Sto roků samoty

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Sto roků samoty popisuje historii šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo spisovatelovo rodné kolumbijské město Aracataca. Celý příběh je plný autobiografických prvků, mísí se v něm řada historických událostí s autorovou fantazií a celek pak působí tak kompaktně, že je často problém je od sebe odlišit, také důležité postavy mají své předobrazy ve spisovatelově rodině....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522/big_sto-roku-samoty-4cI-522.jpg 4.31745
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Cien años de soledad, 1967


více info...
Nahrávám...

Komentáře (251)

Kniha Sto roků samoty

janka2000
03. září

Kniha má být o lásce, o rodu a o tom, jak se životní motivy opakují. V ději ale jsou zakomponovány nadpřirozené prvky, které jsou zcela nesmyslné a díky kterým ztrácí děj pospolitost. Vlastně mi to přišlo jako blábol beze smysl a po ⅓jsem knihu odložila.

Zuna1990
01. září

Originálne, fascinujúce a nezabudnuteľné rozprávanie o šiestich generáciách rodu Buendía žijúcich vo fiktívnom juhoamerickom mestečku Macondo. V osudoch rodu Buendiovcov sa odráža história Latinskej Ameriky 19. a 20. st. a všeobecnejšie tiež osud celého ľudstva (nechýbajú paralely k biblickým príbehom - prvotný hriech, potopa, apokalypsa). Ľudia sa nedokážu poučiť zo svojich chýb (a z chýb svojich predkov) a stále ich opakujú. Vzostup strieda pád. Autor ukazuje, kam to všetko pomaly a neúprosne speje.

Budem úprimná, túto knihu veľa ľudí nedá. Je náročná, smutná (všade cítiť samotu), zvrátená (súrodenci plodia deti), absurdná (ľudia sa dožívajú 150 rokov), magická (muži otáčajúci sa za Remedios nečakane umierajú), nadprirodzená (zjavujú sa mŕtvi členovia rodiny, ktorí sú viditeľní len niekomu). Až keď dočítate posledný riadok, uvedomíte si, že je to majstrovské dielo. Môj prvý pokus čítať ju nedopadol dobre, vzdala som to asi v tretine. Časom som sa k nej vrátila a neľutujem. Najnáročnejšie bolo nestratiť sa v postavách, ktorý je Arcadio, ktorý je Jose Arcadio, ktorý je Aureliano, ktorý je Aureliano Jose, ďalších 17 bratov zas s tým istým menom Aureliano...uff. Preto som ju čítala s rodokmeňom rodiny Buendía vytlačeným z wikipedie.

Krásna myšlienka na záver: „V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura v nákladním vagónu, bude se světem nadobro konec.“


Lie
31. srpna

Docela chápu, že tu spousta lidí píše, že knihu nedali. Mně se nečetla těžce, ale byla tak prostoupená smutkem a samotou, že jsem ji musela číst po kouscích, abych se nepropadla do deprese. Fakt to není oddychovka na dovolenou. Ačkoli jsem si občas říkala, jestli to není až moc ujetý (a občas i perverzní), bylo to tak krásné napsaný a nakonec to do sebe všechno tak krásně zapadlo, že nemůžu než ji zařadit k nejlepším knihám, co jsem kdy četla.

Greenfingers
28. srpna

Sto roků samoty je opravdu skvělý román. Se zarděním musím přiznat, že doposud jsem se s magickým realismem setkal pouze v knihách mého oblíbeného H.Murakamiho a od Garcíu Márqueze jsem četl jedině povídání o jeho pobytu za "železnou oponou".
Sága o šesti generacích rodu Buendíů je strhujícím vyprávěním o osudech lidí, kteří marně hledali své životní naplnění a prakticky sami se odsoudili k životu v samotě, stesku a čekání na smrt. Životní peripetie hrdinů příběhu jsou často pohnuté, jejich chvilkové štěstí je v záhy nahrazeno událostmi smutnými či přímo tragickými.
Autor napsal svůj stěžejní román až neskutečně krásným jazykem a stylem, ve kterém nemalou roli hrály i magicko-fantazijní prvky.
Vřele doporučuji všem příznivcům krásné literatury.

kamilnaj
23. srpna

Již několikrát jsem se odhodlával k četbě Sto roků samoty, ale podařilo se mi to až nyní. Bohužel jsem se ale do knihy nezačetl, vůbec mě to "nechytlo". Ani po přečtení 150 stran jsem nebyl schopen vzpomenout si na vztahy mezi jednotlivými postavami. Dočetl jsem tedy víceméně jen z nutnosti. Což ale nevypovídá nic o kvalitě knihy, jen já nebudu skalní fanoušek...

Marcela52
03. července

Fantaskní román odehrávající se ve fiktivní tropické obci Macondo jsem přes velké přemáhání nakonec dočetla. Autor je tak trochu český Hrabal, ale ten se mě osobně čte daleko lépe. Přesto je to určitě významné dílo latinsko-americké literatury, které si své čtenáře najde. Pro mě tam bylo všeho příliš a těžko jsem udržela pozornost tak, aby se mi některé postavy nepletly. Více se cítím doma v evropském relativním poklidu, kde nehrozí prorůstání zeleně do domů a ani všelijaká tropická havěť, nemluvě o nepřehledných rodinných vztazích...

lavash
31. května

výbornej začátek, pak:
- banány
- déšť
- velký prasečí péra pro nedospělý holky
- cikánský kouzla
- aureliano
- arcadio
pak:
výbornej konec

Marekh
28. července

Knihu STO ROKŮ SAMOTY jsem si chtěl přečíst už dávno, ale ke knize jsem se dostal až nyní, i když v minulosti jsem měl knihu dvakrát půjčenou, ale nikdy jsem se do knihy nezačetl. Poprvé jsem si knihu půjčil, a nakonec jsem dal přednost jiným knihám a podruhé jsem měl v úmyslu se do knihy začíst, ale náhodou jsem zjistil, že v knize chybělo asi 30 stran, tak jsem usoudil, že by to nemělo smysl číst. Možná jsem se románu vyhýbal z toho důvodu, že jsem očekával, že to bude náročnější četba, a nakonec jsem se utvrdil v tom, že jsem se nemýlil, poněvadž kniha se mi nečetla vůbec lehce. V počátku jsem se do knihy nemohl začíst, v románu se vyskytuje velké množství postav, takže se mi některé postavy pletly a jednoduše řečeno jsem se ztrácel. Sám sebe se ptám, čí je to chyba? Čtenáře, anebo autora? V knize se vyskytovaly části, které se mi líbily, ale měl jsem pocit, že jich bylo minimum, abych hodnotil knihu pozitivně. Jeden čtenář mi v minulosti prozradil, že tuto knihu četl a byla to podle jeho slov „blbost“. Určitě bych se takto o knize nevyjádřil, ale nejsem mezi čtenáři sám, které tato kniha příliš neoslovila. Knihu hodnotím na 40 %.

Tato kniha určitě patří k náročnějším knihám, které jsem v životě četl, ale bohužel se mi celkově tato kniha nelíbila, i když si uvědomuji, že je významná pro čtenáře Jižní Ameriky, protože autor z autentických historických podkladů vytvořil imaginární „dějiny“ Kolumbie, možná i Latinské Ameriky posledních dvou století.

GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ patří mezi největší spisovatele Latinské Ameriky a také patří mezi hlavní představitele magického realismu. Autor obdržel Nobelovu cenu za literaturu v roce 1982.

STO ROKŮ SAMOTY je rozsáhlá kronika města MACONDA, kde žije rozvětvená rodina Buendíů. Jejich osudy sledujeme od koloniálních časů minulého století až do 60. let 20. století. Sledujeme 6 generací rodiny Buendíů. Nejstarší z rodu je JOSÉ ARCADIO BUENDÍA (zakladatel obce) a jeho manželka ÚRSULA. Zajímavá je také postava plukovníka AURELIÁNA BUENDÍA. V románu sledujeme zrod města, jeho rozkvět, občanské války, milostná dobrodružství, politiku (konzervativci vs. liberálové) aj. V textu se také odkazuje k biblickým mýtům. Samozřejmě se v románu nacházejí prvky magického realismu. Román je zrcadlem neustálého plynutí času. Za tím vším je samota člověka. Podle autora čas neletí stále dopředu, ale „otáčí se kolem dokola“.

Uvítal bych, pokud by se v knize vyskytoval rodokmen rodiny! Rodokmen by mi hodně pomohl, abych se lépe mohl zorientovat v obrovském množství postav! Rovněž by bylo fajn, pokud by autor do knihy vkládal kapitoly. Určitě by to bylo pro mě mnohem přehlednější než neustálý souvislý text. Je škoda, že ve vydání, které vydalo nakladatelství Odeon v roce 2003, se nevyskytuje Doslov, poněvadž si myslím, že tato kniha si o to vysloveně říká.

Kniha Sto roků samoty má vysoká hodnocení na DK, ale bohužel knihu jsem četl většinu času s donucením a měl jsem co dělat, abych román dočetl do úplného závěru. Moje obavy, proč jsem se této knize tolik let vyhýbal, byly oprávněné. Nic to však nemění na faktu, že kniha je u většiny čtenářů oblíbená a neustále vycházejí nová vydání.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Nikde není člověk doma, dokud tam někoho nepochoval.

Zabloudil v samotě své nesmírné moci a začal tápat.

V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura v nákladním vagónu, bude se světem nadobro konec.

Přemožen současně dvěma stesky, stojícími proti sobě jako dvě zrcadla, ztratil svůj podivuhodný smysl pro neskutečnost a nakonec jim radil, aby opustili Macondo, zapomněli na všecko, čemu je kdy učil o světě a o lidském srdci, aby se vykašlali na Horatia a nikdy nezapomínali, ať už se v životě octnou kdekoli, že minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky, k někdejším jarům že se vrátit nelze a že i nejzdravější a nejvytrvalejší láska je koneckonců jen něco pomíjivého.

1 ...