Plechový bubínek

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Úspěšný román německého, v Gdaňsku narozeného prozaika, básníka a dramatika. Životní historie třicetiletého muže trpasličího vzrůstu s hrbem a nadměrně velkou hlavou, jakéhosi filozofujícího blázna, který jako chovanec psychiatrické léčebny bubnuje na plechový bubínek, někdejší svou hračku, a takto si vyvolává vzpomínky na svůj dřívější život. Autor pohledem tohoto skřeta (který je např. přesvědčen, že muž normální výšky trpí vedle něho komplexem velikosti) podává krvavou grotesku dnešního světa a zejména pak karikující obraz německé historie posledních desetiletí. Kritika označuje dílo za největší román poslední doby....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38728/plechovy-bubinek-sP9-38728.jpg 4.1358
Série:

Gdaňská trilogie 1.


Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Mladá fronta
Originální název:

Die Blechtrommel, 1959


více info...
Nahrávám...

Komentáře (71)

Kniha Plechový bubínek

Metla
27. července

Už jsem zase mimo, ach jo. Můj mozek (nebo co to mám v lebce, někdy si vážně nejsem jistá) si velmi často neví rady s tímto druhem fantaskních úchylností. Běžnou realitu v "Plechovém bubínku" nabourává cosi/kdosi jako by uprchlý z Říše divů, tedy Oskar a jeho fungování, a do toho navíc tepe syrové sexuální pnutí, zde téměř na hraně pedofilie. A když nenajdu cestu k hlavní (ani jiné) postavě, případně mě přímo irituje, tak ze mě slova nadšení nevypadnou, ačkoliv riskuji označení za trubku s vnímavostí šutru. Chvílemi jsem tedy chápala, co se autor asi snaží vyvolat za myšlenky či emoce, jindy jsem beznadějně bloudila v mlhách absurdity. Tloukla se ve mně určitá fascinace se znechucením. Nemůžu tvrdit, že by mě četba nebavila, že by mi nic nového nedala, že by nebyla zajímavá a nápaditě, zručně napsaná… Akorát nejsem správný materiál pro tohle dílo, provokující, dráždivé, způsobující nepříjemné tlaky v mysli. Nebudu hodnotit, jelikož netuším jak (odhadem něco mezi dvěma a pěti hvězdami).

knih-o-mol
06. dubna

Skvělý autor, který své dílo dotáhl do vítězného konce. Knihu doporučuji každému zájemci o Německo a německou literaturu.


capricorn__
21. března

Velice zvláštní knížka, na kterou asi jen tak nezapomenu. Nemůžu říct, že by mě "Plechový bubínek" nějak hodně bavil, byly chvíle, kdy jsem se nudil a přeskakoval dlouhá souvětí, nebo kdy mě sice četba bavila, ale já nebyl schopen rozeznat, co se děje, protože jsem se v knize ztratil. I tak ale hodnotím pěti hvězdičkami, protože kniha má svoje kouzlo, které ale vyplyne na povrch až v průběhu čtení. Moc se mi líbí nezapomenutelné knížky, které se vymezují od ostatních. Styl písma je velice chaotický, popisný, sarkastický a skoro až groteskní, ale originální. Hlavní postava - a všechno, co se kolem ní točí - je opravdu bizarní. Neměl jsem Oskara rád, vlastně mi byl protivný, ale věřím, že to byl autorův záměr, protože postava Oskara skvěle podtrhuje atmosféru 1. poloviny 20. století. U toho bych se taky zastavil: tato kniha sice není válečná, ale i tak mě velice zarazilo (v tom příjemném smyslu), jakým způsobem Gunter Grass (jak se píše "umlaut"?) válečnou historii popsal. Ještě jsem nezažil, že by si z ní někdo skoro utahoval. Co dalšího tak o knize říct? Věřím, že není pro každého, sám si nejsem jistý, jestli bych ji někomu doporučil, protože nemůžu zapomenout na chvíle, kdy jsem se s knížkou vyloženě trápil. I tak ale věřím, že pokud je někdo unaven moderní beletrií, která je psaná na "jedno brdo", pak bude "Plechový bubínek" příjemnou změnou.

Pablo70
29.12.2020

Na Grassův styl psaní si musíte zvyknout. Je to obtížné, jako je obtížné i celé téma knihy. Grass není rozhodně jediný, kdo se takhle vypořádává se svou minulostí, myslím tím to, že si na pomoc přivolává nějakou nadreálnou sílu (zde bubínek), a že nechává promluvit postavu fyzicky postiženou. Má potřebu všechno nějak odlehčit a učinit stravitelnějším to, co bylo ve skutečnosti jen těžko stravitelné. Položte si otázku: zažili jste něco tak těžkého, že je třeba to vyvrhnout ze svého nitra a už se k tomu nevracet? I když se to stalo v nejkrásnějším období vašeho života? Těžké otázky a těžké odpovědi. Tak jen doporučení: jestliže jste zdolali Plechový bubínek, určitě si přečtěte Grassovu autobiografii Při loupání cibule, kde se o něm dozvíte víc a nejen o něm, i o lidech, které znal a s kterými žil. Protože vždycky musíme žít v době, do které jsme se narodili. Nejdříve bezbranní a naivní, poté už záleží na nás, co se svým životem učiníme.

Vindur
14.10.2020

Kniha se mi líbila jak po formální tak obsahové stránce. Na stylu psaní mě nejvíce zaujalo střídání ich- a er- formy Oskara jako vypravěče, který je velice nespolehlivý. To mi přišlo zpočátku velmi otravné, pak jsem si ale uvědomil, že v opravdovém světě to tak právě často je. Člověk zná někdy pravdu jen z části, a přesto si musí o světě obrázek co nejlépe složit. Navíc je čtenář často pochybuje správnosti činů vypravěče. Obsahově mě oslovil neotřelý a nekonvenční pohled na události před, během a po WWII. V knize s Oskárkem zažíváme nevšední a často velice bizarní i vtipné až hnusné události na pozadí tohoto strašného období lidské historie. Především jsem si z knihy odnesl fakt, že život lidí se, pokud přežijí, nikdy nezastaví a jde dál, ať se na poli dějin odehrává cokoliv. V tomto chaosu pak člověk chybuje, žije ve lži, zažívá lásky, snaží se přežít a někdy i dochází k vlastní sebereflexi. Oskárek vlastně stojí na kraji společnosti a popisuje svět (lidé se před ním neschovávajím, nestydí...), brání se mu (svým bubínkem a pronikavým sklotříštícím křikem) a někdy do něho i zasahuje. Nejvýce šokující a nejlépe napsanou částí je první kniha (ze 3). Nezklame ani konec knihy. Je toho ještě mnoho, co bych mohl o této knize povídat...doporučuji (samozřejmě po přečtení i oscarovou stejnojmennou adaptaci od Volkera Schöflera). Jedna z mých nejoblíbenějších knih.

juanito39
26.04.2020

Abych řekl pravdu, jsem rozpolcen. Na knihu jsem se těšil, protože lidem, na které "dám", se líbila. Měl jsem tedy vysoká očekávání. Jenže jsem s tím bojoval víc, než jsem čekal. Kniha má vytříbenou formu. Vtipná přirovnání, hra se slovy atd. I samotný nápad je skvělý. Věčně malý chlapec (muž), který jinou perspektivou nahlédne do světa. Někdy je vypravěčem nespolehlivým, někdy trošku bláznivým (až groteskním), někdy naopak jediný normální. Zároveň jde i o náhled na dějiny, které jsou často velmi násilné, ale Oskar je spíše glosuje, než aby ho to nějak zvlášť rmoutilo. A jsou možná také trošku šílené (a nebo po zkušenostech - hodně šílené). To všechno zní fajn. Jenže ve skutečnosti přicházely kapitoly, které mě velmi bavily, ale také kapitoly, které mě velmi nebavily. Takže jsem někdy spíš plul na textu, než abych jej pořádně vnímal. Prostě jsem takový nerozhodný. Celou dobu jsem nebyl schopen se na to nějak naladit a libovat si v těch slovních hrátkách. Pro mě lepší forma než obsah. A není tato kniha právě založena na formě a ne na obsahu, který je v tom tak různě poschovávaný? Nejspíš ano, ale mně to prostě nějak nesedlo...

soukroma
19.04.2020

Zpočátku stejný problém jako s Musilem a Mužem bez vlastností: neustálé chrlení mnoha líbivých slov, často opakovaně chrlení téhož, zbytečně. Pak se samozřejmě někde najdou ukrytá moudra a zajímavé obsahové a hlavně jazykové konkstrukce, jen kdyby je ubohý čtenář nemusel dolovat v potu tváře jak v diamantovém či zlatém dole a nemusel utrácet svou energii a oči na přečtení toho všeho balastu kolem (aby byl řádným prospektorem a něco mu náhodou neuniklo).
Později v knize už jen sporadicky lze nalézt pasáž opravdu jazykově líbivou; autor si sice rád hraje a v některých kapitolách je to čistý lartpourlartismus (nebo prostě grafomanská etuda), což tak ve mně jako čtenáři jen vzbudí nevoli (ale aspoň to rozruší nudu a vrátí pozornost zase k dílu).

Autor nebude patřit k mým oblíbeným a zřejmě se (pokud vůbec ustojím tohle věčné bubnování) nedopracuji ani na konec trilogie, ač právě ten si získal cenu Nobelovu.

Po-drobnosti:
Kniha první byla ještě vcelku absurdně veselá, předválečná: dětství Oskara je popisované hodně vtipně, až sarkasticky - mrňavý klučina měl obranu, ba zbraň, kterou neváhal použít (podobně jako v Modlitbě pro Owena Meanyho) - nikoli samotný bubínek, ale svůj tříštivý hlas, ovšem výhradně v souvislosti právě s bubínkem: "křičíval jsem jen tehdy, když mi někdo bral bubínek." A ty následky byly strašlivé, jen jeden příklad za všechny: "rozkřikl jsem vejpůl jednu prázdnou vázu, o níž se tvrdilo, že je originální."
Rasputin a abeceda, to je vskutku veselý, až erotický fejeton, hodný ruských klasiků.

Kniha druhá je už podstatně hůř stravitelná: o válce se sice moc nemluví a do děje příliš ani na místě nezasahuje, jen trošku něco do života mladistvého Oskara proniká, ale jeho zážitky jsou i tak na pováženou. Nepříjemně nechutné to začíná být. Teprve na jejím konci se odsouvají vlakem na západ a ze vší újmy Oskar vyroste z 94 cm na celých 121! A taky pohřbí bubínek. Není to už nijak zvlášť groteskní, spíš jako čtenář propadám nejistotě: autor si ze mě často střílí, takže lze vůbec něco brát vážně...?

Kniha třetí je už poválečná, německá: Oskar se začal vzdělávat a číst (dosáhl díky lidovým univerzitám "velkoryse mezerovitou vzdělanost", však také dle jeho slov "četba oněch let nepadala do mne, ale propadávala skrz"). Příběhy dospělého Oskara už mě vůbec nezaujaly. Ani jeden.

Styl: Dost nepříjemné je, že se jednou Oskar vyjadřuje v první osobě, a o větu či odstavec dál o sobě hovoří s odstupem, ve třetí osobě, ať v dětství nebo v současnosti (zatím jsem nepřišla na to, zda se výběr osoby řídí nějakým mechanizmem, nebo jen libovůlí autorovou a náhodou, výpovědi se svým charakterem nijak zvlášť neliší.). Zejména v jedné větě je to velice rušivé: "Jak už jsem byl mladý a prudký, chtěl Oskar okamžitě předvést ukázku svého nevadnoucího umění."

Suma sumárum: dozvěděla jsem se něco o Gdaňsku - ne, o válce v Gdaňsku - ne, o poválečném Polsku a Německu - ne. Jedině jsem se dozvěděla něco o podivné figurce, ale je to to, co jsem chtěla, od knihy očekávala - ne. Zaujal mě, líbil se mi "věčně tříletý bubeník"? Ne a ne. 55%

Pozn.: úvodní srovnání s Musilovým Mužem bez vlastností není přesné: v Plechovém bubínku je děj, před-po-válečná doba a je dokončený.

Kmotr99
14.03.2020

Darované knize na počet stran nekoukej. To mě napadlo, když jsem pár dní po narozeninách otevíral Plechový bubínek. Je to hutná, skoro rustikální kniha. Prosycená barvami, pocity, pachy, a samozřejmě zvuky, zvuky bubnování o plech. Je to tak intenzivní, až místy otravné, asi jako kdybyste několik hodin museli Oskarovy skřeky a mlácení paličkami opravdu poslouchat. Po skvělém úvodu s babičkou Koljaiczekovou a jejími sukněmi jsem se dlouho začítal, zhruba v půlce jsem byl dojmy okouzlen ale velmi brzy skoro zavalen, že jsem bichli stěží dočetl.
Blechtrommel za přečtení (nebo aspoň pokus o to) stojí, vyžaduje ale čtení trpělivé, které tu a tam přinese plody v podobě nevšedního, nezapomenutelného literárního zážitku. Tak třeba kapitoly Víra naděje láska, Pětasedmdesát kilo, Prohlídka betonu - aneb Mystika Barbarství Nuda a V Cibulovém sklípku mnou zacloumaly slušně, musel jsem se k nim ale doslova prokousat. No a posledních pár stran jsem si, znaven po měsíci přerušovaného čtení, trošku trpce říkal, jestli to za tu námahu vlastně stálo. No, dejte Grassovi šanci a uvidíte.
PS: Asi povinná četba, pokud plánujete navštívit Gdaňsk. A před překladem Vladimíra Kafky musím smeknout, nikdy bych nevěřil, že je němčina tak bohatý jazyk, že se dá takhle převést do češtiny.

1