Zločin a trest

Skvělý, skvělý a ještě jednou skvělý! Obecně ruští spisovatelé se mi čtou blbě. Dostojevskij mě velmi mile překvapil. Píše srozumitelným a napínavým způsobem. Na knize velmi pozitivně hodnotím popis chování společnosti v Petrohradě na konci 19. století. Až na extrémní špínu, ve kterém určité vrstvy společnosti žily, je rozdělení velmi podobné s dnešní dobou. Příběh samotné knihy za mě super, neboť je tam více velmi napínavých míst.

Klobouk dolů však smekám před precizním popisem myšlenek a psychologického rozpoložení zejména hlavní postavy. Čtenář zjistí, jaká typologie lidí se potencionálně může stát vrahem, jak vrah uvažuje před činem, při činu i po spáchání činu. Je až dechberoucí, jakým utrpením si hlavním postava prošla. To, že je psychologicky v mé hlavě něco v nepořádku, stejně před okolím neschovám. Hlavní postava po spáchání činu úplně změnila způsob chování.

K této knize se chci určitě vrátit a těším na další knihy od Dostojevskijho.

Rozsáhlá kniha, popisující duševní stav člověka, který svou nelehkou situaci řešil zločinem. On sám si to ani nepřipouštěl za zločin, ale k činu se přiznal. Trest přišel, ale nebyl na něj sám. Protože se seznámil s dcerou člověka, kterému kdysi pomohl a ona jej v této těžké situaci neopustila. Silou lásky byl odčiněn trest za nemorální čin.
Jana"12 -15. 12. 2020

Klasika a zároveň varování pro každého, kdo by se snad v budoucnu chtěl dopustit vraždy. I když jste obklopeni tím nejhorším výkvětem společnosti, těmi nejhoršími gaunery, příživníky a lumpy, jejichž zabití by bylo službou společnosti, slitujte se nad nimi a ušetřete jejich životy! Jinak skončíte jako chudák Raskolnikov. Ty jeho pocity, to bylo peklo! Co to s člověkem udělá, takový sžíravý pocit viny, výčitky a strach z odhalení! Ne, vražda se fakt nevyplácí. Dostojevskij uměl. Ta psychologie stála za to. Plný počet.

Nikdy jsem nepochopil, proč to má tolik stran, když by na sdělení toho samého bohatě stačil rozsah novely. Takto se mnohdy zbytečně mlátí již vymlácená sláma.

Hrdina si prošel takovými mindráky, že bych mu nabídla kafe i terapii zároveň. A i když jsem občas chtěla zakřičet „hele, tohle nedělej!“, bavilo mě sledovat, jak se to všechno pěkně zamotává

Pokud mám v hlavě zarytou nějakou knihu jako „tu klasiku“, pak je to přesně tato.
Nečetl jsem žádný jiný příběh, který by tak perfektně dokázal vykreslit atmosféru špinavého a temného hlavního města Ruska v 19. století. Pokud vás o tomto místě a jeho kulisách minulého století zajímá trochu víc, určitě neváhejte.
Dobově věrohodné charaktery, jejich tematizované a uvěřitelné problémy, fungování policie či lichvářství, vývoj psychiky, otázky svědomí a morálky – to vše zde najdete.
Co se týče příběhu, trochu to tu za mě pokulhává. Ne, že by byl vyloženě špatný, jen by mohl být za normálních okolností o polovinu kratší. Mně to v důsledku ani tak moc nevadilo, protože mě i děj nijak neposouvající pasáže z historického hlediska bavily, ale pokud vás toto neláká, dejte si tu trochu pozor.
Z těchto důvodů je příběh to jediné, za co zde mohu bod strhnout. Pořád si však myslím, že by si měl tuto knihu minimálně pro ten kontext přečíst každý, neboť rozhodně stojí za to.

Mám doma odeonské vydání z roku 1972. Když jsem knížku nedávno otevřel (v rámci soukromé akce „Přečtu si znovu celého Dostojevského“), našel jsem v něm coby záložku železniční jízdenku – byl to ten malý obdélníček hnědého papundeklu s proštípnutou dírkou, který už pamatují jenom dříve narození. Lístek má na sobě vyražené datum 10. XII. 1976 – z čehož by i člověk s nižším IQ dokázal rozklíčovat, v jakém roce jsem román četl naposledy. Tedy před devětačtyřiceti lety. Inu, bylo už na čase osvěžit si děj…
Původní pětihvězdičkové hodnocení mírně snižuji – přece jenom jsem v knize našel pár témat, motivů a až příliš patetických pasáží, které mi úplně nesedly. Ale pořád je to geniální dílo, rozkročené nad pomyslnou hranicí mezi Uraženými a poníženými a Zápisky z mrtvého domu na straně jedné (spojnic s oběma romány je tam celá řada) a autorovými vrcholovými prózami (které teprve měly spatřit světlo světa) na straně druhé.

(SPOILER) Postavy jsou opravdu živé a stojí to za těch necelých 700 stránek. Existencialismus tady přímo protýká každou stránkou. Jen bych upozornil, že začátek je hodně dlouhý a mohl by být trochu kratší, ale i tak, excelentní dílo!

Vyslechnuto ve slovenštině (jo, měl jsem si nejdřív poslechnout ukázku, když už si nevšímám jazyka v popisu), ale naštěstí s tímto jazykem problém nemám a vynikající interpretace Petera Himiče posunula úroveň do nebes. Samotný román mne úplně nenadchnul - byť se interpret snažil, co to šlo, a chápu zdlouhavé popisy rozpoložení jednotlivých postav, niterných pocitů a vnitřních bojů - kamenem úrazu byly dialogy a interakce, které byly tak zdlouhavé a patetické, že jsem si chvílemi říkal, jestli neposlouchám nějakou tureckou telenovelu. Mít to jako knihu, v životě to nedočtu. K ruské klasice jsem se dostal až v tomhle pozdnějším věku, kdy jsem ochoten a schopen vnímat literaturu v kontextu doby a s patřičnou dávkou životních zkušeností, což jsem, popravdě, na střední moc nedával, a zrovna Zločin a trest mi po poslechu připadne trochu přeceňovaný. Ano, snažil jsem se ho nazírat v kontextu doby, přiznávám, že je v románu několik myšlenek zasluhujících určité zamyšlení, ale už jsem četl zajímavější, hlubší a především čtivější romány. A že není o Rusku? Určitě je, protože psychika i činy postav s jejich životem v Rusku úzce souvisejí.

Za mě ne...zločin byl spáchán rychle a trestem bylo dočíst knihu. A délka by nevadila, na táhlé rozbory postav jsem celkem zvyklá...Možná z psychologicko-filozofického pohledu by mohlo být zajímavé pozorovat vnitřní boj a přerod, ale nevtáhlo mě to. Celkově byly ženy hystericky emotivní, muži arogantně sebejistí. To mi i Solženicinův Gulag s některými čistě statistickými pasážemi přišel zajímavější.

Opravdu mistrně napsané dílo. Těžké na čtení ve smyslu některých příliš zdlouhavých pasáží, kdy debatovali některé postavy mezi sebou. Ale myšlenky a celková osobnost Raskolnikova to bylo napsané opravdu skvěle.

Začátek knihy byl trochu zdlouhavý, příběh se rozjížděl pomalu a hlavní hrdina strávil velkou část v horečkách. Ale postupně se to rozvinulo v silný a promyšlený příběh s výborně vykreslenými postavami. Líbilo se mi, jak autor ukazuje, že nikdo není čistě dobrý nebo zlý – každý má v sobě obojí. Zajímavé bylo i kontrastní pojetí postav: ženy jako morální kompas, zatímco muži byli spíše problematičtí. Konec byl opravdu silný a stojí za to.

Můj první Dostojevskij, stále jeden z nejlepších.
Zkuste si žít život, kde se v Raskolnikovi vidíte. Zkuste si představit, že jste spáchali zločin. V období svého prvního (pokusu o) čtení jsem si takovou vnitřní krizí procházel a řeknu vám, že to bylo opravdu něco.

Ach, ten konec... já nesouhlasím, protestuji! Silné dílo, jemuž v nesmrtelnosti nebrání ani forma, která se jeví zdlouhavě, zejména v nekonečných žvanivých sekvencích, které byť vedou přesně tam, kam mají, mohly by si ledacos odpustit. Podobnou myšlenku jakou se zaobírá Raskolnikov, zpracovává též Hitchcockův snímek Provaz.

Teda musím říct, že s touto knihou jsem se docela dost natrápila. Rozečítala jsem v tištěné podobě dvakrát, nedočetla jsem ani v jednom případě. A přesto jsem se nechtěla vzdávat, protože mi to přišlo jako jedna z těch klasik, co bych skutečně chtěla mít dočtenou až do konce. Přijde mi to jako jeden z těch velkých pilířů klasické literatury... A tak jsem nakonec sáhla po audioknize (byť teda ve slovenském překladu) a konečně se dostala na konec.
A musím říct, že jsem ve výsledku moc ráda, protože tohle je neuvěřitelná sonda do nitra jedince, který se vyrovnává se zločinem největším - vraždou. Jak se duše člověka propadá do hlubin výčitek, vnitřního šílenství, strachu, paranoie a uvědomění si toho, co ten člověk udělal a zda ta cena, kterou si za to usmrcení vybírá, skutečně stojí za to. Ta psychologická stránka této knihy je výborná a Dostojevskij to tu podal neuvěřitelně zevrubně, syrově, uvěřitelně. V tomto ohledu je kniha výjimečná a nemám vlastně z tohoto hlediska nic, co bych mohla vytknout.
S čím jsem bojovala, že mi kniha dala tak zabrat? Myslím, že to bude ta jazyková stránka knihy. Nevím, jestli to bylo dáno tím překladem, nebo jestli tak už vypadá i ten originál, ale po té stylistické stránce to bylo pro mne poněkud kostrbaté, těžkopádné a já měla problém se začíst. Až ta audioknižní podoba mi pomohla se knihou prokousat. A musím říct, že ta slovenština nebyla zas tak náročná na poslech a na pozornost, jak jsem se trochu bála. Slovenštinu jako jazyk mám ráda, ale víc mi vyhovuje ji vnímat v psané podobě, mluvená podobě mi občas dělá trochu problémy na porozumění, když se mluví hodně rychle. Ale tady to v pohodě.
Nakonec hodnotím slabšími 4 hvězdami. Obsahová stránka skvělá, psychologie hlavního hrdiny skvěle zobrazená. Ale čtení se neobešlo bez potíží... což je ale čistě můj subjektivní problém.

Morální trest je nejhorší

Za zločin... dostanete trest? Nečekané!

S touto knížkou mám obzvláště speciální vztah (nebojte, ještě spolu nic nečekáme) neboť to byla má první klasika, kterou jsem kdy četl! Vzpomínám si, že to bylo tak v šesté třídě... no jo, to už jsem byl Knihomol. Na první čtení mi kniha přišla divná, složitá a docela ukecaná... Změnil se tento názor po druhém přečtení? Pojďme to zjistit!

Od ostatních klasik se Zločin a Trest liší svým zaměřením na hlavní postavu. I u takového Idiota máme hned 2 postavy. Zde je to vskutku jedna, Raskolnikov, chudý student, který se rozhodne k extrémnímu řešení, aby se mohl stát Napoleonem (nebo tak něco, nažvaní si toho sobě přespříliš). Řešení se mu jaksi vydaří (jedná se o onen zločin, pokud vám to ještě nedošlo), ale… no řekněme, že Raskolnikov s něčím takovým nemůže dále žít. Trest není jen fyzický, ale i mentální, kterého se Raskolnikov nemůže zbavit tak lehce… A k tomu mu na návštěvu přijde máma a ségra, no to snad ne! 

Uf, tuhle recenzi jsem nějak protáhl… co bych tak vytknul na knize? Hahá, už vím! To stejné jako tady! Raskolnikov si pro sebe mluví, až to leje, tak si na to dávejte pozor a očekávejte mnoho myšlenek a žvástů, s kterými se snaží omluvit sám sebe! Nejlepší kniha na zabití času a když hledáte něco na potrápení své morálky ;)
Doporučuji 94/100 :-) 

(sorry, že je recenze obtížná na čtení, recenzi píšu tak měsíc po dočtení knihy)

posloucháno jako audiokniha u kuchyňských aktivit.. Děkuji Fjodore Michajloviči !!! s poslechem jsem strávila několik nádherných hodin. Vychuntávala si i zdánlivě bezvýznamné tlachy, a nedůležité scénky. Roďova rozervanost, postupně narůstající odhodlání, spravedlivý trest. A snad prozření a vize nových začátků se Soňou, finále teda podáno Soninýma očima...
Velmi se mi líbil návrat do minulého staletí, vychutnávala jsem si květnatou mluvu, (tango na policejní stanici, smčka se utahuje...) rodinné vazby, víru zejména matek. Slova ožila. Emoce vřely. Děkuji, děkuj a ještě jednou děkuji.
a ráda si přečtu další ....
doporučuji komentář Hobo, nedokázala bych to napsat lépe...

Bál jsem se, že to třeba moc zestárlo. Ale ne, bylo to fakt zajímavé, jo chvilkama to chování postav možná působilo naivně, ale jsme v půlce 19. století. Jsem rád, že jsem si to konečně přečetl.