Zločin a trest

kniha od:


Koupit

Děj se odehrává v Petrohradě ve druhé polovině 19. století. Hlavní hrdina student Rodion Romanovič Raskolnikov je velmi chudý a právě z nedostatku peněz je nucen odejít ze studií. Rodion žije v zatuchlém pronajatém pokoji, nemá peníze, hladoví, ale přesto nemá zájem si najít nějakou poctivou práci. Aby dokončil školu, chce se jeho sestra provdat za bezcharakterního boháče Lužina. Rodion je zásadně proti a sestře sňatek rozmluví. Rodina napadají hrůzné myšlenky, jak lehce přijít k penězům......celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/1106/zlocin-a-trest-dr0-1106.jpg 4.52057
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Academia
Orig. název

Преступление и наказание / Prestuplenije i nakazanije, 1866

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (241)

Kniha Zločin a trest

Přidat komentář
deirdre
29. září

Ja budem citovať z doslovu Juraja Klauča (Tatran 1978):
"Dostojevskij vytvoril čosi, čím sa, povedané viacerými kritikmi, dotkol pekla i nebies..... vytvoril nezabudnuteľné obrazy ľudskej biedy, nešťastia a utrpenia. Sám si sformuloval svoju umeleckú i mysliteľskú úlohu, keď napísal, že zmyslom jeho tvorby je "hľadanie človeka v človeku". Vydal sa teda na púť za človekom a za jeho človečou podstatou a obnažil závratné hĺbky jeho duše. V človeku, v jeho najhlbšom a najskrytejšom vnútri, obnažil a objavil celý dovtedy neznámy vesmír".
A ešte: týmto románom Dostojevskij "zabúchal na brány večnosti".
Geniálny, neprekonateľný Dostojevskij.

DriftBooks
27. září

Klasiků mám plnou knihovnu. Nakupuji je průběžně celý život. Stará vydání nahrazuji těmi novými, pokud mám pocit, že to stojí za to. Hledám nové, modernější překlady. Momentálně je přezbrojuji do elektronické podoby. Jenom jediné nedělám – ty knihy zatím nečtu. Absurdní?

Literární klasika… Knihy a autoři, o kterých se člověk většinou učí ve škole. Které patří do onoho pomyslného literárního kánonu, jejž by měl literárně vzdělaný člověk znát a mít načtené. Já jsem nadšený čtenář. A k těmto dílům mám úctu. Vlastně před nimi cítím i určitou pokoru. Řadím si je do své knihovničky s tím, že si je jednou přečtu. Jednou, až budu dostatečně vzdělaný, abych je pochopil. Až budu dostatečně stár a plný zkušeností, abych si je vychutnal. A až nyní jsem pochopil, jakou vlastně celý život dělám chybu…

Čtenářství je značně individuální a individualistické. Je maximálně intimní. Těžko tak jdou vytvářet čtenářské modely, které by měly obecnou platnost. Ano, dělá se to. U nás se tomu dlouhodobě věnuje třeba Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu. Jeho knihy sleduji a čtu je rád. Měl jsem i tu čest s Jiřím posedět v útulné hospůdce a popovídat si nejen o čtení. Ostatně – už se těším na jeho novinku Kulturní vetřelec, kde oním vetřelcem je myšleno právě čtení… I přesto všechno si ale myslím, že jakákoliv snaha o objektivizaci čtení je marná… Ale proč o tom mudruji? Já byl přesvědčený, že tu takzvanou klasiku pochopím a užiji si jí na stará kolena. Teď, když čtu Dostojevského, se pomyslně buším do hlavy. Tohle by měl přeci číst člověk, dokud je mlád. Jak absurdní, že...

O knize není třeba mluvit. Její kvality jsou lety prověřené. Bavil mě celý ten ponurý Petrohrad, bavila mě ona pitoresknost, všechny ty pohnutky a nuance jednotlivých postav. Dostojevský je skvělý pozorovatel a skvělý interpret… Prostě… klasika…


HanzKaufmann
13. září

Tak za 1) tohle neni kniha pro deti

2) je nekolik rovin v kterych muzete knihu pochopit (ocenit)

Pro skolaka je to proste jen pribeh, dospely clovek v tom vidi mnohem vice.

No a pro psychology a filozofy je to P*RNO literatura.

Zaver: Tuto knihu doporucuji vsem kteri maji kus zivota za sebou.

Nectete tuto knihu moc mladi, nedocenite ji.

rabor
10. září

Další takový múj rest z oblasti povinné četby a ještě jich určitě dost zbývá. Měl jsem tehdy na školách holt na starosti mnoho dúležitějších projektú, jako vymačkávání mazu ze svých beďarú. Sice bych možná v tom časovém presu nějakou mezeru našel, ale tehdy jsem řešil i hluboké filozofické otázky typu "múžu číst Dostojevskýho když Dostojevský neposlouchal metal? Tudíž nezastával ten správný světanázor". Nicméně už tehdy v té době vzdoru jsem pociťoval určitý respekt k někomu kdo vytvoří knihu na jejímž hřbetě bude napsáno F. M. Dostojevskij – Idiot.
Tahle kniha pro mě byla trochu překvapením, žil jsme v domnění, že je to o jakémsi z nouze spáchaném zločinu a následném sžírání výčitkami svědomí. A že je to v tomto směru tak unifikované, že se to dá aplikovat na většinu obdobných případú selhání lidského chování a že já jako čtenář nebudu mít problém empaticky nahlédnou do duše jiného člověka, pochopit jeho selhání i jeho následnou trýzeň. Jenže tahle kniha pracuje s docela odlišnou tezí. Představte si, že mezi vašim živořením v bídě a zářnou svobodnou budoucností, kdy budou vaše následné činy ku prospěchu celé společnosti, stojí jen jedna stará, hnusná a zlá bába. Nezabili byste ji? Zastavil by se snad takový Napoleon na počátku své kariéry, kdyby mu v cestě stála nutnost zavraždit jednu starou bábu? Takže Raskolnikov, hlavní hrdina našeho příběhu, je podivínský, uzavřený, nepříjemný, egocentrický magor, který tu bábu jebne do hlavy sekerou, ale místo toho aby ho užíralo svědomí, ho hlavně užírá následné zjištění, že není Napoleon. Nevím jestli úplně moudré vyzdvihovat psychologickou propracovanost tohoto díla. Jednak mi bylo záhadno, odkud se bere ta přátelskost a náklonnost ostatních postav k Raskolnikovi, protože jak k tomu potom přijdu když jsem rovněž podivínský, uzavřený, nepříjemný magor a žádné kamarády nemám, že. A potom na tuhle eh psychologii postav jde Dostojevský velmi často přes přímou řeč, což ve výsledku znamená, že po každém "dobrý den" následuje púlhodinový monolog. Jediná méněmluvná postava je onen nesympatický Raskolnikov. A to se ještě musím zmínit o tom, že každá postava tam má minimálně tři ruská jména a všechny je používá. Raskolnikov není jen Raskolnikov, ale nějakej Ivanovič Ratanovič Raskolnikov. Ale pozor jeho maminka, která má rovněž tři jména a každá postava příběhu ji oslovuje jinak, no tak ta našemu Raskolnikovi říká Roďo, aby toho jakože nebylo málo, tak ještě pár zdrobnělin. Uf.
Chtěl jsem přidat zajímavý úryvek z konce knihy, ale už teď to mám moc dlouhé a určitě si říkáte, von je chudák dneska zase nějakej nevypsanej. Takže příště děcka, příště. Teď už jen vyčúrat a spát.

czermy
23. srpna

Zločin a trest je má absolutní srdcovka. Když jsem se měl učit na maturitu, raději jsem trávil čas u teto knihy. Pamatuji si nejvíc ten mix vrcholně nepříjemných pocitů a neschopnosti přestat číst. Doufám, že se jednou dostanu k tomu, přečíst si knihu znovu, nicméně už dlouhou dobu je to u me číslo jedna - z veškeré literatury, kterou jsem přečetl.

Garik
17. srpna

Bol som naozaj milo prekvapený, ako ma toto dielo zaujalo hneď od prvej strany (s Besmi som sa trápil, až to bolo často hotové utrpenie). Opisy Raskoľnikovových duševných pochodov boli naprosto geniálne! Román je navyše plný zaujímavých, poučných a silných momentov, medzi inými napr. veľmi dobrý a presvedčivý opis života alkoholika, tiež list Raskoľnikovovej matky Pulcherije Raskoľnikovovej, ktorý je naozaj úžasný (a Duňa je skvelá!). Alebo názory socialistov v debate o zločine, o dvoch triedach ľudí, o svedomí a práve na zločin. Veľmi ma zaujala aj debata Petra Petroviča a Andreja Semionoviča o „pokroku“ (komúny, konkubinát...), ktorou Dostojevskij jednoducho a zároveň geniálne vykresľuje pokrokárske myslenie. Tam nádherne vidno, na akých (dnes už dobre ukrytých a vo všeobecnosti zabudnutých) ideových základoch stojí dnešná (už všadeprítomná, zato však umne maskovaná) neomarxistická ideológia a (umne zviditeľňovaná) „progresivistická“ agenda všetkých tých sociálnych inžinierov, ktorí nám tu kradmo zavádzajú ďalšiu totalitu.
A keďže v tomto románe Dostojevskij chtiac-nechtiac tak viditeľne zakopáva o korene súčasného šialenstva, aj tejto klasike možno predpovedať osud zakázaných kníh, alebo prinajmenšom tých cenzurovaných.

Mimochodom, toto bola prvá (a doposiaľ jediná) kniha, u ktorej som si musel napísať zoznam postáv.

Phyl
15. srpna

Člověk odkládá a odkládá, i když plánuje dlouho a pečlivě, že v okamžiku, kdy se s odhodláním stává čin, je zaskočen, jak lehké to bylo nakonec provést. A s jakým zápalem. Průběžně zjišťuje, že se nechal původně zaslepit vlastní zhoubnou teorií, která postupně v jeho vlastních očích bledne a stává se jen vybledlým stínem mysli, tolik zkoušené.

Proto mu tak dlouho trvalo se pustit do Dostojevského díla.

Birter
30. července

Strhující thriller i filozoficko-psychologická analýza. Dostojevskij je opravdu kapacita a troufl bych si říct, že spolu s Orwellovou ''Osmdesátčtyřkou'' je to nejmoudřejší kniha jakou jsem četl. Komplexnost R.R. Raskolnikovova se nedá shrnout do pár vět a kritika přehnaného individualismu nebo chcete-li egoismu, mi přišla natolik působivá, že i já jsem mnoho svých názorů přehodnocoval. Zvláště by si však Zločin a trest měli přečíst všichni naivní buřiči...

1 ...

Doporučujeme

Velké maličkosti
Velké maličkosti
Čachtická paní
Čachtická paní
Sama v černém lese
Sama v černém lese
Vše, co jsme si nikdy neřekli
Vše, co jsme si nikdy neřekli