ondra295
komentáře u knih
Konec světa & Hard-boiled Wonderland
Haruki Murakami
Jeden z nejklasičtějších Murakamiho příběhů. Je tu, pro něj tak typická, postava muže kolem třicítky, který je samotář žijící mimo nějaký systém, starající se hlavně o sebe, ne tak úplně šťastný, ale zároveň ani ne tak úplně nešťastný. A tento hrdina je vtažen do světa někde mimo realitu, kde se všechno děje tak trochu jinak, přestože to vlastně většinu prvků z reálného světa přejímá. Dílo je plné symboliky, vnitřního boji hrdinu se sebou samotným a podprahové kritiky společnosti, která z lidí v Japonsku vytváří na nic se neptající a pouze pracující stoje bez vlastní individuality. Rozhodně stojí za přečtení!
Počúvaj pieseň vetra / Pinball 1973
Haruki Murakami
Čteno v angličtině. Je to takový hodně "raw" Murakami, který ještě neměl vyumělkovaný svůj klasický styl a tyto dvě knihy byly spíše psychologickou sondou do života hlavní postavy a chyběla tomu ta klasická aura magického realismu. Tuto dvojknihu jsem četl především proto, že byla jakýmsi prequelem k Honu na ovci a Tancuj, tancuj, tancuj. I hlavní postava se tu ještě trochu hledá a nemá tak jasné postoje, jako v pozdějších knihách. Taková oddechovka, která ale stojí za přečtení.
V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku
Tim Marshall
Pro člověka, který se v geopolitice částečně orientuje, některé věci nejsou vyloženě nové, ale Marshall vše dává do souvislostí, které do celé situace vnáší více světla. V této knize totiž nejde o čistá fakta, ale i o odpovědi na otázky, které se k tomu pojí. Proč tomu tak je? Jaké historické okolnosti hrály roli v utváření mentality států? K tomu je tu psáno i oblastech, které nejsou tolik známé a hlavně do nepřehledné africké situace kniha vnáší trochu více světla.
Babička
Božena Němcová
Napíšu to upřímně - kniha se mi nečetla dobře. Není to tím, že by byla špatná nebo že bych neměl rád klasiku, ale spíše šlo o to, že se v ní vůbec nic nedělo. A ačkoliv vím, že k té době to patřilo, neskutečně mi překáželo nekonečné a stále se opakující modlení se a různé další pobožnosti. Díky této knížce jsem rád, že jsem v té době nežil.
Babička samotná je až romanticky nerealistická postava, ovšem dnešní optikou bych ji jako babičku nechtěl - vždycky totiž musí být po jejím a je poměrně hodně přisná, v té době ale právě tohle bylo ideálem. Chápu tedy, že dnešní optikou se na to nelze dívat.
Osvícení
Stephen King
Kingova klasika a obecně řečeno i klasika hororového žánru. Já obecně na horory moc nejsem, ale Kinga mám rád (hlavně díky jeho nehororové tvorbě) - k Osvícení jsem se ale dostal a musím říct, že se četlo velice dobře. Hlavně proto, že na rozdíl od většiny hororů je tam velice propracovaná psychologie postav, moc se tam nevyskytují nějaké klasické "příšery", ale spíše jde o nějakou vyšší moc, která pracuje v pozadí. Celé je to inteligentně vybudované a člověk se rozhodně nenudí.
Egypťan Sinuhet
Mika Waltari
Jedna z nejkomplexnějších knih, které jsem kdy četl. Samotný děj je samozřejmě velice zajímavý, historická fakta je samozřejmě nutné brát z rezervou, protože je Waltari zbeletrizoval, ovšem vzdálenost od reality není až taková. Kniha je každopádně plná životních mouder a Sinuhet samotný je člověkem se všemi chybami a klady, které si dovedete představit. Je vykreslený realisticky, na nic si nehraje a je čistě na vás, jestli ho za jeho činy odsoudíte, nebo ne. Je naprosto pochopitelné, že kniha získala takový věhlas a její přečtení rozhodně doporučuji!
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Zajímavě pojaté téma, kdy je apokalypsa pojmuta tak trochu "jinak". Není to nic velkého, nekonají se žádné výbuchy, spíše pomalý skon lidské civilizace, přežití pouze několika vybraných jedinců a návrat několik století zpět. Dá se říci, že Trifidi samotní jsou pouze doplňkem, neboť největší díl práce vykoná oslepující "kometa". Hlavní postavy jsou zajímavě napsané, celý koncept je uchopen tak trochu jinak a čte se to poměrně dobře, ačkoliv si z mnoha důvodů nemyslím, že by to bylo zcela realistické. Ale doufám, že nikdy nebudu mít možnost si svoji teorii ověřit. :)
Tancuj, tancuj, tancuj
Haruki Murakami
Pokračování Honu na ovci, které je dokonce i o něco lepší, než první díl. Tedy aby bylo jasno, díly se mi líbily oba, ale v tomto dílu je hlavní postava snad ještě o něco cyničtější, praktičtější a rezervovanější než v díle předešlém. A proto mi snad ještě více sedla. Ani nevíme, jak se hlavní postava jmenuje, ale podstatné to není - důležité jsou opět hlavně myšlenky, kdy Murakamiho hrdina pomocí parafrází a metafor hledá sám sebe, což se mu nakonec poměrně překvapivě podaří a příběh má happy end - což u Murakamiho pravidlem rozhodně není.
Hon na ovci
Haruki Murakami
Opravdu zajímavě napsaná kniha, která opět poměrně jasně ukazuje typický Murakamiho styl. Hlavní postava je podobná, jako vždy - osamělý muž mezi 20 a 30, který se zklamal v lásce, je tak trochu cynik a jeho pohled na svět je veskrze realistický a praktický. Murakami mu ale vsune do cesty tolik naprosto nerealistických aspektů, až je hlavní hrdina nucen uznat, že tu je něco mimo jeho chápání, o čemž on sám moc neví. Některé myšlenky jsou skutečně hluboké a kniha je krásně napsaná, rozhodně stojí za přečtení.
Plechový bubínek
Günter Grass
Absurdní svět v období druhé světové války v absurdním prostředí polsko-německého Gdaňsku vyprávěny absurdní postavou třicetiletého hrbatého liliputa Oskara, který se chce oženit se svou nevlastní matkou, se kterou několikrát spal a dost možná zplodil svého nevlastního bratra. Nepřímo zabil své oba potenciální otce a svou dozajista vlastní matku. Je cynický, odtržený od reality, rozmazlený a zatrpklý společností - ovšem i tak, což je po tom všem zvláštní napsat, je to skvělá kniha. Oskarovi se sice nedá vyloženě fandit, ale často s ním člověk soucítí a tehdejší překotná doba viděná jeho perspektivou je více než zajímavá.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Hodně zajímavé, ale taky hodně těžké čtení. Pro nás Čechy je to zajímavá sonda do naprosto odlišného prostředí Jižní Ameriky, kde sledujeme osud jedné vesnice od jejího založení, přes její vrchol rozkvětu až k postupnému pádu. Vše to sledujeme na osudu rodu Buendiú, kteří jsou v podstatě synonymem města Macondo. Trochu matoucí je, že všechny mužské postavy se jmenují v cyklu naprosto stejně, občas tedy je velice těžké poznat, o jaké postavě se zrovna mluví. Každopádně kniha je krásně napsána, stále se v ní něco děje a rozhodně stojí za přečtení.
Billy Summers
Stephen King
Kingovi se tahle novinka skutečně povedla a dokázal vyčarovat asi nejvíce netypickou kladnou postavu, kterou jsem kdy viděl. Billyho nejde nemít rád, protože ačkoliv normami společnosti jeho jednání samozřejmě správně není, uvnitř tak nějak cítíme, že to všechno myslí dobře a fandíme mu. Kniha se láme ve své polovině - tím nechci říct, že by první byla horší nebo lepší než druhá, spíš jde o úplně rozdílné knihy. V první polovině Billy plánuje, připravuje a žije normální život, druhá je daleko více akční, přidává se Alice a sledujeme jejich putování po Státech. Líbily se mi obě a to moc. King umí kombinovat věci, které se k sobě zdánlivě nehodí a pořád zůstává autorem, kterého stojí za to sledovat.
Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Tato kniha si opravdu zaslouží pověst, která ji předchází. Není jednoduchá na přečtení, ale námaha za to rozhodně stojí, protože Raskolnikov je skutečně jedna z nejzajímavějších hlavních postav, které jsem kdy poznal. Během děje se sám několikrát tolik promění, že ke konci už jde o naprosto jiného člověka než na začátku a jeho jednání je občas zdánlivě zcela iracionální, ovšem když člověk pochopí jeho osobnost a vžije se do tehdejší chorobné ruské společnosti (ne že by se na tom moc změnilo), tak je Raskolnikov rázem více pochopitelný. Nedá se říci, že by se s ním dalo sympatizovat, protože jeho morální kompas je značně pokřivený a poněkud reprezentuje tehdejší Rusko, které jakoby nevědělo, jakým směrem se vydat.
Celkově rozhodně doporučuji, protože tato kniha Vám pomůže alespoň částečně pochopit specifika ruské společnosti a jde o velice zajímavý vhled.
Stařec a moře
Ernest Hemingway
Je to klasika a kult, který se kolem této knihy vytvořil, je opravdu silný - i já jsem si ji tedy nakonec přečetl a našel v ní několik zajímavých myšlenek. Ovšem celkově je to hodně roztahané a je to něco, co by se dalo napsat daleko kratším způsobem. Hemingway poměrně často dokola omílá ty samé myšlenky a témata, proto kniha ke konci již není tolik zajímavá. Za přečtení rozhodně stojí, přeci jen je to kniha, na kterou najdeme spoustu referencí i v jiných dílech, nijak mě to ale neohromilo.
Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Nemusíte s Kunderou a ani jednáním jeho hlavních postav nutně souhlasit, abyste uznali, že tato kniha je zcela výjimečná. Kundera na zdánlivě banálním příběhu několika lásek, mnoha nevěr a velkého životního dilematu rozehrává s komunistickou mašinérií v pozadí něco velkého. Postavy jsou všechno, jenom ne šablonovité - není tu nikdo, kdo by byl morálně čistý, ale každý má běžné lidské chyby. A všichni se ženou za tím, aby mohli lehce proplouvat životem - ovšem až ve chvíli, kdy na tuto metu dosáhnou, si uvědomí, že lehký život není životem, který by šlo žít naplno.
Horalka
Alberto Moravia (p)
Opravdu silný příběh, který naprosto věrně a podrobně popisuje život běžných Italů během války. Bohatí měšťané raději prchali do hor a platili hory peněz za to, aby mohli bydlet v rozbořené a zatopené chajdě, která ale i tak byla bezpečnější než městské domy. Hrůzy války jsou popsány na vztahu matky s dcerou - která je nakonec obětí znásilnění jednoho z vojáků a obě ženy to zcela logicky navždy změní. Není to veselé čtení, ale rozhodně stojí za to, protože si člověk alespoň lépe uvědomí hrůzy války tak, jak je vnímalo civilní obyvatelstvo.
Evžen Oněgin / Евгений Онегин
Alexandr Sergejevič Puškin
Trochu depresivní pohled do života ruské smetánky, který se sice točí okolo romantické zápletky, většina knihy je ovšem spíše zpovědí o tehdejším stavu ruské společnosti. Tedy jejích vyšších vrstev, kterým sice fyzicky nic nechybělo, ale... No, nejlepší je podívat se na hlavní postavu Evžena Oněgina, který je svým způsobem prototypem tehdejší ruské venkovské šlechty - mladý, zhýčkaný, svým způsobem ztracený a zpupný bohatýr, který si myslí, že mu celý svět leží u nohou a díky svému na tehdejší poměry nadprůměrnému vzdělání je schopen dělat dojem na všechny okolo. Sám ale vlastně moc neví, co chce a jeho život pro něj samotného postrádá smyslu.
Uprchlík kříží svou stopu
Aksel Sandemose
Nedá se říct, že by se tato kniha četla vyloženě lehce - je tu spousta odboček od děje, složitějších úvah a děj navíc neplyne vůbec chronologicky. Pro lidi z našich společenských poměrů je tato kniha ale velice zajímavou sondou do naprosto jiné mentality - ano, Skandinávie se už změnila, ale tato maloměstská omezenost do jisté míry přetrvává pořád. Nazval bych to v podstatě socialismem v praxi, neboť je potlačována veškerá výjimečnost a člověk je trestán za každou svou odlišnost. Hlavní hrdina, Espen Arnakke, tuto skutečnost ze začátku akceptuje a když se proti ní vnitřně vzbouří, je za to tvrdě potrestán.
Proměna
Franz Kafka
Každý je svým způsobem nahraditelný, ať se snaží sebevíc. A lidé si od vás budou brát přesně tolik, kolik jim vy sami dovolíte. Tohle jsou asi dvě hlavní témata, která rezonují Kafkovou knihou - Řehoř Samsa, na kterém stojí finanční zajištění celé rodiny, se ze dne na den stane indisponovaným normálního fungování a čas ukáže, že ho rodina vlastně ani tolik nepotřebovala. Pouze ho zneužívali do té míry, do jaké jim to on sám dovolil - ať už svou dobrotivostí, nebo i jistým mesiášským komplexem, který u něj můžeme pozorovat. Toto všechno se ale mísí s tím, že chování rodiny vlastně chápeme - protože když se váš jediný syn promění v brouka, vídat ho každý den a starat se o něj působí poněkud depresivně.
1984
George Orwell (p)
Kdybych hodnotil čistě literární kvalitu, dal bych možná o jednu hvězdu méně, protože se to místy zbytečně táhlo a Orwell se zaměřoval na aspekty děje a postav, které nebyly zásadní. Ovšem za svou nadčasovost, myšlenky a jisté vizionářství si toto dílo rozhodně zaslouží plný počet. "Reálné" 1984 naštěstí v našem světě nenastalo, ačkoliv například Sovětský svaz měl k absurdnu poměrně blízko, naštěstí ho ale potkal pozvolný rozklad.
V dnešní době na mnoha diskusích čtu příspěvky lidí, kteří sotva dochodili základní školu, přečetli si děj 1984 na Wikipedii a ohání se výroky, kterými srovnávají děj této legendární knihy s pandemickým zákonem, lockdownem, EU a tak podobně.
Kdyby reálné 1984 nastalo, právě tito prostoduší lidé budou těmi prvními, kdo se stanou poslušnými součástkami soukolí, které popisuje Orwell. A tohle je budoucnost, které se musíme vyvarovat.