Hledání ztraceného času I. - Svět Swannových

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V prvním dílu románového cyklu, postihujícího vývoj francouzské společnosti od Dreyfusovy aféry až po první světovou válku a stojícího u základů psychologického románu 20. století, představuje autor hrdinu, zámožného Pařížana, člověka ušlechtilého, ale zároveň neúprosně logického a pravdivého. Na jeho příběhu podává studii milostného citu, žárlivosti, společenských vztahů a mravů....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/18_/18686/hledani-ztraceneho-casu-svet-swannovych-18686.jpg 4.390
Série:

Hledání ztraceného času (1.)

Orig. název:

À la recherche du temps perdu: Du côté de chez Swann (1913)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (15)

Kniha Hledání ztraceného času I. - Svět Swannových

Přidat komentář
zipporah
24.12.2018

Prakticky ešte nič neviem o spisovateľovi, jeho životopise a kam patrí. Tak osobného spisovateľa som už dávno nečítala. Ktosi spomínal slovo sugestívny, to je naozaj priliehavé slovo. Marcel Proust sa stáva pre mňa ďalším literárnym géniom v elitnej triede autorov svetového kalibru, akými sú Victor Hugo, Umberto Eco, A. S. Puškin či M. F. Dostojevskij... Ani do jedného som sa však špecificky nezaľúbila ako do N. V. Gogoľa, ktorý sa rozháňa bohatou slovnou zásobou ako bičom a to spôsobmi takými, že aj bič Indiana Jonesu by v smútku zvädol. Neublíži nikomu, naopak. Čosi podobného prežívam čítaním Prousta, ktorý sa stáva blízkym, telesným, vytvára tlak, známy stisk spomienok, ktoré sme väčšina z nás prežili, mnohé obrazy sú nám blízke, no iba taký génius ako on dokáže zachytiť každučký detail. Pretože Marcel Proust je najväčším detailistom, akého som kedy čítala, či už ma pamäť zrádza a týmto vyhlásením zrádzam iného autora?:D

Nanešťastie, treba mať na pamäti (pomocou ktorej si vytvárame skutočnosť), že kniha nie je pre širšiu verejnosť. Prínos tohto diela pre literatúru ocení čitateľ skúsenejší v beletrii. Proust určite pridal týmto dielom novosti do literatúry, preto asi nie som jediná, ktorú prekvapuje, prečo neboli preložené všetky časti do SJ. To je asi ako nepreložiť Pýchu a predsudok... Jeho prirovnania pobavia, popisy scén a irónia, po obsahovej stránke neobyčajným, luxusným spôsobom opísaná zaľúbenosť Swanna k Odette, láska, príbeh jedn z tisícich, pozdvihol rozprávacím štýlom ako Marquéz, ale samozrejme, obaja spisovatelia sú inak rozdielni.

Teším sa na druhý diel, na záver pridávam pár citátov.

Človek sa v spánku stáva stredom kruhu času, obklopený prežitými hodinami, sledom rokov i svetov.

„Podistým budete mať v tých končinách priateľov, keď tak dobre poznáte Balbec.“
„Mám priateľov všade, kde sú zástupy ranených, ale neporazených stromov, ktoré si podali ruky, aby s patetickou uvzatosťou vedno prosili drsné nebo nepoznávajúce zľutovanie.
„Asi sme si nerozumeli,“ prerušil ho otec, uvzatý ako stromy a drsný ako nepriateľské nebo.

„Vonkoncom nie som v stave povedať vám, či pršalo. Žijem tak dokonale mimo fyzických náhodilostí, že moje zmysly sa ani neunúvajú ma o nich informovať.“ ... „Nikdy sa nenechám ovplyvňovať atmosférickými poruchami či zavedeným rozdelením času. Nemal by som nič proti ópiovej fajky a malajského krisu, ale neuznávam nepomerne škodlivejšie a navyše všedné meštiacke doplnky, hodinky a dáždnik.“

... bol by som zúfalý ako zaľúbenec, ktorý chce raz a navždy ľúbiť jedinú bytosť a ktorému vopred rozprávajú o jeho budúcich milenkách...

Letmé klopnutie na okenné sklo, akoby doň čosi narazilo, vystriedané výdatným ľahkým šuchotom, akoby z okna na vyššom poschodí niekto sypal zrnká piesku, a potom sa zvuk začne šíriť, vylaďovať, nadobúda pravidelný rytmus, stáva sa kvapalným, zvučným, muzikálnym, nesčíselným, univerzálnym: skrátka dážď.

Keď láska k psiemu zadku zmámi muža,
ľahko sa mu zdá, že je to vonná ruža.

Ľudské bytosti sú nám zvyčajne natoľko ľahostajné, že keď do niektorej z nich vložíme možné vlastné utrpenie a radosť, zdá sa nám priam stvorením z iného sveta opradeným poéziou, mení náš život na akýsi neurčitý priestor, kde je viac či menej v našej blízkosti.

... skutočnosť sa vytvára len v pamäti...

„Zdá sa mi vlastne smiešne, že muž s jeho inteligenciou trpí pre takú osobu, ktorá navyše ani nie je zaujímavá, vraj je dokonca hlúpa,“ dodala s múdrosťou nezaľúbených ľudí, ktorí sa nazdávajú, že inteligentný človek má byť nešťastný len kvôli niekomu, kto za to stojí, čo je zhruba to isté, ako sa čudovať, že sa niekto unúva ochorieť na choleru, keď ju zapríčiňuje niečo také nepatrné ako čiarkový bacil.

Kedysi sme snívali o tom, že získame srdce ženy, do ktorej sme zaľúbení; a neskôr stačí pocit, že nám patrí srdce dajakej ženy, aby sme sa do nej zaľúbili.

Sparkling
14.11.2018

Na komentáři k sérii Hledání ztraceného času jsem si dala opravdu záležet: pečlivě a dlouze jsem zvažovala, jaká slova přesně vystihují dojem, který ve mně dílo zanechalo, pokoušela jsem se dotknout všech aspektů, které mi vzaly dech. A pak se mi při zveřejňování komentář vymazal. Řekla bych, že to je z jistého úhlu pohledu symbolické. Místo toho tedy použiju slova, kterými Proustovo dílo popsala další moje milovaná spisovatelka, která se v mých očích nadáním Proustovi jako jedna z mála (možná jediná?) vyrovná, Virginia Woolf:

"My great adventure is really Proust. Well - what remains to be written after that? I’m only in the first volume, and there are, I suppose, faults to be found, but I am in a state of amazement; as if a miracle were being done before my eyes. How, at last, has someone solidified what has always escaped - and made it too into this beautiful and perfectly enduring substance? One has to put the book down and gasp. The pleasure becomes physical - like sun and wine and grapes and perfect serenity and intense vitality combined."

A dodám, že už teď, den po dočtení Hledání, se mi po něm stýská.

Plútarchos
23.08.2018

vinteuil sonata for piano and violin: https://youtu.be/xXD-37bZEe8

Hned po přečtení hodnotím jen dvěma hvězdami. Kniha je velmi nudná, i když autorovy obrazné popisy zanechávají zvláštní hluboký pocit. Zejména musím ocenit popis vnitřních pocitů zamilovaného pana Swanna do Odette de Crécy, zachycující velmi jemně všechny zvláštnosti citu, lásky, žárlivosti, bolesti, vášně i zoufalství. Už jen pro tuto pasáž nelituji, že jsem dočetl knihu až do konce.

Amalberga
24.06.2018

Moje dojmy z knihy:
první strana: silné zaujetí a zasáhnutí, mám pocit souznění s autorem, jako by se ve mě dotkl něčeho zasunutého
padesátá strana: hlavní hrdina je se svým Oidipovským komplexem už otravný :D

vitaly0472
29.05.2018

Symfonie slova. Jestli se učit francouzsky, tak hlavně kvůli tomu, aby zazněla v původní formě.

ravenrain
13.05.2018

Pri čítaní som túžil po tom, aby sa celá kniha do mňa prepísala, aby som v nej mohol listovať kedykoľvek by som mal na to chuť, resp. aby vo mne mohla byť prítomná v každom okamihu. Snažil som sa, aby mi pri čítaní nič neuniklo, aby nič z prečítaného nevyšlo nazmar, ale často som sa pristihol pri tom, že sa vôbec nesústredím a musel som sa vracať o niekoľko riadkov späť. Walter Benjamin napísal o Proustovom texte, že sa rozvodňuje ako Níl. Myslím, že výstižnejšie to napísať nemohol. Proust sa zakaždým rozpíše o súvislostiach, ktoré nie sú príliš podstatné, a práve na takých miestach prichytávam sám seba s myšlienkami poletujúcimi celkom mimo knihy. No aj tak vo mne po prečítaní niekoľkých riadkov, na ktoré som sa dobre nesústredil zostáva pocit dotyku s čímsi už dôverne známym, čo by mohlo pokojne vystupovať aj z mojej pamäti.
Proustova schopnosť hlbokého psychologického ponoru a jeho sugestívna práca s textom majú za následok, že máte pocit, ako keby sa všetko odohrávalo priamo vo vašej hlave.
Proust nezachytáva udalosti pre ne samotné, ani preto, aby nám vyrozprával príbeh. Zachytáva predovšetkým atmosféru ako aj niečo veľmi pravdivé o ľudskej podstate, a k tomu príbeh naozaj nepotrebuje. Postavy vedú k ich konaniu často celkom odlišné pohnútky, než to vyzerá navonok. Je tu napríklad scéna, keď pri vchode do záhrady zaznie zvonček a celá spoločnosť sa začudovane pýta kto to môže byť, aj keď veľmi dobre vedia, že je to Swann, pretože nik iný k nim nechodí. Alebo stará mama, ktorá sa ponáhľa zistiť, kto to zvoní (hoci jej je to jasné), len aby sa mohla prejsť po záhradke a povytrhávať kolíky pri ružových kríkoch, pretože s nimi záhrada nepôsobí prirodzene, miesto toho, aby sa dohodla so záhradníkom, aby ich tam viac nedával.
Scéna s ťažko vymámeným bozkom od mamy na dobrú noc je predzvesťou Swannovho príbehu o nevymožiteľnosti lásky - “...hádam nikto by mi nevedel porozumieť tak dobre ako on (Swann)…” , hovorí Marcel na margo svojich pocitov. Nie je to teda Proustova prehnaná úprimnosť, keď nám rozpráva príhodu o tom, keď si musel ako malý chlapec napriek všetkým okonostiam vynútiť bozk od mamy, lebo bez neho nedokázal zaspať. Oveľa pravdepodobnejšie je, že sa nás snaží postupne pripraviť na Swannov strastiplný príbeh s jemu vlastnou dôslednosťou. Swannov príbeh sa tak dlho objavuje iba v náznakoch, prostredníctvom ktorých má čitateľ prejsť širším spektrom pocitov, od frustrácie z toho, že ako malý chlapec/dievča nedostal/a od svojej mamy bozk na dobrú noc, v dôsledku čoho nemohol dlho zaspať, až po nezmieriteľný pocit nekonečného zúfalstva z nedosiahnuteľnosti milovanej osoby.
Na mieste, kde píše o magdalénke namočenej do čaju vyvolávajúcej zvláštny pocit, ktorého pôvodu sa nevie dopátrať, pýtam sa, prečo práve spomienky. Prečo práve minulosť ako námet? Nie som si istý, či na to Proust dáva jednoznačnú odpoveď, aj keď túto myšlienku rozvádza na niekoľkých miestach románu. Prečo by predmetom knihy malo byť vyťahovanie spomienok? Odpoveď sa nachádza v poslednom dieli Proustovho megarománu, preto to sem pochopiteľne nenapíšem, ale aj keby ste si nikdy neprečítali celý románový cyklus, prvý diel nestráca nič na svojej hodnote.
Keď si Proust spomína na dom v Combray, naplastickejšie sa mu vybavuje čas okolo siedmej hodiny večer, keď sa ukladal spať a celé Combray sa mu tak prostredníctvom spomienok javí ako kulisa k jeho prezliekaniu.
Potom je tu celá pasáž o tom, ako je minulosť ukrytá vo veciach a ako ju z nich môžeme odčítať. To súvisí aj s jeho starou mamou, ktorá keď mala niekomu odovzdať dar, väčšinou to bola starožitnosť, ako keby videla vyššiu hodnotu v histórii nahromadnej v tej veci, než v jej praktickom využití. Pasáž, ktorá sa viaže k prvej vete tohto odstavca, by som sem najradšej prepísal celú.
Čo sa mi vybavuje v spomienkach na prvý diel Hľadania (nečítal som ho iba raz), je mäkkosť obrazov a slov, ktorými sú opísané, kvôli čomu sa ku knihe budem určite znovu a znovu vracať.
Všetkým, ktorých Proust očaril natoľko, že sa chcú zaoberať ďalším štúdiom jeho diela, odporúčam štúdiu Benjamina Crémieuxa z roku 1928.

Cink262
04.04.2018

Nechci zde opakovat stále používané klišé o tom, jak je krása Hledání ztraceného času (či jakékoli jiné hodnocené knihy) slovy nepopsatelná, ale musím, protože jinak nedokážu zareagovat na toto dílo.
Na rozdíl ode mne Proust dokázal možnost slovy objevovat nebeskou krásu pozemských maličkostí a rozšifrovávat tak nádhernou podstatu světa a jeho obyvatel. Kromě toho se v "Hledání" vyskytuje takové množství psychologických a filozofických jevů, o jejichž rozluštění se vědci či existencialističtí filozofové mohli pokoušet v sáhodlouhých pojednáních - neúspěšně, avšak Proust to dokázal a s jakou elegancí!
Rozhodně toto dílo doporučuji a snad si sám v budoucnu pročtu i další díly série.

Nomia
12.03.2018

Proust je přesně ten typ autora, kterého buď milujete, nebo nesnášíte. Upřímně oba tábory naprosto chápu. Hledání ztraceného času rozhodně není kniha, která by se líbila každému, notnou část čtenářů, kteří se pokusí číst jeho díla, odradí hned po pár stránkách obrovské množství opulentních souvětí, ve kterých se autor naprosto vyžívá. Není divu, že spousta čtenářů se v jeho stylu vyjadřování utopí hned po pár větách.
Celá série je krásná nejen kvůli samotnému příběhu a atmosféře, ale hlavně i svou formou. Jakmile Proustovi přijdete na chuť, tak už se pak budete jen kochat a kochat tím, jak neskutečně barvitě a detailně dokáže věci popisovat a hrát si přitom se slovy. Jestli měl někdo dar vyjadřování, tak právě Proust. Jste-li začínající pisálek s literárními ambicemi, tak vřele doporučuji přečíst, mnohému se přiučíte, nebo alespoň zjistíte, jak vypadá opravdové mazlení se s jazykem.
Nicméně pokud už předem víte, že nemáte rádi nekončící souvětí, dlouhé popisy, květnatný jazyk a spoustu přirovnání, tak se na to vykašlete a raději sáhněte po jiné knížce. V opačném případě směle do toho. Zároveň i jedno doporučení, nepokoušejte se číst Prousta v originále, pokud neovládáte francouzštinu naprosto plynně, nepochopili byste z knihy ani polovinu a neměli byste z ní ani z poloviny tak skvělý dojem.
Nemůžu opomenout chvalozpěv na poslední české vydání celé sérii od Rybka Publishers . Absolutní nádhera, která se bude vyjímat v každé knihovně. :)

RH faktor
27.09.2016

Jestli bych kdy přiřadila nějakému dílu adjektivum náročná /literatura/, tak je to bezpochyb právě Proustovo Hledání. Je to kniha sáhodlouhá, jen tak plynoucí si /jako čas/, bez zjednodušení a zkratek se vší barvitostí, místy skoro až šedí /mnoha odstínů samozřejmě/, a vůbec je plná všeho toho, o čem se jen literatuře může zdát...Kniha vyvolává vzpomínky, asociace, chutě, vůně všeho druhu...Dílo pro fajnšmekry ;-)

Egertová
07.08.2016

Zpočátku jsem trochu tápala v těch rozsáhlých souvětích, kdo co vlastně dělal a hledala to správné sloveso. Jsem v půlce prvního dílu a už to jde lépe. Chce to maximální pozornost a nechat obrazy proplouvat a zanechávat jejich stopy v mysli.
Kde jsou ty pomalé procházky maloměstem, kde jsou ty kouzelné předzahrádky, ty průhledy do parků mezi mřížemi, to usebrání se nad kvetoucími hlohy?

Pawlisman
03.07.2015

Silné a hmatatelné čtení plné psychologických pochodů. Ještě nabytější psychologií postav než například Dostojevskij. Pro mé klidné čtení bych však potřeboval, aby se děj trošku hýbal a vše bylo zabaleno do trošilinku lepší plynulosti a hladkého hávu. Toto je těžké čtení s potřebou plné pozornosti. Celý cyklus mi zatím zůstane utajen.

herrGabinka
21.08.2014

Nádherná vzpomínka na „krásné časy“, podmanivý portrét určité doby, pronikavý společenský rozbor, intimní výpověď, nemilosrdný dušezpyt, a pro mne osobně symbol stesku po všem, co uplynulo a již se nevrátí. Slovy Hannah Arendtové: „Proust je posledním a nejkrásnějším sbohem světu 19. století, a vracíme se k jeho dílu, psanému ve formě ‚již nikdy víc‘, znova a znova, když nás stesk a zármutek přemáhají.“ Nejmilovanější román, jenž je pro mne vrcholem literatury pro naprosté splynutí života autora a jeho smyslu s jeho dílem: ač není v úzkém slova smyslu autobiografický, je v něm uložena podstata Proustova života a cele z něj vychází; po celý svůj život psal právě tuto knihu, ač její zárodky nesly různá jména; i při četbě těch nejstarších jsem s úžasem poznával tytéž osoby, situace či motivy, jež se později zhmotnily v Hledání. Kniha, kvůli níž jsem se zatajeným dechem a sevřeným žaludkem procházel místy, v nichž se odehrály události, jež byly předobrazem událostí románových, místy, jež Marcela spoluvytvářela do podoby, jež dala vzniknout tomuto dílu.

Obdivuji Hledání především pro nevídanou citlivost, s jakou dokáže odkrývat jemné nitky, z nichž je upředen lidský prožitek světa, objevovat krásu v tom, co ostatní vůbec nevnímají nebo považují za všední a nezajímavé. Proustův prožitek světa je neskonale bohatý, a stejně obdivuhodný je um, s nímž dokázal okouzlení světem i hlubokou analýzu svých pocitů a duševních stavů vtělit do slov; obdobně popisy hudebních skladeb či obrazů dokáží věrně navodit dojem zprostředkovávaný přirozeně obrazem a zvukem. Jedná se o dílo moderny, avšak objevným není co do stylistických technik, jako je tomu u J. Joyce nebo W. Faulknera, nýbrž v méně nápadných ohledech, např. v estetickém účinku užitého syntaxu, propojení jednotlivých celků či zacházení s místy a postavami, přičemž jejich prvotním účelem není zkoumat možnosti literárního jazyka, ale jednoduše odpovídají Proustovu náhledu a způsobu tvorby; styl Hledání není nikterak záměrně komplikovaný, nýbrž cele slouží hluboké výpovědi díla. Koncept románu je dokonale promyšlený a soudržný a jeho četba, jakkoli vyvolává rozličné emoce, je pro mne především cenným svědectvím o tom, co vše život skýtá a jaké jsou schopnosti člověka, když dokázal stvořit takové dílo.

Belatris
21.07.2013

Učiněný dezert, který je třeba ujídat po malých, plně vychutnaných soustech. Množství myšlenek, postřehů a nádherných detailů nabalených na na první pohled banální, všední věci (jako je například pití čaje)...
Souhlasím s výrokem, že každý spisovatel by měl číst Prousta (ne přečíst, ale číst). Kniha ukazuje, kolik toho unese literární (zejména románová) forma.

MarkétaS

Čteno asi třikrát a pořád mám v tom co objevovat. Setsakramentsky těžké na orientaci ve spletitých souvětích, ale stojí to za to.

HarryHaller

Kniha knih! Škoda jen, že další díly se schání tak špatně :(