ondra295
komentáře u knih
Červený a černý
Stendhal (p)
Už dlouho jsem nenarazil na hlavní postavu, která by mi byla tak nesympatická a nepochopitelná, jako byl Julian. Já dovedu pochopit jeho cílevědomost i jeho ochotu jít za vlastním úspěchem přes mrtvoly, ale on všechno dělá neskutečně neefektivně, zmaktovitě a nesmyslně. Kniha je dobrým obrazem francouzské společnosti raného 19. století, ovšem postava, která nás touto společností provází, je neskutečně frustrujícím společníkem. Stejně tak obě hlavní ženské postavy. Zamilovaný jsem ve svém životě párkrát byl, takhle nesmyslně jsem se ale tedy nikdy nechoval...
Hledání ztraceného času VI. – Uprchlá / Čas znovu nalezený
Marcel Proust
Poslední díl celé série, který v originále sestával ze dvou svazků. V první části, tedy Uprchlá, se Proust vyrovnává se ztrátou milované osoby a smiřuje se s tím, co se zpětně dozvídá o jejím životě. Z této části bych vyzdvihl návštěvu Benátek, která je zde popsána opravdu skvěle. Dle zevrubného pocitu autorových pocitů se člověk opravdu cítí, jako by v italském městě byl on sám. Druhá část, tedy Čas znovu nalezen, je spíše takovým zhodnocením změn, které nastaly ve vyšší společnosti po první světové válce - hlavní hrdina je hodnotí spíše jako pozorovatel, nestaví se ani na jednu stranu a vše spíše střízlivě hodnotí. Proust tu tak dokončuje své působivé svědectví o vývoji francouzské aristokracie až po její pozvolný pád.
Hledání ztraceného času V. – Uvězněná
Marcel Proust
Z mého pohledu druhý nejlepší díl této série (hned po tom 2.). Myslím si, že nikdo nedokázal nikdy tak detailně popsat, jak funguje žárlivost a co se při ní odehrává v lidské mysli. Ano, ne všichni projevují žárlivost tak extrémně jako hlavní hrdina, ovšem ten základ je poměrně pochopitelný a obraznost, se kterou to Proust popisuje, je neobvyklá. Autor toto téma poměrně obšírně rozebírá už v prvním díle na příkladu Swanna, ovšem zde se k němu vrací ještě podrobněji - a možná můžeme sledovat určité uzavření dějového kruhu, kdy hlavní postava de facto replikuje příběh Swanna, tedy svého dětského vzoru, a stejně jako on věnuje své srdce dívce, která nejenže nedosahuje jeho společenského postavení, ale navíc ho ani nemiluje nazpátek.
Hledání ztraceného času IV. – Sodoma a Gomora
Marcel Proust
Baron Charlus je opravdu zvláštní postavou. Proustovy románové postavy nejsou takřka nikdy černobílé a navíc se v průběhu děje poměrně zásadně vyvíjí - u Charluse můžeme v tomto díle sledovat až do očí bijící kontrast mezi jeho aristokratickou upjatostí a na druhé straně slabostí pro mladé neurozené muže, do kterých se schopen se zamilovat jako patnáctiletá dívka. Zároveň tu Proust poměrně obšírně a originálně popisuje homosexualitu a její úskalí v této době - což je poměrně logické, neboť de facto popisuje vlastní zkušenost, kdy ve svém osobním životě právě s těmito problémy bojoval. Možná i proto z tohoto díla čiší autenticita, která mu dodává jedinečnou atmosféru na normandském pobřeží.
Hledání ztraceného času III. – Svět Guermantových
Marcel Proust
Obecně asi nejslabší díl této jedinečné série, ale to rozhodně neznamená, že nejde o hodnotné dílo. Proust většinu tohoto dílu věnuje popisu fungování salónů ve vyšší společnosti, můj problém ale byl především v tom, že nikdo z Guermantových mi nebyl vyloženě sympatický - navíc autor zde dochází až do krajních extrémů své rozvláčné popisnosti, kdy je schopen jeden krátký večer rozepsat na stovce stran. Ano, toto dílo není o ději a především o myšlenkách, ovšem Proust se tu poměrně často opakoval. Přesto nejsem schopen najít dílo, které by podávalo věrnější a živější obraz o francouzské společnosti této doby, proto i přes mé drobné výtky tento díl také stojí za přečtení - ale obrňte se trpělivostí, jinak vám zásadní myšlenky v záplavě slov utečou.
Nesmrtelnost
Milan Kundera
Příběh, který v klasickém kunderovském pojetí ustupuje do pozadí, je sám o sobě poměrně banálním příběhem jedné rodiny, který vyústí v tragickou smrt jedné z postav. Ovšem důležité jsou především myšlenky, kterými se protagonisté více či méně zabývají a také sekundární příběh, do kterého je zapojený Goethe, Beethoven, Hemingway a další významné osobnosti. Kundera se snaží definovat, co je vlastně nesmrtelnost a jak ji různí lidé vnímají - a opět nedostáváme žádnou definitivní odpověď a vše vlastně záleží na naší interpretaci. Vzhledem k hloubce tématu jde určitě o jedno z Kunderových důležitějších děl, i když u něj je opravdu těžké selektovat jednotlivá díla.
Nana
Émile Zola
Je jasné, proč Zolovy romány ve své době budily tolik vášní, protože autor se v nich skutečně v ničem neomezuje. Nana je veskrze negativní postavou, které nejde přát nic dobrého a i proto je trochu náročné knihu číst, protože s hlavní postavou se nejde ztotožnit - Nana je sebestředná, manipulativní a většinu času zcela neempatická osoba, které otevře oči až osobní tragédie a fakt, že zničila život mnoha lidem, s ní nic nedělá. Je jasné, že to bylo účelem a že právě zkažená Nana má reprezentovat tehdejší společnost, kde podobné poklesky byly na denním pořádku. Každá doba má své stinné stránky a mě by zajímalo, co by takový Zola napsal o dnešním světě...
Židovka z Toleda
Lion Feuchtwanger
Krásná a smutná kniha, která se navíc odehrává v poetickém prostředí středověku - samozřejmě sledujeme spoustu předsudků, které nakonec odsoudí hlavní postavu ke smutnému osudu, ovšem na druhou stranu můžeme sledovat i romantický příběh tehdejší doby, kdy čest a hodnoty byly pro některé lidi nad vším. Na druhou stranu sledujeme i odvrácenou tvář této doby v podobě násilí proti všemu neznámému, sílu předsudků a jakési davové psychóze, které bylo schopno docílit náboženství.
Hledání ztraceného času II. – Ve stínu kvetoucích dívek
Marcel Proust
Ani ve druhé knize této megalomanské série Proust neupouští od svého stylu a velice rozvláčným tempem popisuje veškerá zákoutí mysli protagonisty. Tentokrát se více zaměřujeme na jeho milostná vzplanutí během dospívání, která jsou ale v této kniha výhradně emočního a nikoliv fyzického charakteru. Proust se zaměřuje především na naplňování psychických potřeb, které staví vysoko nad ty fyzické a jeho protagonista tak často zůstává u hlubokých úvah, snů a představ, které zůstanou nenaplněny. Zároveň se mění scenérie, z krásné přírody okolo Combry se přesouváme částečně do Paříže a především do přímořského Balbecu, který svou jedinečnou atmosférou poskytuje dokonalé prostředí pro další vývoj tohoto románu...
Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových
Marcel Proust
Proust je velice specifickým autorem, se kterým jsem se ještě nikdy nesetkal. Jeho knihy jsou kombinací hluboké sebereflexe, náročných filozofických úvah a především krásného jazyka, kterým je celé jeho dílo protkáno.
V první knize člověku samozřejmě nějakou dobu trvá, než si na tento specifický a hodně rozvleklý projev zvykne. Poté ale dává Proust nahlédnout do svého dětství, které z velké části strávil v milovaném Combray (Illiers) a také se zaměřuje na zvláštní postavu Swanna a jeho milostného vzplanutí. Swann sám je velice zajímavou postavou, která částečně definuje obraz francouzské společnosti konce 19. století, kdy se linie mezi aristokracií a buržoazií tenčila postupně mizela. Proustovo dílo je tak i jistou společenskou sondou, která si ale uchovává apolitičnost a filosofický přesah.
Moc geografie v 21. století
Tim Marshall
Typické populárně naučné dílo, které ale má velkou přidanou hodnotu. Je sice napsáno čtivě a srozumitelně i pro naprosté geografické analfabety, ovšem poskytuje spoustu nových a zajímavých informací, které jsou občas tak podrobné, že by mohly být klidně v disertační práci na podobné téma.
Jako minulé knihy od tohoto autora přináší tato komplexní pohled na světovou geopolitiku, přičemž se snaží zaměřovat i na regiony, o kterých se třeba tolik nemluví a pro mnoho lidí jsou spíše velkou neznámou. Podobné knihy opravdu velice oceňuji, protože alespoň částečně pomáhají zvyšovat kolektivní vzdělanost.
Navzdory básník zpívá
Jarmila Loukotková
Díky této knize mám na Villona úplně jiný pohled - je to kvalitně napsané a čtivé dílo, které je navíc plné zajímavých informací o životě jednoho z největších básníků světových dějin. Jeho básně pak ve světle toho všeho, co si prožil, dostávají nový rozměr a jeho tvorbu díky tomu člověk dokáže ještě více ocenit. Villon byl totiž nejenom velkým básníkem, ale i jedinečnou osobností, která v divoké době sice udělala spoustu chyb, ale nikdy neupustila od svých názorů a ideálů.
Staré pověsti české
Alois Jirásek
Ačkoliv některé pověsti jsou třeba slabší a hlavně poslední část s proroctvími mě moc nebavila, protože se proroctví pořád dokola opakovaly, je nutno říct, že to je klasika - a tu by měl přečíst každý Čech. I tyto pověsti o nás hodně říkají jako o národu a myslím si, že pro určité národní sebeuvědomění je zcela nutné, abychom věděli co možná nejvíce o naší historii a o tom, co si povídali naši předci. Navíc je to psáno krásnou češtinou - rozhodně tedy stojí za přečtení.
Dobrodružství Huckleberryho Finna
Mark Twain (p)
Za mě rozhodně lepší kniha, než první díl - postava Hucka je mi daleko sympatičtější a navíc se v knize řeší i trochu ožehavější témata, například otázka otroctví. Je vidět, jak moc tehdy bylo otroctví v Americe normou a že i dobří a hodní lidé měli problémy změnit svůj způsob uvažování a vnímání toho, co je a co není normální a správné. Kniha mě začala trochu obtěžovat ve chvíli, kdy se na scéně objevil Tom - jeho ztřeštěné a zcela nelogické nápady mi opět moc nesedly a chyběla mi racionality Hucka a Jima.
Dobrodružství Toma Sawyera
Mark Twain (p)
Je to takové jednodušší čtení - rozhodně se u toho člověk nenudí, má to náboj a děj sám o sobě je zajímavý. Zároveň dílo poskytuje dobrý vhled do tehdejší americké maloměstské společnosti a do toho, jaké vyznávala hodnoty. Samotný Tom je pro mě docela rozporuplná postava - někdy mu člověk fandí, někdy je jeho chování pro mě až "moc". Přijde mi, že se svou představivostí to občas, i na poměry malého kluka, poměrně přehání - možná je to tím, že jsem byl jiný, ale nezvládl jsem se s ním zcela ztotožnit.
Žert
Milan Kundera
Další Kunderovo mistrovské psychologické dílo, kde děj hraje až druhou roli. Je to příběh o pomstě, zášti a tom, že málokdy věci vypadají přesně tak, jak si je člověk představuje. Ludvíkův plán na pomstu se tak obrací jenom v další žert, který si na hlavní postavu připravil sám osud a tím se uzavírá pomyslný kruh. Kundera skvěle pracuje s psychologií postav a na pozadí tohoto románu neagresivně, ale přesvědčivě popsal hrůznost komunistické mašinérie - a také to, jak jednoduše mohl tehdejší režim zničit život lidem, kteří s ním třeba i sympatizovali.
Vojna a mír II.
Lev Nikolajevič Tolstoj
Tuhle dlouhou cestu s Vojnou a mírem, což je zkrátka kniha, kterou nepřečtete za víkend, jsem si nakonec velice užil. Druhý dvoukniha je snad ještě o něco lepší, než ta první, protože je v ní o něco více akce. Každopádně ale sledujeme stále velice podrobnou psychologii postav, u nichž sledujeme vývoj na delším časovém úseku a tak je zcela zřetelné, jak se jim mění názory a chování. Tolstoj každopádně postavy nijak nesoudí, popisuje je spíše stroze a nechává čtenáře, aby je hodnotil sám za sebe - není tu tedy nic špatného, ani dobrého, ale prosté lidské činy. Samozřejmě není možné, aby 100 % toho, co Tolstoj napsat, bylo reálným - ovšem nedovedu si představit důvěrnější vyobrazení toho, co se dělo v ruské společnosti v této době.
1Q84: Kniha 3
Haruki Murakami
Skvělé zakončení této již tak dokonalé minisérie. O svých sympatiích pro Tenga a Aomame jsem se rozepsal už v hodnocení prvního dílu, tady se jejich osudy konečně definitivně spojují a oni zakončují svou dlouhou pouť, která je zavedla až do roku 1Q84. V tomto díle k nim přibývá ještě Ušikawa - ošklivý, tlustý, malý, křivý a bojující proti hlavním postavám na té "špatné" straně. Ale přesto jsem si ho zamiloval a bylo mi velice líto, když jeho osud nedopadl tak, jak by si možná zasloužil. Ušikawa je ukázkou toho, co je schopna udělat stereotypizace společnosti a právě skrz tuto postavu probíhá největší společenská kritika.
Tento konec se Murakamimu povedl, poměrně výjimečně (na jeho poměry) vyznívá spíše pozitivně, i když zůstává klasicky spíše otevřený.
Skvělé dílo!
1Q84: Kniha 1 a 2
Haruki Murakami
Aomame a Tengo. Dva zcela normální dospělí lidé, kteří se stále nevzpamatovali ze svého dost traumatizujícího dětství, které je poznamenalo až do konce života. Ale také se během tohoto dětského období potkali. A od té doby na sebe nemohli vzájemně zapomenout. Nebyli schopni milovat nikoho jiného, protože milovali pouze jeden druhého. Tiše a uvnitř. Až se jednoho dne zamotali do něčeho, do čeho neměli - nebo možná měli? Murakami skvěle pracuje s psychologií postav, které sledujeme, jak se mění před očima, naprosto detailně chápeme jejich pohnutky a chování a sbližujeme se s nimi. Tato kniha není lehká, je tam hodně myšlenek, je třeba ji číst pozorně, ale stojí to za to. Murakami je skutečně mistr.
Věk zdí: Proč dnes všude na světě vyrůstají nové hradby
Tim Marshall
Není to jen kniha o geopolitice, ale o celkovém lidském způsobu myšlení, který je ve svém samotném jádru stejný - a je jedno, jaké vyznáváte náboženství nebo politickou ideologii. Marshall jde více do hloubky a zajímá se o to, proč svět došel tam, kde je - a také, proč by bylo utopistické si myslet, že se to v budoucnu nějak zásadně zlepší. Lidé pořád budou lpít na svých lokálních zvláštnostech, které budou vyvolávat někdy větší a někdy menší rozpory s lidmi, kteří vyznávají hodnoty jiné. Vývoj různých částí světa probíhal izolovaně a tak zcela logicky při jejich vzájemném kontaktu došlo ke vzniku moha problémů - ideály, které byly utvářeny stovky až tisíce let, byly najednou konfrontovány se stejně zakořeněnými ideály, které ale byly zcela odlišné. A tohle se hned tak nespraví.