Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Konec světa & Hard-boiled Wonderland
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43253/bmid_konec-sveta-a-hard-boiled-wonderlan-nO4-43253.jpg 4 1104 1104

Kultovní román, odehrávající se ve dvou paralelních světech: v současném nočním Tokiu a v jakémsi světě představ, kde neplatí minulost ani budoucnost. Hrdina, specialista na kódování počítačových dat, přijme na první pohled normální zakázku a vzápětí se stane klíčovým prvkem v podivné hře. Netuší, že se už dávno ocitl na okraji propasti a že ta propast je mnohem hlubší, než by čekal. Mrazivé podobenství o cestě do temnot, skrývajících se za nablýskanou reklamní realitou našeho světa.... celý text

Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: , Odeon
Originální název:

Sekai no owari to hádoboirudo wandárando , 1985


více info...

Přidat komentář

HakuTheDeadBoi
14.07.2024 5 z 5

Tak z téhle knihy jsem si fakt sedl na zadek.
Téměř kyberpunkový příběh v jednom světě (šifry a kódování, tajní agenti, boj korporací), skoro až kafkovská fantasy v tom druhém.
Málokdy se mi stane, že narazím na knihu, jejíž prostředí je tak poutavě navržené a vyobrazené, že skoro až cítím, že se tam nacházím s nimi. V případě Konce světa to platí absolutně. Doteď vidím město za Zdí tak jasně, jako kdybych je právě četl, a nejspíš se tam brzy zase vrátím.

Co mě zaráží, je právě kyberpunkovost zápletky v prvním světě. Rok 1985, kyberpunk existuje v USA nějaké tři roky, Neuromancer vyšel rok před Koncem světa, i když je pravda, že Gibson viděl zrod budoucnosti právě v Japonsku.
A Murakami, který rozhodně není autorem čisté science fiction, musel být osvícen nevím kým, že dosáhl atmosféry, o kterou se tematická sci-fi scéna teprve pokoušela.

Touto knihou se Murakami dostal na seznam velmi oblíbených autorů.

SoňkaSoník
22.01.2024 5 z 5

Bože, jak já tu knihu miluju. Rozdělení na dva světy není chaotické, každou kapitolu jsem hltala. Mám ráda fantasy světy, obzvlášť, pokud jsou promyšlené, což za mě Murakami splnil na výbornou.
Knihu jsem četla na etapy, podle toho, jak jsem na ni měla čas a jak byla dostupná v knihovně. I tak mi její čtení zabralo tři roky. Pokaždé, když jsem se k ní vrátila, jsem přesně věděla, kde jsem skončila. Můj další nákup knih bude tento titul jistě obsahovat, chci ji mít ve své knihovně.


Ran
26.08.2023 5 z 5

Kniha je jedinečná svým stylem psaní a vyprávění, motivy a celkovým zpracováním. Její čtení jsem si hodně užila.

parxel
15.06.2023 4 z 5

Konec světa & Hard-boiled Wonderland je román, ze kterého mám smíšené dojmy. Příběh je hodně symbolický a nelze ho chápat doslovně. Spíše ho musíte nechat na sebe působit a vnímat různé pocity, které ve vás vyvolá. Osobně nedovedu moc dobře vyjádřit, o čem celé to vyprávění vlastně je.

Na jednu stranu mám pocit, že ústřední téma pro mne v současnosti není aktuální a neoslovuje mne. Na druhou stranu, některé scény a obrazy z tohoto nevšedního románu mi utkvěly v paměti. Možná, že mne oslovily na nějaké mnohem hlubší úrovni, než si dovedu uvědomit a než dovedu vyjádřit prostřednictvím slov. A to je mnohem víc, než se podařilo spoustě jiných knih.

Dávám čtyři hvězdy, protože jiné Murakamiho knihy mne oslovily o chlup víc a byly pro mne srozumitelnější.

fristo
29.05.2023 5 z 5

Velice chytľavé. Je to veľmi plastické čítanie, ľahko sa v ňom orientuje napriek tomu, že sa dej odohráva paralelne v dvoch svetoch. V niektorých pasážach mi trochu pripomínal Pratcheta, ale neviem prečo. Trochu mi chýbalo vysvetlenie vypínania zvuku, ale možno som ho iba nepostrehol.

katerina6763
16.05.2023 4 z 5

Kniha se opravdu čte lehce, pokud děj vnímáte jako "obyčejný" příběh. Ale jak je známo z jiných Murakamiho děl (která mám velmi ráda), je potřeba za příběhem vidět úplně jiný svět - pohled do lidské duše... A po přečtení knihy si nechat tak jeden nebo dva dny na utřídění myšlenek. Jelikož mám všechna autorova díla velmi ráda, nezklamal mě ani tento román.

houston
29.04.2023 3 z 5

Kniha má velmi zvláštní snovou atmosféru, četla se lehce, dost mě ale zklamal dost nesrozumitelný symbolický konec. Ten mě přinutil podivit se - "Tohle je vážně už všechno?" Kniha je nicméně velice zajímavá svými jednotlivostmi, tedy konkrétními nápady a koncepty, coby komplex, kdy se pak tyto jednotlivosti slijí v celek, už bohužel tolik nefunguje a místy je čtenář dokonce i frustrován. Toto setkání s japonskou literaturou bylo vesměs zajímavé, takže určitě výhledově zkusím i dalšího Murakamiho.

Arev122
06.03.2023 5 z 5

Román měl děj i napětí sci-fi , hezké, ale občas náročné čtení. Ale mě se to moc líbilo.

capricorn__
27.02.2023 5 z 5

Během čtení se mi názor na knihu několikrát radikálně proměnil, ale na konci, kdy se všechny linie propojily a já dostal odpovědi na všechny otázky, které jsem potřeboval, jsem nedokázal jinak než hodnotit pěti hvězdičkami. Od Murakamiho jsem toho už načetl hodně, proto mě překvapilo, že mi prvních asi sto stran přišlo, že čtu úplně jiného autora. Zápletka se mi moc líbila, nápad taky, ale nejlépe hodnotím myšlenku a rozsah.

(Jediné, co pořád nedokážu pochopit, je autorovo vyjadřování přitažlivosti a chtíče vůči ženám/dívkám...)

ArkAngel
09.01.2023 4 z 5

Osamělý muž procházející iniciací je pro Murakamiho typické téma a nevyhnul se mu ani Konec světa. Tentokrát je však tato dějová linka proložená ještě fantastickým světem, který jak už název napovídá, je zvláštní podobně jako Říše divů. Z počátku čtenáři samozřejmě není jasné, co tyto linky spojuje, ale pokud si všímáte indicií, přijdete na to daleko dříve, než vám to odhalí samotná kniha. Opět tu máme jistou dávku erotiky, objevují se zde jednorožci, promluvy o duši i obézní dívka v růžovém kostýmku. Na plný počet to však nestačí, něco mi tu jednoduše chybělo a v závěru jsem nebyl tolik naplněn, jako u některých z pozdějších Murakamiho děl. Pořád jde ale o skvělý text a je zajímavé sledovat, jak se Murakamiho obvyklé motivy napříč knihami různě vyvíjí.

karol.cadex
19.12.2022 5 z 5

Po přečtení bych možná i uronila slzu, kdybych ten konec jen o trochu víc pochopila, haha. Ale ne, tohle bylo fakt krásný. Na Murakamiho vcelku přímočarý, bez nepochopitelnýho tajemna a ezoterična, čtenáři opravdu vše naservíroval prakticky jasně a otevřeně. I když samozřejmě s tajemnými postavami, fantasy světem a podobně.
Chvílemi jsem ani nevěděla, která část mě baví víc, kapitoly se střídají mezi reálným a tím druhým světem, ačkoli se nepřekvapivě i tyhle dva prolínají mezi sebou.
Děj propracovaný na milion procent, postavy si tam frčí a nikdo je nenechá vydechnout, protože by je hned začali ohryzávat hnusáci žijící v podzemí pod metrem, nebo by je přizabili malý a velký muž. To všechno ovládají dvě nadnárodní tajné korporace obchodující s informacemi a na druhé straně záhadné Město. Teď, když si to tu tak popisuji, zjišťuji, že kniha je neuvěřitelně obsáhlá a těžko to lze zahrnout do jednoho komentáře.
Bude se ale, myslím, dlouhodobě jednat o moji nejoblíbenější knihu od Murakamiho.

kralika
28.11.2022 3 z 5

Moje první oťuknutí Murakamiho. A nevím. Mám s ním problém obdobný jako u Faberovy Knihy zvláštních nových věcí. Jednotlivosti se mi zamlouvaly, některé scény a myšlenky považuji za nadmíru skvělé. Celek mě ale minul, a cítím, že ne o málo. Čím to je, netuším. Ale asi nemá smysl nad tím bádat. Holt, ani autorův/protagonistův vkus na literaturu, který konvenuje s mým to nezachrání…

Asi zkusím jeho povídkovou tvorbu. Ta by mu (i mě) mohla sedět víc.

„Člověk je totiž nenapravitelný. Možná tak do pětadvaceti je jasné, kdo bude k čemu inklinovat, a pak už se jeho charakter při sebevětším úsilí nezmění. Problém je potom ve způsobu, kterým na takové charakterové sklony reaguje okolní svět.“

ondra295
26.10.2022 5 z 5

Jeden z nejklasičtějších Murakamiho příběhů. Je tu, pro něj tak typická, postava muže kolem třicítky, který je samotář žijící mimo nějaký systém, starající se hlavně o sebe, ne tak úplně šťastný, ale zároveň ani ne tak úplně nešťastný. A tento hrdina je vtažen do světa někde mimo realitu, kde se všechno děje tak trochu jinak, přestože to vlastně většinu prvků z reálného světa přejímá. Dílo je plné symboliky, vnitřního boji hrdinu se sebou samotným a podprahové kritiky společnosti, která z lidí v Japonsku vytváří na nic se neptající a pouze pracující stoje bez vlastní individuality. Rozhodně stojí za přečtení!

jopp
22.10.2022 5 z 5

Komentář přede mnou od lukaskmn1 naprosto vystihuje můj pohled na tuto výjimečnou knihu. Murakami má všechny knihy povedené, ale tato je pro mě top. Velmi zajímavý příběh s neskutečným množstvím myšlenek, paralel a s nádhernými stylistickými obraty dokládajícími kvalitu autora. Murakami dokáže perfektně vykreslit situaci a zachytit její atmosféru tak, že se mi některé obrazy vybavují i po letech. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.

lukaskmn1
17.09.2022 5 z 5

Četl jsem již většinu děl od Murakamiho a s naprostou jistotou mohu říci, že toto patřilo mezi jeho vrcholná díla. Děj je výborně propracovaný, postavy naprosto reálné a co osobně na Murakamim obdivuji je, že čtenář nikdy neví, jak se zápletka vyvine.

marlowe
21.08.2022 2 z 5

Můj pátý Murakami – a nejspíš už asi opravdu poslední. Jsem člověk poměrně houževnatý, a když se nemůžu dostat autorovi pod kůži, zkouším to znovu a znovu, jenže úsilí a vytrvalost není všechno a nalezení souznění s literárním dílem rozhodně není totéž, co rukodělné hloubení výkopu pro vodovod.
Závidím lidem, co objevují v každé Murakamiho knize "strhující podobenství" a nechávají se okouzlovat "silou autorovy výpovědi"; já v Murakamim nic takového, bohužel, nenacházím – a to se fakt snažím. Nemá cenu něco lámat přes koleno…
Třeba u Kafky na pobřeží jsem už TO měl skoro na dosah, jak se mi alespoň zdálo, ale Konec světa mě znovu přesvědčil, že na to nemám – bylo to celé jen o "lízání zmrzliny přes celofán"…

OldřichHanton
21.07.2022 4 z 5

Haruki Murakami je moje srdcovka, přestože po přečtení pár jeho knížek jsem si začal uvědomovat, jak se jeho postavy, motivy i celé dějové kostry v různých románech velmi podobají.
Tentokrát jsem byl ale docela překvapen, Konec světa sice nezapře Murakamiho styl a některé motivy, ale je to asi nejvíc vymykající se román z těch, které jsem zatím četl. Jestliže ostatní romány jsou spíše realistické s více či méně výraznými fantastickými prvky, tady se jedná čistokrevnou fantastiku, navíc rozdělenou na dva samostatné příběhy, z nichž každý se odehrává v jiné realitě. Je to také jedna z Murakamiho prvotin, takže nenechává tolik věcí nevysvětlených a tolik dějových linek neuzavřených, jako je obvyklé v jeho pozdějších dílech.
I když je Konec světa určitě velmi zajímavý a skvěle napsaný román co má hloubku, nebyl to úplně můj šálek čaje. Té fantastiky na mě bylo nakonec moc, mám raději civilnější příběhy. Nepomohlo tomu ani to, že jsem ho četl ve čtečce, vždycky když jsem měl pár minut času, nakonec jsem se pak nemohl pořádně začíst.

alef
17.06.2022 5 z 5

Post Scriptum:

Věc co tu nehybně ustrnula ve světě,
ve tvaru hodinové věže,
rafije hodin nehybně stojí na místě,
původní smysl se vytratil.

Švestky umeboši se salátovou zálivkou,
smažené tofu a misky s dušeným celerem,
zelené fazolky a plechovka piva,
lehká večeře k poslechu Mozartova koncertu,
nejlepší zážitek v podání Roberta Casadesuse,
posloucháš ze starých nahrávek.

Jenže musíš do Knihovny,
za dívkou s dlouhými vlasy,
kam Město tě vyslalo,
číst staré sny.
Odteď už nemáš jméno,
jsi Čtenář snů.
A přišel jsi o svůj stín.

Nemám ve zvyku psát dva komentáře k jedné knize, jenže, tohle mi pořád leží v hlavě, a vlastně to ani není komentář, jen se slova poskládala do řádků, aby naznačila … čtenářský zážitek :-).

„Jak dlouho ale tuhle práci budu dělat?“
„Jak asi dlouho? To sám dobře nevím. Nejspíš až do chvíle, kdy přijde pravý čas,“

alef
14.06.2022 5 z 5

„… co se mě týká, ochotně si ušetřím veškeré nepotřebné trable. Co chci, je život tak klidný, jak je to jenom možné.“

Jenže … cosi proniká duší, zamlženou, napůl spící, pokrytou tichem, jako když se snáší jemný prach,
.... je tu spousta detailů, ovšem celkový dojem zdá se ztracený, jako když se mlha snese a zahalí vše do jemného závoje,
… čím víc se snažíš (porozumět?), tím víc se uvnitř tebe cosi rozechvívá, cosi na dně vědomí, jako měkká látka sotva se dotýkající povrchu, zaznamenáš jen letmý náznak dotyku,
... slova zůstávají pohřbená, víš přeci jak nestálé a nejisté jsou tu vzpomínky …

Příběh Konce světa, je příběhem hodně o tichu, a míň o mluvení, taky je příběhem s vážně divně ujetým a vážně zajímavě chytlavým začátkem (a to jsem u pana Murakamiho na leccos zvyklá, tento se vážně vyvedl), zaujal okamžitě, stačilo jen pár slov a byla jsem zase zpět, a hned se pomalu rozhlížela v dalším jednom z paralelních mnohosvětů (multisvětů, alternativních světů, kdo, jak si to nazvete, pojmete), kde, pro tentokrát, žijí třeba zvířata s krásně čistě zlatou srstí a kde se musíte hned z kraje trochu bát pokoutníků, a kde mluvení a ticho, lépe řečeno, zvuk, ve všech jeho podobách, hrají svou významnou roli.

Na scénu přichází jeden osamělý kalkulátor (jak jinak než rozvedený pětatřicátník) pracující pro Systém a jeden podivínský stařík s jen o trochu méně podivínskou (ovšem sympatickou) vnučkou - tedy klasické murakamiovské schema – vlastně jedno z prvních (toto je 4. autorova kniha), které se natolik osvědčilo, že je Murakami využívá téměř ve všech svých příbězích (osamělého mladého muže a nějakého podivína najdete vždy) – a víte co, nevím, jak to pan Murakami dělá, přečetla jsem jich už hodně, a stále mě to baví! Vlastně se na to vždy těším, na ten návrat do známých a přeci jiných kolejí, na bezbřehou autorovu fantazii, která vymýšlí stále nové a nové varianty příběhů (nekonečně světů má přeci k dispozici a on je obdivuhodně zaplňuje novými a novými kulisami, scénami, postavami … příběhy).

Hmm, a pak je tu ten záhadný (pštttt … je totiž zakázaný) … brainwash – v této verzi světa (kde jde hlavně a především o informace) to je teda taky něco! Jak to jen říct? Klíč (a radši vám to jen pošeptám) hledejte ve způsobu, jakým jsou od sebe oddělené levá a pravá hemisféra (bráno zjednodušeně, poněvadž ve skutečnosti samozřejmě oddělené nejsou), nebo jinak, pamatujte si, že „pokud do sebe obě ty zubaté poloviny přesně nezapadnou, nikdo už jakživ nedostane z výstupních cifer původní hodnoty.“

Ten malý podivín, o kterém jsem říkala, že se objevuje snad v každém murakamiovském příběhu, ale nemá v úmyslu o tom kdekomu vykládat (takže buďte rádi, protože jste se právě ocitli mezi skupinou těch málo vyvolených, kterým se tyto záhadné informace dostaly).

Pocítíte podivnou tíhu vzduchu, jako by se mlčenlivost právě rozlévala do všech stran a pak, pak se nad vámi začne vznášet podivně neurčitý dojem … ztráty. Ale čeho?

„Ale víte, někdy mi připadá, že jsme kdysi dávno žili všichni někde na docela jiném místě a vedli tam docela jiné životy než teď. A pak na to z nějakého důvodu úplně zapomněli a teď tu žijeme a nevíme nic.“

Tak, ještě pár drobných (nevýznamných, i když tady jeden nikdy neví, a mě se líbily) indicií na cestu …

„Je jen tvoje věc, na co se zeptáš, moje věc zas je, jestli ti na to odpovím,“

„Na něco si člověk vzpomene a na něco ne. A zdá se, že právě na vás si zrovna nevzpomínám.“

… a můžete vyjít vstříc dalšímu záhadnému multižánrovému příběhu, který se větví do více linií, jejichž spojnici si musíte nalézt každý sám, nikdo vám s tím pomáhat nebude, na cestě vás ale samozřejmě bude provázet …

… dokonalý popis prostředí (další indicie, že jde o Murakamiho),
… známá větná spojení (jako např. nijak zvlášť ),
… tajemné budovy (se spoustou chodeb a dveří, různého vzhledu a vždy pečlivě popsané – tedy labyrinty)
… zvláštní (jednoduchý) propojovací předmět, který pojí jednotlivé nitky dohromady (hledej např. kancelářské sponky)
… poklidný běh času (v těchto světech vždy vše plyne tak, jak má, tedy beze spěchu (nic akčního v žádném případě nehledejte) …

„Tohle je velice tiché město,“ řekla dívka. „Jestli jste sem přišel hledat klid, určitě se vám tu bude líbit.“

– a to je přesně to, co mě na murakamiovských příbězích tolik baví a co obdivuji!

PS:
„Mluvení – je úplně jedno o čem – je ten nejlepší prostředek k odbourání mozkové únavy.“
Toto poučení, kterého se vám dostane někde zkraje příběhu, se mi dost líbilo, teď totiž vím, že nejsem upovídaná, já vlastně … relaxuju! :-)

EmmaEmma
28.05.2022 5 z 5

I Kdyby Murakami napsal jen tuto jedinou knihu, měl by dostat Nobelovu cenu za literaturu. Přála bych si, aby jeho tlusté knihy byly ještě obéznější. Dělá mi dobře už jen knihami zprostředkovaná jeho blízkost- blízkost jeho slov, myšlení, duše.

/“Duše má své vlastní principy, podle kterých jedná. A právě to je tvé já..”s-317/

“Poté, co jsem tu píseň mnohokrát v sobě přehrál, odložím nástroj na podlahu, opřu se o zeď a zavřu oči. Ještě v sobě cítím pohyb. Připadá mi pojednou, jako bych všechno v tomhle Městě byl vlastně jen já sám. Zeď, brána, zvířata. Lesy, řeka, větrná jáma i Tůň, všechno to jsem já. Všechno to mám v sobě. ..I tahle dlouhá zima i ta bude nakonec jen kus mne samotného. Poté, co sundám z rukou harmoniku, zavře dívka oči a vezme mou ruku pevně do svých. Z očí jí tečou slzy…s.458
Stín se posadí do sněhu a zavrtí párkrát hlavou…
“…musím ale nést odpovědnost za to, co jsem udělal. Tohle je totiž můj svět…” s.498