Sto roků samoty

Můj první krok do světa Magického realismu a hned takhle zprudka. Příběh se buduje napříč několika generacemi a není od věci si k postavám kreslit rodokmen. Skáče se tam a zpátky a přitom určitý základní motiv zůstává stále stejný a propojený s touto rodinou. Magické prvky a přitom věrohodný popis naprosto jiné doby a odlišné kultury vytváří perfektní dílo.

4 07. května

Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už roky, protože magický realismus je můj top žánr. V průběhu čtení jsem váhala, jestli mě to baví, ale pořád mě něco nutilo číst dál. Zpočátku jsem bojovala trochu s tím, že události, včetně těch tragických, jsou vyprávěny takovým nevzrušeným stylem. Toto mi ale postupně přestalo vadit, naopak mi to do rázu knihy zapadlo.
Magické prvky mě okouzlily jako vždy - konverzace s mrtvými, nespavá nemoc a další "nereálnosti" jsou pro mě osvěžující, jedinečné, fantastické.
Každý člen rodu Buendíů je jedinečný, přitom je ale spojuje určitá osamělost, což je zřejmě daň za onu originalitu. Svérázní lidé, svérázné městečko a svérázné události, o kterých si nemůžete být jistí, jestli jsou výplodem mysli nějaké postavy nebo je jiné postavy jen nevidi nebo nechtějí vidět :)
Sečteno podtrženo, Sto roků samoty je velmi originální dílo, na které hned tak nezapomenu. Zároveň musím říct, že někteří jiní autoři toho žánru mě zaujali víc (Rushdie, Murakami,..). Možná je to způsobeno do určité míry i stářím knihy.
Nakonec musím dodat, že mě mrzí, že Odeon tuto jedinečnou knihu odfláknul- nedokážu pochopit překlepy a taky netuším, jaký byl důvod nedat do knihy rodokmen Buendíů, který jsem si musela najít na netu - bez rodokmenu jsem se cca v třetině knihy začala dost ztrácet.

5 07. května

Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Všechno další, co bylo ve stylu magického realismu později napsáno, už působí jako pouhá nápodoba. Márquez je jen jeden. A tahle kniha už je legendou. Rebecca pojídající z lásky a pro lásku hlínu a omítku zdi, zatímco učí přítelkyně složitým stehům, je naprosto nepřekonatelným zosobněním nejen lásky, ale i vášně a chtíče. A celé Macondo se všemi barvami, vůněmi i pachy. Dědičná jména Buendíů a dědičné vlastnosti. To všechno hraje roli a všechno do sebe zapadá jako puzzle. Kniha je magická a fantastická.

5 27. února

Knihu som v samote čítal veľmi dlho… Ale sto rokov to nebolo.

4 17. února

Tento žánr běžně nečtu. Takže bylo to sice zpestření, ale že bych se od knihy nemohla odtrhnout, to ne. Autor přechází v ději plynule od jedné epizody k další, takže celé to působí jako taková plynoucí směsice reálného a nereálného, plná lásky a sexu, samoty, smrti, pověr, války, oslav atd. atd. Opakovaně jsem se ztrácela v postavách, jelikož se jmenují stejně nebo hodně podobně. Prostě bizarní.

12 07. února

Sto roků samoty je geniální, originální, ale chvílemi i krutá a bizarní rodinná sága, kde sledujeme šest generací Buendíů v městečku Macondo, kde zažili nespavou nemoc, spojenou se ztrátou paměti, války mezi liberály a konzervativci, i několik let v kuse trvající déšť.
Já tenhle styl miluju, kdy jedna postava se zničehonic vznese do nebe a navždy zmizí i s prostěradly, které věšela, a další postava prosí Boha, aby vrátil alespoň ty prostěradla.
Stal se také inspirací pro další autory, píšící ve stylu magického realismu. Ze začátku jsem měla pocit velké podobnosti s Černým cukrem hlavně atmosférou a námětem pokladu.

Škoda, že jsem až ke konci objevila rodokmen Buendíových, ale i tak jsem si ho vypsala. Totiž všechny mužské postavy se jmenují Aureliano nebo José Arcadio, takže je lehké se v tom trochu ztratit. Pokud jste náhodou nečetli a máte rádi magický realismus stejně jako já, tak doporučuju všema deseti. Na poslední stránce jsem měla husí kůži...

11 22. ledna

Od té doby, co jsem četl Lásku za časů cholery od Márqueze, jsem měl tohoto spisovatele rád. Ke Stům roků samoty jsem se dostal potom, co jsem zjistil, že jde o jednu z nejpřekládanějších knih všech dob. Byl jsem na ni velmi zvědavý. Tato kniha tedy spolu s Alchymistou od Coelha patří mezi nejznámější literární díla Latinské Ameriky.

Jak už bylo v komentářích několikrát řečeno, děj se nesleduje snadno. Je to proto, že se toho děje hodně, vystupuje zde spousta postav, které se jmenují podobně, a nakonec je to veskrze smutný příběh. Sám jsem často hledal motivace, proč ve čtení pokračovat. Zvládl jsem tak knihu přečíst přesně do poloviny. Potom jsem objevil audioknihu, kterou jsem začal poslouchat od začátku. A když jsem věděl, co se bude dít, víc se soustředil, jak je to řečeno a kdo je která postava, mnohem více jsem knihu oceňoval. Márquez nedostal Nobelovu cenu pro nic za nic a dokáže psát jako nikdo jiný. Tím myslím, že má specifický styl. Jednak je to všude zmiňovaný magický realismus, který přispívá k tomu, že nikdy vlastně úplně nevíte, co bude následovat. Osobně v jeho psaní vidím také jistý nadhled a ironii, která člověka povznáší nad všemi útrapami lidí, a některé scény jsou vyloženě komické. Každý ze členů Buendíů trpí nějakým hříchem a nemyslím tím povahovou vadu, ale skutečným hříchem, jako vraždou nebo cizoložstvím. Stále je tu ale místo pro určitou naději...

Knihu lze bezpochyby označit za mistrovské dílo.