Sto roků samoty

nedočteno. nesedl mi styl vyprávění, hodně podobných jmen, která se pletla, kultura a prostředí, které mi nejsou blízké

Sto roků samoty patří k těm knihám, o nichž se téměř nesluší říci, že nefungují. Místo silného románu jsem nicméně četl dlouhý, únavný sled epizod, který se rozplývá dřív, než stačí skutečně něco sdělit.

Základní potíž je v samotné stavbě. Kniha rezignuje na klasický děj a nahrazuje jej kronikou několika generací rodu. Jenže tato kronika není ani dostatečně přehledná, ani dostatečně poutavá. Postavy se jmenují stále stejně, jejich osudy se opakují, a čtenář se tak neustále vrací na začátek. Mě obecně navíc příliš neoslovují jihoamerické reálie, z nichž román vyrůstá. Prostředí, historické narážky i společenské kontexty Latinské Ameriky mi zůstávají vzdálené. To, co je pro mnohé čtenáře exotické a podmanivé, na mě působí spíše odtažitě.

Magický realismus, který je vyzdvihován jako hlavní přednost knihy, zde podle mého soudu naprosto selhává. Vznášející se postavy, návraty mrtvých či nekonečný déšť působí zcela nahodile. Napětí mezi realitou a „zázrakem“ se nekoná, protože stát se může cokoli a tudíž na ničem vlastně nezáleží.

Jde o dílo vlivné a zřejmě v mnoha ohledech originální. Otázkou však zůstává, zda originalita sama o sobě stačí. Domnívám se, že skutečné umění by mělo mít schopnost působit samo o sobě, bez potřeby dodatečných „vysvětlivek“, výkladů či kontextových berliček. Obraz by měl promlouvat skrze barvu, kompozici a výraz, román skrze příběh, postavy a jazyk, nikoli skrze teoretický aparát, který teprve zpětně vysvětluje, proč je dílo hodnotné.

Kniha se mi četla těžko, ztrácela jsem se v postavách a už si toho moc nepamatuji.

AUDIOKNIHA: Popravdě nevím, jestli by knihu dočetla, kdyby nebyla mluvená. Chvíle byla velmi zajímavá, chvílemi se to táhlo. Někdy si příběh hrál na velmi realistický, jindy tam přimíchal trochu nepřirozena, či nadpřirozena, chcete-li... Je to takový guláš... Rodinné ságy mě velmi baví, možná i proto jsem dokázala u příběhu zůstat. Ale jména postav se vážně neskutečně pletla. A za to, jak to skončilo, nejsem tedy vůbec ráda. Stále prostě nevím, co si o knize myslet. Byla zajímavá, originální, jindy se ovšem zdálo obtížné se na ni soustředit. Ale jsem hrdá, že ji mám za sebou! Asi nemůžu jinak než vám doporučit, abyste to zkusili. Možná vám nesedne, ale když jo - objevíte originální dort pejska s kočičkou, který vám chutná.

„V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura bude v nákladním vagónu, bude se světem nadobro konec.”

Pokud se budete bavit s někým z Kolumbie o literatuře, je jisté, že zmíní Sto roků samoty. Pokud se budete bavit o přečtených knihách, velmi pravděpodobně zazní tatáž kniha, a to dokonce i od nečtenářů. Je to zkrátka taková kolumbijská Babička, až na to, že Sto roků samoty se skutečně čte. :)
A konečně jsem je přečetla i já…
Všechny ty výlety do Maconda jsem si nesmírně užívala a kupodivu jsem si nepotřebovala vést ani tahák s rodokmenem, abych se vyznala ve všech postavách se stejným jménem (José Arcadio Buendía, Aureliano, Úrsula nebo Amaranta). Byly to cesty do fantastického světa, které mě odpoutávaly od všedních dní, a čas plynul jinak. V tom tkví ta poetika magického realismu?

Kniha se mi moc líbila a neuvěřitelně mě bavila. Je to úžasné dílo. Doporučuji přečíst. Ale pozor, na tuto knihu musí být čtenář tzv. "naladěn".

Moje oblíbená kniha :)

Ja mám magický realismus ráda, ale tohle bylo příliš mnoho imaginace najednou. Jakoby autor nedokázal zastavit volný tok myšlenek spíš, než aby vytvářel nějaký svět, který bych byla ochotná s ním čtenářsky sdílet.

Vlastně bych klidně mohla dát 5 hvězd, ale nedám. Ta poslední hvězdička je totiž pouze moje osobní preference. Jako celek je to svým způsobem geniální. Sto roků samoty v různých podobách, předurčenost osudu, opakování historie v kruhu, beznaděj....přitom jednotlivé postavy jsou podobné i odlišné, ať už je to Aureliano či José Arcadio jaký chce. Zajímavé mi přišlo také to, jaké jsou v knize výrazné ženské postavy. Ať už ty, které svojí nezdolností vzdorují osudu, zatímco jejich muži se jím nechávají spíše vláčet sem tam, tak ženy mimo rodinu, které jsou významnými hybatelkami děje a osudů celé rodiny. Láska v různých podobách jako středobod, kolem něhož se vše otáčí... Jo, je to geniální.

A teď k osobním preferencím - prostě ta krutost (nevím, jak to líp nazvat... asi to byl v dané době a zemi normál, ale když se na o podíváte svýma očima....začala jsem si to uvědomovat u malé Remedios s jejími panenkami a jak jsem dál četla, tak podobných "krutých věcí" , celkem dost ve vztahu k dětem, podaných jako normál jen a jen přibývalo). Byť na postavy hledíte s odstupem, a to krutost toho, co se děje, trochu otupuje, ale stejně...Na mě to pořád dost působilo.

Náročná kvalitní kniha, ke které jsem musel dospět, a pak mě nadchla.

Poprvé nedočetl, podruhé nedocenil a potřetí vše zapadlo do sebe a já byl spokojen.

Nevim proč to je v literatuře pro Střední školu (čtenářský deník). 90% studentů tím spíše odradíte od čtení, protože nejsou připraveni.

Buendiové jsou opravdový hlavolam, protože v těch jménech je snadné se ztratit. Čtěte pozorně. Není to pouhé čtení na uvolnění.

Vemte si rodokmen při čtení - budete mít čtení lehčí!

Sto roků samoty? Co to je, shrnutí celého mého života?!

Hahaha, můj humor nikdy nezklame… (fňuk) Ale teď vážně, vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. O příběhu jsem netušil nic, díky čemuž jsem dostal neopakovatelný zážitek a náhled do jedné Kolumbijské rodiny v 19. Století…

Ve svých recenzích většinou shrnu příběh knihy, zde je to prakticky nemožné. Děj je… Gigantický, postav je hromada (jen celá rodina má přes 20 členů) a celkem s rodinou zažijeme… Ano, uhádli jste správně, 100 let!

Čas na chválu knihy!

Chválit mohu opravdu vše. Postavy jsou neskutečně živé, propracované, zkrátka každá žije svým vlastním životem (vím, jak samozřejmě to zní, s tímto počtem členů domácnosti je to ale vskutku neuvěřitelné).

Příběh rodiny je k tomu zároveň příběh města Maconda. Mezitím, co Buendíové žijí, válčí, odcházejí a přicházejí, město se rozrůstá a vyvíjí přesně tak jako sama rodina. Kouzlo Kolumbie (mimo fakt, že je pojmenována po geniálním mě) je zde vidět na každém odstavci, k tomu mimochodem napomáhá i fakt, že je zde trocha mysticismu a tajemství.

Nikdy ale nebylo toto nadpřirozeno tak přehnané, že by začal příběh zavánět fantasy.

Vytknout nemohu víceméně nic. Jediný problém pro mě byla ta fůra postav, které se k tomu často jmenuje stejně (kupříkladu Arcadiů tady máme 5!!!). Silně tedy doporučuji mít po ruce rodokmen rodiny, i přes mírné vyzrazení děje se to opravdu vyplatí pro orientaci v příběhu.

Závěrem tedy musím přiznat, že mám již teď chuť přečíst si knihu znovu. Jak by taky ne když mě to celé neustále bavilo! Dejte tedy knize šanci, neboť se jedná o nezaměnitelné dílo.

Silně doporučuji 100/100 ^_^

Může se zdát, že postavy působí přehnaně, někomu se neustále pletou jména, jinému děj připomíná nekonečnou telenovelu. Ve skutečnosti je to ale záměrná součást logiky textu. Márquez ukazuje, že historie – rodinná i národní – je cyklická, že se opakuje a že lidé se v ní často chovají zdánlivě nesmyslně, protože jsou hnáni silami, které sami nemohou ovládnout.

Magický realismus nikdy nesází na jistotu. Pokud čtenář/ka očekává klasickou zápletku, psychologicky detailní postavy a jednoznačně plynoucí čas, musí nutně narazit. Márquez se těmto očekáváním vymyká. Jeho román není lineární vyprávění, ale proud – rodinná kronika, metafora dějin Latinské Ameriky i směsice bájí a snů.

Na mě kniha vždycky působila jako vyprávění o osamělosti, která se předává z generace na generaci, ale hlavně o marné snaze uniknout z kruhu dějin i vlastních chyb. Každý z Buendíů se pokouší žít jinak než jeho předkové, ale znovu a znovu opakuje jejich osudy.

.... Byl samotářský a zamlklý, v břiše své matky plakal a na svět přišel s otevřenýma očima. Když mu stříhali pupeční šňůru, pohyboval hlavou ze strany na stranu, obeznamoval se s věcmi v místnosti a s poklidnou zvědavostí zkoumal tváře kolemstojících...
....Měla onen vzácný dar, držet se stranou a objevovat se jen tehdy, kdy toho bylo zapotřebí...
...V té době konečně pochopil, že tajemství spokojeného stáří nespočívá v ničem jiném, než v čestné dohodě se samotou....
....Nikdo se nikdy nedozvěděl, že ony zásoby posílá Petra Cotesová, vedena představou, že pokračujícím milosrdenstvím ponižuje tu, která ji předtím ponížila. Zášť ji však přešla mnohem dřív, než sama očekávala, a pak už posílala Fernandě jídlo z pýchy a nakonec ze soucitu.

Přiměla jsem se knihu dočíst, ale bohužel to nebylo nic pro mě. :-(

Knihy jsem se trochu bála. Nakonec mě její vyprávění a děj chytil. Akorát jsem teda musela mít u sebe furt tahák rodokmenu, protože tolik postav s podobnými jmény jsem asi ještě nezažila.

Zatím jsem s magickým realismem neměla moc co dočinění, dost mi trvalo pochopit, že se nedočkám žádné zápletky, ale hrdinně jsem se knížkou prokousala až ke konci a někde ve dvou třetinách jsem si uvědomila, že ju hltám a že chci vědět jak celá ta sága skončí.

čo na to povedať - najmagickejší magický realizmus ku ktorému sa treba približovať opatrne, pretože inak vás vtiahne, čo vtiahne - vcucne do svojho víru a kým nepretočíte poslednú stranu ste stratení.
veľká nevýhoda tejto knihy je v tom, že sa vám po nej nechce brať do ruky tie fádne povrchné klapancie a bezduché vypreparované a nakašírované stavby plné pseudoemócií a zdanlivo šokujúcich momentov. lebo všetko v oveľa šťavnatejšej podobe ste práve dočítali.

Ne. Ne, prostě ne. Magický realismus nebude pro mě to správné čtení. Tohle je celkově třetí magicko-realistická kniha, ale nepobrala jsem úplně ani jednu.

Jednotlivé osoby jsou tak na zavření do ústavu, psaní v jedné časové rovině, přestože se popisuje několik generací, je matoucí (tedy pro mě), magické prvky mě neoslovily... Kdyby nebylo toho konce, který to celé zajímavě zacyklil, dala bych ještě o hvězdičku míň. (Tady by mi celkem vadilo, že nemůžu dát 0 hvězdiček, aniž bych tím udělila hodnocení odpad. Protože nemůžu říct, že to je odpad, jen proto, že jsem to nepochopila; když se o tom učí ve škole, něco do sebe to mít musí.)