EliskaD komentáře u knih
Kniha, která způsobila mojí několikaměsíční čtenářskou krizi. Pro mě naprosto nečtivým způsobem zpracované téma.
´Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde.´
Z knihy by se dala citovat snad každá věta.
Čtivá a napínavá kniha, která nemá příliš mnoho hluchých míst. Stále se něco děje a čtenář má stále o čem přemýšlet.
Nezaujalo. Takový mix robinsonády a foglarovky. Parta kluků ztroskotá na ostrově, snaží se přežít, zachránit a v té souvislosti dochází k mnoha vypjatým situacím. Kluci se začínají chovat pudově a zapomínají na lidské hodnoty. Vzdáleně mi to připomíná stanfordský experiment.
Na knize je jasné už od začátku kam směřuje. Přesto ta cesta byla úžasným čtenářským zážitkem. Užila jsem si ji.
Asi třicet stran před koncem jsem knihu odložila a měla jsem s ní seknout rozhodně dříve. Kniha je psaná velmi nepříjemným jazykem, takovým komisním, navíc v dlouhých souvětích. Ani námět a protagonisté to nevyvážili k lepšímu. Ve snaze o autentičnost autor také několika postavám dal stejná jména, takže máme třeba několik Radků nebo Honzů.
Dvě prolínající se dějové linie, trocha tajemství a rodinného dramatu.
Báječně se mi to četlo a těším se na další díly. Autor umí velmi čtivě psát.
Pár světlých míst to mělo... Ale většina příběhů vyzněla tak nějak do ztracena a bez pointy. Děti nejspíše budou mít problémy příběhy chápat a jako dospělou mě to opravdu nebavil
Krásný a nápaditý pohádkový příběh. A velké ocenění patří fantazii překladatele za výrazy jako fňokurky a další.
Po zklamání z předchozího dílu jsem byla rozhodnutá další knihu v pořadí nečíst. Ale má potřeba dokončovat (i začaté série) nakonec zvítězila. A musím uznat, že tento díl opět nasadil laťku. Na další díly se tentokrát opravdu těším. Osmnáct pod nulou navnadilo.
Zajímavé úvahy, mýty i fakta o tom, proč existuje kolika, proč začíná nejčastěji v 2.týdnu, proč se objevuje večer atd… pro mě byl tento úvod nejzajímavější. Jinak kniha obsahuje informace, na které člověk přijde i sám. Hodně lidí v komentářích chválí návod na zavinování. Mě to naučili v porodnici (odlišně, ale taky to fungovalo velice dobře).
Pozor spoiler:
Plačící miminko je potřeba uklidnit. A uklidníme ho tím, ze budeme napodobovat dělohu. A to se nám muže podařit těmito způsoby: chováním, tancem, houpáním, zavinováním, bílým šumem nebo zpěvem, jízdou v autě, procházkami, krmením, dudlíkem, houpačkami.
To by člověk opravdu bez knihy sám nevymyslel.
Tuto knihu jsem měla moc rada už v dětství. Bavila mě dobrodružství klučičí party a nesmírně mě bavil kocour. Trpaslík tomu dodával tajemno (jako dítě jsem pořád přemýšlela, jestli je teda živý nebo ne). Co jsem ale nechápala, byli ti sloni. Nevím proč. Ti mi asi přišli příliš exotičtí k takové české tajné zahradě.
Z počátku mě u knihy neustále napadalo, že by mohla být skvělým podkladem pro nějakou chlastací hru. Kdykoliv padne spojení “péřová peřinka”, je potřeba dát si panáka. Myslím, že moc lidí by nedalo více než prvních pár stran (no možná by stačilo i pár odstavců).
Část knihy o manipulaci s miminkem mi přišla nadmíru užitečná. Vítala jsem spoustu fotonávodů a ukázek správných i špatných úchopů. Získala jsem do začátku klid a různé tipy, jak dítě nosit, přenášet, koupat, zvedat z kočárku nebo autosedačky apod. Nemám rozhodně úzkosti, že pokud dítě chytím špatně, nevhodně, nebo třeba úplně jinak, ublížím mu.
Kniha psaná stylem otázka, odpověď. Téměř jako by to byl záznam rozhovoru v ordinaci (“…předepíši vám na to léky…”). Informace jdou členěny podle věku.
Pan Matoušek je dle svých doporučení zastáncem studeného odchovu. Doporučuje např. vyvarovat se chování a houpání děťátka (které nazývá děckem). Lékařské informace super, výchovné jsem začala přeskakovat, protože se cítím být milující rodič a ne vedoucí ve výcvikovém táboře.
Henrik je nevyzrálý flink a floutek, který se chová i mluví jako puberťák, i když mu je přes třicet. Velmi mě iritoval, i když musím uznat, že v takovémto námětu by se jako hlavní postava těžko uplatnil nějaký seriózní gentleman :-D Anglické výrazy mi v knize nevadily, naopak, perfektně se hodily k Henrikově mluvě.
Kniha mi připoměla film Nerve: Hra o život.
Zajímavý dům s naprosto nezajímavými a nesympatickými , ba přímo protivnými obyvateli. Průměr. Hlavním kladem je, že se to čte poměrně rychle, nicméně v hlavě nezanechá příliš dlouho stopu. Rozhodně tuto knihu nepovažuji za psychologický thriller, jak se uvádí v anotaci.
Jsem trochu rebel. Knihu jsem četla odzadu, tedy chronologicky. Nezamýšlela jsem to, ale po přečtení prvních asi 4 kapitol, kdy jsem měla ve všem guláš a obrácené pořadí mi velmi nevyhovovalo (konec jedné kapitoly má své chronologické pokračování na začátku předcházející kapitoly), jsem stála před rozhodnutím, zda knihu odložím, nebo to vezmu z opačné strany. A udělala jsem dobře. Sice jsem přišla o hlavní pointu, přesto jsem si čtení náramně užila a netrpělivě čekala zase na začátek, protože jsem si z prvního čtení nepamatovala jeden důležitý detail.
Takový Pinterest v knize. Pár uvedených nápadů skvělých, určitě je vyzkouším. Jiné nápady slabší. Každého může zaujmout něco jiného.
První čtvrtina se mi velmi špatně a pomalu četla. Nemohla jsem si přivyknout řeči pětiletého Jacka. Později jsem si buď přivykla, a nebo se snad i Jackova řeč trochu zlepšila. To, že je kniha psaná z pohledu tak malého chlapce mě však celou knihu nepřestalo fascinovat.
Líbila se mi část, která se odehrávala v Pokoji, sympatizovala jsem s Mami, která se pro Jacka v rámci jedné místnosti snažila zajistit plnohodnotný vývoj. Část odehrávající se ve Venku byla zpočátku zajímavá, avšak po pár stranách příliš utahaná běz nějakého zvláštního děje. Ten dospěl do ztracena.