Židovka z Toleda

Vynikající překlad.

Román je dlouhý, obsáhlý, poučný, laskavý i krutý. Hlavně jsem v něm viděla další část nenávisti k Židům, k Muslimům, k celému světu. Někdy jde o city, hodně o peníze, o moc, o nadvládu. Po dočtení jsem se moc chtěla podívat do Toleda. Snad tam jednou dojedu.
Po přečtení celé knihy mi ani nepřišlo, že má tolik stran. Žádná není navíc.

Tenhle příběh jsem četla jednou v mládí – a pořád ho mám v paměti. Široký historický rámec a v něm intimní lidský příběh: láska krále a Raquel, která je zároveň osobním únikem a zároveň politickou chybou - pochopitelnou, ale neodpustitelnou. Střet vášně, moci, náboženství a odpovědnosti nemůže dopadnout dobře. Feuchtwanger své hrdiny ukazuje v jejich slabosti, zaslepenosti i krutých důsledcích jejich rozhodnutí. Historie tu není kulisa, ale soudce. Ano, je to román pomalý a rozvážný. Ale zůstane vám pod kůží.

Kniha je to celkem dlouhá, ale jak psalo několik lidí přede mnou, ani já bych z ní nic nevyškrtávala. Může to být ovlivněno tím, že jsem ji poslouchala jako audioknihu, a ten pomalý příběh se tak krásně poslouchal... Ano, všichni byli do určité míry karikaturami typů své doby. Ale přesto to mělo své kouzlo.

"Osud synů lidských a osud hovad je osud jednostejný. Jako umírá ono, tak umírá i ono dýchání jednostejné. Všichni mají aniž co napřed má člověk před hovadem, neboť všechno je marnost. Obé jde k místu jednomu. Obé jest z prachu a obé se zase do prachu navrací. Kdo to zná, že duch synů lidských vystupuje vzhůru a duch hovad že sestupuje pod zemi."

Tři náboženství.
Tři diametrálně odlišná náboženství.
Jak takové soužití může vypadat a navíc ve 12. století na Pyrenejském poloostrově? No moc se toho nezměnilo. Vztahy mezi muslimy, Židy a křesťany jsou téměř stejné.
Pomalé vyprávění, velmi autenticky zachycení doby, reálií, válek, sporů, ale i romantická linka.
Kniha plná filozofických úvah, mouder, úryvků z Bible i Koránu.
Příběh panovníka Alfonse VIII. a mladé Židovky Raquel, díky které zapomněl na svoji královnu. Jak citlivě popsaná je láska mezi nimi.
Nu posuďte sami.
"Často jsem slyšel hvízdat kolem hlavy šípy a nezachvěl jsem se, ale jakmile uslyším šustot jejich šatů, třesu se na celém těle. Často jsem slyšel polnicí útočícího nepřítele a mé srdce i má kůže zůstaly chladné. Ale jakmile slyším její hlas, rozráží mě horkost."
Jak velkou cenu má láska a co teprve mír v jejich době?
"Unce míru má větší cenu než tuna vítězství."
Věřím, že kniha není pro každého, ale já jsem od ní dostala všechno, co mám ráda.

U téhle knihy jsem neskutečně trpěla a četla ji nepřiměřeně dlouhou dobu vzhledem k počtu stránek. Ale i přes zjevné utrpení a nechuť při čtení jsem v závěru musela uznat, že je neskutečně dobrý příběh a stálo za to se jím prokousat.

Kvalitní literatura která se dnes už nepíše

Literatura! Se soudobými spisovateli se nedá srovnat.

Neviem ani ako, ale tá kniha vo mne zanechala zvláštny dojem na dlhú dobu. Taká stredoveká romantika obalená drsnosťou.

Přestože mám rád historické romány, Židovka z Toleda mi moc nesedla. Ačkoliv popisy historických realií jsou skvělé, samotný příběh mě moc neoslovil a často jsem se přistihl, že mě některé pasáže nudí. Rozhodně si toto dílo najde své čtenáře, já to bohužel však nebyl.

Na pozadi milostneho vztahu autor vykresluje politicke a nabozenske souvislosti stredovekeho Spanelska. Podobne jako v Zid Süss, pise se o situaci zidovskeho obyvatestva (typicka propojenost zidovske komunity, vzajemna pomoc a podpora).
Charakteristicka je nadcasovost: lidstvo se prakticky dodnes nedokazalo zbavit nabozenskych konfliktu a souboje ruznych imperii. Nadcasovost je asi to co se mi nejvic libilo.
Velice pekne vykresluje jak emoce a mocichtivost vitezi nad racionalnim jednanim. Musi dojit k strasnym tragediim aby se utrpeni zastavilo. Paralela s dneskem neprehlednutelna.
Pekne cteni.

Můj problém asi byl, že jsem od knihy čekala něco víc. Doufala jsem, že historické téma se stylově bude podobat knize Vatikánská princezna, kde jsme měli vesměs to samé, ale s mnohem větší dynamičností a pravděpodobně i lepším stylem psaní. Na jednu stranu opravdu zajímavý historický popis, který mě bavil a zároveň vzdělával, ale příběh strašně pokulhával a vlastně se tam nic moc nestalo. Za mě zklamání.

S Židovkou z Toleda jsme si bohužel nesedly. Nerada čtu historické romány, čas od času udělám výjimku a většinou pak lituji... Tady mě nalákal středověk, rytíři, kurtoazie, skandální zápletka. Samotná kostra příběhu je přitom moc fajn. Jenže je tak "zalita omáčkou" multi-kulti filozofování, politikaření a diplomatických strategií, že jsem s námahou udržovala pozornost. Moc se mi líbil autorův doslov. Příště sáhnu rovnou po odborné literatuře, chtěla jsem beletrii jako oddechovku, ale naopak jsem se s knihou asi víc trápila.

19.08.2024

Obrovský tlak i síla dějin a malost lidská, člověčí se setkávají se vskutku vynikajícími mistry slova. Aleš Procházka je pro mě o chlup větším mistrem než Feuchtwanger, ke kterému bych výhrady měla :)

Apoteóza arabské civilizace?
Ano. Ztuha se mi úvodem kousalo, byť všechny klady znám a jsou nesporné!
Rihatama to napsala výborně, skoro nemám, co dodat.
Šablonovitost a určitý stereotyp (nejvíc ohledně křesťanů), je tam bohužel obrovský. Hodně se Feuchtwanger dotýká diplomacie i přetvářky v soužití tří monoteistických náboženství ve středověkém Španělsku. Jehuda ibn Ezra je vlastně dost šílená postava vzhledem ke svým dětem.

V milostném vztahu muslima a židovky se potom potkávají zprvu pozitiva a možnosti pokojného soužití, což je ovšem vzhledem ke kořenům a tradicím islámu, který nikdy nebyl a nebude nepolitický, více než nereálné.
Bolestná naivita židovské dívky je věčná. Bohužel. Dvojakost nikdy není štěstí. Tma hříchu vyniká ve zprvu sympatické postavě zahradníka Belarda.

"Mojžíš pro mě znamená stejně tolik co Kristus a ten stejně tolik, co Mohamed."

"Pozemská láska, to je jako lízat med z trnů."

"Rozkoš z moci je nejtrvalejší ze všech vášní. Je to báječná zábava."

"Kdo chce, aby mu jeho sokol prokazoval dobré služby, nesmí mu dát žrádlo, musí mu tím žrádlem kývat před očima."

Bylo to moje první rande s Feuchtwangrem a jistě ne poslední. Velice mě to celé bavilo. Zejména pomalý rytmus knihy. Taky bych nevynechala ani písmeno!
Každé velké náboženství má své ideály a trochu odlišné kladné stránky a všechna zhruba stejné hříšníky. A ano, tolik se od 12. století nezměnilo protože temné i světlé stránky jednotlivého člověka se nezmění a výchova celé společnosti je nadlidský úkol.

Četla jsem trochu jako přípravu na muslimskou Albánii (a protože krásná Sevilla byla vloni) a tam mě spíš trochu jímal smutek než oslava arabské kultury. Už třeba z prázdných mešit a odpudivých muezinů z trapných amplionů ve tři hodiny v noci. Obrovský úpadek středověké kultury!
Pravoslaví tam působí jako skanzen a katolické funkční kostely by spočítal na pár prstech.
Hodně mi tam bylo smutno.
8/8

Co zpočátku působí jako apoteóza arabské civilizace a kultury vyústí v pestrý ideový, kulturně náboženský střet islámu, judaismu a křesťanství umístěný příhodně na pomezí křesťansko-arabského světa 12. století, do Španělska, do Al Andalus... Feuchtwangera jsem vzala do ruky vůbec poprvé a rozhodně ne naposledy. I když dojmu jisté šablonovitosti ze strany autora se ubránit nemohu. Křesťané dostávají docela na frak za své křižácké války a nevybíravé šíření křesťanství a Židům je neustále připomínám jejich nejtěžší hřích, ukřižování Krista, jejich počtářství a absence emocí. Jen Arabové, jak ostatně vyplývá z úvodu komentáře, z příběhu vycházejí jako nositelé kultury, jemnosti, a krásy, a jako ti, jež ctí úmluvy. Je proto asi logické, kdo musí nakonec přinést nejvyšší oběť. Milostný příběh kastilského krále Alfonsa a krásné dívky Raquel, dcery králova židovské ministra Ibrahima vychovávané v arabském prostředí, je mimořádné drama. V jihošpanělské Seville jsem před lety strávila pár týdnů a nešlo nenavštívit Cordobu či Granadu, kde nejnavštěvovanější a vskutku nejkrásnější jsou právě původní arabské památky. Zejména jsem ocenila čas, který se při četbě Židovky z Toleda zpomaluje a odnáší čtenáře do cizokrajných míst. Neubrala bych jediné písmeno z tohoto epického milostného románu.

Autor, jako německý žid prožívající perzekuce židovského obyvatelstva první poloviny 20. století, promítl těžkost této doby do tohoto díla - pouze je zasadil do jiné doby a jiné oblasti. Tím místem je Pyrenejský poloostrov (dnešní Španělsko) v době vrcholného středověku, kdy tato oblast představovala křižovatku tří největších abrahámovských náboženství.

Pověst o milostném vzplanutí krále Alfonsa vůči židovské dívce tvoří podpěru pro vinutí příběhu; velká pozornost je věnována politice a mocenským půtkám a také velmi dobrému rozpracování psychologie jednotlivých postav. Celistvé dílo je potom nářkem nad údělem Židů žijících v diasporách, kdy jejich osud byl až do nedávných dob silně spjat s geopolitickou situací v zemích, ve kterých pobývali.

Jedna z mých nejoblíbenějších knih kvůli již popsané mnohovrstevnatosti a také Feuchtwangerovu nadání vyprávět. Pomyslné body navíc potom za tři mudrce - Musu, Benjamin, a Dona Rodrigua - kteří byť každý jiného náboženství dokáží vést spolu zajímavé rozmluvy a respektovat se navzájem.

Krásná a smutná kniha, která se navíc odehrává v poetickém prostředí středověku - samozřejmě sledujeme spoustu předsudků, které nakonec odsoudí hlavní postavu ke smutnému osudu, ovšem na druhou stranu můžeme sledovat i romantický příběh tehdejší doby, kdy čest a hodnoty byly pro některé lidi nad vším. Na druhou stranu sledujeme i odvrácenou tvář této doby v podobě násilí proti všemu neznámému, sílu předsudků a jakési davové psychóze, které bylo schopno docílit náboženství.

Krásné a přitom tak strašně smutné. Knížka, která vám zanechá v duši otisk. Navzdory svému roku vydání je pořád neskutečně aktuální, ukazuje, že historie se bohužel neustále opakuje a že mocným hybatelem mohou být úplně malicherné lidské pohnutky.

Zpočátku jsem měl pocit, že mě příběh i forma minou, ale po rozvláčném úvodu kniha nabrala na tempu a když mě skutečně chytla, už bohužel spěla k očekávatelnému a poněkud frustrujícímu závěru.