Tatér z Osvětimi

Je až k neuvěření, že by měl Lale takové štěstí na lidi a táborem by si jen tak proplouval.

Kniha mě bavila, četla se dobře. A podle komentářů ke knize jsem ráda, že nejsem jediná komu přišlo divné, že by byl Ludvík až takový borec.

Jak napsali mnozí, tuto knihu lze jen těžko brát historicky doslovně. Tatér, tedy relativně snadno nahraditelná pozice vězněného, ničím se nelišícího Žida, mohl myslím těžko ovládat se sarkastickými hláškami na rtech chod tábora v Osvětimi. Nevím, jestli k takovému faktickému rozostření došlo již ve vzpomínkách starého muže nebo až pod perem autorky, každopádně už proto nemohu tuto knihu nikomu s klidným srdcem doporučit. Laleův osud je osudem jednoho z milionu. Koncentrační tábor nebyla procházka mírně povadlou zahradou. Bylo to peklo na zemi a z této knihy to bohužel vyznívá jako průměrně odtížná strategická hra, kde s trochou drzosti a obchodovacích schopností lze zařídit téměř cokoli... Ne.

Tahle kniha mě tak nezaujala, přečetla jsem už více knih na téma koncentračních táborů, ale tohle mi přišlo těžko uvěřitelné. Jaké měl jako tatér výhody, postel, přísun jídla i na rozdávání pro ostatní, takové množství drahých kamenů, šperků. Volný pohyb kdekoli po areálu, setkávání se se ženou za budovou... v jiných knihách jsem četla pravý opak, ženy oddělené za drátěným plotem, neustále kontroly, co si dovoloval to mu procházelo. A že by ho po nalezení šperků nezastřelili na místě? No nevím.

Knihu autorka napsala na sklonku života hlavního hrdiny z jeho vzpomínek a vyprávění. V životě se řídil heslem: "Pokud se ráno probudíš, je hezký den!" Kniha je psána se vzpomínkovým optimismem, kdy to těžké už je překonáno, proto není divu, že někomu se zdá příběh tatera příliš nadlehčený a neskutečný.
Jana512- 28. 1. 2020

Vážné a mnohokrát zpracované téma, mě tentokrát moc neupoutalo. Nějak nemohu uvěřit, že se v Polsku v roce 1942 dal sehnat penicilin v blízkosti města Osvětim během jednoho dne (nebo spíš noci), když ho nebylo možné sehnat ani pro Heydricha . Stejně tak se mi zdá neuvěřitelné, že dívky z Kanady mohly odnášet cennosti ve velkém, podle jiných zdrojů to rozhodně tak snadno nešlo.

Kdyby se kniha nezabývala tak závažným tématem, dalo by se o ní říci, že se jedná o oddychové čtení. Příběh Ludvíka Eisenberga je napsán svěžím jazykem, nezabíhá do podrobností, do popisu místa ani prožitků. Až strohým způsobem téměř bez emocí vypráví o životě člověka, který se rozhodl, že se on a jeho láska dočkají života ve svobodě a hojnosti.
PS: Tato kniha určitě nepatří mezi ty, které bych si chtěla přečíst ještě jednou.

Román podle skutečného příběhu
Tatér z Osvětimi - tuto knihu jsem míjela už dlouho. Vykukovala na mě v sestřině knihovně, ve výlohách knihkupectví, v reklamách na sociálních sítích. Ale nikdy jsem neměla nutkání ji přečíst. Asi jsem na to nebyla připravená. Nedávno, během mé první návštěvy městské knihovny si mě našla sama. A tehdy jsem věděla, že nastal ten ideální čas...

Jedná se o můj první střet s autorkou - její styl psaní mi neskutečně sedl, hltala jsem každé slovo, každou stránku, každou kapitolu. Nutně jsem potřebovala vědět, jak se příběh vyvine, ne za chvíli, ne zítra - hned. I proto jsem knížku přečetla skoro naráz a v tak krátkém čase.

Během četby jsem absolutně vytěsnila okolní svět a nechala jsem se naprosto pohltit příběhem Laleho a Gity. A velmi mě zasáhl. To, jak surově a přitom citlivě byl příběh vylíčen, jak i přes zvěrstva, která se tam odehrávala, lidé neztráceli víru a naději, dokázali milovat, pomáhat, odpouštět. A to i bez ohledu na vlastní rasu, na vlastní potřeby, na nebezpečí...

V knížce jsme svědky dvou větších zvratů, kdy skutečně pochybujeme o tom, že to celé dobře skončí. Poprvé ve chvíli, kdy u Laleho najdou pod matrací "poklad", podruhé, když přijíždějí Rusové a Lale s Gitou se od sebe musí oddělit.

Lale byl skutečně velmi inspirativní člověk. Odvážný, vzdělaný a dobrosrdečný. I přes to, jakou činnost v táboře vykonával, ho ostatní vězni neodsuzovali, spíš k němu vzhlíželi a dodával jim odvahu byl vždycky tam, kde ho bylo potřeba, udělal si přátele na správných místech a pomohl správným lidem - a to mu nejednou zachránilo život.

Zážitek z knížky je pro mě srovnatelný s Hanou (Mornštajnová). Jen v tomto příběhu bylo víc lásky a naděje. Zjistila jsem, že existuje i seriál, určitě se na něj podívám a porovnám s knihou.

Poprvé jsem sebrala odvahu přečíst si něco z koncentračního tábora. Na jednu stranu jsem ráda, že to není nijak detailně popisováno a i tak mi některé ty pasáže stačily, na druhou stranu mi to přišlo až romanticky nereálný. Tolik štěstí, který hlavní hrdina měl, co mu všechno prošlo, jak si vlastně tak v poklídku žil.. až moc růžové na můj vkus. Ale i tak ho obdivuju, že to přežil a dožil se 90 let! A toto černé období našich dějin je potřeba si připomínat!

V srdci, kde by málokdo čekal najít křehkost tak jemnou jako hedvábí po ránu, se objeví něco, co dokáže osvěžit i ty nejzatvrdlejší kouty duše a přitom si nebere servítky ani při nejvážnějších tématech. Připomíná to setkání s dávným přítelem, který umí vyprávět o bolesti a naději tak, že se člověk směje i slzím, protože ví, že pravda nemusí být vždycky černobílá, ale může mít barvy, které zahřejí jako domácký svetr. Tohle čtení je jako výlet do tajemné zahrady, kde každý kvítek voní jinak, ale dohromady tvoří symfonii, která nezapomene zanechat stopu. Jako když najdeš klíč, co otevírá dveře, za kterými čeká něco víc než jen nostalgie a smutek, ale opravdová síla překonávat. Umí vyvážit vážnost s jemným humorem, takže se ani na moment necítíš jako na pohřbu, i když téma by si to zasloužilo. Ne každý den potkáš něco, co ti šepce do ucha, aby ses nebál hledět do tmy a zároveň ti dává sílu, jakou by záviděla i ta největší bojovnice. Čistá poezie života zalitá v tónech, které pohladí i ty nejtvrdší srdce.

Kniha moc pěkně a čtivě napsaná. Jen se mi nechce věřit, že děj je podle skutečné události. Takový love story s happy endem. V Osvětimi jen těžko uvěřitelné

Dlouho se mi do této knihy nechtělo, ale náhodou mi půjčila kolegyně a tak jsem se do ní pustila. Opravdu jsem udělala dobře. Přečetla jsem opravdu rychle a nyní jsem se pustila hned do dalšího dílu. Knih z touto tematikou jsem přečetla již více a tuto určitě řadím k těm skvělým. Rozhodně doporučuji. Nebojte se toho.

Kniha je velmi poutavá a čtivá. Silný příběh.

Myslím, že Mandlevest svým komentářem vystihla i mé pocity a tak nebudu přidávat opakující se písmenka.

Knihu jsem četla po návštěvě Osvětimi, což bylo o to zajímavější, že si člověk vizualizoval reálná místa. Kniha je na tragičnost doby jemná. Soustředí se na to dobré, co bylo možné v té době vidět, i když hrůzy opomenout nelze.

Knížku jsem objevila již docela dávno v knihobudce a ležela mi od té doby doma, pořád jsem nějak díky tomu tématu neměla odvahu se do ní pustit. Teď se mi hodila do výzvy (i do našeho čtenářského klubu), tak jsem si ji konečně přečetla. Ano, popisuje naprosto příšerné skutky, které vzbuzují děs, hrůzu, nepochopení..., z čehož by mi měla naskakovat husí kůže, hrknout slzy do očí apod., jenže ten strohý, věcný, neprocítěný styl, jakým je celý příběh vyprávěný, mě prostě nedokázal patřičně zasáhnout na tom pravém místě. Takže ty hvězdičky dávám spíš za to, že se jedná o skutečný příběh konkrétních osob, než za literární zpracování.
Další díly už zřejmě číst nebudu.

Já jsem knihu přečetla jedním dechem. Příběh, kde naděje a láska přežili ty největší hrůzy, v historii lidstva

Tohle byla první kniha která mě vysloveně naštvala co se týká holocaustu protože taková amatérština to se málokdy vidí… Je mi úplně líto toho silného příběhu pro tak neschopnou autorku… A pak přišly další knihy o Heleně Citronové prostě nesmysl za nesmyslem.. Chtěla bych ty autory vidět jestli by vydržely aspoň hodinu Ve skutečném koncentráku.. Ach jo to jsou slátaniny

Hodně silný příběh zamilované dvojice, která čelila největším zvěrstvům moderní historie. Doslov jejich syna a vyjádření autorky ještě umocnil všechny emoce s knihou spojené.