Listopád

Kniha čtená "na jeden zátah", i když těžké téma, tu dobu mám zažitou.

Alena Mornštajnová je neuvěřitelná. Žádné knihy mě nedostávají do kolen tak jako ty její. Za mě úžasný příběh, který jsem prožívala od začátku až do konce. O knize budu ještě dlouho přemýšlet, opravdu síla, když si člověk uvědomí, že to nějak takto mohlo v roce 1989 dosáhnout...

Odložila jsem rozečtenou knihu a otevřela tento příběh. Kdy jindy než v dnešní noc. Plakala jsem, bylo mi úzko a uvědomila jsem si, jak je svoboda křehká. Jak zahrnuti vším, co nabízí, a že toho je, si jí přestáváme vážit a pečovat o ni. Bereme ji jako samozřejmost, ale tak to nemusí být, přečtěte si tento příběh, který je v dnešní době tak moc aktuální. A tak myslím na své rodiče a prarodiče, kteří tu už nejsou a na své tři děti, samozřejmě. Odpoledne půjdeme na Národní třídu, zapálíme svíčku a večer si pustíme film Vlny. A budu si povídat s nejmladší dcerou i o této bolavé krásné knize. Děkuji, paní Mornštajnová.

Je to čtivé, zajímavé a originální. Velice dobře napsaná kniha a zpracované těžké téma. Vím, jak Alena Mornštajnová píše, ale, stejně vždy sáhnu po další její knize a dobrovolně se mučím. I když ona je vlastně pozitivní, protože se to nestalo.

Podzimní nálada nikdy nevypadala takhle barevně a přitom nečekaně lehce, jako když se promění v tanec s kapkami deště, které vám místo smutku vykouzlí úsměv na rtech, protože umí chytit srdce jako zručný rybář netrpělivou muchu. Když listí spadá, svět kolem vás šumí melodií, která voní po nostalgii, ale zároveň vás nenechá sedět na zadku a čekat na zázrak, protože ví, jak se malá radost může stát velkou proměnou. Místo těžkých slov nabízí jemnou poezii pro unavené duše, která občas kopne pod zadek, aniž by se tvářila jako učitelka na rodičovském večírku. Když se emoce mísí s trochou ironie a nadhledu, vzniká chuť vychutnat si i ty nejsmutnější barvy s grácií staré dámy, která ví, že život je především hra světel a stínů. Pokud milujete, když melancholie není zbytečným brečením, ale rafinovanou oslavou proměny, tady čeká něco, co se vás jemně dotkne a pak nechá jít dál s hlavou plnou nových myšlenek. Jako kdyby někdo uměl přetavit chladné listopadové dny v teplý šálek čaje, který zahřeje na těle i na duši. Mít tohle po ruce je jako mít doma tajnou zbraň proti šedi všedních dnů, která nikdy nezklame.

Tak kdo zažil listopad 1989 v produktivním věku, toho musí mrazit v zádech, protože k takovému šmírování bylo našlápnuto slušně a v klidu mohly přijít nová padesátá léta, kdyby se nezhroutila ekonomika, ale nastoupilo by vojsko... Jsem moc ráda, že k tomu nedošlo

I když jsem cíťa, u knihy jsem nebrečela ani jednou, ale střídal se pocit nespravedlnosti, vzteku a stud za to, jací lidé dokáží být. Opravdu silný příběh. Tohle by měla být povinná četba a to nejen pro mladé, ale i pro ty "se špatnou pamětí".

Knizku jsem probrecela od zacatku do konce.. za me strhujici, jak umi Morstajnova cloveka vtahnout do deje.

Temné, mrazivé, promyšlené co by kdyby. Příběh mě ve finále zasáhl ještě víc než Hana, a to je co říct.

Tak za mně je tohle druhá nejlepší knížka Mornštajnové (po Haně), fakt pecka. Nečekané rozuzlení, zvrat, po přečtení je to přesně takový ten pocit zoufalství a zmaru z toho, že čas nejde vzít zpátky... vynikající.

za me nejsilnejsi kniha od teto autorky… byla soucasti mych kazdodennich myslenek dobry mesic… a jeji poselstvi me neopustilo ani po nekolika mesicich… jestli jsem Hanu nazyvala “povinnou cetbou” o Listopadu to plati dvojnasob

Opravdu strhující děj, netradiční pojetí "co by bylo, kdyby to nedopadlo". Pro mě osobně navíc se odehrává v místě a čase mě blízkém, kdy se naše cesty pár let po "Listopadu" protly s paní autorkou. V podstatě velmi aktuální téma, kdy jsem se rychle dokázal vžít do postavy starší z hrdinek románu.

Nápad zajímavý na téma knihy. Jsem šťastná, že se tak nestalo a že v oné nesvobodě nemusíme žít. Pro někoho, kdo se narodil na konci 80.let, je představa totalitního režimu v podobě, jaký tu léta panoval, nepředstavitelná a extrémně si vážím toho, že žiju ve svobodné zemi. Snad to tak zůstane.
Knihu si možná někdy přečtu znovu. Vyloženě odvazaná jsem z ní nebyla, ale líbila se mi hodně.

Další zklamání roku, here we go...

Po přečtení Hany do knih Aleny Mornaštojnové nikdy nepůjdu s nulovým očekáváním. Kdybych měla popsat moje dojmy z autorčného stylu psaní, popsala bych je jako srdcervoucí příběhy psané s výrazným odstupem. Alena Mornaštjnová za mě patří k autorům s opravdu výrazným podpisem a k autorům, které Vám dokážou srdce rozlámat bez toho, aniž by se u toho zapotily.

Do Listopádu jsem tak šla s tím, že se z něho jen tak nevzpamatuji. Zároveň mě při začátku čtění napadlo, jak je možné, že vlastně s tímto geniálním námětem ještě nikdo nikdy nepřišel?! No, ale zpět ke knize - sledujeme tu víceméně dvě hlavní dějové linky, které se nám pokračujícím vyprávěním proplétají. Vyprávění o jedné a vlastně tisícech rodin, o dvou a vlastně tisících ženách a o jednom režimu, který nesmíme nikdy znovu dopustit. To ale v případě Listopádu bohužel nestačilo.

Odměřený postoj autorky k příběhu je citelně znát od prvních kapitol - je "pouze" vypravěčkou stejně, jako jsem to já osobně vnímala i v Haně. Hanin příběh byl ale delší, spletitější, drsnější, ozvinutější a díky všem spojujícím okolnostem příběhu finálně vlastně totálně devastující. Listopád byl "jen" vyprávěný smutný příběh.

Nechci, aby to vypadalo, že srovnávám Hanu a Listopád, to vůbec. Ale přijde mi to jako nejlepší cesta jak popsat, že Listopádu do skvěle vystavěného a srdcervoucímu příběhu chybělo strašně moc. Špatně zvolený styl psaní, málo popisu politického dění, chybějící hlubší propojení s postavami, apod.

Ano, Listopád skrývá smutný příběh, ale díky nevhodně zvolenému nebo prostě danému stylu psání autorky na vás příběh působí stejně, jako z učebnic dějepisu - smutný, nespravedlivý, ale bez hlubšího emočního poznamenání.

Tak či tak jsem ráda, že jsem si Listopád přečetla i v době blížících se voleb - pokud si chcete osvěžit paměť ohledně toho, co nikdy nechcete zažít, tato kniha Vám to velice ráda připomene.

Hodnocení: 2/5*

Uáááááááááhhh, to byl MAZEC ! Číst tuto knihu 2-3 měsíce před volbami, no to byl nápad. Musím říct, že je mi teď ještě jasnější, koho NEvolit. I když rupnout v bedně může komukoli. Jak to ta ženská dělá, že dokáže sepsat takhle silný příběh, který člověka donutí prožívat ho a přemýšlet nad tím??? Skvělé ! Díky za nápad napsat knihu o tom, co by bylo, kdyby.... Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná... pomoc... :---)

Pri citani si clovek uvedomi, ako malo chybalo k tomu a mohli sme zit dalej v neslobode. Sloboda nie je samozrejmost, treba o nu bojovat. Podobne ako po februarovom puci v roku 1948 aj tu nabrali veci velmi rychly spad... aj ked je to vymyslene, nie lahko sa to cita a pri pomysleni, ze je stale dost krajin, kde to tak este stale funguje.

Jsou knihy, ke kterým ráda a barvitě napíšu spoustu postřehů a námitek, a pak jsou knihy, které v sobě nechávám jen doznít a vlastně nevím, co napsat, protože vše podstatné je v knize samotné.
Dobře, uznávám, prvoplánové to trochu je, ale pro mě zároveň nesmírně čtivé, smutné, možná, ne-li určitě i poučné? Četla jsem s velkým zaujetím a pro autorku mám slabost, takže pět hvězd rozhodně dám.

(SPOILER) Bylo to takové prvoplánové. Životní osud Maji by určitě nikdo nechtěl prožít a Magda - Lenička nakonec prozřela a učinila obrat o stoosmdesát stupňů.

Mně tahle kniha tedy nenadchla. Celý ten koncept je nedotažený, nedomyšlený, uvařený napůl. Začátek super, ale pak se to celé tak nějak sype... bylo to zklamání, ale na druhou stranu čekat od autorky spíše historizujících knih promyšlenou a dobře vystavěnou dystopii asi nelze...