Sto roků samoty

Sto roků samoty popisuje historii šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo spisovatelovo rodné kolumbijské město Aracataca. Celý příběh je plný autobiografických prvků, mísí se v něm řada historických událostí s autorovou fantazií a celek pak působí tak kompaktně, že je často problém je od sebe odlišit, také důležité postavy mají své předobrazy ve spisovatelově rodině....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/52_/522/sto-roku-samoty-lMg-522.jpg 4.31214
Originální název:

Cien años de soledad (1967)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (154)

Přidat komentář
Jana283
05. září

Většinu knih čtu kvůli příběhu. Marqueze pro slova, zvláštní magickou atmosféru, pozvolné snové plynutí času...

Makropulos
04. září

V tomto úžasném díle najde čtenář všechno. Mistrovský vypravěčský styl, předlouhá souvětí plná nádherných přídavných jmen (pro mě díky překladateli), nespoutatelnou přírodu, lásku, vášeň, válku, politiku, moudrost věků, mnoho jednotlivých osudů a jakýsi příběh hlavní postavy románu, kterou je pro mě vlastně rodina Budendíů, žijící v Macondu. Je to mystické, podmanivé, fantasticky fantaskní, snové, a přitom tak samozřejmě reálné, vyprávění o niterní samotě člověka ve společenství, společenství ve společnosti, samotě dobrovolné i vynucené. Teď mě jen mrzí, že jsem se z toho dojemného, poetického a občas i vtipného snu musela probudit.
„Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem.
„Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“

LaCucaracha
20. srpna

Pokud jste schopni se do téhle knihy začíst, tak vás prostě pohltí. Tady je přesně poznat, co je to umění vyprávět. I když totiž není text úplně snadný, tak plyne naprosto přirozeně, opravdu jako byste poslouchali poutavého vypravěče. Takhle psát umí možná jeden z milionu. A samozřejmě velkou zásluhu má na tom i úžasný překlad.

Knišíl
19. srpna

Vůbec mi nevadilo malé množství dialogů (Márguez má prostě svůj úžasný vypravěčský styl) a ani množství Aurelianů a Arcadiů (kreslil jsem si rodokmen a pro línější jedince existují již vytvořené rodokmeny, pak není problém se v postavách vyznat), vlastně nevím pořádně co vytknout. Co však vím jistě je to, že na tuto knihu jen tak nezapomenu. Opravdu mě bavilo sledovat vývoj rodu Buendíů i jiných postav z Maconda, jedna z těch knih, u kterých je vám líto, že je už konec.

Dimas
12. července

Moje celoživotní srdcovka

Miliarda
10. července

Nejprve k plusům knihy. Sto roků samoty je poměrně čtivé, veskrze originální dílo s neskutečně autentickým slohem. Čtenář si rod Buendiů a ostatní obyvatele městečka Maconda zamiluje a netrpělivě očekává jaké životní peripetie si pro ně Marquéz nachystal. Tím se však dostávám k záporům knihy. V knize je na můj vkus až zbytečně moc postav a dá se v nich vyznat jen s velkými obtížemi. S tím souvisí fakt, že žádná z postav nemá šanci se plně "rozvinout" než ji Marquéz přisoudí, že by měla skonat. Ač je většina postav neskutečně zajímavých a rád bych se o nich dozvěděl více, není pro to v knize prostor, neboť se zde objevuje i nezanedbatelná menšina postav nezajímavých a nudných, což je velká škoda. Celkově však u mě převažuje spokojenost, neboť kniha stála určitě za přečtení a nevylučují, že si od Marquéze v budoucnu ještě něco přečtu.

kklepkaa
04. července

Už je to pár hodin, co jsem knihu dočetla a stále ve mně jaksi doznívá. Tohle bylo mé první setkání s Márquezem a jsem naprosto unešená. Natolik jsem se sžila s Buedíny, že teď cítím prázdno. Velmi ráda se k této knize vrátím a budu chodit za cikány, sedět pod dubem, nahlížet plukovníkovi přes rameno až bude tepat své zlaté rybky a vůbec dýchat atmosféru Maconda. Opravdu úchvatná knížka.

hankabe
27. června

Bylo mi 15 a nevěřila jsem, že tu velkou bichli z veřejné knihovny, obalenou upatlaným igelitem, vůbec někdy otevřu. Pamatuju si na údivem povytáhlé obočí našeho češtináře, když nahlížel do mého čtenářského deníku:)
Je to kouzelné vypravování.. přesune vás kamsi do Maconda pod mandlovník, kde můžete slyšet rytmus kladívka dědy Nicoláse, který ve své dílně vytepává své proslulé zlaté rybky.

Tyet
16. června

Tahle kniha ve vás zůstane navěky. Četla jsem ji někdy před pětadvaceti lety a dodnes cítím stopy, které ve mně zanechala. Sto roků samoty je naprosto výjimečné dílo.

Iljaajli
14. června

I když slunce tak jasně osvětluje všechno kolem, že je vše zdánlivě přehledné a jasné, tak na spodních stranách listů kapradin, pod lesknoucími se kopulemi dopravních zrcadel, pod podemletými břehy potoků a v odložených balíčcích karet se skrývá Tajemství. Márquez to ví. Márquez tam byl... Vezme Vás tam taky, když budete chtít.

helenkan
04. června

Přečetla jsem si dnešní komentář pode mnou a vzpomněla jsem si,že jsem knížku taky četla před třinácti lety. Moc dobře si pamatuju,že mě svým způsobem překvapila (mile) a že se mi líbila. Určitě si jí znovu přečtu.

puml
04. června

Jen jedna z nejlepších knih nejen 20. století. Exotické a dusné prostředí Maconda vás pohltí a nepustí dokud knihu nedočtete. Stále se tam tu a tam vracím.

Čtení:
1. 2004
2. 2010

kolacky
28. května

Strašně zvláštní kniha... Fantaskně podaná sága rodu od úsvitu do noci, jestli to tak můžu říct. A ani nevím, jestli jsem nadšená podáním nebo zhrozená tím nevyhnutelnem. A ať si Úrsula myslí o plukovníkovi co chce, já ho miluju!

InaPražáková
23. května

Nejlepší dílo Garcíi Márqueze. Pestrá směs zkušeností, vzpomínek, výmyslů, nemožností, nepravděpodobností a nutností. Atmosféra horkých ulic přímo hmatatelná. Kdo se v nich neztratí nebo se nezkouší zorientovat a nechá se jen vést, najde fascinující příběh. Mimochodem, takhle má vypadat úvodní věta románu. :-)

Ketesh
20. dubna

Knihu jsem přetrpěla, ale nic zajímavého mi nedala.

Luvák
17. dubna

Kniha, z které se chce křičet.

janavan
18. března

Bible magického realismu. Nadpozemské prvky existují vedle těch pozemských tak přirozeně, že se nad povídání s duchy, Melquíadesem předpovězenou budoucností rodu Buendíů a tím, jak se jejich osud stále dokolečka opakuje, vůbec nepozastavíte.

Sága rodu Buendíů je mistrovské dílo. Nedá se o nich mluvit jako o rodině, protože každičký člen je tak nějak uzavřen ve své vlastní samotě stylizující se podle jejich rodného jména. Na začátku se s rodem seznamujeme jako s jedním z nejvýznamnějších z celého Maconda, je tam spousta postav, které vám přirostou k srdci, a stejně jako ke konci knihy zjišťujeme, že takových postav ubývá, ubývá i povědomí o rodu Buendíů ve městě.

Kniha navíc popisuje smrt a stárnutí tak přirozeně a "krásně", že vám to, ať chcete či nechcete, po dočtení nastolí nesmírný klid v duši.

Až se budu opět chtít vytratit z reality, zamířím do Maconda. Ale do toho před banánovou horečkou, železnicí a deštěm. Toho, kde cikáni ukazují led a létající koberce a kde Pietro Crespi učí Amarantu a Rebecu tancovat.

"...A všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane."

Koka
05. března

Přečteno potřetí a nic - žádná změna, pořád stejné: pořád geniální!

Emilie1906
23. února

Moje nejoblíbenější kniha. Vůbec jsem z ní nevnímala samotu. Naopak jsem si užívala barvitě popsané kolumbijské městečko a vztahy mezi lidmi.
Je pravda, že postav je tam tolik a jejich osudy jsou tak propletené, že se mi vyplatilo načrtnout si rodokmen. Obzvlášť když je to jedna z mála knih, ke které se vracím již po několikáté.
Od Márqueze jsem přečtla vše dostupné v češtině, ale Sto roků samoty a Kronika ohlášené smrti jsou pro mě na prvním místě.

TipsyChipsy
21. února

Super mega skvělá kniha, velkolepá pestrobarevná mnohagenerační sága. Tahle kniha má ale šťávu!

Zubčasu
17. února

absolutně geniální

MayB2
03. února

U čtvrté generace José Arcadiů a Aureliánů jsem si našla rodokmen Buendíů v grafické podobě; pak už byla orientace v postavách hračka. Orientace v textu taky trochu náročnější, nepřetržitý proud vyprávění s odbočkami je asi nejlepší číst také na jedno nadechnutí. Magické prvky dobře zapadají do celkového vyznění příběhu – podobenství o různých druzích lidské samoty. Výborná, poněkud depresivní kniha, z které si budu pamatovat hlavně celkovou atmosféru spíše než děj.

macek8
27. ledna

Z této knihy mám smíšené pocity. Četla jsem ji sice před lety, ovšem dodnes si z ní pamatuji jen to, že se mi z těch všemožných jmen a postav, které se zde střídaly jak na běžícím pásu, pěkně točila hlava. Takže když jsem se dostala na závěr, byla jsem za to ráda. Všechno to bylo takové překombinované. Do toho všeho ještě ten magický realismus, kdy člověk nevěděl, jestli je právě na scéně duch nebo živý člověk...Asi se to musí číst vícekrát za sebou a poté člověk ten pravý smysl knihy pochopí.

suezie
26.12.2016

Tak si konečně přečtu jedno z nejznámějších děl magického realismu!
→ Už se těším... Márquez... co víc dodat?
→ Je tady sice více jmen, než jsem očekávala, ale já to zvládnu!
→ No co, však nemusím vědět, jestli ten člověk, o kterém právě čtu je tamten Arcadio nebo jiný Arcadio.
→ Kašlu na to... prostě si budu užívat ten zbytek- prostředí, situace...
→ A co když to nepřečtu? Ale ne, tobě se přece magický realismus vždycky líbil, to musíš přečíst!!!
→ Tak teď si sedneš a dáš aspoň 10 stránek! .... To nemá cenu... Mě to nebaví.
→ A o čem jsem to vlastně teď četla...?
→ To nezvládnu...
→ Zvládneš!!!
→ Nebylo by jednodušší to odložit...?
→ NE!! Prostě to dočteš!
→ Kolik mi ještě zbývá..?
→ Proč zrovna já musím být tak komplikovaná a mám potřebu dočítat knížky i když se mi nelíbí?


A co na tom všem bylo nejtěžší? Přiznat si, že Márquez není takový, jak jsem si ho vysnila a že ne všechny knížky od něj se mi musí líbit.

Jak těžké je opustit myšlenku! Jak těžké je změnit názor...

qiwi
17.12.2016

Na Sto rokov samoty som sa veľmi dlho tešila, lebo ma zaujali recenzie a magický realizmus ma vždy celkom priťahoval... No zo začiatku ma dej vôbec nevtiahol a nevedela som si zvyknúť na autorov štýl (rovnaký problém som mala s Válkou s mloky, ktorú som prvýkrát ani nedočítala a prečítala som ju celú až po čase). Komplikované vzťahy, opakujúce sa mená, pomotaná prítomnosť s minulosťou a budúcnosťou. No myslela som, že to ani nedočítam a ak tak len so sebazaprením. No keď som si zvykla na autorov štýl a prestala som riešiť jednotlivé medzigeneračné vzťahy, dej ma úplne pohltil a unášal až do konca. S nijakou podobnou knihou som sa doteraz nestretla. Autor rozhodne prináša do literatúry niečo nové, jedinečné... Po dočítaní som mala z knihy zvláštny pocit a stále som nad ňou rozmýšľala. Už sa teším, keď sa k nej dostanem znova. Ale uznávam, že rozhodne nie je pre každého.

RyxiraAmyGinger
30.11.2016

Ano, dost jsem se v tom ztrácela, ale García Marquéz je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů a jeho knihy prostě miluju. Mají pro mě nezaměnitelnou atmosféru rozkladu, tklivosti, melancholie a ještě nějakou tajnou přísadu, která si mě pokaždé podmaní a přiměje mě toužit po životě v osamělosti a fantaskních představách. Sto roků samoty je zatím to nejlepší, co jsem od autora přečetla. Marquézovi nemám problém uvěřit cokoli, od létajících koberců až po prostěradla, která vynesou člověka až k nebesům. Pojem osudovosti je mi velmi blízký, jsem velká fatalistka, navíc rodinné ságy čtu velmi ráda... tato kniha je pro mě něco jako šaty šité na míru.

bob0985
27.11.2016

Zajímavá kniha, která určitě patří do všeobecného literárního přehledu. Dočetl jsem ji, avšak nemůžu říci, že by mě tolik okouzlila. Není to můj styl, ač jsem přesvědčen, že ve světové literatuře má zasloužené místo.

Bezesporu bych ji doporučoval si ji přečíst.

Podobu bych viděl s Pěnou dní od Borise Viana.

Jonna
16.11.2016

Konečně jsem našla svoji knihu na pustý ostrov - jsem přesvědčená, že kolikrát ji budu číst, tolikrát v ní najdu něco nového, nebo jinak pochopeného. Jako první jsem od autora četla "Choleru", a byla jsem jí nadšená, ale "Samota" je ještě lepší. Pro mne i trochu překvapivě, protože normálně "magický realismus", neboli jak já říkám - "mluvící medvědy" v knihách bytostně nesnáším. Ale tady to fungovalo spíš jako otvírání dveří do dalšího časoprostoru, takové to, co nemůžeme plně pochopit, ale můžeme snad procítit...
Knihou jsme absolutně nadšená a určitě jsem ji nečetla naposledy.

iva23
14.10.2016

Knížku jsem začala číst asi před deseti lety a otráveně odložila po cca 30 stranách. Přesto jsem o ní pořád slýchala jaká je super.. Dala jsem jí tedy druhou šanci a jsem nadšená. Postavy jsem nechala proplouvat a ono vůbec nevadilo, že jsem někdy nevěděla, jestli je to syn nebo synovec, teta nebo kdo vlastně.. Krásný zážitek. Určitě ji budu číst znovu.

alef
10.10.2016

„Něco mi však říkalo, že vůči směru, kterým se události berou, jsem bezmocný. O tom, co se děje v mém domě, jsem už nerozhodoval já, nýbrž jiná tajemná síla, která určovala směr našich životů, a my jsme byli pouze jejím poslušným a bezvýznamným nástrojem. Jako kdyby se všecko řídilo nějakým proroctvím, které se samozřejmě a krok za krokem naplňovalo.“

Tohle je přesně popsaný pocit, který jsem získala, jakmile jsem otevřela tuto knížku, .... vyhrnula se na mě směsice jmen, osob, generací, ... spleť příběhů, které ve mně vyvolaly opravdu zvláštní pocit – že čas plyne jinak – tedy ... že chvílemi jde mílovými kroky vpřed, chvíli se zas otáčí vzad a jako by couval, ...pak zas stojí na místě, ... a taky se otáčí do kruhu ... a čtenář je tak spolu s rodinou Buendiú odsouzený ke sto rokům samoty :-), ... cítíte, že Buendíové jsou odsouzení k tomu, že novou příležitost na tomto světě prostě nedostaou ... samota úplně visí ve vzduchu, vznáší se nad stránkami ... a s ní nemožnost vymanit se z osudu, který se dědí z pokolení na pokolení ...

Přestože v tomto románu existují létající koberce, mrtví znovu ožívají a prší květiny, není to nijak záhadná kniha ... vlastně se nemáme jak ztratit ... autor Vás celou dobu vede příběhem, ... velmi často budete mít pocit, že už už jste na hranici poznání a každou chvíli musí něco přijít ... co vám odhalí „pravdu“? ... jenže ... nic nepřijde ...

Na začátku knihy jste vhozeni doprostřed děje: „O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.“ ... abyste se o pár stránek později dostali skrze vzpomínky do současnosti ... a tak máte pocit, že do jedné vteřiny bylo natěsnáno spoustu let života ... za chvíli ale zase nabydete dojmu, že je knížka moc rozvláčná ... a to vše proto, aby Vám vzápětí došlo, že není cílem tohoto příběhu orientovat se v rodinných vztazích Buendiů, ani přesně interpretovat co se stalo, ... ale nechat se vtáhnout atmosférou knihy:

„Macondo, spíš atmosféra než místo, je všemi místy, ale zároveň žádným.“

... do jejího světa ..., kde čas je líný a občas zapomíná jít, do světa, kde se stávají věci, které nejdou rozumově vysvětlit, do světa plného rozpálených dnů, kde je jednoduché si představit, že takové nesnesitelné vedro vzbuzuje v lidech lhostejnost a netečnost k vlastnímu osudu ... je opravdu celkem jednoduché představit si, že pak se obyvatelé poddají osudu a rezignují ... že mizí hranice mezi reálným a imaginárním světem ...takže se nakonec prostě ocitneme v realitě, kde jsou i ty nejpodivnější události považovány za naprosto běžné, takže se nikdo nepozastavuje nad věčným přízrakem mrtvého José Arcadia Buendií, a kde se naopak i ty nejbanálnější skutečnosti jeví jako něco záhadného, jako například když José Arcadio oznámí objev, že Země je kulatá :-) ... a všichni ho považují za blázna ... takže je pak naprosto normální, že do doby, než do města dorazila civilizace v podobě vlaku, byl jediným dopravním prostředkem létající koberec :-).

A jak se příběh blíží ke svému konci cítíte, že se ke svému konci blíží i čas vyměřený Macondu ... objevují se znamení předpovídající jeho zánik, jako skoro pětiletý déšť zanechávající město v troskách, a nebo vítr:

„Dřevěné domky, chladné terasy, kde trávívali poklidná odpoledne u karet, jako by strhla předzvěst onoho prorockého větru, který měl v budoucnu Macondo vymazat z tváře země.“