1Q84: Kniha 1 a 2

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Co kdyby jednoho dne kdosi kdesi přehodil imaginární výhybku, a svět, jak ho znáte, jednou provždy skončil? A co kdyby si toho navíc nikdo kolem vás nevšiml? Aomame a Tengo jsou zvláštní postavy. Ona je geniální fyzioterapeutka, která rozumí lidskému tělu jako málokdo. Jen svých znalostí občas využije k tomu, aby odeslala na jiný svět muže, na které je běžná spravedlnost krátká. On je vynikající matematik se spisovatelským talentem, který se jednoho dne propůjčí ke zdánlivě nedůležitému literárnímu podvodu. Ti dva se neviděli dobrých dvacet let, v hloubi duše ale nepřestávají myslet jeden na druhého. Oni sami se vlastně nezměnili. Jenže svět kolem nich začal být od jistého okamžiku jiný a podivný. A oni by v něm teď měli najít jeden druhého… Ve svém nejnovějším románu se Murakami pokusil propojit své dosavadní tvůrčí postupy a zkušenosti do rozsáhlého celku, ve kterém nechává zaznít mnoha protichůdným hlasům, aby se znovu a nově zamyslel nad svými oblíbenými tématy. Název 1Q84 odkazuje na jiné slavné dílo, a sice román 1984 George Orwella. V japonštině má totiž Q stejnou výslovnost jako devítka, takže se z tohoto hlediska jedná zároveň i o jakousi slovní hříčku. Má naznačovat nepatrnou, ale přesto velmi podstatnou změnu, jež má obrovské následky....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/13_/137474/1q84-kniha-1-a-2-V0i-137474.jpg 4.4968
Série:

1Q84 (1.)

Orig. název:

1Q84 (2009)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (177)

Kniha 1Q84: Kniha 1 a 2

Přidat komentář
Makropulos
včera

„Otci se muselo nechat, že o svých zážitcích dovedl vykládat velice poutavě. Nešlo ověřit, nakolik je jeho povídání pravdivé, každopádně ale dost věrohodně znělo. A i když se nedalo tvrdit, že se v něm skrývá kdovíjak hluboký smysl, jednotlivé detaily působily velice živě a styl vyprávění byl neobyčejně barvitý. Něco z jeho vyprávění bylo zábavné, něco naopak smutné, něco zas drsné až běda. Něco znělo tak neuvěřitelně, že nad tím člověk zůstal civět s otevřenou pusou, něco zas člověk nemohl pobrat, ani když to slyšel už kdoví pokolikáté..... str.129.
Vlastně takhle nějak na mě působí Murakamiho knihy, a tedy i tato. Musím se ovšem přiznat, že tentokrát jsem se čtením trochu bojovala. Snad to bylo rozsahem a rozvleklostí, snad tím, že hlavní zápletka byla tak dlouze utajovaná. Kniha si mě prostě nedokázala připoutat. S definitivním hodnocením by bylo asi dobré počkat až po přečtení poslední části, takže zatím dávám 4*, ale s dalším dílem chvilku počkám.

HenryOsmý
06. února

Doteď si nedokážu pořádně utřídit dojmy z četby této knihy. Rozhodně je psána poutavě, na druhou stranu děj občas ujíždí někam, kde se mi nelíbí být ani číst o tom ... Je to provokativní, zneklidňující. Patrně takový byl autorův záměr, dráždit a nenechat v klidu ... Paralela s Orwellem mi ale nesedí. Je to typově hodně odlišné.

kattyV
02. února

Opravdu váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. Kniha se mi četla poměrně obtížně, ale na druhou stranu jsem na ni nemohla přestat myslet.
Myslím, že si přečtu ještě třetí díl a konečné hodnocení upravím až pak. Teď mám pocit nedokončenosti, toho, že se vlastně vůbec nic neobjasnilo. Ale to je na konci druhého dílu nejspíš logické. Takže rychle do knihovny.

Finvarra
26. ledna

Víte, co se mi natéhle knize nejvíc líbilo? To jak Murakami vše popisuje bez obalu. Příběh je stějně neuvěřitelný, jako plný nečekaných zvratů. Tedy alespoň pro mě.

pavel.2
16. ledna

Nečetl jsem poslední knihu trilogie, ale tyto první dvě jsou skvělé. Dějové linie jsou hezky vybarvené, hlavní hrdinové plastičtí, a i po prvních dvou knihách jsem měl pocit zakončeného příběhu (od S. Kinga jsem zvyklý na mnohem jiná zakončení).

xxxtopol
24.12.2018

Román je rozdělen do vyprávění dvou hlavních postav. Aomame mi zezačátku nebyla moc sympatická. Příliš tvrdá a asexuální (viz situace, jak "balí muže"). Ale to ve výsledku není podstatné. Tengo je dokonalý po všech stránkách. Není to sice superman, ale je téměř vždy stoicky klidný. (Připomíná mi hlavní postavu z Norského dřeva.) Četl jsem všechny tři knihy. Je to napínavé a jestli mohu použít pro 1Q84 výraz magický realizmus (což si nejsem jistý), tak právě to nadpřirozeno mě dost otrávilo, ba zhnusilo. Ale samotné životy hlavních postav byly víc než dobře napsané. Co mě však maximálně otrávilo, bylo množství chyb v textu. Dlouho jsem nezažil, aby tak komerčně úspěšný autor měl tak špatného editora.

meluzena
09.12.2018

Dva paralelní příběhy se spoustou meandrů a odboček a taky detailů, které je dobré nepřehlédnout, protože tvoří zásadní střípky do mozaiky.
Celé je to takový zamotanec, až si říkáte, kam to asi vede. A pak najednou dočtete poslední stránku Knihy 2 a nevěříte vlastním očím, že je to FAKT POSLEDNÍ stránka, protože takhle useknutý konec vás zaskočil. A když pak trochu vychladnete, dojde vám, že je to vlastně trilogie, zajdete do knihovny pro Knihu 3 a při jejím čtení vám všechny dílky zapadnou na svoje místo.
Jojo, ten celkový obraz stojí za to.
---
Český překlad je psán krásným květnatým jazykem; o to víc překvapí občasné do očí bijící jazykové kiksy (např. "prostranná místnost" místo prostorná, "dětská klouzačka" místo skluzavka, "O Bohu toho nevím skoro nic." apod.).

Jordyz
03.12.2018

Nějak se nemůžu rozhodnout, jaký mám vlastně z knihy pocit. Na jednu stranu mě bavilo ji číst, na druhou trochu zklamání z konce. Začátek se mi četl mnohem lépe než konec.

marek7722
05.11.2018

Počkejte na vyústění. Pokračovat přes obtíže se vyplatí :)

misa1607
02.10.2018

85% nevšední čtení

sarka9190
17.08.2018

Hodnotím stručně za pomoci hvězdiček. Celkove hodnoceni mam u dílu číslo 3.Hodnotit tuto knihu,když uzavření všeho je logicky v díle číslo 3 nema smysl.Přečíst celé,potom hodnotit.

helkol
04.07.2018

Knihu jsem koupila na základě pozitivních recenzí, ale musím říct, že tak dlouho jsem se s knihou nikdy netrápila. Četla jsem ji skoro rok, protože jsem se k ní musela neustále nutit. Příběh byl prostě na můj vkus zbytečně dlouhý, nudný a jediné kdy mě kniha trochu bavila bylo až ke konci, kdy to začalo být konečně zajímavé. I přes to, že je Murakami skvělý autor, nemůžu dát knížce víc jak tři hvězdičky.. tato kniha mi prostě nesedla..

ravenrain
12.05.2018

Leoš Janáček složil tuhle svou kratší skladbu v roce 1926. Úvodní téma prý původně vzniklo jako fanfára pro nějakou sportovní soutěž. Aomame si zkusila představit Československo v roce 1926. První světová válka byla tatam, dlouholetý habsburský útlak zrovna tak, a lidé vysedávali po kavárnách, popíjeli plzeňské, vyráběli po zbrojovkách elegantní a účinné automatické zbraně a užívali si míru, který se nad střední Europou na krátký čas rozhostil. A byly to jen nějaké dva roky, co ukončil svou smutnou životní pouť Franz Kafka. Zanedlouho se měl kdovíodkud objevit Hitler a celou tu malou a krásnou zemi slupnout jako malinu, ale o podobných věcech neměl tedhy ještě nikdo ani tušení. Dost možná, že právě tohle otřepané ,,tou dobou ještě nikdo netušil, co přijde," představuje vůbec nejdůležitější poučení (...).

elleyne
09.05.2018

Haruki je prostě fakt moje srdcová záležitost a tohle bylo sice dlouhé, ale neskutečné. Ta mystika, toho zamyšlení, těch emocí...ještě stále vstřebávám

Marekh
08.04.2018

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Když někoho dokážeš doopravdy milovat, i jen jednoho jedinýho člověka, znamená to, že máš naději. I když s tím člověkem třeba nemůžeš být.

Když někoho připravíš o jeho skutečnou historii a dějiny, je to, jako bys mu vzala kus osobnosti. Je to zločin.

Nemám ani jednoho kamaráda. Ani jednoho jediného ne. A vůbec nejhorší ze všeho je, že nedokážu mít rád ani sám sebe. A proč to nedokážu? Protože nedovedu mít rád ani kohokoliv jiného. Člověk totiž poznává, jak mít rád sebe sama, až prostřednictvím toho, že má někoho rád a někdo má rád jeho. Rozumíš mi? Kdo nemá nikoho rád, ten nemůže mít pořádně rád ani sám sebe.

Romkal
17.02.2018

Dlouho jsem se chystala na Murakamiho a jsem ráda,že jsem k němu došla!Tak poutavé vyprávění jsem dlouho v rukou neměla.Není to knížka kterou shltnete hned, ale každý večer jsem se těšila do postele k lampě!A došla k tomu, že vůbec nezáleží na světě kolem mě, ale na tom, jak se s ním vypořádám já!

hs777
07.02.2018

​Číst Murakamiho knihy pro mne znamená příjemně proplouvat ve zvláštní bublině úplně jiným světem a dimenzí. Více než 800 stran pocitů, rozpolcenosti, dojmů, vjemů, postřehů, filosofických úvah a stejně nemám dost. Moc se těším na pokračování.

georgearrow
03.02.2018

Pouze jazyková poznámka: první dva díly jsem dostal v češtině k narozeninám a třetí měl vyjít za rok. Kniha si mě zcela podmanila svou jazykovou krásou- celá je magická a magický je i jazyk. Nemohl jsem se dočkat, a tak jsem si koupil třetí díl v angličtině. Úplně se ztratilo celé kouzlo - kniha je v angličtině plochá, kdežto v češtině velmi bohatá. Takže velké uznání překladateli.

Btw, už se několik let chystám na toho Prousta ;-)

bondula
16.01.2018

Príjemné čítanie, Murakami krásne píše o jednoduchých, bežných veciach. Tie divnosti čo sa tam diali a hýbali dejom, sa na mňa v istom momente sypali tak, že mi šla hlava vybuchnúť a nevedel som sa dočkať nejakej kľudnejšej pasáže v štýle Tengo varí. Ako bola celá kniha pútavá a epická, tak bol záver poetický a zahraný do stratena. Podľa mňa na škodu. Nič to, je tu ešte jeden diel. Som zvedavý, čo z tohto rozsiahleho suši – eposu nakoniec vylezie.

Mercatino
15.01.2018

Budeš číst 768 stránek, a jediné co se na konci dozvíš, bude pěkný kuloví!!! Každopádně tato kniha je spíše pocit, než li příběh. Tato kniha je dojem, který téměř nedává smysl a jediné co Vás žene četbou kupředu je snaha se alespoň přiblížit tomu, čemu nejsme schopni uvěřit... Úžasné protikladné.

nefernefer
04.01.2018

Když kniha japonského spisovatele začíná hned na první stránce zmínkou o Janáčkově Sinfoniettě, pokračuje shrnutím jeho životopisu a končí představou hlavní hrdinky, jak se prochází českou krajinou, tak je jasné, že čecháčkovo srdce se tetelí. Navíc má Murakami dar psát i o obyčejných věcech tak poutavě, že vás nenudí to číst. Nemáte potřebu přeskakovat řádky. Kolikrát jsem si říkala, že jeho líčení přípravy jednotlivých jídel by mohlo docela dobře suplovat kuchařku a že si podle toho zkusím něco uvařit. :-) Nicméně u této knihy mé prvotní nadšení časem trochu ochladlo. Ne že by mě to úplně nebavilo, ale těch nevysvětlených záhad z jiného světa na mě bylo tentokrát trochu moc a tak úplně jsem je nepobrala, a navíc mi tam chyběla ta filozofická rovina, na kterou jsem byla z jeho předchozích knih zvyklá. Četlo se to sice lehce, což o to, ale na konci jsem zjistila, že vůbec nemám chuť se pouštět do dalšího dílu. Že mi stačí ten nedořešený otevřený konec a jak to bylo dál, vědět netoužím.

DriftBooks
20.12.2017

Jak už to u mě bývá, příběhy, které vypráví Haruki Murakami se jakýmsi záhadným způsobem proplétají s příběhy, které žiji. I já a moje žena momentálně žijeme v různých světech. Spojuje nás pouze tenká stříbrná nit silné lásky. Já žiji u Vltavy. V „Kočičím“ městě. A vím, že je nejvyšší čas zmizet, dokud to ještě jde. Dokud tady ještě staví vlaky. Ona žije u Dunaje. A na její obloze visí měsíce dva. Je to její svět 2Q17. Oba víme, že je třeba najít únikový východ. Že musíme utéct zpátky do reality, kde na obloze uvidíme totéž. A oba víme, že to nebude ten svět, kde jsme se potkali a poprvé drželi za ruku. Tak pevně…

Na setkání Tenga a Aomame jsem si musel počkat pár týdnů. Než jsem se pročetl na konec. Oni na sebe čekali dvacet let… Když jsem dočetl, zavřel jsem knihu a vyšel na balkon našeho slovenského bytu. Okamžitě mnou zacloumal silný vítr – dozvuk orkánu Xavier, který v Německu zabil sedm lidí. Díval jsem se do divoké řeky mraků, které vítr hnal po tmavé obloze, a hledal… Měsíc byl v úplňku a tu a tam probleskl zkrze tu černou masu…

Ještě plný toho podivuhodného příběhu jsem zašel do kina na Blade Runnera 2049. A jako bych vstoupil do další dimenze Murakamiho knihy… Do další reality. Seběhl jsem po úzkých únikových schodech z ucpané magistrály do brebentícího labyrintu „kočičího“ Tokia… Už původní Blade Runner mě fascinoval svou atmosférou a svou vizí budoucího světa. Tíživou atmosférou. Přirozenou nejednoznačností. Nekonvenční láskou. Nesmiřitelností. Ale hlavně jakousi jednoznačnou všedností. To vše podbarvené skvělým Vangelisovým soundtrackem. I nové pokračování si částečně zachovává většinu zmiňovaných atributů. Ve spojení s příběhem 1Q84 jsem měl zážitek ještě intenzivnější. Ostatně – vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby pod úvodní titulky začala hrát Janáčkova Synfonietta…

blindone
01.11.2017

Je to napínavé. Je to tajemné. Je to hodně popisné. Je to hloubavé. Je to zároveň popové. Hurá.

hroneczek
30.10.2017

V prvních dvou dílech mě knihy vyprávějící o Tengovi dost nebavily. Ale to nic nezměnilo na tom, že prvotní myšlenka knih je výborná, neotřelá, napínavá. Hlavně otázky zabývající se podstatou člověka vás donutí zamyslet. Doporučuji.

JulieJames
22.09.2017

Jsem příjemně překvapena, knihy od Murakamiho jsem velmi dlouho odkládala, nechtěla jsem spadnout do mainstream proudu, co ho čte a miluje a stát se další osobou filosofického světa.
Bylo mi řečeno, že 1Q84 je šokující a filosoficky nabitý kousek, tak jsem se obrnila a s nechutí začala číst, ale musím uznat, že předsudky byly totálně vedle. Té filosofie tam na obě dvě knihy zase tolik není a když už, je hezky zpracovaná a poměrně pochopitelná.
Murakami se nebojí detailů, které jsem si ne vždy pamatovala, nicméně byly několikrát opakovány, takže člověk si v průběhu děje zvykl a naučil se jich více všímat.
Dějová linka Aomame mě ze začátku nebavila vůbec a snažila jsem se ji přelouskat co nejdřív, hlavně aby už zase začal Tengo. Ale po pár kapitolách jsem se chytila obou příběhů a četlo se to samo. Krásně promyšlené spojitosti, velmi kladně hodnotím i to, že Murakami se neobtěžoval vysvětlovat každou situaci hned, jak to bylo možné, ale počkal si s odhalením třeba až na polovinu knihu nebo dokonce vůbec. V jiných dílech jsem na to háklivá, zde se to zdálo nepodstatné.
Co mě tedy ale dohnalo téměř až k slzám zlostného pláče byly pravopisné chyby a interpunkční znaménka, toto se tedy korektuře opravdu nepovedlo. Kolikrát jsem i našla souvětí ustřihlé uprostřed a narušilo to celý dojem.
Celkově vzato jsem ale hrozně ráda, že jsem si obě knihy přečetla. Sice to ve mně nezanechalo takový hluboký dojem, ale čtení jsem si užila, těším se na třetí díl a chválím autora za skvělý nápad.

alef
18.09.2017

„Fikční světy jsou soubory nerealizovaných možných stavů věcí.“

Za zvuků Janáčkovy Sinfonietty, spoluvytvářející tajemnou atmosféru, se stanete velmi brzo po vstupu do příběhu svědky náhodného řetězení podivných událostí a nevysvětlitelných záhad, velice záhy zjistíte, že sledujete výjevy ze světa, v němž na večerní obloze vyplouvají dva měsíce, ... jako čtenáře Murakamiho příběhů Vás to ale nemůže nijak zaskočit :-), jste přeci ve skupině vyvolených :-) ... všimlo si jen pár jedinců, že pohled do zrcadla zprostředkovává realitu jaksi pokřiveně, že “realita je bezbřehá netečnost, nekonečná samota.“ ... že se nacházíte ve světě, kde se smysluplné otázky hledají těžko ... a odpovědi, ještě hůř, protože „věci nejsou takové, jaké se zdají být ... a dost možná, že právě tohle otřepané „tou dobou ještě nikdo netušil, co přijde“ představuje vůbec nejdůležitější poučení, jaké dějiny nabízejí člověku ...“.

Pane jo, Murakami mě opět dostal :-) ... příběhem, hlavními hrdiny – složitými osobnostmi, kterým se honí hlavou všechno možné, počínaje metafyzickými otázkami ... až po lesbické zkušenosti z minulosti ... proud myšlenek může být samozřejmě hodně zajímavý :-) ... a Vy nemáte ani ponětí, kdo je kdo a kam mají všichni namířeno ... „žádný z pocitů zatím nepřevládá, jen se komíhají sem a tam .. jako dobře vyvážené váhy“ ... na jedné straně náznaky, na té druhé možnosti ... výsledkem je neomezená množina možných světů ... trefa do černého! ... bod mého zájmu, zaujetí a posléze okouzlení Murakamiho příběhem :-).

Filozof a lingvista Bertrand Russell tvrdí, že existuje pouze jeden svět, který se dá považovat za skutečný. Fikční svět je nepravdivý a zcela bez referencí, proto ho považuje za prázdný. Pro Russella je fikční svět stejně neexistující jako jiné nemožné entity (např. kulatý čtverec), přesto však udává, že neexistující nekoresponduje se smysluplným, proto tyto fikční entity dokážeme rozpoznat. Ačkoliv nejsou reálné :-).
Gottlob Frege, filozof a matematik, zase prohlašuje, že fikční světy jsou prázdné, bez referencí. Avšak podle jeho teorie i bez reference mohou mít fikční světy význam. „Jejich význam je ustanoven a vyčerpán smyslem.“ Taky tvrdí, že bez reference nemohou být fikční světy pravdivé, ale POZOR! ... zároveň ovšem nejsou nepravdivé :-).

Pořádně zamotané že :-) ... doufám, že Vás tahle malá vsuvka neodradila :-) ... to by byla vážně škoda, protože máte v rukou perfektní příběh, do kterého se ponořit je „jako když přehodíš výhybku na kolejích ... stávající vědomí náleží ještě do světa, který byl, ale okolní svět sám už je jiný. Změna skutečnosti ... ovšem realita je a vždy bude jen jedna!“

A pak, já bych se držela starých mistrů (stejně jako Tengo :-):
„Každé umění a každá touha, podobně i praktické jednání a záměr směřuje, jak se zdá, k nějakému dobru, proto bylo správně vyjádřeno, že dobro jest to, k čemu všechno směřuje.“
„Co má tohle být?“
„Aristoteles přece. Etika Níkomachova.
„Jaký má ale ten váš citát smysl?“
„Že v konečným důsledku směřuje všechno k dobru. Že dobro je konečným důsledkem všech věcí.
Pochybnosti si můžeme nechat na zejtra,“ :-).

„Ať už mu totiž v lese příběhů vyvstávaly všechny možné souvislosti sebejasněji, jasné a jednoznačné odpovědi mu tam nikdo nenabízel. To byl ten rozdíl oproti matematice. Posláním příběhů totiž obecně řečeno je, vyjádřit určitý problém v jiné formě. A vlastnosti a vnitřní směřování takového převodu nám pak ve výsledném vyprávění napovědí odpověď. Právě takové náznaky odpovědí si odtud Tengo odnášel zpátky do reálného světa. Náznaky, podobné kouskům papíru, popsaným nesrozumitelnými zaříkadly. Občas postrádaly souvislost a nemohl je uplatnit hned. Skrývaly v sobě však možnost. Jednoho dne to zaříkadlo možná pochopí.“

A ještě malé rozloučení ... s příběhem a se čtenáři, kteří už četli a tak pochopí :-):
„Jakmyle to jednou je napsané, uš to vůbec není ten přýběch co sem řýkala já. Ty sy ho dovedl převést do slof moc dobře a mislým tag dobře že bi to nigdo jyný tak nedovedl. Teť uš to ale neňý moje viprávjeňý. Nedělej sy ale starosty. To neňý tvoje chiba. To jenom já chodým mymo ty šyroké cesty.“

druzickaster
17.09.2017

Příběh jako takový je fajn. Tnegův příběh mě bavil o kousíček víc než Aomame asi díky Fukaeri. Kniha je sice krapet rozvleklá, děj začne být strhující v poslední třetině, ale i tak se to dalo.Na konci se ale nedostavilo ono wow, proto hodnotím spíš 4.5* na 5 to prostě není. Uvidíme co 3. kniha.

Auer
13.09.2017

"Pozdní Murakami." Dostanete to, co od Murakamiho očekáváte, ale už neoslní jako v předchozích knihách.

PS: Šílené množství překlepů a chyb, ostuda nakladatele, který chtěl knihu stůj co stůj vydat před Vánoci.

Ema22
12.08.2017

Mám za sebou zatím 1. část a jsem nadšena. Máme právo vzít spravedlnost do svých rukou? Oba paralelní příběhy se propojují stále silněji. Baví mě dávka magie, spousta aluzí, postupné odhalování dávno zapomenutého. Napětí a pozměněná realita. Naopak mě ruší podivný přepis promluv Fukaeri, časté překlepy, novotvary (vposledku) a tvaroslovné chyby.

"Možná že životem v dnešním pohodlném světě opravdu ztrácíme svůj díl podobné citlivosti. Možná že opravdu vidíme něco jiného, přestože sám měsíc na nebi zůstává tentýž. Možná že jsme před čtyřmi sty let byli skutečně duševně bohatší a blíž přírodě."

Tak dočteno, naštěstí jsem si předem půjčila Knihu 3 a nebyla tak napnutá, jak se bude příběh vyvíjet dál. Příběh Kukel ze vzduchu jsem četla jedním dechem, zvažuji jednu hvězdu navíc.
Murakami je typický motivy, které najdete téměř ve všech knihách (kočky, krásné uši, jazzová hudba, samota aj.), a paralelní kompozicí, kdy postupně odhaluje souvislost mezi postavami a vše pomalu zapadá, možná i proto mě chytil a dlouho nepustí. Atmosféru situace vylíčí dokonale, hraje si s detaily, dozvíte se tak o postavách (ale pozor, pečlivě vybírá o kterých) téměř vše.

Alchemi
12.08.2017

Knihu pořád ještě vstřebávám.
Myslela jsem si, že mi postavy této knihy nepřirostly k srdci tolik, jako postavy z Kafky na pobřeží (nejen kvůli panu Nakatovi bych si jí přečetla znovu), ale dnes ráno jsem si po včerejším dočtení uvědomila, že už mi chybí a co víc, nejen postavy - také ty dlouhé popisy, ve kterých se Murakami tak vyžívá (např. celý jeden odstavec, ve kterém je obsažen pouze popis vaření - čtenář by si snadno podle něj mohl uvařit sám) a které čtenář jaksi "přetrpí", mu nakonec určitým způsobem schází. Proto tohoto spisovatele velmi obdivuji. Jako v dalších knihách, ani v této nevystupují nikterak "ploché" postavy a i díky úžasným metaforám (jak to jenom toho pána všechno napadá?) se čtenář do nich snadno vžije. Nápad je velmi zajímavý, magický realismus jak se patří (ačkoliv ne tak fantaskní, jako to bylo u zmíněného Kafky), všechno skvěle promyšlené. Některé myšlenky mě oslovily natolik, že jsem si je k sobě musela zapsat.
"Vypadalo to, jako by čočkou fotoaparátu hleděla přímo na cosi, co si lidé tiše nesou ve svém srdci a o čem mnohdy ani sami nevědí."
Dám si na chvilku oddych u kratších knih a vrhnu se na třetí díl.