Mišulenka komentáře u knih

Zamilovala jsem se. Ne do Reynevana, který nenechá žádné pěkně vybavené ženské šaty v klidu, ani do Šarleje (i když trošičku jo), jenž mě strašlivě bavil, místy i štval a zase bavil a navozoval opravdu hlasité záchvaty smíchu. Zamilovala jsem se do Samsona! Jeho úděl. Jeho úloha. Všechno jsem si na něm oblíbila. Sice vůbec netuším, odkud přišel a co tam dělá, ale zbožňuju jeho názory.

K Sapkowskému jsem se "vrátila" (čtením) po dlouhých 11 letech. Nechápu, jak jsem bez něj mohla takovou dobu existovat! Styl vyprávění, dialogy, vyjadřování. Opakuju se, ale je to literární orgasmus jak prase!
Příběh je neskutečný multitasking, místy jsem vážně měla problém se orientovat a musela listovat a hledat spojitosti. To je jen taková vsuvka, nic zásadního, co by mi náladu z knihy zkazilo.
Tématicky se mi Narrenturm trefil do noty a zakousl se do mě. Asi jako vlkodlak do Šarlejovy prdele. :)

Přijde mi zvláštní, jak jsem si hlavní postavy představovala. Nikdy jsem v hlavě neměla u žádných příběhů konkrétní tváře a nebylo tomu jinak ani v tomto případě. Na Reynevana jsem pohlížela jako na nevyzrálého a nedospělého fakáče, zatímco Šarlej pro mě představoval takového toho fešného, šmrncovního chlapa, který prostě ukecá každou.

Dovolím si zde citovat Samsona - část příběhu, v níž se setkal s Janem Gutenbergem:
... "Vidím to před očima," řekl Samson svým mírným, vyrovnaným hlasem. "Masová produkce papíru hustě pokrytým písmem. Každé lejstro ve stovkách a jednou, i když to dneska zní směšně, třebas v tisícovkách exemplářů. Všechno mnohokrát rozmnoženo a přístupno všem. Žvásty, lži, pomluvy, nactiutrhání, udání, pamflety, černá propaganda a luze se podbízející demagogie. Každá lež se stane pravdou, každá ničemnost normou, hanebnost ctností, extrémismus revolučností, brak vzácností a kýč uměním. Každá podlost bude ospravedlněna, tupost oslavena, hloupost vyznamenána. Protože to všechno bude vytištěno, to všechno bude na papíře. Co stojí na papíře, to je závazné. Začít to bude snadné, pane bakaláři. I uvést do pohybu. Ale zastavit?"...

Pět hvězdiček, jasňačka!

12 13.09.2014

Dávám tři hvězdičky za čtivost a příjemně naivní pohled na život. Příjemně proto, že jsem knihu začala číst v době, kdy se to tu hemžilo negativními komentáři o nicotné hloubce, nijakému stylu, chudé slovní zásobě překladatelů a upřímně jsem nic moc nečekala. A nebyla jsem zklamaná. Kdo někdy četl knihy Lenky Lanczové (pro hnidopichy - knihy pro dospívající dívky, k nimž se mnoho dnes již dospělých žen rádo vrací jako ke vzpomínce z puberty), tak je něco takového snad ani nemohlo překvapit, ne?!

První polovina áchání nad panem božským mi vyvolala na tváři jen úsměv, ale s přibývajícím počtem přečtených stránek mě začalo štvát, že se Anastasie všemu tak pitomě diví (anální sex ženy a muže je fakt strašně zvláštní věc a nikdo ji neprovozuje :) ), ale nakonec mě ta druhá půlka semlela v jednom nedělním odpoledni, takže jsem nakonec odešla spát s názorem, že si druhý díl koupím a podpořím tuhle brakovou mašinérii na bestsellery. Mám v záloze spoustu hodnotných knih, ale v čase, kdy mám v hlavičce samá ouvej z mých vlastních problémů, je celkem uklidňující číst o problémech Anastasie Steelové, která tak nutně potřebuje souložit...

Co se týče stylu, tak Má vnitřní bohyně byla už celkem solidně nas*aná, že se o té její psalo na každé stránce :D Někde jsem tu četla o zvolání "Božíčku!" , které mi proti vnitřní bohyni přišlo trapně občasné :))
Nevím, jak autorka knihu psala, ale kniha ve mně vyvolává pocit nevyzrálosti. Dva týdny aktivní společnosti Christiana Greye změnilo Anastasii ze slušně mluvící premiantky na bezkalhotkovou rebelku, která si o svém vyvoleném myslí, že je doje*aný zkur*ysyn? No já nevím :D
Nicméně věřím, že i kdyby došlo k nějakým škrtům, neztratila by kniha na své původní hodnotě. Opravdu mi přijde až trošku na hlavu popsat víkend na 200 stran :)) To je jen můj dojem a na můj vkus se kniha hemžila zbytečně moc detaily... Což vlastně dělají mladí (nebo klidně i starší), ale ve své podstatě nezkušení autoři...

A také souhlasím s názorem, že tato kniha donutí číst i některé nečtenáře, což se zkrátka hodnotit kladně musí. :)

12 28.01.2013

Zlodějka knih je pro mě jeden naprosto nádherný a okouzlující eufemismus. Elegantní, cynická a ironická vypravěčka mě neskutečně bavila, i když místy byla dost melodramatická, ale to jí vyčítat nemůžeme vzhledem k jejímu charakteru a povolání.

Někdo pode mnou tu psal, že příběh neměl téměř žádný zvrat, že nešlo o dějový napnelismus. Asi úplně ne, no, ale přesto drží čtenáře v jakési mírné tenzi.
Vsuvka s Maxem se do průběhu naprosto hodila a ukázala spoustu postav v úplně jiném světle, než se na počátku zdálo. Jsme prostě jen lidi. Maxe jsem si zamilovala! Byl to průvodce, učitel, otevřel své srdce a dovolil Liesel nahlédnout pod slupku. Nádherný patos bez růžového happy endu.
A vůbec, celkově mi background druhé světové války nepřišel klišoidní, naopak bylo zajímavé sledovat i druhou stranu.

Co mě ale úplně posadilo na zadek, byla předposlední část knížky, kdy vypravěčka chodila a brala si to, co jí bohužel bez výjimky patřilo. Jo, uznávám, vlítly mi do očí slzy. Čekala jsem něco mnohem naturalističtějšího, morbidnějšího, cyničtějšího, ale takový něžný, avšak přirozený a nepatetický závan finálního odchodu...ten mi dal!

Markus je mistr metafor. Naprosto neuvěřitelně a obdivuhodně spojuje slova, která mě nikdy k sobě nenapadla říct nebo napsat. Okouzlil mě svým uměleckým vyjadřováním a soundtrack z filmu Pearl Harbor, který jsem během druhé poloviny knihy poslouchala, dojem z příběhu jen podtrhnul, takže nelze hodnotit jinak než pěti hvězdičkami, které si zkrátka a dobře zaslouží.

11 11.08.2014

Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy)

... opět smeknout. Je znát ten veliký rozdíl vnímání v šestnácti a teď, když je člověk dospělý a má ledacos za sebou, a to jak v oblasti života jako takového, tak i literárně.

Nezbývá než říct, že je to parádní rozjezd. Hrubou linii si samozřejmě vybavuju, ale spoustu větších či menších detailů objevuju znovu jako tenkrát, když jsem byla ještě dítě.

Zbožňuju Ciri. Miluju její černobílé vnímání světa, protože ona na něj v tomhle věku má nárok. Miluju, jak zkouší být afektovaná; jak se snaží být dámou a zaklínačem zároveň. Miluju její otázky.

Klubíčko s milionem začátků příběhů se rozplétá...

Drobná vsuvka v podobě vysvětlení podstaty světa Yarpenem Zigrinem a nádherné zvolání Geralta v Shaerrawedd:
... "Poněváč sa množíte jako králiky," zakřípal zuby trpaslík. "Ludé by akorát trkali, s kým sa dá a kde sa dá, imrvére dokola. A ludským robám stačí posadit sa na chlapské gatě a hnedka jim naroste břucho... Cos tak zčervenala, hotový vlčí mák? Chtělas temu rozumět, jo nebo né? Taková je čistá pravda a históryja světa, kterému vládne ten, kdo šikovněji rozbije druhému lebku a rychleji zbúchne robu. A vám, luďom, je těžko konkurovat - v zabíjání aj v jebání."...

... "Už víš, proč zde Scoia´tael byli a na co se chtěli podívat? Rozumíš, že je třeba vyvarovat se toho, aby se elfská a trpaslická mládež opět nechala zmasakrovat? Chápeš, že já ani ty se nesmíme zúčastnit toho vraždění? Tyto růže kvetou po celý rok. Dávno měly zplanět, a přesto jsou krásnější než šlechtěné růže ze zahrad. Různí elfové. Ti zapálení, hloupí, pro které je symbolem omšelý kámen. I ti rozumní, pro něž jsou symbolem nesmrtelné, věčně se rodící květy, elfové, kteří pochopili, že bude-li keř vytržen a země vypálena, růže z Shaerrawedd již nikdy nerozkvetou. Rozumíš tomu?"
Přikývla.
"Chápeš teď, co je neutralita, kterou tak odsuzuješ? Být neutrální neznamená být lhostejný a bezcitný. Není třeba zabíjet v sobě city. Stačí v sobě zabít nenávist. Víš?"...

10 04.01.2015

Dlouho, předlouho trvalo, než jsem se osobně setkala s knihami pana Larssona. Ani ne tak kvůli medialisaci jeho trilogie, ale tak všeobecně - pořád bylo co číst a nevěřila jsem, že něco může být v tomto žánru tak moc dobré.
Vánoční podstromečkový kontakt už jsem jednoduše nedokázala dál přehlížet a pustila jsem se do prvního dílu.

Můj názor? Pecka! Naprostá a úžasná psychologická a sociologická sonda, kolorit různých povah, postavy vykreslené s bohatou a skládačku doplňující precizností, ta hromada survě popsaných emocí... Sedím pěkně na zadku, usmívám se a jen kroutím hlavou. Ale asi to mělo přijít až teď...

Přikládám jen dvě citace, které mě šlehly přes oči, jako bych dostala facku od nejlepšího přítele.
"...a odpouštěl jim, protože jsme byli příbuzní. Poté jsem zjistil, že příbuzenský vztah není žádnou zárukou lásky..."

"...Naučil jsem se jednu věc - nepouštět se do předem prohraného boje. Na struhé straně nidy nesmíte dopustit, aby člověk, který vás urazil, beztrestně vyklouzl. Vyčkejte času, a až budete zase na koni, tak mu to vraťte - i když už nebudete muset."...

8 17.01.2016

Zajímavé, děsivé, skutečně bezcitné. Knížka měla hlavu, patu i spád. Nechybělo jí nic, co dělá dobrou knihu opravdu dobrou knihou. A něčím byla jiná.

Johnny mi připadal tak strašně reálný, jako by autor popisoval svoje chování, svoje emoce, svoje zážitky. Jedná se o nesmírně osobitá vyjádření nad vším, co se mu stalo. Pro někoho sígr, pro někoho rváč za pravdu. Podle mě byl veliký hrdina. Protože bojoval do konce dechu. Protože vytrval, i když už to všichni vzdali. Protože začal zase věřit, ačkoliv ho Bůh zradil.
V příběhu je plno podnětů k dalšímu rozvedení, přemýšlení a infiltraci do našich životů a pro každého je to něco jiného...

Pro mě to je ten malý Johnny.

8 09.09.2015

Jednoho podzimního večera jsem si vzala jednu smutnou knížku a sedla si s ní do jednoho pohodlného křesla. Zvedla jsem se z něj párkrát kvůli místu, kam i císař pán chodil sám, párkrát kvůli králíčkům, protože lezli, kam neměli, a pak terminálně, když jsem se přesouvala do lože manželského, kde jsem pokračovala ve čtení. Kdybych chtěla být patetická, řeknu, že jsem se nezvedla, dokud jsem knihu nedočetla, ale nebyla by to pravda, ačkoliv jsem ji zhltla za pár hodin.

Příběh mi připomínal ostrý střep, který se mi zapíchl do srdíčka, přesně do rány rozhojené už dlouhých 11 let a pořádně ji rozkrvácel. Bylo to pro mě věru těžké čtivo. Zvlášť pro to staré a unavené srdíčko. Tak moc jsem u knížky nikdy nebrečela.
Happy end jsem nečekala, zajímal mě background. A i když to bylo tak moc bolestivý, chtěla jsem to prostě znát. A nepřišlo mi to až tak teenagerovské, jak se tu objevuje v komentářích...
Nevím, co posloužilo autorovi jako podklad, ale věřím tomu, že i takhle mladí lidé můžou psychicky vyzrát na tu úroveň, v jaké se nám představují v tomto příběhu.
Film ani nepotřebuju vidět, bojím se, že by mi zkazil prvotní dojem (jako se to stalo u Colette: Dívky z Antverp).

Takže na závěr chci říct jediné - Děkuju, že je moje rodina zdravá!

A nedá mi to a musím sem vložit kratičkou citaci.

...Velkou část života jsem strávila snahou nebrečet před lidmi, kteří mě milují, a tak jsem věděla, co Augustus dělá. To zatnete zuby. Podíváte se nahoru. Říkáte si, že když vás ten druhý uvidí plakat, bude ho to bolet a vy budete v jeho životě představovat jen smutek, ale nechcete být jen smutkem, a tak nechcete brečet. Tohle všechno si říkáte a koukáte přitom na strop, a pak polknete, i když krk se nechce vůbec zavřít, a podíváte se na člověka, který vás miluje, a usmějete se...

8 25.10.2014

Na Hosseiniho novou knihu jsem se nesmírně těšila a náležitě si příběh užila. Byla jiná než dvě předchozí. Zoufalství se střídalo s nadějí jako klouzání po sinusoidě a když jsem užuž měla pocit, že tam frkne happy end a nazdar bazar, přesvědčoval mě, jak jsem v jeho případě naivní a že se mu vážně nedá věřit. Strašně se mi líbila koncepce celé knihy. Hosseini je mistr retrospektiv a klaním se mu, že se v příběhu ani na moment nezamotal. Rozvíjel celé historie několika postav naráz a nedal čtenáři ani na moment chvilku odfuku.
Smekám klobouk a pevně doufám v další příběhy...

8 03.01.2014

Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy)

... jen nevěřícně vrtět hlavou a usmívat se, a to nejen nad příběhem jako takovým, který byl završen naprosto elegantní a úchvatnou 560-stránkovou tečkou, ale i nad faktem, jak málo jsem si pamatovala, jak odlišně jsem vnímala. Jak mi to tehdy vlastně vůbec nedocházelo!
Já vážně nemám slov. Jsem ohromená a zaražená v posteli. Sága byla něco tak impozantního a luxusního, že jsem si naprosto jista, tak jako asi nikdy ne, že nebude nikdy ničím překonána. Tolik emocí, tolik prskavek myšlenek, tolik zklamání a tolik vlastně nesmyslné radosti.

Na úplný závěr pár citací:

..."Stále více mi připadá," začala, ovíjejíc se plédem, "že příběh vlastně žádný počátek nemá. Nejsem si ani jista, zda už skončil. Nevím, jak to vysvětlit, ale hrozně se pomíchala minulost s budoucností. Jeden elf mi vysvětlil, že je to jako s hadem, který se zakousl do vlastního ocasu. Ten had se prý jmenuje Uroboros a to, že hryže vlastní ocas, znamená, že kruh se uzavřel. V každém úseku času se skrývá minulost, přítomnost a budoucnost. V každé chvíli času se skrývá věčnost. Rozumíš tomu?"
"Ne."
"Nevadí."...

..."Vyšli jsme z Brokilonu na bláznivou výpravu. Bez sebemenší naděje na úspěch jsme se vydali za přeludem, za snem, neuskutečnitelnou touhou a vybájeným ideálem. Jako ztřeštění blázni. Ale já, Geralte, jsem si ani slůvkem nepostěžoval. Neposmíval jsem se ti, nenadával ti do pitomců. Víš proč? Vedla tě naděje a láska...."

...Říkali jsme si něžná slůvka. Říkali jsme si banální vyznání. Říkali jsme si krásné lži. Ty lži ale nebyly vypočítavé, neměly klamat...

..."Pah," prskla po dlouhém mlčení Sheala de Tancarville. "Na tom není nic nepochopitelného. Žádná z nás není dokonalá."
Filippa do ticha bolestně sykla, Assire vzdychla a zvedla zrak ke stropu.
"Konečně," dokončila Sheala. "Každou z nás to už někdy potkalo. Každou z nás, jak tady sedíme, už někdy nějaký muž podvedl, využil a zesměšnil."...

...Pojednou zatoužil, aby ji mohl obejmout, přivinout k sobě, hladit po vlasech. Chránit. Nikdy nedovolit, aby zůstala sama. Aby ji potkalo zlo. Aby ji potkalo něco, co v ní vyvolá touhu se pomstít...

7 08.04.2015

Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy)

...říct, že jsem si tenhle díl ale vůbec nepamatovala a matně si vzpomínám, že mi nepřišel nic moc a úplně se za to stydím! Protože teď ho hodnotím o chlup líp než Křest ohněm!

Uznávám, že první polovina byla lehce uloudaná a Geralt mě neštval, nýbrž přímo s*al. Sedět a fňukat, hledat viníky místo toho, aby danou situaci řešil, notabene když ani adekvátní viníky nemá... Asi už ani já nemám to mladistvé černobílé vnímání světa, asi jsem dospělá. Jako Ciri, byť je o víc jak deset let mladší. Vsuvky s rozmluvami Ciri s Vysogotou a druhá polovina vykompensovala všechny pomalé a zatrápené části a já jen nestíhala zírat. Bylo tam všechno, co jsem si přála - akce, napětí, lítost, porozumění.
Obecně mě bojové scény moc neohromují, ale moment na zamrzelém jezeře mám v hlavě ještě teď a vevnitř se mi to svírá, když si uvědomím ten strach.
I když to bude znít blbě, byla jsem na Ciri pyšná!

No a pár citací, ať furt jen nemelu (pozor, SPOILERY):

..."Když se seběhli vesničané, poručil jim, aby mu donesli pytlík soli a džbán octa. A pilu. Nevěděla jsem... Nemohla jsem vědět, co má v úmyslu. Ještě jsem ani netušila, čeho jeho schopen. Byla jsem spoutaná... Zavolal nějaké pacholky a rozkázal jim, aby mě drželi za vlasy... A za víčka. Ukázal jim jak. Tak, abych nemohla odvrátit hlavu, ani zavřít oči, abych se musela dívat, co jim bude dělat. Řekl, že se musí postarat, aby se zboží nezkazilo, aby nepodlehlo rozkladu..."
Dívčin hlas se zlomil a uvázl v hrdle. Vysogota již věděl, co uslyší, cítil, jak se mu sliny lepí v ústech...

...Po ztrátě nákladního koně, který se nám později zaběhl v lesích, když naše koně splašili vlci, nesl mezek veškerý majetek - tedy to, co z něj zbylo. Mezek se jmenuje Drákul. Byl tak pojmenován Regisem bezprostředně po krádeži a jméno mu zůstalo. Regise to pojmenování zjevně pobavilo, soudím, že v jazyku a kultuře upírů má ten výraz nějaký směšný význam, nicméně nám jej Regis nechtěl prozradit, odbývaje nás tvrzením, že jde o nepřeložitelnou slovní hříčku...

..."Domaluj pralidem veliké, ztopořené penisy."
"To je nápad," nadchl se elf a namočil štětec. "Falický kult je pro primitivní kultury charakteristický. Takový obraz může některého vědce inspirovat k teorii, že lidská rasa tělesně degeneruje. Dávní předkové měli pyje jak kyje, chudákům potomkům zbyly jenom směšné přívěsky. Díky za radu, zaklínači."
"Není zač. Mám ještě jednu připomínku: tvoje prehistorická barva vypadá příliš svěže."...

..."Můj milý," usmál se Esterad. "Takové argumenty nemohu s dobrý svědomím přijmout. Se smlouvami je to jako s manželstvím: nelze je uzavírat s myšlenkou na možnou zradu, podezřívavost zde není na místě. Komu se to nelíbí, ať se nežení. Zůstaneš-li svobodný, budeš mít jistotu, že nejsi paroháč, ovšem strach z parohů je ubohým a směšným ospravedlněním vynuceného celibátu. V politických i manželských smlouvách se nepřipouští žádné: co by bylo, kdyby..."

..."Crachu. Prosím. Co bylo a skončilo, k tomu se nevrací."...

..."Světlo a Temnota, Dobro a Zlo, Pořádek a Chaos? To jsou jenom symboly, ve skutečnosti neexistuje taková polarita. V každém je světlo i stín, trochu toho, trochu onoho...."

..."Jsem klidná! A pomsta? Vysvětli mi: proč ne? Proč se mám vzdát pomsty? Jménem čeho? Mravního principu? Co je mravnějšího než trest za zlé činy? Pro Tebe, filosofe a etiku, je pomsta činem špatným, odsouzeníhodným, neetickým, bezprávným. Jenže já se ptám: kde je trest za Zlo? Kdo jej má udělit a vyměřit? Bohové, v něž nevěříš? Velký demiurg - stvořitel, kterým sis bohy nahradil? Anebo zákony, nilfgaardská spravedlnost, císařšstí soudci a prefekti? Naivní starče!"...

..."Mám veliké oči, abych tě lépe viděl!" zařval železný vlk. "Mám veliké tlapy, abych tě mohl chytit a stisknout! Všechno mám veliké, všechno, hned se o tom přesvědčíš na vlastní kůži... Proč se na mě tak divně koukáš, malá holčičko? Proč nic neříkáš?"
Zaklínačka se usmála:
"Mám pro tebe překvapení."...

7 08.04.2015

Cože, cože, COŽE??? Tohle mě vážně posadilo na zadek! Za dva dny jsem měla přečteno, klepala se strachy a tahala manžela s sebou i na záchod a snášela jeho pohledy vyjadřující: "Mišičko, Ty jsi fakt magor, když se bojíš knížky!"
Jsem sra*ka, no... :)

Z literární hlediska nejde o žádný ukrytý skvost, ale styl je velmi čtivý a příběh poplatný době. Neubránila jsem se myšlence na filmovou sérii Saw, nepopírám, ale nejsem v tomhle hnípavý hnidopich, abych krizitovala, když jsem sama žádný thriller nenapsala.
Celkový nápad s koncepcí je víc než originální, a to včetně poděkování, které mě fakt bavilo, surové téma zcela aktuální. Děsivě aktuální!
A moc mě potěšilo, když jsem v knize našla i pár rádoby filosofických úvah nad naším - říkejte si, co chcete, ale doba je taková! - uspěchaným životem. Obecně.

Takže za mě pět... :) Připadám si už trapně, když spoustě knížek dávám maximum hvězdiček. Ale přijde mi pokrytecké sundávat jednu nebo dvě za tiskařské chyby.

...Čím jsme starší, tím víc náš život staví na nesplněných slibech. Samozřejmě se vždycky najde důvod, proč člověk nemůže syna doprovodit na školní přestavení nebo pro absenci na třídní schůzce. Proč o dovolené pošle rodinu na pláž a sám čeká v hotelovém pokoji na e-mail. Bůh si jistě myslel, že když dá člověku vědomí smrtelnosti, vytvoří tím ráj na zemi. Svět plný jedinců, kteří vědí o pomíjivosti svého života, a proto smysluplně využívají čas, který jim byl odměřen. Prdlajs. Většina lidí, které znám, ví velice dobře, že jim život každý den dává novou příležitost jak marnit čas vyděláváním peněz. Ale mají jen jednu šanci oslavit jedenácté narozeniny vlastního syna. Šanci, kterou jsem právě zmeškal...

7 23.10.2014

Noční klub jsem četla kdysi dávno, ještě jako čerstvá a iluzemii prolezlá fantasačka, fanynka Johna Sinclaira... a prostě byla jsem ještě dítě.

Dneska po jedenácti dlouhých letech mám sice stejný názor, ale z úplně jiných důvodů - takových, jaké jsem kdysi v sedmnácti vidět nemohla.
Napadá mě trilion slov, ale myslím, že když řeknu Geniální, tak tím vyjádřím naprosto všechno. Nechybí tady akce, napětí, humor, čtenář není unavován sáhodlouhými popisy krajiny (zajímalo by mě, jestli pan Kulhánek opravdu na těch místech, jimiž protáhl Tobiáše, byl) nebo nekončícími filosofickými úvahami nad sebou sama. Je to svižné, úžasné dílo, alfa a omega, které prostě musí každý fantasák a sci-fák znát :)

6 30.07.2015

Žádný román, ale syrový naturalismus.

Dlouho jsem se ke čtení odhodlávala a dlouho jsem se prokousávala první třetinou. A pak jsem si jednou sedla a byla jsem na konci. A říkám: "Ufff."
Při čtení se mi v hlavě míchaly obrázky ze Spielbergova filmu, dokonce jsem si mnohdy tápala, zda jsem to či ono neviděla v Šedé zóně nebo jiném podobně drsném filmu, snažila jsem se jednotlivé osoby zasadit k hercům. Nevyhla jsem se tomu, přiznávám.

Kniha nabízí dost surový náhled na jednání Oskara Schindlera, člověk ledacos pochopí a navíc si uvědomí, že ač to byl "jen" takříkajíc klikař, měl svědomí a mozek.
Nejsem si jista, zda bylo ve filmu nějak detailněji zmíněno, co se s Oskarem dělo po válce, myslím, že ne, a tak jsem byla mile překvapena, že jsem to zjistila.

Neodpustím si pár citací, zejména ze závěru knihy.
... "S tím, že miliony z vás, vaši rodiče, děti a bratři, byli zlikvidováni, nesouhlasily tisíce Němců a dodnes jsou miliony těch, kteří neznají rozsah těchto hrůz." Dokumenty a záznamy, které už byly objeveny v Dachau a Buchenwaldu a jejichž podbrobnosti odvysílala stanice BBC, byly pro mnoho Němců první příležitostí, kdy slyšeli o této "obludné zkáze", řekl Oskar. Proto je opět prosí, aby si počínali lidsky a spravedlivě a přenechali vykonání spravedlnosti povolaným. "Jestli musíte někoho obvinit, udělejte to na správném místě. Protože v nové Evropě budou soudci, neúplatní soudci, kteří vás vyslechnou."...

... A tak se k ní vrátil. Ale po tom, co Richard viděl na popravišti v Plaszówě a v Osvětimi, ho už nikdy nemohla vzít na dětské hřiště, protože dostal hysterický záchvat pokaždé, když spatřil rám houpačky...

... V jednom dokumentárníím filmu německé televize z roku 1973 hovoří o Oskarovi a Brněnci i o svém vlastním počínání v táboře beze stopy zármutku či zahořklosti opuštěné manželky. Vnímavě poznamenává, že Oskar před válkou nic úžasného nevykonal a po skončení války také není ničím výjimečný. Měl jen štěstí, že v tom krátkém krutém období 1939 - 1945 poznal lidi, kteří v něm probudili dřímající nadání...

6 07.07.2015

Zpočátku jsem byla hodně skeptická, protože se zdálo, že se autorka marně pokouší zpracovat rozsáhlé a tak strašně těžké téma a nastudovala k tomu jen minimum, kapičku z oceánu. Sama jsem četla nespočet knih a začátek příběhu pro mě byl vážně nechutně naivní a nevyzrálý.
Během Josefova vyprávění jsem povytáhla obočí v němém komentáři: "A vida." Když vyprávěla Minka, bylo mi jasné, že přeci jen něco si přečetla o Osvětimi a jiných koncentračních táborech. Nicméně jsem ji podezřívala, že si některé miniosudy vymyslela. Osobně bych pojala pasáže s rádoby-fakty jinak.
Myslela jsem si, že mě Jodi nemůže překvapit a ačkoliv jsem ke konci už začala chápat souvisloti, povedlo se jí to.

Neubráním se poznámce o neskutečné náhodě setkání dvou lidí v prostoru, kudy proudilo denně přes 4 000 cizích osob. To bylo na mě trošku moc.
Ale je fakt, že pro člověka, který nemá tolik nastudováno a načteno, to může být zajímavý a úderný příběh. Já osobně znám mnohem zajímavější.
Na druhou stranu hodnotím kladně několik dějových rovin, retrospekci a vsuvku v podobě příběhu o Anie.
Čtyři hvězdičky jsou trošku jiné, než čtyři hvězdičky, které jsem rozdala. Upřímně je to spíš 3,5.

Zaujalo mě pár pasáží, z faktického i emočního hlediska:
... Vyprávím vám to proto, že se lidé vždycky ptají: Jak se mohli nacisté dostat k moci? Jak mohl Hitler vládnout bez omezení? No, řeknu vám, že zoufalí lidé často dělají věci, které by je normálně ani nenapadly...

... Vytáhla jsem z hromady další zavazadlo.
Tohle jsem poznala.
Spousta lidí může mít stejný kufřík jako můj otec, ale kolik z nich si opraví ucho kouskem drátu?...

...Možná se mě teď zeptáte, proč jsem o tom nemluvila nikdy dřív. Vím, jak silný a mocný dokáže být příběh. Může změnit běh dějin. Může zachránit život. Ale může to být také jímka, pohyblivý písek, v němž uvíznete a nedokážete se z něho vyhrabat...

... Zbraně, které má autor v tomto případě k dispozici, nefungují. Některá slova jako by přílišným užíváním ztratila tvar. Třeba láska. Mohu napsat slovo láska tisíckrát, a pro každého bude představovat něco jiného...

6 13.01.2015

Co na to říct?! Typický Lustig! Příběh byl dle očekávaní jedna velká pecka, ale tu pomyslnou facku jsem dostala hlavně u poslední kapitoly. Ta mě sundala, protože už jsem nic tak úderného po přečtení celého příběhu nečekala. Připomínalo mi to místy takový dlouhý a rozvedený epitaf... Epitaf za ženu, která měla velkou sílu a odhodlání žít, ale chybělo jí to pověstné pokakané štěstíčko...

A dovolím si sem umístit krátký úryvek - pro mě nejemotivnější část:
..."Smrt v Německu nebyla sličný mladík ani skvostná dívka nebo rozložitý obr se silnýma hrubýma rukama. Byla to německá smrt, obrovský jedovatý pavouk, pro kterého ani to největší množství mušek a much nebo masa nebylo dost. Byla to německá smrt, málokdy krátká, s menšími dávkami cyklonu B, aby se ušetřilo pár feniků, a trvala mezi patnácti, dvaceti až třiceti minutami. Němci škudlili. Lidi se dusili dlouho. Naučili se měřit lidi jako hmyz a stali se sami hmyzem, odlidštění a odcizení normálnímu světu."...

6 28.12.2013

Po dlouhé době jsem narazila na knihu, která byla od začátku do konce kvalitním detektivním thrillerem. Byla jsem nadšená skladbou i koncepcí příběhu a upřímně jsem se při čtení některých pasáží fakt bála, protože byly popsané tak... subjektivně a zároveň náznakově a dávaly možnost nechat pracovat fantazii, která fungovala na plné obrátky :)
První a rozhodně ne jedinou knihu od Nesbo, kterou jsem četla, hodnotím pěti hvězdičkam. Jinak to ani nejde :)

SPOILER: Jediné, co mě trošku mrzelo, bylo to, že Nesbo na konci čtenáři naservíroval sakumprdum celou etologii a psychologii vraha, k čemuž se ani Harry Hole neměl možnost dostat. Nicméně i na tomhle se mi něco líbilo - to, že ani hlavní detektiv nemusí vědět úplně všechno, že zná motiv, ale neví, že za ním byl traumatický zážitek z dřívějška. Jo, jo, JO, i na tomhle něco je. :)

6 10.02.2013

Trilogii mám už nějaký ten měsíc dočtenou a stále jsem tiše z povzdálí váhala, jak uchopit komentář. Udělám to naprosto buransky, zato výstižně.
Skvělé dokreslení příběhu, perfektní background, parádní myšlenka. Moc jsem si tenhle příběh užila!

5 14.06.2016

Ke knize Fantom jsem se vrátila po dlouhých dvanácti letech jeden nedělní večer po úžasném zážitku díky českému zpracování známého muzikálu.

Opět mě uchvátil nejen příběh o Erikovi jako takový, ale i stylistika, to, jak Susan a překladatelka skládaly slova, jak kouzelně sestavovaly jednotlivé obrazy, až se mi tajil dech. Věřila jsem a věřím Susan každé slovo, Erik je pro mě posvátnou postavou a její fantazie se v mých očích stala pravdou, respektive jakousi legendou.
Nad Erikem přemýšlím ještě teď a stále si stojím za tím, že mu nemám jeho chování za zlé. mnohdy jsem ho i chápala, ačkoliv nejednal rozumně, zodpovědně nebo - řekněme - dle základních životních zásad. Tolik velkých zklamání nelze jen tak přejít a s ohledem na jeho možnosti a přednosti ho osud zavedl do celkem přijatelných zákoutí práva a spravedlnosti.

Při čtení jsem měla neustále v hlavě melodie z Weberova představení, vyskakovaly mi před oči texty, které znám zpaměti a nejedna pasáž výborně dokreslila písně, při jejichž poslechu může člověk jen tušit, co všechno mohou znamenat.

Jsem toho příběhu plná. Už asi napořád!

5 29.09.2015

Nechci být zbytečně kritická, nechci srovnávat staříka s Forrestem Gumpem nebo do určité míry s přívřenýma deseti očima s naším Járou Cimrmanem, ale nejde si odpustit poznámku, že to tu už bylo. Je to příjemný a milý příběh, ale mému humoru přímo nesedl. Neříkám, že jsem se neusmála, usmála, ale to bylo všechno. Neznamená to samozřejmě, že je to špatně - tisíc lidí, tisíc chutí; jsem ráda, že jsem tohoto "čupr dědka" poznala, nechť si žije svým poklidným životem na Bali a já se vrtnu k mému oblíbenému Pratchettovi.

5 07.07.2015

Emoce. Moc emocí. A to se mně líbilo. A to jako že VELMI! Neumím si vysvětlit, jak mohla autorka tak sugestivně popsat to neskutečné zoufalství a bolest; snad jen, že to sama zažila. Bylo mi vážně místy opravdu hodně těžko u srdíčka, když jsem si představila, že bych se kdy ocitla na místě hlavní hrdinky, že bych věděla, že můj muž, kterého celým srdcem miluji, má poměr s jinou ženou a klidně si hraje na svém noťáku Diablo jako třeba včera večer a myslí si, že žiju ve sladké nevědomosti... Fuj. Radši nevědět!
Peterovi jsem nevěřila, ale nebyl to můj partner, abych byla ovlivněná endorfiny a jeho testosteronem. Budiž Mie odpuštěna ta povrchnost a naivita, byť se zdála poměrně dost inteligentní. Rozhodně mi nepřipadala jako totální blbka, s níž si každý chlap vytře pr... zarážky na podrážce.

Stylistika a schopnost neztratit se sice v jednoduchém a poměrně krátkém, nicméně retrospektivami a vedlejšími postavami se hemžícím příběhu mě vážně okouzlila. Příjemný vypravěčský styl, místy patetický, místy naturalistický, místy lidsky sprostý, místy drsný. V dnešní době rozhodně uznávám!

Na závěr bych ráda poznamenala, že surová dějová linie je, řekněme, přitažená za vlasy. Neříkám, že se to nemohlo stát, ale když o tom člověk čte, říká si, že je to fakt trošku pikačovina. Jsem na klasické romány o vztahu dvou/ tří/ čtyř lidí hrozně kritická, zamýšlím se nad aplikovatelností do běžného života, věrohodností a vyhodnocuju pravděpodobnost výskytu jednotlivých postav. Ale nepopírám, it´s my problem, a zoufalí lidé dělají hodně zoufalé věci. :)

A pár citací...
... Ta obrovská bolest a zmatení jako by můj vztek zamrazily. Jen jsem na něj zírala, jak tam tak leží, a navzdory vědomí, jak dlouho a jak hluboce ho miluju a jak to celé zpackal, zničil všechno, co pro mě bylo tak drahé a skutečné, že mi to sebral, aniž by mi dal na výběr - navzdory vědomí, jak bezohledně naložil s naším vztahem i společným životem -, místo abych zuřila a rozhořčeně ho obviňovala, tak jsem pořád viděla jenom to, jak tam leží a tiše oddechuje. Jediné, počem jsem toužila - co jsem potřebovala - bylo vlézt si k němu do postele. Obejmout ho a nechat se vzít do náruče...

... Nenávidím ji. Bože, jak já ji nenávidím. Po uplynulé noci jsem přesvědčená, že ji mám dokonale přečtenou. Patří k těm ženám, které zastávají názor, že partnerka není překážkou. Vidím ji, jak si vyzývavě přehazuje vlasy přes rameno a popíjí u baru koktejl s nějakou stejně nezodpovědnou, bezcitnou rádoby herečkou beze špetky skrupulí nebo studu...

... "Protože já moc dobře vím, že Nick se někdy chová jako úplný pitomec, a jestli po něm to dítě podědí nos, tak mu sama zaplatím operaci, ale včera mě v posteli líbal na břicho, což je samozřejmě směšný," ušklíbne se, " protože na něm ještě není vůbec nic vidět, a mě v tu chvíli napadlo: panebože, bude z nás rodina.A ani trochu mě to nevyděsilo!"...

... Láska neznamená v jednom kuse někomu volat; znamená sdílet obyčejné, všední věci, čas od času po sobě posbírat hrnky postavené u gauče, protože vás už unavuje opakovat, že samy do té myčky nedojdou; znamená to dělat podobné věci, a navzdory nim toho druhého milovat...

... "Některá přátelství možná nemají vydržet do dospělosti. Jednoduše neobstojí," odtuší Lottie mírně a vezme mě za ruku.
"Možná," uznávám. "Nebo mě jen neměla ráda tak, jak jsem si myslela. To se nikdy nedozvím. Život už je takový."...

5 27.01.2015