečnému stylu to bylo opravdu moc pěkné obohacující čtení.

Kniha je o životě na vesnici. O tom, jak to bylo "dřív", že teď je nová doba. V knize jsou 4 příběhy, každý o něčem jiném, v každém jsem někoho poznala, v nějakém jsem se viděla. Jelikož jsem knihu poslouchala, tak to té knize dodalo úplně jiné grády, kdybych jí četla, asi bych jí nedočetla. Nicméně, že bych z knihy byla odvařená, to asi ne, ale špatná taky nebyla.

* Poď, čiči, de seš? Mám pro tebe kósek párku. *

Kniha Petry Dvořákové z její rodné Vysočiny.
Zas trochu víc rozumím kraji a lidem v něm, kam jsem před lety přišla.
Vtipný, dobrosrdečný, upřímný, syrový.

" ... Už tak tady lidi nejednali z přesvědčení. Vládla mezi nima vždycky jen závist. A jak k tomu zmizely hranice polí, zmizly i zábrany. .... "

" ... Jen sou vo kousek menší a scvrklejší, protože ta jejich závist je zase vo neco vic požrala. "

" ... Jenže křivý záda se jen tak nenarovnají. Ani žádným převratem. "

S Petrou Dvořákovou jsem se nedávno setkala u Návratu. Teď jsem dočetla Dědinu a můj komentář bude velice osobní. Přistěhovala jsem se na českou vesnici v 80 letech , já, holka z města co jásala nad tim, jak budou žít děti v čistém prostředí...ufff. Kluci vyrostli a přimou cestou frnkli do města. Protože co tady...obslužnost šílená, dostupnost vlakem a busem nic moc , k zubařo 100 km do Olomouce ...a ja přemýšlela, že taky frnknu do civilizace. A jak si tak přemýšlím...začalo se mi tady , po 35 letech líbit.Anonimita města je hezká věc....ale ať si kdo chce, co chce říká...mají tady k sobě lidi blíž . A to přesně pani Dvořáková vystihuje. Ano, i tady v lidech závist i nenávist k úspěchům sousedů je a to znatelná, ale nestane se, že když někdo upadne, že ho okolí ignoruje a přejde. Každý zavolá pomoc. Pomlouvá se fest, nejen u řezníka a u kadeřníka...všude, kde stojí dvě babky víte, že teď přijdete na paškál vy. No a co. Vyjedete za vesnici, na louce si sednete do trávy, koukáte na mráčky, jak letí do dálky a polibte mi všichni...
Tahle kniha mi ukázala, že s návratem do tzv.civilizonaného města ještě pár let počkám. Sice se těším na ruch tramvají a otevřené kavárny, muzea a knihovny...ale kávu si vypiju stejně tak na balkoně, vezmu si nějakou krásnou knihu, či encyklopedii....a sluníčko a květiny na balkoně mi budou dělat stejnou společnost, jako ty tramvaje. Takze pani Dvořáková .. díky.

Krásně vykreslený vesnický život. Díky knize jsem se vrátila v čase a zavzpomínala na své dětství na vesnici a hlavně na vesnický drbny. Takový život na vesnici vždycky byl, pořád se tam něco dělo. Jestli hledáte knihu s poselstvím či hlubokým příběhem, knize se raději vyhněte.

Jako audiokniha skvělé!
Chápu, že se to mnohým lidem špatně čte, popř. že to moc neříká lidem, kteří na vsi trvale nežijí - proto zřejmě to slabší hodnocení. Já však dávám 5 hvězdiček. Nejen proto, že díky ulítlosti od mládí, kdy miluji literaturu 19. a začátku 20. století, tudíž mě nerozhodí "jiný" jazyk, ale především proto, že to autorka napsala zhruba tak, jak bych si představovala, že bych něco takového napsala já, kdybych to uměla :)
Můj příběh vesnických "figurek" by se neodehrával na Moravě, nýbrž v jižních Čechách, ale bylo by to prakticky totéž.
Už v první části, kdy babička s dědou hlídají Petrunu, jsem s úžasem zjistila, že JE znám. Že znám lidi jako tito tři. Následoval týpek, u něhož mi nedalo nemyslet si, že spolu s Petrou Dvořákovou známe téhož člověka :D
Maruna, Heluna, Věruna, Bohuš, Jiřin... tito lidé skutečně existují! V mnoha vydáních a zároveň jak přes šablonu.
Žiji v tom. Žiji s nimi už téměř čtvrt století, co jsem se odstěhovala na vesnici z Prahy (přičemž předtím jsem na vsi vyrůstala každé prázdniny, víkendy...). A jakkoli to vypadá, že je tento venkovský střípek zasazen do dob minulých (těžko odhadnout - přelom tisíciletí?), nezměnilo se nic. NIC!
Jasněže na vsi žijí i jiní lidé než naivně a dobromyslně prostí, primitivní burani, milovníci starých časů, kteří nechápou změnu doby, hamižní sobci atd. Ale zaprvé mám po tom čtvrtstoletí pocit, že je těch jiných menšina, zadruhé i ta menšina čelí tlaku většiny a do jisté míry se musí přizpůsobovat a s tím přímo souvisí fakt, že na vsi jsou nuceni se bavit a pomáhat si prakticky všichni, bez ohledu na povahu, charakter, morální hodnoty, žebříček hodnot, politické preference aj.
A stejně jako to přináší své výhody, má to i řadu nevýhod.
A nejlepší na tom je, že kdyby ti lidé, kteří tam vystupují, resp. většina z nich, četli (což se moc nenosí) a tuto knihu přečetli, vůbec by ji nepochopili. S figurkami by se totiž ztotožnili a nerozuměli by, proč ta kniha vůbec vznikla :)
Bavilo mě toto nastavení zrcadla směrem na ves, opravdu bavilo.

Autorce se zdařilo skvělé realistické dílo

Dědina je zastavení se ve dveřích různých rodin, které žijí své každodenní životy napříč generacemi.

Hovorový jazyk a různé náhledové postavy tě vezmou na exkurzi do obyčejného života lidí - lidí, kteří řeší každou korunu, sousedům vidí až do talíře, na všechno mají ten nejlepší názor a o všechno se pohádají, protože mladí nerozumí starým a staří si myslí, že mladí jsou úplně blbý.

Kniha mi přišla blízká tím, že spoustu povídaček a zážitků, které jsem v dětství slýchala od dospělých, neměli jen lidé na Vysočině, ale i lidé v jiných částech republiky.

Čtení mě bavilo, kniha se mi líbila, ale u některých postav mi chyběly informace o tom, jak nakonec dopadly.

Tuto recenzi naleznete i na Instagramu u účtu @verka_melodie_knih.

4 příběhy (nebo povídky?), jedna dědina. Postavy uvěřitelně vykreslené, ani černé ani bílé, pravdivé, nepřikrášlené, prostě lidské. Střet generací na malé vesnici kdesi na Moravě, jakých mohou být tisíce. Rodinné vztahy, u kterých vlastně nezáleží, kde se odehrávají, protože jsou všude stejné.
Častokrát je zmiňována první povídka - jako největší slabina knihy. Mě bylo malé Petruny líto, tolik nepochopení a zloby vůči malému děcku, plnému energie a chuti objevovat! (viděno dnešní optikou).
Použité nářečí znám, a to mě známé je velice podobné. Číst a vidět jen dosud slyšené bylo zábavné a podtrhovalo charakter postav - za mě velké plus. Bavilo mě nahlédnout do smýšlení postav, starých i mladých a musím říct, že mi to mnohé osvětlilo.

Přečtení po čtyřech letech znovu a zase bych dala plný počet. Nenajdu nic noveho, než co jsem napsala prvně. Možná jen, že se mi už lépe orientovalo ve vypravěčích. A nad jazykem jsem se bavila.

Kniha se mi líbila, nářečímu jsem rozuměla některé máme podobné. Občas jsem nevěděla že začátku kapitoly která postava vypravuje, ale jinak je to zajímavé vyprávění jedné vesnice a jejích obyvatel. Celkem mě to bavilo.

Takový typický příběh života na vesnici.

Nejdříve jsem si myslela, že tu knížku po první kapitole odložím. Vyrůstala jsem také na vesnici, a že by tam lidé byli jen na majetek a na to, jak si užít, to se mi zdálo hodně přehnané. Rodinné vztahy mohou být rozmanité, jak se ukázalo na dalších příbězích. Ten poslední o stáří a dožívání prarodičů je, bohužel, hodně reálný. Život na vesnici má své krásné i těžší stránky.
Jana"12 - 24. 4. 2021

Nemám moc v oblibě nespisovnou češtinu a cením autorčiného varování v úvodu knihy. Upřímně jsem nářečí nakonec přišla na chuť, protože kniha pak působila opravdu autenticky a měla grády.

Byla jsem zmatená. Z příběhů i postav. Občas jsem nechápala, kdo je vypravěčem, ale u druhé kapitoly jsem pochopila. Bála jsem se, že kniha bude o Petruně, protože tak nesympatickou postavu jsem dlouho v knize nezažila a měla velký problém ji vystát.

Jinak za mě byla kniha čtivá a možná by nebylo od věci, kdyby autorka úvodem (za slovníkem) uvedla i postavy v knize a jejich vztah. Slovník na úvod byl dobrý, protože mnohdy čtenář až po dočtení zjistí, že kniha něco takového obsahuje.

Velmi čtivé, působilo velmi autenticky a hodnotím v celkovém souhrnu velmi kladně jako velmi zdařilý literární počin.

Dědina se mi moc líbila. Jako malá jsem jezdívala k babičce na přesně takovou dědinu včetně všech Marun, zabijaček, zemitosti a nářečí. Proto mě kniha nadchla, že mě přenesla v čase a prostoru. Nedokážu říct, jak bych ji hodnotila, kdybych neměla osobní zkušenost s takovouhle dědinou.
Příběh je skvěle vyprávěný, autorka se umí se dobře vžít do jednotlivých postav.
Mám jen dvě drobné výhrady... V druhé polovině povídky o Maruně jsem měla pocit, že knížka stagnuje a musím se do čtení mírně nutit. Ve čtvrté povídce o hamižných Vavirkových jsem se obtížně vyznávala v postavách.
Jinak ale super a knížka se čte sama.