Hledání ztraceného času II. – Ve stínu kvetoucích dívek

kniha od:


Koupit

Druhý díl, poctěný r. 1919 Goncourtovou cenou, se odehrává z větší části v normandských mořských lázních. Autor opět uvádí na scénu zámožného Pařížana a další postavy a podává mj. analýzu rozdílu mezi spisovatelem-člověkem a jeho dílem, analýzu lidských a rodinných vztahů, pohled na chováni měšťáka a šlechtice a detailní rozbor rodící se lásky mezi mužem a ženou....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/18_/18687/hledani-ztraceneho-casu-ve-stinu-kvetoucich-divek-18687.jpg 4.746
Série

Hledání ztraceného času 2.

Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno · Odeon
Orig. název

À la recherche du temps perdu: À l’ombre des jeunes filles en fleurs · 1919

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Hledání ztraceného času II. – Ve stínu kvetoucích dívek

Přidat komentář
zipporah
06. ledna

Pokračovanie aj v komentovaní Proustovho opusu...

Najdôležitejší moment v tomto pokračovaní je určite aj rozhovor s Crataegus oxyacantha, teda s hlohom, ktorý by som v dvanástich rokoch praktizovala asi aj ja, ale je to tiež tento okamih v miernej úprave: "Hrozné tušení, že... nejsem postaven mimo čas, nýbrž podléhám jeho zákonum docela jako ty románové postavy, které mě právě tím tolik rozesmutňovaly, když jsem v Combray ve své proutěné budce četl o jejich životech."

Keď už čítam tento príbeh, rozpamätávam sa aj na vlastné spomienky, môžem povedať ako Proust, že ten môj okamih pocítenia sily času, ale aj priestoru, presvetlil celý môj život ale s naozaj krásnou dávkou veselosti, bol to kopanec od časopriestoru, ktorý ma rozveselil, kopanec Dôvtipu, stojí aj za blog. V podstate som sa pod vplyvom úžasu rozplývala nad plastickosťou času, že sa dá ohýbať, ešte neuvedomujúc si, že je to nezmysel a čas ako taký sa nedá dokázať, plastický bol iba ten priestor.. Proust bol silne orientovaný na seba aj v tomto okamihu, čas spojil so svojou osobou, mne to dochádzalo za iných okolností a tak trochu v dlhšom procese, ktorý nechutný život ponúka. Sme absolútne nahraditeľnými bytosťami a nenahraditeľnou resp. nadčasovou osobou sa stávame iba v krátkosti životov členov našich rodín. Udalosti, ktoré nám to dokážu, sú pekné štípance a chce to slušnú dávku krému, aby sa nás v budúcnosti menej a menej dotýkali protivenstvá.

A pridávam sa do fanklubu amatérskych kritikov literatúry:D tie stránky popisovania dievčat prechádzajúcich sa po hrádzi je vskutku nezabudnuteľný, ako pochmúrnejší, ale rovnako silný príklad Hugovho popisu obesenca, ktorého v snežnej fujavici zahliadne chlapec Gwynplaine v Človek, ktorý sa smeje... to sú momenty v beletrii, z ktorých právom chodíme po byte/dome ako omráčené prízraky:D:)

PS: inak je príšerným poznaním, ako Proust dokazuje existenciu mužov, ktorí "skúšajú".. stará známa vec, ale skľučujúca

Amalberga
26.09.2018

Nevím, čím to je, ale hlavnímu hrdinovi bych mnohdy nejradši dala po papuli. V podstatě je to ukňouraný neurotický spratek plný sebelítosti, ke všemu sobecký snob. Strany, na kterých popisuje svoje myšlenky a duševní stavy mě neskutečně iritují. Jinak všechny ostatní postavy jsou nesmírně zajímavé a komplexní, taktéž popisy míst, myšlenky...Rozhodně se jedná o jeden z nejlepších románů všech dob.

Cink262
09.09.2018

Jean-Paul Sartre se v rozhovoru, který s ním vedla Simone de Beauvoir domnívá, že největším přínosem Proustovy série Hledání ztraceného času je popis společenských vrstev, je tomu tak? Co vše Proust popisuje - roušku jak velké části světa nám vlastně odhaluje? Po přečtení druhého dílu Ve stínu kvetoucích dívek jsem schopen již na dílo pohlížet z větší vzdálenosti a zároveň s lupou, která mi po přečtení prvního dílu chyběla, neboť co přišlo, bylo pouze blaženství a rozplývání se nad krásou proustovských obrazů a myšlenek.
Hledání ztraceného času je velice zdařilý pokus o nahlížení společnosti čistě subjektivními brýlemi a společně s ním pokus o popsání skutečností, ne tak jak jsou z vesmírného pohledu, ale tak jak jsou vnímány z pohledu jedince.

Prvním oborem skutečností, které jsou Proustem popisovány, jsou společenské vrstvy, to jak monarchisté pohrdají republikány a naopak, to jak jsou lidé hrdí na svůj vlastní titul, na to kolik mají doma obrazů od nejslavnějších malířů či na to s kolika lidmi se vlastně znají. A každý se snaží trochu poskočit výš a zároveň tvrdit, že sám je dost vysoko. Tento jev jde vysledovat jak u bohatých a vznešených pánů de Guermantes, hrdě reprezentující vše z feudalistických pořádků, tak i u vypravěčova spolužáka Blocha, který i přes svou vzdělanost zároveň pohrdá krásnou literaturou slavných autorů, ale zároveň je hrdý, že se stane "přítelem" Roberta de Saint-Lupe z vrstvy vyšší, dokonce tento stejný Bloch, který je původem z židovské rodiny si stěžuje na to, že je všude velké množství židů (tato jeho bytostná ambivalence je dána jeho vnitřním egoismem, pro jehož růst má dokonalé podmínky dvou mladších jemu se obdivujících sester), a toto pohrdání nižšími a úcta k vyšším a jakási snaha vypadat dobře ve společnosti - mít společenskou váhu se dokonce objevuje i u služky - kuchařky Františky, která si sama je vědoma své nadřazenosti vůči ostatnímu služebnictvu a dává ho často, i přes svou oddanost vypravěčově rodině, najevo.

Občas se ale stane, že se v určité zamindrákované vrstvě najde někdo, komu na jeho postavení nezáleží a bez ohledu na následky se zamiluje do člověka z vrstvy jiné, nižší. Zářným příkladem je Swann, jehož láska k Odettě je popisována v prvním dílu série. Co se týče lásky se ale v Proustovi dostáváme do trochu obtížnější situace k popisu, v druhém dílu pro mě ještě mnohem hůře myšlenkově vstřebatelného myšlenkového proudu než v díle prvním, protože nyní, už vypravěč nepopisuje lásky cizího člověka, ale své. Nejdříve ještě trochu dětskou lásku k Gilberte, se kterou si chodí hrát na Elysejská pole, píše jí dopisy, ale důvodem této lásky byla dle mého z velké části i vypravěčova snaha o vniknutí do Swannovy rodiny - především poznání jeho ženy - Odette. Láska je popsána jako něco, co necítíme k jednomu konkrétnímu člověku, ale cítíme to subjektivně, tj. pokud jsme zamilováni do nějakého člověka, jsme doopravdy zamilováni do našeho obrazu tohoto člověka - zde již nastupuje síla vzpomínek a zapomnění, které jsou pilíři Proustova díla. Člověk totiž zažívá každou skutečnost svým vlastním vědomím a je to podivuhodné. Největším nepřítelem našeho subjektivního prožívání dějů je Zvyk, který dokáže ničit krásné a dělat z nich něco všedního, proto taky bylo pro vypravěče v prvním díle tak důležité a tak rád na to vzpomínal, to, že v sobotu se u tetičky Leonie v Combray obědvalo později než jiné dny, proto také chtěl vypravěč tolik cestovat, aby vyšel ze spárů Zvyku. Láska není popisována pouze mezi mužem a ženou, ale i matkou a dcerou, dítětem - vypravěčem a keřem hlohu a dokonce i láskou mezi dvěma muži, či dvěma ženami, vždyť sám Proust byl homosexuál a jeho postavy jsou odrazem jeho osobnosti, proto když madam de Villeparisis podotýká, že madam de Sévigné, jejímž "Dopisům" se obdivuje jak vypravěčova babička, tak trochu nečekaně hrabě de Charluse, přece nemůže hovořit o lásce, když osoba, kterou tak vroucně milovala, byla její dcera, de Charlus jí odvětí, že přece nezáleží koho milujeme, hlavně že milujeme. Proust na různých místech dokazuje subjektivitu lásky - třeba: "S radostmi (lásky) je to jako s fotografiemi. To, co člověk zachytí v přítomnosti milované ženy, je jen negativ, který se vyvolává později, když se vrátíme domů a máme zas k použití tu vnitřní temnou komoru, jejíž vchod je "zazděn", dokud jsme mezi lidmi." Člověk si tedy svoji lásku k někomu vychutná až myšlenkově - až když je sám. Dále v lásce popisuje to, co se stalo základním kamenem Sartrovy filosofie - její unikání (či chcete-li "chybění"): "Jak jsem se s dívkou sbližoval a líp se s ní seznamoval, dělo se to vlastně odčítáním, neboť každý kus obraznosti a touhy byl nahrazován nějakou vědomostí, která znamenala mnohem méně." Tudíž, pokud jsou většinou idealizované obrazy o milované bytosti nahrazeny vědomostí, už bytost méně uniká, je nám známá, tudíž ji již nemůžeme subjektivně "zbožňovat" a popř. zbožšťovat. Proto se v druhé části druhého dílu vypravěč zamiluje do dívky z dívčího hloučku, který se, v krásně popsaných obrazových výrazech, prochází po Balbecké pláži nezamiluje do té, co vše zná a ví, ale do Albertine, jejíž duše mu uniká. Mladého vypravěče též popadaly touhy políbit nějakou náhodnou dívku dělnické třídy - mlékařku, rybářku - v prvním díle "dívku v lese", do té doby než zjistí (už nevím, zda mu to řekl Saint-Lupe či de Charlus), že mnohem krásnější nad získání si dívčiny tělesnosti, je získání si její duše, toho, aby si člověka pamatovala, protože myšlenky, vzpomínky a vnímání jsou předivo, ze kterého je utkán život člověka.

Třetím chování člověka, které dle mého stojí u Prousta na nejvyšší úrovni, je stupeň umělecký - zatímco k prvnímu dílu neodmyslitelně patřila hudba - Vinteuilova sonáta a krásná věta a osud jejího skladatele, druhým dílem prostupuje malířství. Ve zkratce (komentář musí mít max. 6000 znaků) - umění je nejvyšším možným cílem, protože dokáže popsat vnímání člověka, jinak unikající.

Příště volně pokračuji...

Zaja
13.12.2012

Proustovo dílo je obdobou historie mého života od Casanovy, neprávem opomíjeného. Přesto, že je o více než 100 let Proustovým předchůdcem, jeho počin působí mlaději. Proust sám je více filozofický, popisný, Casanova obsahuje spíše faktické události. Oboje čítají okolo 3000 stran a jsou sepsáním prožitého života dvou mimořádných osobností. Paralely pokračují dále: je nasnadě si povšimnout, že k prožití těchto životů by nebylo možní ztrácet čas prací. Proust zdědil bohatství a Casanova byl vydržován. Dokončení obou děl předchází úmrtí autorů a jsou vydávána posmrtně. V případě Casanovy je vydáno necenzurovaně až roku 1968 - kompletní český překlad z roku 1930 však pochází z německého a je to verze upravená. Století Proustovo bylo prudérní, symbolizuje ho Viktoriánská Anglie, kdežto Casanovův svět rokoka je hravý, živý, svůdný. Jde o popis tehdejších světů a vztahů, hlubokých a podnětných myšlenek nutících zamyslet se. Jde o náš jeden život a to co děláme a prožíváme bude ukončeno a tak mi povězte o náplni toho vašeho života? Monumentální dílo je reflexí nás samých a to byl cíl obou autorů, dát předlohu života, který se, jak zdůrazňuje Kundera, už opakovat nebude: hraje se poprvé a naostro!

Štítky

francouzská literatura

Autor a jeho další knihy

Marcel Proust
francouzská, 1871 - 1922

všechny knihy autora

Kniha Hledání ztraceného času II. – Ve stínu kvetoucích dívek je v

Právě čtených1x
Přečtených49x
Čtenářské výzvě2x
Doporučených3x
Knihotéce55x
Chystám se číst40x
Chci si koupit10x
dalších seznamech2x