Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových
Marcel Proust
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/18686/bmid_hledani-ztraceneho-casu-i-svet-swan-w5M-18686.jpg
4
157
33
Hledání ztraceného času série
1. díl >
V prvním dílu románového cyklu, postihujícího vývoj francouzské společnosti od Dreyfusovy aféry až po první světovou válku a stojícího u základů psychologického románu 20. století, představuje autor hrdinu, zámožného Pařížana, člověka ušlechtilého, ale zároveň neúprosně logického a pravdivého. Na jeho příběhu podává studii milostného citu, žárlivosti, společenských vztahů a mravů.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 1979 , Odeon
Originální název:
À la recherche du temps perdu: Du côté de chez Swann , 1913
více info...
Přidat komentář
svou (video)reflexi na první část této knihy jsem obsáhl zde, pokud by to někoho zajímalo: https://www.youtube.com/watch?v=4vXRp6eXMAE&ab_channel=JaroslavMurzov
Po přečtění této knihy (a jejích pokračování) vám budou připadat ostatní knihy nezajímavé a o ničem. Proust popisuje zdánlivě nepodstatné věci s tak geniálním citem, až přímo hmatatelně cítíme, co nám chce sdělit. Rozechvěje v nás vzpomínku, na kterou jsme desítky let ani nepomysleli, vyvolá dávné pocity z dětství. Ani při těch nejdelších popisech se nenudíme. Než si zvykneme na dlouhá souvětí, prohládáná dalšími souvětími v závorkách, chvilku to trvá, ale jakmile chytneme rytmus, lze číst docela plynule. Kniha nás zcela pohltí a jediný důvod ji odložit je buď únava z náročné četby nebo potřeba vstřebat pocity a emoce, které v nás vyvolává.
Možná nejlepší dílo světové literatury vůbec.
Tak jsem si říkal, alespoň jeden díl. Podařilo se! Četl jsem dlouho a pomalu, ale našel jsem na síti mnoho reálií, ukazujících na Prousta. Předně: víte, že městečko Illiers přijalo i jméno Combray z Proustova Hledání ztraceného času? Na netu najdete spoustu fotek, můžete navštívit místa, o kterých Proust píše. Ke kouzelným reáliím patří i madlenky (madelaines), které náš hrdina pojídá. Madelines jsou malé houbovité dorty známé svým tvarem připomínajícím mušle a ikonickým hrbem, který vzniká při pečení v troubě. Způsob, jakým se těsto šlehá a míchá dohromady, má za následek vzdušný a lehký koláč při pečení v troubě a je lehčím druhem těsta než tradiční piškotový dort. Dnes je jejich výroba už pouhý byznis. Ale turisté je žádají.
Swannova láska popisuje poněkud nešťastný vztah Swanna k Odettě. Jak se dozvídáme v poslední kapitole, nakonec se vzali a jejich dceru si zamiloval autor.
Musíte číst pomalu a soustředit se. Některé pasáže jsou na nic, jiné kouzelné, jak už to při vzpomínání bývá. Vydržet! Snad se podívám na další díly, stýská se mi po ostatních knihách...
Dílo génia a náročné čtení, kdy se při nejlepší vůli nedá zvládnout více než 30-40 stránek za den. Ale Proustovo psaní proniká pod kůži, vyvolává v nás dávné asociace a vzpomínky, uvědomíme si spoustu věcí, které máme zastrčené v podvědomí, vybavíme si staré vztahy, pocity, podíváme se na svět novým očima.
Náročné a pomalé čítanie. Chce to úplné sústredenie na text, hlavne zo začiatku, kým sa čitateľ neprispôsobí autorovmu písaniu. Vnímanie autorových myšlienok a spomienok nie je vôbec jednoduché, ale aj napriek tomu ma román zaujal. Je to čítanie na dlho, ale (pravdepodobne pomaly) prelúskam sa Proustovým strateným časom (aspoň sa o to pokúsim):-).
Prousta čtu poprvé a dělám to v době, kdy jsem dlouho dobu nečetla nic staršího dvaceti-třiceti let, a ten rozdíl oproti dnešním knihám opravdu bije do očí.
Četba Světa Swannových připomíná kodrcavou jízdu kočárem, ve své podstatě nepohodlnou, vleklou a úzkostně tíživou tím, jak vás nechává s cizími i vlastními myšlenkami. Dnešní knihy jsou za to moderní auta kupředu poháněná stresem a představou, že za každou zatáčkou musí být cosi velkého, jinak si pasažér přesedne.
U Prousta z vás stres opadne, nicméně klid, který by se měl dostavit, nepřijde, protože se budete nimrat v těch cizích myšlenkách a vzpomínkách, květech a architektuře a občas na vás padne dojem, že jste uprostřed impresionistické malby, které jde hlavně o zachycení okamžiku, resp. času samotného, aby se zastavit, zůstal, či prostě nabyl hodnotu.
A i přesto, že se čte těžko, až se na to člověk chce občas i vyprdnout nebo si minimálně dát pauzu, když jízda skončí, strašně vám chybí.
“Místa, která jsme znávali, nenáležejí jen světu prostoru, kam je pro usnadnění umisťujeme. Byla jen úzkým výsekem mezi souvislými dojmy, vytvářejícími náš tehdejší život; vzpomínka na určitý obraz je pouhý stesk po určité chvíli; a domy, cesty, aleje jsou, žel, prchavé jako léta.”
Dlouho jsem se, pod dojmem recenzí čtenářů, rozmýšlela, zda vůbec tuto knihu začít čist z důvodu její poměrně náročné stylizace textu. Román mě ale naprosto uchvátil. Je sice pravda, že jsem musela číst v absolutním klidu a ničím nerušena, i pouhá myšlenka odvedla pozornost jinam a často jsem se vracela na začátek složitého souvětí. V tom je ale krása a pro mne nádherný zážitek ze čtení.
Líčení přírody v první části, lásky a žárlivosti v části druhé a nakonec chuť vypravěče cestovat, záliba v umění …našlo by se toho jistě víc. Určitě sáhnu, když ne po všech sedmi, tak alespoň po druhém díle tohoto rozsáhlého románu.
Líbilo se mi to,i když přečtení stálo spoustu času.Ještě bych k tomu dodal jeden citát:"Kniha je zrcadlo.Nakoukne-li do něj opice,nemůže vyhlédnout apoštol."
Víte, pokud chcete vysvětlit krásu Proustova Hledání, spotřebujete buď tuny papíru, nebo jen několik málo slov. Volím druhou variantu: Pokud nečtete knihy jen kvůli líbivým příběhům a jednoduchým emocím, přečtěte si Prousta. Je to zážitek, který ve vás bude rezonovat už napořád.
A pokud po přečtení budete cítit smutek, že jinou literaturu už nemá smysl číst, budete mít trošku pravdu. Ale zkuste sáhnout třeba po Woolfové nebo Ishigurovi. Taky vám mají co dát.
Je to velké utrpení, ale stojí to za to. Zvláště Swannova láska až bolí, nicméně zaryje se pod kůži a působí. Čas a paměť - to je něco, nad čím díky téhle knize přemýšlím úplně jinak. Mistrovské popisy přírody, interiéru tetina domu a Bouloňského lesíka.
Geniální, urputné a umanuté. Zběsilé vršení vět do souvětí ve snaze dobrat se nejen absolutní pravdy každého popisovaného momentu, ale zejména analýzy dopadu této pravdy na širší okolí lyrického subjektu, na jeho budoucnost a formování této pravdy vším, co se mu událo dříve. O co megalomanštější a ambicióznější tento autorův plán je, o to častěji se čtenář, rozptýlený kolem projíždějícím cyklistou, výkřikem z oken protějšího domu nebo vlastní vzpomínkou podnícenou některou autorovou poznámkou, musí vracet zpátky na počátek souvětí a znovu se pokoušet proniknout systémem vzájemně se rozvíjejících vět.
Už v této první knize představuje autor čtenáři svou madlenkovskou teorii, která se stala v intelektuálním prostředí stejně známou a zmiňovanou jako Platonova jeskyně nebo koperníkovský obrat, milovaný to pojem naší pančitelky z gymnázia. Právě v návaznosti na Proustovu teorii asociativní psychologie je nutné říct, že je Svět Swannových zároveň nejsnáze čitelnou učebnicí, jakou jsem kdy v rámci všech odvětví společenských věd četl.
Velký dík patří Michalu Rybkovi a jeho nakladatelství za nádhernou edici a krásný úvod k ní.
Velké dílo,kvalitou,významem i rozsahem,kterého se ale není třeba bát.
Četba se rytmu Proustova psaní přizpůsobí a těch několik desítek stran denně
se rychle stane návykem.
První čtyři díly,kterým autor stihl dát konečnou podobu,jsou skvělé,u zbylých tří
je občas patrná určitá nedokončenost,pořád je to ale výborná literatura,hlavně
Čas znovu nalezený.
Komplexnější rozbor přesahuje možnosti komentáře i moje schopnosti a tak jen
to,co mě oslovilo nejvíce-zachycení a zdůraznění často jen nenápadných
okamžiků/především v dětství a mladosti/,které se navždy vryjí do paměti,tedy
okamžiků,které se stanou věčností.K těm se během života,hlavně později,často
vracíme,vybavují se nám a tvoří tak jakýsi druhý čas,pouze náš,oproti reálnému
on-line prožívanému a s okolním světem sdílenému životu.Tento druhý čas
jednou navždy zmizí spolu s námi/jen Proustův koláček namočený do čaje
zůstane věčný/.
Pochopiť Hľadanie strateného času predpokladá predovšetkým vôľu k pochopeniu alebo ešte skôr vôľu k čítaniu. Pochopiť Prousta znamená nečítať iba Prousta, ale aj niečo z obrovského množstva literatúry, ktorá je venovaná jeho dielu, či jeho životu. Oboznámiť sa s umeleckými dielami citovanými v Proustovom románovom cykle ako aj s jeho ďalšími textami. Je to oveľa zložitejšie, než odložiť knihu, ktorá nás odradila kvôli svojmu na prvý pohľad zložitému jazyku, zdĺhavým opisom zdanlivo nepodstatných vecí, či udalostí, absencii ľahko čitateľného príbehu, či iným nenaplneným očakávaniam. Je to o vytrvalosti, ktorá nám skoro môže priniesť pôžitok z čítania.
Pred rokmi ma zaujala Swannova láska a povedala som si, že raz si chcem prečítať celé Hľadanie strateného času. Ono "raz" práve nastalo, tešila som sa... no ostalo mi rozčarovanie a sklamanie.
Spomínam si, ako nám na prednáškach na univerzite bolo povedané, že autor bol, vzhľadom na svoj zdravotný stav, často a na dlhé obdobia pripútaný na lôžko. Z tohto dôvodu sa musel zabaviť sám a ako vedel. Začal teda spomínať a opätovne prežívať, čo už raz zažil. A následne to dával na papier. Snažil sa vybaviť si všetky spomienky čo najživšie, so všetkými vôňami, chuťami, zvukmi, farbami, ktoré ich sprevádzali... aby sa v tej posteli a sám tak nenudil. Vyšperkované súvetia alias lingvistická onania na pol strany, niekedy na celú stranu knihy nenechávajú na pochybách, že mal, chudák chorľavý, (strateného) času dosť.
Nemôžem si však pomôcť, táto autorova snaha o akúsi sebahygienu, toto jeho vypĺňanie času nenašlo odozvu v mojej duši a obralo ma o čas, ktorý viem stráviť hodnotnejšie ako vyčerpávajúcim rýpaním sa v nasilu konštruovaných vetách. Iste, niektoré autorove spomienky môžu byť podobné tým mojim, môžem zacítiť vôňu svojho detstva, prázdnin, záhrad, parkov a miest, ktoré som navštívila... ale Proustovo podanie jeho zážitkov ma nezaujalo. Nič mi neodovzdalo. Nebola v nich nijaká nadhodnota.
A teda, prepáčte, pán Proust, nebudem ďalej strácať môj drahocenný čas preto, aby som sa brodila hľadaním toho vášho, strateného. Výsledný pocit z Vašich textov je únava. A ja chcem mať pri čítaní radosť.
„Čtení: vnímání psané formy jazyka, rozumění psanému textu…“
(Encyklopedický slovník češtiny)
Na téhle definici mě zaujalo slovo „rozumění“ … a přemýšlela jsem, proč tam není „porozumění“? Už od té doby, co jsme se naučili číst, slovům rozumíme, … porozumět textu, to už je ovšem trochu jiný level :-) … tak o tomhle jsem přemýšlela, když jsem psala komentář k panu Proustovi, protože s ním je to nějak podobně :-) … a tay jsem si vzpomněla na mého „oblíbence“ Umberta Eca:
„Nechci tvrdit, že rychlost je hodnota sama o sobě. Čas vyprávění se může zpomalovat, může být cyklický či nehybný ... Tato chvála rychlosti neznamená popření rozkoše z otálení. Pokud by taková rozkoš neexistovala, nemohli bychom vpustit Prousta do Pantheonu literatury.“
(Umberto Eco – Šest procházek literárními lesy) – je to totiž jeho oblíbené téma .
Ale teď už zpátky k Marcelu Proustovi a Swannovým … a co z téhle „předehry“ vyplývá? Pokud se pustíte do Hledání ztraceného času, jako čtenář, který rozumí slovům a zajímá ho především „jak to dopadne“, nebo jinak řečeno, vrhnete se na Prousta kvůli příběhu a tomu „o čem to je“, pravděpodobně brzo zjistíte, že buď musíte přijmout trochu jinou roli čtenáře, takového, který chce především textu pozorumět (tím myslím stále jen ve své osobité interpretaci), nebo přiznáte porážku a knihu nejspíš odložíte. U Prousta je to totiž podobné jako u Eca … žádá od čtenáře mnoho.
Série Hledání ztraceného času se tak pro mě stala nejspíš čtením na spoustu let, protože i přečtení první knihy mi trvalo opravdu hodně dlouho, když totiž čtete s cílem pochopit význam některých vět, uvědomíte si, že vás to nutí hlavně … zpomalit a nespěchat.
Co skutečně chtěl čtenáři Proust říct? … je stále otázkou, a to i pro jiné, daleko erudovanější čtenáře, možná by se divil kolik intrepretací a výkladů už na světě je a ještě jich určitě spousta přibude (už jen věnovat se v Proustově díle tématu „čas“ by vydalo asi na spoustu publikací :-), nejvíc přiblížit své úmysly by nám mohl asi jen Proust sám, jeho komentář bych si určitě přečetla.
Jaký je tedy svět, do kterého vstupujete? … Je to svět plný ohromného množství událostí, některé autor jen naznačí, nebo jen tušíte, nebo si myslíte, že tušíte, anebo netušíte vůbec, každopádně od čtenáře se žádá, aby domyslel, a aby si spoustu mezer zaplnil sám … a taky to je svět, jehož základním kamenem je právě „čas“ (informace, kterou můžete využít při čtení ve svůj prospěch), protože, jak říká Eco: „bojovat s Proustovým časem nejde“ :-) … a pak je to svět, který vyžaduje z vaší strany spoustu entuziasmu – nadšení, chuti a trpělivosti, protože pak vám toho nabídne … hodně :-).
„Člověk, který spí, má v kruhu kol sebe proud hodin, pořad let a světů. Procitaje, táže se jich, veden … pudem, a čte v nich ve vteřině místo země, jež zaujímá, dobu, jež uplynula až do jeho spánku; ale jejich řady se mohou smísiti, prolomiti … Jestliže usne v poloze ještě nevhodnější … například po obědě, sedě v lenošce, tehdy zmatek ve světech, vybočivších z dráhy, bude úplný, kouzelná lenoška s ním závratnou rychlostí bude cestovat časem a prostorem, a ve chvíli, kdy otevře víčka, bude se domnívati, že ulehl před několika měsíci v jiném kraji.“
Combray jsem ještě zkousnul, bylo to v podstatě o ničem - prostě taková autorova onanie - ale přece s jakous takous atmosférou. Páně Swannova láska pak dovršila i autorovu sebelásku. Tohle už pro mě nebylo.
Kdyby tu byl i palec dolů, tak jich asi hodně dostanu, ale mě se kniha vůbec nelíbila. Nekonečná souvětí běžně i přes půlku stránky, květnatá mluva, nudný a zdlouhavý popis nedůležitých věcí a já se tím prostě nemohla prokousat.
Prakticky ešte nič neviem o spisovateľovi, jeho životopise a kam patrí. Tak osobného spisovateľa som už dávno nečítala. Ktosi spomínal slovo sugestívny, to je naozaj priliehavé slovo. Marcel Proust sa stáva pre mňa ďalším literárnym géniom v elitnej triede autorov svetového kalibru, akými sú Victor Hugo, Umberto Eco, A. S. Puškin či M. F. Dostojevskij... Ani do jedného som sa však špecificky nezaľúbila ako do N. V. Gogoľa, ktorý sa rozháňa bohatou slovnou zásobou ako bičom a to spôsobmi takými, že aj bič Indiana Jonesu by v smútku zvädol. Neublíži nikomu, naopak. Čosi podobného prežívam čítaním Prousta, ktorý sa stáva blízkym, telesným, vytvára tlak, známy stisk spomienok, ktoré sme väčšina z nás prežili, mnohé obrazy sú nám blízke, no iba taký génius ako on dokáže zachytiť každučký detail. Pretože Marcel Proust je najväčším detailistom, akého som kedy čítala, či už ma pamäť zrádza a týmto vyhlásením zrádzam iného autora?:D
Nanešťastie, treba mať na pamäti (pomocou ktorej si vytvárame skutočnosť), že kniha nie je pre širšiu verejnosť. Prínos tohto diela pre literatúru ocení čitateľ skúsenejší v beletrii. Proust určite pridal týmto dielom novosti do literatúry, preto asi nie som jediná, ktorú prekvapuje, prečo neboli preložené všetky časti do SJ. To je asi ako nepreložiť Pýchu a predsudok... Jeho prirovnania pobavia, popisy scén a irónia, po obsahovej stránke neobyčajným, luxusným spôsobom opísaná zaľúbenosť Swanna k Odette, láska, príbeh jedn z tisícich, pozdvihol rozprávacím štýlom ako Marquéz, ale samozrejme, obaja spisovatelia sú inak rozdielni.
Teším sa na druhý diel, na záver pridávam pár citátov.
Človek sa v spánku stáva stredom kruhu času, obklopený prežitými hodinami, sledom rokov i svetov.
„Podistým budete mať v tých končinách priateľov, keď tak dobre poznáte Balbec.“
„Mám priateľov všade, kde sú zástupy ranených, ale neporazených stromov, ktoré si podali ruky, aby s patetickou uvzatosťou vedno prosili drsné nebo nepoznávajúce zľutovanie.
„Asi sme si nerozumeli,“ prerušil ho otec, uvzatý ako stromy a drsný ako nepriateľské nebo.
„Vonkoncom nie som v stave povedať vám, či pršalo. Žijem tak dokonale mimo fyzických náhodilostí, že moje zmysly sa ani neunúvajú ma o nich informovať.“ ... „Nikdy sa nenechám ovplyvňovať atmosférickými poruchami či zavedeným rozdelením času. Nemal by som nič proti ópiovej fajky a malajského krisu, ale neuznávam nepomerne škodlivejšie a navyše všedné meštiacke doplnky, hodinky a dáždnik.“
... bol by som zúfalý ako zaľúbenec, ktorý chce raz a navždy ľúbiť jedinú bytosť a ktorému vopred rozprávajú o jeho budúcich milenkách...
Letmé klopnutie na okenné sklo, akoby doň čosi narazilo, vystriedané výdatným ľahkým šuchotom, akoby z okna na vyššom poschodí niekto sypal zrnká piesku, a potom sa zvuk začne šíriť, vylaďovať, nadobúda pravidelný rytmus, stáva sa kvapalným, zvučným, muzikálnym, nesčíselným, univerzálnym: skrátka dážď.
Keď láska k psiemu zadku zmámi muža,
ľahko sa mu zdá, že je to vonná ruža.
Ľudské bytosti sú nám zvyčajne natoľko ľahostajné, že keď do niektorej z nich vložíme možné vlastné utrpenie a radosť, zdá sa nám priam stvorením z iného sveta opradeným poéziou, mení náš život na akýsi neurčitý priestor, kde je viac či menej v našej blízkosti.
... skutočnosť sa vytvára len v pamäti...
„Zdá sa mi vlastne smiešne, že muž s jeho inteligenciou trpí pre takú osobu, ktorá navyše ani nie je zaujímavá, vraj je dokonca hlúpa,“ dodala s múdrosťou nezaľúbených ľudí, ktorí sa nazdávajú, že inteligentný človek má byť nešťastný len kvôli niekomu, kto za to stojí, čo je zhruba to isté, ako sa čudovať, že sa niekto unúva ochorieť na choleru, keď ju zapríčiňuje niečo také nepatrné ako čiarkový bacil.
Kedysi sme snívali o tom, že získame srdce ženy, do ktorej sme zaľúbení; a neskôr stačí pocit, že nám patrí srdce dajakej ženy, aby sme sa do nej zaľúbili.
Na komentáři k sérii Hledání ztraceného času jsem si dala opravdu záležet: pečlivě a dlouze jsem zvažovala, jaká slova přesně vystihují dojem, který ve mně dílo zanechalo, pokoušela jsem se dotknout všech aspektů, které mi vzaly dech. A pak se mi při zveřejňování komentář vymazal. Řekla bych, že to je z jistého úhlu pohledu symbolické. Místo toho tedy použiju slova, kterými Proustovo dílo popsala další moje milovaná spisovatelka, která se v mých očích nadáním Proustovi jako jedna z mála (možná jediná?) vyrovná, Virginia Woolf:
"My great adventure is really Proust. Well - what remains to be written after that? I’m only in the first volume, and there are, I suppose, faults to be found, but I am in a state of amazement; as if a miracle were being done before my eyes. How, at last, has someone solidified what has always escaped - and made it too into this beautiful and perfectly enduring substance? One has to put the book down and gasp. The pleasure becomes physical - like sun and wine and grapes and perfect serenity and intense vitality combined."
A dodám, že už teď, den po dočtení Hledání, se mi po něm stýská.
Štítky knihy
19. století Francie francouzská literatura Paříž psychologické romány posedlost mezilidské vztahy ságy
Autorovy další knížky
| 1979 |  Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových |
| 1964 |  Swannova láska |
| 1979 | Hledání ztraceného času II. – Ve stínu kvetoucích dívek |
| 2020 | Hledání ztraceného času (1.–7. díl) |
| 1985 | Hledání ztraceného času V. – Uvězněná |
Kniha Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 194x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 22x |
| Knihotéce | 114x |
| Chystám se číst | 366x |
| Chci si koupit | 60x |
| dalších seznamech | 11x |
Proust je velice specifickým autorem, se kterým jsem se ještě nikdy nesetkal. Jeho knihy jsou kombinací hluboké sebereflexe, náročných filozofických úvah a především krásného jazyka, kterým je celé jeho dílo protkáno.
V první knize člověku samozřejmě nějakou dobu trvá, než si na tento specifický a hodně rozvleklý projev zvykne. Poté ale dává Proust nahlédnout do svého dětství, které z velké části strávil v milovaném Combray (Illiers) a také se zaměřuje na zvláštní postavu Swanna a jeho milostného vzplanutí. Swann sám je velice zajímavou postavou, která částečně definuje obraz francouzské společnosti konce 19. století, kdy se linie mezi aristokracií a buržoazií tenčila postupně mizela. Proustovo dílo je tak i jistou společenskou sondou, která si ale uchovává apolitičnost a filosofický přesah.