Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522/bmid_sto-roku-samoty-4cI-522.jpg
4
2246
2246
Sto roků samoty popisuje historii šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo spisovatelovo rodné kolumbijské město Aracataca. Celý příběh je plný autobiografických prvků, mísí se v něm řada historických událostí s autorovou fantazií a celek pak působí tak kompaktně, že je často problém je od sebe odlišit, také důležité postavy mají své předobrazy ve spisovatelově rodině.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , OdeonOriginální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem si vybrala do čtenářské výzvy - kniha, která byla zmíněna v jiné knize. Kromě toho jsem si už nějakou dobu chtěla přečíst něco z magického realismu.
Dojmy zůstaly rozporuplné. Nejsem si úplně jistá, co jsem to vlastně přečetla. Sice jsem věděla, co je magický realismus, ale i tak jsem se v knize ztrácela a místy nechápala, co se děje. Nejspíše na tom mají podíl i témata politiky a války, která jdou úplně mimo mě.
Další problém byla jména postav - mnohdy stejná, jindy hodně podobná, musela jsem se opravdu hodně snažit, abych neztratila nit a přehled. Asi jediné plus - nikdy nebylo jasné, co se stane příště, což mě drželo v pozoru.
Celkově asi ne úplně nejlepší kniha na první setkání s magickým realismem, alespoň ne pro mě. Nemám nic proti zpracování, je to kvalitní čtivo, jenom jsme si nesedli, dávám tedy průměrné 3 hvězdy.
Sto roků samoty je monumentální pouť osudem, vrtkavostí lidských hříchů a vykoupení. Čte se specificky, složitě, překypuje formálností, zacykluje se a opakuje, nemluví k čtenáři, přesto s ním vede dialog. Dílo vypravuje příběh stovky hlavních postav a současně žádné. Na ničem v životě nezáleží. Jistoty neexistují. Jde o nadgenerační záležitost dalece přesahující úděl člověka a boj jednotlivce se životem, jež popisuje touhy, úskoky i pohromy z dálky, bez zabarvení a zainteresovanosti. Jako kdyby kniha otevírala dveře do vnímání, které z takového nadhledu (chce se mi napsat až božského) mozek nikdy nemá možnost vidět, protože se zákonitě umí soustředit jen na svůj časoprostor a myšlenky vlastního já. Po jedinečné exkurzi do pomíjivosti nejen člověka, ale i generací, rodů, kronik a měst zůstává jen posměch a pach hanby, kterou nemá kdo smýt. Co jsou ty nejsilnější city proti toku času a melancholické hře dějin? Z posledních řádků a slov cítím dvě silné emoce: smutek, ale také obrovské pochopení pro všechny, kdo příběhem prošli. Gabriel García Márquez napsal dílo mnoha vrstev, které nutí k zamyšlení a alespoň chvilkovému odosobnění.
(SPOILER)
Tahle knížka vám zůstane sedět v hlavě.
Mínus má za ta jména. Chápu že šlo o rodinu, kde se pořád dědilo jméno Pepa ale za chvíli v těch Pepících a Aureliánech člověk plave. Ke čtení doporučuji si opatřit rodokmen, pořád jsem ho googlila.
Popisek tvrdí, že je to kniha o šesti generacích ale ona je vlastně jen o zrození, životě a konci Maconda. Vesnička vzniká, rozrůstá se, prožívá divokou pubertu či lásku s banánovou společností aby zustala opuštěná, zlomená a zemřela. První půlka se mi líbila. Konec je opravdu hodně depresivní. Nemohla jsem z toho usnout. Márkez psal s lehkostí, fantazií a zároveň i pochopením pro různá zvláštní hnutí lidské mysli.
Kniha mě příliš neoslovila – i když obsahuje prvky absurdního humoru, který mám obvykle ráda, její syrovost a krutost mi nesedly. Opakující se jména postav a jejich tragické osudy ve mně zanechaly spíše pocit marnosti než čtenářského zážitku.
Posloucháno jako audiokniha. Nemůžu říct, že bych pochopil, co tím chtěl autor říci ani se nechystám na repete, ale bylo to svým způsobem zajímavé. Některé postavy se chovaly velmi zvláštně, některé generace byly odbyty hodně rychle, všichni ti Aureliové a Arcadiové se mi pletli, ale zanechalo to ve mně dojem. Jaký, to si ani po půl roce nejsem jsitý, ale zanechalo.
Napíšu pravdu. Možná jsem tehdy nebyl příliš naladěn, možná jsem od knihy s tak dobrými referencemi čekal něco jiného, možná mi nesedl autorův styl. Nevím.
Přečetl jsem ji celou, některé části i s velkým zájmem. Některé s menším.
Možná skutečně někdy hraje roli to, s jakou náladou a očekáváním ke knize člověk přistupuje.
Jedno ale vím, znovu už ji číst určitě nikdy nebudu, abych se přesvědčil, zda ně mě ty příběhy budou působit jinak.
Spisovatel to ale určitě velmi dobrý je. Sepsat, pro většinu čtivě, takovou kroniku rodu Buendiů, to už se určitě něco umět musí. Něco o Kolumbii a mentalitě některých jsem se z knihy dozvěděl.
Využil jsem toho, že se na Netflixu objevil seriál podle tohoto románu, abych splnil svůj dlouhý rest a knihu si konečně přečetl, než ji uvidím natočenou. Je zajímavé, jak si člověk obecně o románu, který je všeobecně známý a uznávaný a v kultuře na něj existuje nespočet různých odkazů, udělá nějaký obrázek, který se pak moc neshoduje s tím, co skutečně čte.
Především jsem od tohoto stěžejního díla "magického realismu" čekal výrazně víc... magického realismu. Dále musím přiznat, že k dočtení knihy jsem se musel přemáhat, protože je na mě příliš "hutná" - v přehršli postav, často s podobnými jmény, jsem se přestal orientovat už po pár stránkách a děj je natolik zhuštěný, že by to vydalo snad na deset románů. Kolikrát se toho na jedné stránce odehraje tolik, že by to v jiném románu stačilo na celou samostatnou kapitolu. Dávám zdvořilostní tři a půl hvězdičky z respektu k nepopiratelně velké literatuře, ale k mým srdečním knihám se to nezařazuje. Teď jsem zvědavý, jak se s tím popasovali ve zmíněném seriálu.
Ještě musím pokárat nakladatelství, protože tolik překlepů a jiných chyb jsem v kvalitní knize už dlouho nenašel (zvlášť když je to už šesté vydání, takže příležitosti k jejich vychytání byly).
Knihy magického realizmu často nečítam, ale tento príbeh rodu Buendiovcov ma úplne strhol.
Svojí jednou hvězdičkou celkové hodnocení nezkazím, tak se ani moc nestydím. Musím říct, že větší ztrátu času si nepamatuji, to i Zámek od Kafky měl aspoň trochu smysl. Asi nejsem cílová skupina. Dlouho jsem tuto knihu měla na seznamu, že si ji musím přečíst a jsem ráda, že to mám za sebou, nic mi to nedalo.
Kombinace scifi, fantasy, Jane Austen? Já fakt nevím.
Dovolím doplnit můj komentář z 30.6.2022 takto:
Kniha má fascinující skvělý název a šokujícím způsobem geniální prvou větu. Počínaje druhou větou až do konce je to skutečně utrpení a s naprostým pochopením jsem k této knize (které jsem dal 5 hvězd) dal palce nahoru komentářům těch uživatelů, kteří měli tu odvahu zde doplnit množství nadšených komentářů sdělením, že tato kniha za moc (nebo za nic) nestojí.
ALE - dále viz kopii mého zmíněného komentáře z 30.6.2022 (předem prosím o prominutí ty uživatele, kteří tuto knihu nesnášejí, zavčas s ní praštili a pod dojmem mého níže zmíněného komentáře ji dočtou - je pravděpodobné, že se na mne naštvou):
Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."
Čteno v rámci výzvy, kdy jsem první viděla seriál a potom začala číst knihu. Film mi hodně pomohl orientovat se v těch Aurelianech a José Arcadiich. Nedalo se přečíst víc stránek za den, potom jsem musela hledat, kde jsem skončila, kniha nemá kapitoly jen odstavce. Dočetla jsem ji, ale není to můj šálek čaje a podruhé ji číst nebudu.
Asi jsem měla od knihy s takovým věhlasem přehnaná očekávání, ale faktem je, že jsem se horko těžko prokousala půlkou a pak už prostě neměla sílu pokračovat.
Neupírám tomu jistou výpravu, ale celé mi to přišlo jako zdlouhavá telenovela plná popisků, ale ničeho, co by mě nutilo to číst dál. Drtivou většinu času jsem se prostě nudila. Pekelně nudila.
Nedočteno, své putování Macondem jsem zakončil cca na 140 straně. Bohužel i přesto že jde o mnohými čtenáři opěvovanou klasiku, mě Márquez nedokázal přesvědčit, abych knize věnoval více času. Čtení ve mně nedokázalo vzbudit žádné emoce, postavy nejsou dostatečně prokreslené a nevidíme jim do hlavy, zmatečné a utahané. Na světě je tolik krásných knih k přečtení, že jsem již nehodlal ztrácet čas s touto. Pocity jsou takové, že i když jiné Márquezovy knihy mohou být čitelnější, tak momentálně mě Sto roků nudy odradilo zkusit to s jiným dílem.
Co se dá asi napsat v pár větách, navíc když klasik nepotřebuje žádnou reklamu. Snad jen - přečtěte si ho. Já jsem se k nedočtenému vrátil až po čtvrtstoletí. Z té doby znám nazpaměť ty slavné a uhrančivé úvodní věty, ale až letos jsem poznal, že konec tohohle románu, celá jeho poslední kapitola, patří k tomu nejkrásnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo kdy napsáno. A to mezi tím legendárním začátkem a koncem, to je totální román, který patří sbalit na pustý ostrov. Když si řeknete, že příběh toho rodu se vlastně chová jako jeden lidský život, od těch zmiňovaných prvních vět právě po ten konec, že je to pravda o nás a naše zrcadlo, zamrazí vás ještě dlouho po přečtení.
Z toho přelomu tisíciletí si nesu před očima taky Miroslava Moravce, Jiřinu Jiráskovou a Vladimíra Dlouhého v jedinečné inscenaci z Vinohrad. A teď jsem si všimnul, že román poprvé v historii zfilmovali a že ta adaptace měla na Netflixu premiéru minulý týden. Už jen z traileru mám husí kůži. A mám očekávání, protože tahle kniha a vlastně každá Márquezova věta je nezaměnitelný klenot, vždyť se podívejte na tu ukázku z kongeniálního překladu Vladimíra Medka (mimochodem překladatele Harryho Pottera). Dnes je ukázka delší než obvykle, ale copak se dá zkrátit?
--
„V onom Macondu, na které zapomněli dokonce i ptáci a kde prach a vedro byly tak úmorné, že se už sotva dalo dýchat, Aureliano a Amaranta Úrsula, samotou, láskou a samotou lásky uvěznění v domě, kde se už málem nedalo spát, takový hluk tam tropili červení mravenci, byli jediní šťastní lidé, nejšťastnější na celé zemi.
Gaston se vrátil do Bruselu. […] Od onoho prvního odpoledne Aureliano a Amaranta Úrsula soustavně využívali oněch řídkých chvilek, kdy byl Gaston pryč, a milovali se s utajovanou vášní, téměř vždy nakonec vyrušeni ze svých nejistých spojení manželovým nenadálým návratem. Když však shledali, že jsou v domě sami, zmocnila se jich posedlost opožděné lásky. Byla to pošetilá, ztřeštěná vášeň, při níž se Fernandiny kosti v hrobě zachvívaly hrůzou a která je oba udržovala ve stavu ustavičného vytržení. Skřeky Amaranty Úrsuly a její výkřiky, kdy umírala láskou, se ozývaly o druhé odpolední na stole v jídelně právě tak jako ve dvě hodiny v noci ve spižírně. „Co mě nejvíc mrzí,“ smávala se, „jsou všecka ta léta, o která jsme přišli.“ Zmámená vášní viděla červené mravence, jak pustoší zahradu a ukájejí svůj předvěký hlad na všem, co bylo ze dřeva, a viděla onen proud živoucí lávy, jak znovu zaplavil verandu, hubila je však jen tehdy, když je našla ve své ložnici. Aureliano zapomněl na pergameny, přestal chodit do města a na dopisy učeného Katalánce odpovídal jen tak, aby se neřeklo. Ztratili zdravý rozum, ztratili pojem o čase i všecky pravidelné návyky. Znovu pozavírali okna i dveře, aby nemuseli ztrácet čas svlékáním, a chodili po domě jen tak, jak po tom vždycky toužila Krásná Remedios, zmítali se nazí v bahnisku na dvoře, a jedenkrát odpoledne se div neutopili, když se milovali v nádrži s vodou. Zakrátko natropili víc škod než červení mravenci: zničili nábytek v pokoji, potrhali svým řáděním rohož, jež přestála i smutné válečné lásky plukovníka Aureliana Buendíi, a rozpárali matrace, vyprázdnili je na podlahu a pak se zalykali v oblacích bavlny. Aureliano byl stejně ohnivým milencem jako ona, přesto však to byla Amaranta Úrsula, jež svými ztřeštěnými nápady a svou milostnou nenasytností ovládala onen pustošivý ráj; jako by lásce věnovala všecku tu nezdolnou energii, kterou její prababička vynakládala na pečení karamelových zvířátek. Ostatně zatímco ona vykřikovala rozkoší a z plna hrdla se smávala vlastním výmyslům, Aureliano byl den ze dne zamlklejší, poněvadž jeho vášeň byla sžíravá a uzavřená do vlastního nitra. Oba však přitom dosáhli takového stupně mistrovství, že když se vydali ze všech sil, uměli najít rozkoš i v únavě. Zjistili, že únava po milování v sobě skrývá neprobádané možnosti, daleko rozmanitější než sama touha, a oddávali se zbožňování svých těl. Aureliano hnětl tuhé prsy Amaranty Úrsuly vaječnými bílky nebo jí potíral pružná stehna a broskvově hebké břicho kokosovým máslem a ona si hrála s jeho mohutným údem jako s panenkou, tyčinkou na rty mu malovala oči jako šaškovi a tužkou na obočí turecký knír, vázala mu nákrčníky z organtýnu a nasazovala mu staniolové kloboučky. Jedné noci se od hlavy až k patě natřeli broskvemi v cukru, olizovali se jako psi a milovali se na verandě jako posedlí, a probudil je teprve příval krvežíznivých mravenců, kteří se je chystali zaživa pohltit. […]
Oba se vznášeli v prázdném vesmíru, kde jedinou každodenní a věčnou skutečností zůstávala láska.“
Ačkoliv jsem místy nebyla schopná určit, jestli si z nás autor náhodou nedělá legraci, román mě strhl. Mám obecně ráda magický realismus a dlouhá souvětí, takže tady jsem si přišla na své. Po vyhledání rodokmenu rodu Buendíů na Wikipedii, který jsem si vytiskla jako tahák a berličku, jsem nakonec autorovi odpoustila i tu fantasmagorickou smršť Aurelianů a José Arcadiů (ale stejně si představuju, jak se asi chechtal, když to psal).
Gabriel Garcia Marquéz napísal vcelku veľmi zaujímavú históriu rodu Buendiovcov a mestečka Maconda. Generécie tejto rodiny prechádzali rôznymi útrapami a radosťami života. Pre mňa osobne to nebolo čítanie, od ktorého sa nedalo odtrhnúť, miestami som sa strácala, že kto je kto, lebo tých José Arcadiov a Aurelianov tam boli mrte a vážne som mala problém niekedy zaradiť, o ktorú postavu sa jedná. Je to klasika, po ktorej oplatí siahnuť, no podľa mňa stačí len raz prečítať.
Byla to má první kniha ze žánru magický realismus. Macondo, svět rodiny Buendiových a celkový příběh byly velice detailně a věrohodně podané.
Kniha je plná osudů několika generací lidí z jedné rodiny, velice realisticky je popsaný vzestup i pád jednotlivých členů, a i rodiny jako celku.
Nejdřív jsem měla problém v tom, že autor používá hlavně u mužských příslušníků víceméně dvě stejná jména, ale i to mělo svůj důvod – např. opakovaní stejných chyb a podobných osudů napříč generacemi. Mnoho situací bylo podaných velice naturálně, řekla bych místy až hodně morbidně, s tým je potřeba počítat.
Magické prvky se prolínají dějem stejně přirozeně, jako samotný název knihy neustále v pozadí. Prolínaní světů je zpracováno na vysoké úrovni a kniha je fascinující.
Určitě však doporučuju najít si rodokmen rodiny a občas do nej nahlédnout, dost to pomáhá v celkové orientaci.
Mám z této knihy trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně jde o pěkné představení moderního vývoje latinsko-amerických zemí, doplněné místy o poutavé politické drama, a zajímavé symbolické ztvárnění vývoje lidské společnosti. Na straně druhé mi to až příliš připomínalo jakousi variaci latinsko-americké telenovely, které jsem se občas nestačil divit. Ta byla jen sem tam ozvláštněna trochou magična, na kterém byla originální určitá přirozenost, s jakou autor popisoval zcela nadpřirozené věci. Obecně byl styl textu zajímavý, včetně výborného závěru, který dokázal pěkně uzavřít celý příběh, který by jinak kvůli své povaze generačního románu bez významnějších zvratů vyzněl víceméně do ztracena.
Můj největší problém asi je, že nemůžu číst knihy s mnoha postavami, protože se mi pletou. To platí o to víc zde, kde se všichni jmenují José Arcadio nebo Aureliano. Vlastně se mi audiokniha dlouhou dobu pěkně poslouchala... než jsem zjistila, že vlastně nevím, o kom mluví, kdo je čí syn, bratr, vnuk... Jinak vyprávění o zapadlé jihoamerické vísce naprosto odřízlé od světa, kde se diví jakékoliv moderní (i nemoderní) vymoženosti, mi přišlo vlastně roztomilé. Jen to není pro mě.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Ne. Ne, prostě ne. Magický realismus nebude pro mě to správné čtení. Tohle je celkově třetí magicko-realistická kniha, ale nepobrala jsem úplně ani jednu.
Jednotlivé osoby jsou tak na zavření do ústavu, psaní v jedné časové rovině, přestože se popisuje několik generací, je matoucí (tedy pro mě), magické prvky mě neoslovily... Kdyby nebylo toho konce, který to celé zajímavě zacyklil, dala bych ještě o hvězdičku míň. (Tady by mi celkem vadilo, že nemůžu dát 0 hvězdiček, aniž bych tím udělila hodnocení odpad. Protože nemůžu říct, že to je odpad, jen proto, že jsem to nepochopila; když se o tom učí ve škole, něco do sebe to mít musí.)