Vypravěčka

Věčně hladová zvědavost dostala v tomto kousku takový říz, že by jí i ten nejotrlejší kočkodan záviděl, protože není nad to, když se spletitost emocí kroutí jako had v ebonitové řece plné zrcadel. Je to jako káva s dvojitou dávkou šarmu a hořké pravdy, která ti nepustí ruku, i když bys chtěla utéct do objetí pohodlného gauče a Netflixu. Někde mezi šepotem srdce a tichým rachotem duší se rodí kouzlo, které se nehodlá schovat za záclony klišé a přesvědčovat tě, že všechno končí vždycky dobře. Chytlavé jako melodie, která ti uvízne v hlavě a baví se tam s ironickým úšklebkem, zatímco na sebe nechává čekat další noty. Jednoduše řečeno, tohle je malý zázrak s rozumem v kapsičce a odvahou královny v očích, co dokáže z obyčejného dne udělat divokou jízdu po horské dráze emocí. Kdo se nebojí zamotat do sítí lidskosti, tady dostane víc než jen hřejivý pocit na duši. Srdce se tu neztrácí, ale naopak vypráví své vlastní dobrodružství, které stojí za to poslouchat s otevřenýma očima i ušima.

85%

Vypravěčka je silná, nezapomenutelná, ale bolestná a mrazivá kniha. Román o holocaustu a otázce viny. O ostatním nemá cenu se rozepisovat, napsali to už spokojení čtenáři přede mnou.
Od knížky se nedalo odejít, je velice čtivá. Líbily se mi všechny části příběhu. Rozhodně ji doporučuji.

Nudná nevěrohodná slátanina.

Na knihu Vypravěčka od Jodi Picoultové jsem slyšela samou chválu. A ja ji musím potvrdit! Kniha je skvělá, čtivá, ale opravdu náročná a ja u ní několikrát měla slzy v očích a prožívala šok a hrůzu příběhu.
Mlada Sage se musí vyrovnat s velkou bolestí - ztrátou matky. Na terapeutické skupině se pozná s 95letym Josefem Webberem, který ji časem svěří své tíživé tajemství. Byl příslušníkem SS a působil i v koncentračních táborech.
Sage časem kontaktuje úřad pro vyšetřování nacistických zločinů. Sage má babičku, která jí začne vyprávět co zažila za války v polském ghettu a v KT Osvětim.
Je možné že se Sagyna babicka s Josefem Webberem osobně setkala? A chce vůbec ještě na hrůzy války vzpomínat?

Tahle kniha mě dostala. Musím říct, že to pro mě chvílemi byla náročná četba a já zavírala oči. Autorka naprosto dokonale (chvílemi až děsivě) popsala to, co se za války dělo (hlavně z pohledu mladého SS oficíra). Pokud máte rádi příběhy s nádechem této doby, tak knihu Vypravěčka vřele doporučuji.

Silný příběh. Přečetla jsem jedním dechem již před několika lety a chystám se číst znova. Kdyz jsem dočetla Hanu od Aleny Morštajnové, říkala jsem si, co teď. Hana byla tak silná, že jsem vůbec nevěděla, co po ní číst. Přišla mi do ruky Vypravěčka a ta ji nečekaně konkuruje. Zcela jiná a také skvělá.

Ach jo. Nelíbilo se mi to. Vzhledem k hodnocení je to zklamání. Asi za to může hlavní ženská postava. Kdo se s hlavní hrdinkou ztotožní, asi zažije něco úplně jiného. Na mě to působí uměle.
Přijde mi to moc vykonstruované. Nemůžu si pomoct. Děj mi přišel nevěrohodný. Je to napsané rozumově. Necítím, že by to šlo z nitra autorky. Je to jen kvalitně odvedená práce, kdy psaní je zaměstnání.
U naučné knihy, kde záleží na faktech, by to nevadilo. U beletrie je to problém. Očekával jsem poutavý příběh a dostal jsem zvláštní poučení o holokaustu. Z části je to spíš dokument než román.
Vnořený příběh se tam na můj vkus nehodil. To už béčkový horor Pevnost mi přišel lepší. Uvítal bych to obyčejnější. Nemusí to být tak uhlazené, ale něco, co člověka zasáhne, než precizní práce zkušené spisovatelky.
Navíc jsem docela brzo začal tušit pointu a tak mě nakonec překvapilo, že jsem se nemýlil. Sám netuším, podle čeho jsem to uhádl. Na tu pointu, kterou to má, to měla být novela a ne román, co má 500 stran.
Pokud by se z knihy odstranil holokaust, tak se to celé rozpadne. Příběh by přestal dávat smysl. Z toho jasně plyne, co je ústřední téma. Aspoň vím, co nečíst a které autorce se vyhnout a to je taky dobrá zpráva. 65%

Tuto knihu jsem měla půjčenou několik týdnů a pořád jsem před ní dávala přednost jiným, nechtělo se mi do ní. Když už nebylo na výběr, pustila jsem se do čtení příběhu, ve kterém jsem se zpočátku trochu ztrácela. Opravdu nemám ráda knihy, kde se skáče mezi různými perspektivami, kde se střídají různá období. Ale takhle kniha mě nakonec dostala, označení bestseller nese právem. Už jsem se zmínila v jiném komentáři, že knih z období války jsem přečetla spousty. Často jsou si ty knihy podobné. Tahle je jiná a mně se ten styl, jakým je napsaná, moc líbí. Líbí se mi i to, že hrůzy minulosti jsou protkané milostným jiskřením v současnosti. Že člověk má možnost na chvíli odlehčit vlastním myšlenkám a při čtení se, tak trochu pitomě, usmívá a čeká na první pusu. Konec hlavního příběhu mě překvapil, do posledních stránek jsem nepředvídala, že by to mohlo dopadnout zrovna takhle. Abych to shrnula - nenechte se odradit počtem stran a pusťte se do čtení. Je to jedna z knih, kterou člověk nedokáže odložit, dokud ji nedočte.

Styl psaní i kniha samotná se mi líbily, přesto mi příběh Sage přišel tak trochu uměle připojený k vyprávění Josefa. Hrdinka je to bezesporu nevšední a zajímavá, milostná zápletka mi ale přišla strašně laciná a konec až příliš předvídatelný-čekala jsem víc. Trauma z minulosti Sage, jehož odhalení autorka stále posouvala, bylo to, které bylo nejvíce nasnadě-nějak tedy nechápu, proč kolem toho bylo tolik tajemna. Samotné vyprávění Josefa a Sageiny babičky je poměrně silná káva, přestože jsem toho načetla už celkem dost, docela mě to bralo. Chvílemi se mi to ani už nechtělo číst dál, protože tolik trýzně a bolesti na tak malém prostoru bylo až k nesnesení. Nevím, kde autorka brala inspiraci, nějak jsem po tom nepátrala, ale trochu si myslím, že musela posbírat osudy několika osob, z nichž vybrala ty nejhorší momenty. Zpětně to na mě působí trochu snahou o wow efekt, protože jde o téma v literatuře často zobrazované a pro nalezení čtenářského publika je nutné hledat co nejoriginálnější zpracování. Tím ale příběh nechci nijak shazovat, je dobře zpracovaný, má spád i napětí-jde jen o můj osobní pocit. Naopak začlenění pohádkového příběhu o upírech považuji za zajímavé, i když i jeho konec je takový divný. Celkově dobrá, napínavá a zajímavá kniha, která má slabší a předvídatelný konec, pokouší se spojit možná až trošku násilně několik nesourodých příběhů za cenu originality.

Nejvíce mě zajímalo vyprávění Josefa. Přečetla jsem hodně knížek tohoto tématu, ale tohle z pohledu všech. Ten konec mě překvapil.....

(SPOILER) Byla jsem z toho konce zklamaná, ne z toho odhalení, kdo je Josef, ale z toho, co hlavní hrdinka nakonec udělala. Za mě se tak snížila na úroveň někoho, kdo rozhoduje o lidském osudu a pokazila si hned v počátku nový vztah, ve kterém je na začátku lež. Co se týče ale námětu, zpracování, přidání fiktivního příběhu o upírech, skvělé, četlo se to samo. Půl hvězdy dolů za ten závěr. Ale možná to byl autorčin záměr, kdo ví..

Vypravěčka je střetem s morálním dilematem, jestli může existovat odpuštění tam, kde došlo k neodpustitelnému. Můj problém s knihou je ale ten, že je tak nějak rozkročená mezi psychologickým románem, thrillerem, milostným románem a sociálním dramatem a působí neukotveně.
Ačkoli příběh silně rezonuje tématy viny, svědectví a morálky, některé vedlejší motivy – jako je pečení chleba nebo literární vsuvka s upírem – jsou tu nad rámec hlavního dramatu a berou mu prostor. Jejich funkce ve vyprávění je asi symbolická, ale podle mě odvádí pozornost a dělají z románu zvláštní skládačku, která mu moc neprospívá. Jestli měl být vložený příběh o upírovi, který jako dítě psala Sageina babička, alegorií války, pak to nebylo potřeba, když už většinu knihy tvoří opravdové vzpomínky na válku. Sagein vztah se ženatým mužem, jeho konec a navazování vztahu s někým jiným, jehož životního příběhu se taky dotkneme, to je zase spousta odklonů k melodramatickým momentům z přítomnosti, které taky ubírají sílu hlavní příběhové lince. Pokud je tedy hlavní linka ta válečná.
Podobný pocit jsem měla ze Zlodějky knih od Markuse Zusaka, která je taky silná pro mnoho čtenářů, na mě ale stylové prvky, jako je motiv slov a vyprávění z pohledu smrti, působily jako přehnaná literární konstrukce, která odvádí pozornost od samotného příběhu.

(SPOILER) Když jsem zavřel poslední stránku Vypravěčky, zůstal jsem jen tiše sedět a zírat do prázdna. Jako by se mi pod kůži vepsaly všechny ty bolestné osudy, nezodpovězené otázky a stíny minulosti, které autorka s neuvěřitelnou syrovostí vynesla na světlo. Jako bych se stal součástí každé z těch utrápených duší. Pro mě nebyl nejdůležitější samotný děj, ale všudypřítomná vina, která se knihou vine jako neviditelná nit. A otázky, které klade. Kde vina vzniká? A kde končí? Může být vinen člověk, kterého celý život učili, že zlo je dobro? Co když se vzepře tomu, čemu věřil – je to dost? Je možné, že někdo upřímně lituje, a přesto by měl být souzen? Tahle kniha mě přinutila o těchto otázkách přemýšlet znovu a znovu. A ještě víc – přiměla mě cítit soucit tam, kde bych ho nikdy nečekal. Soucit s viníkem.
Jodi Picoultová je pro mě vypravěčkou v tom nejhlubším smyslu slova. Autorka se pustila do jednoho z nejtěžších témat – holokaustu – a podala ho čtenáři bez příkras, bez filtru, bez bezpečné vzdálenosti. Přinesla bolest, krutost, otázky viny, odpuštění a podstaty lidství. A přesto zůstala lidská. Hloubka, s jakou dokáže vnímat člověka, je odzbrojující.
Tahle kniha boří hranice mezi dobrem a zlem. Ukazuje svět, kde nic není černobílé. Kde existují soucitní Němci a zrada ze strany těch, kteří sami trpěli. Kde jsou viníci, kteří se pokusili zachránit, a oběti, které selhaly. Vypravěčka bolestně připomíná, jak jednoduché je soudit zpětně – a jak nesnesitelně těžké je žít s vědomím, že stačila jediná jiná volba, a všechno mohlo být jinak.
Ano, některé části jsem četl se sevřeným žaludkem. Popisy Osvětimi, smrti, bezmoci – byly napsané tak věrně, že jsem měl pocit, jako bych tam byl. A právě proto je tak důležité to číst. Abychom nezapomněli. Abychom se znovu a znovu ptali, kam až může dojít člověk – a co je schopen snést.
Autorka mistrně propojuje minulost se současností. Dvě časové roviny, dvě bolesti, dva světy, které se zrcadlí. Každý vypravěč přináší jiný pohled, a přesto vše do sebe zapadá jako části promyšleného celku. A pak je tu ten zvláštní příběh o upírovi – pohádková alegorie, která na první pohled působí zvláštně, ale nakonec zasáhne přesně tam, kam má.
Po celou dobu jsem si kladl jednu zásadní otázku: Dá se odpustit něco tak strašného? A kdo má právo odpouštět? Může být člověk, který celý život žil vzorně, ale v mládí se podílel na krutostech, vůbec ještě souzen? Může vinu smýt lítost? Existuje skutečná spravedlnost – nebo si ji jen zoufale přejeme?
Postavy jsou neuvěřitelně věrohodné, jako by autorka skutečně vycházela ze svědectví konkrétních lidí. Mnohokrát jsem se přistihl, že s nimi cítím, že přemýšlím, jak bych se v jejich situaci zachoval já sám. A to je pro mě známka skutečně silného příběhu.
Nejvíc jsem si oblíbil Sage – se všemi jejími jizvami, strachy, chaosem. Leo mi byl blízký svou empatií i touhou pomoci. Ale nejhlouběji se mě dotkla babička Minka. Její příběh mi trhal srdce – a právě díky ní jsem pochopil, proč tahle kniha není jen silná. Je výjimečná. Postavy v ní nejsou jen jména na stránkách. Jsou to živí lidé. Dýchají, milují, trpí, mlčí, když slova nestačí.
Tohle je kniha, kterou si neodkládáte zpět do knihovny. Sedí ve vás tiše – a zároveň těžce. Nutí vás přemýšlet, bolí vás, varuje vás.

Kdybyste si měli sbalit do jednoho kufříku celý svůj život – nejen praktické věci, jako je oblečení, ale i vzpomínky na lidi, které jste ztratili, a na dívku, kterou jste kdysi byli – co byste si vzali?

IG: pribehy_stranek

Zase trochu jiný pohled na holocaust, vězně a věznitele. V jiné knize již jsem četla zpracovaný příběh nacisty, který ochraňuje vězeňkyni.
Důležitá je ale Sage a její příběh, vývoj od strachu a sebeobviňování k rozletu a důvěře v život. Zajímavé a poutavé.

Tohle byla jízda emocí, z které se budu ještě chvíli vzpamatovávat. Vypravěčka je silná, bolestivá, ale neskutečně lidská kniha. Jodi Picoult mě znovu dostala tím, jak citlivě a přitom syrově dokáže zpracovat tak těžké téma, jako je holokaust a vina. Příběh Sage a Josefa mě úplně pohltil – nešlo o to, co je černé a co bílé, ale o všechno mezi tím. Morální dilemata, rodinná tajemství, odpuštění… všechno podané bez zbytečného patosu. Četla jsem to se zatajeným dechem a několikrát měla slzy v očích. Není to lehké čtení, ale rozhodně to stojí za to. Silná, mrazivá a nezapomenutelná.

Musím se přiznat, že ze začátku jsem se knihou musela trošku prokousat. Se Sage, hlavní hrdinkou první části, jsem povahově nesouzněla a trošku mě štvala.

Druhá část byla poutavě napsaná a musela jsem se přemlouvat, abych večer knihu odložila a šla spát. Z několika částí se mi udělalo opravdu fyzicky těžko a smutno.

Byla jsem na sebe pyšná, protože jsem správně odhadla konečné rozuzlení knihy dlouho před koncem. Knihu určitě doporučuji k přečtení. Milé na knize bylo vykreslení pekařského umění, mnohokrát jsem si představila, jak asi může daný chleba nebo čokoládový plenec chutnat.

Dámy a pánové, tuto knihu nebudu nijak zvlášť popisovat. Je to jedna z mých nejoblíbenějších a četla jsem ji už hodněkrát. No a pokaždé, co ji čtu, dostanu chuť na čokoládovou babku se skořicí. A co víc bych vám řekla? Přečtěte si ji, ne nadarmo to je jeden z bestsellerů. Howgh.

Jak to ta ženská dělá, že vždycky napíše něco takového. I přes hrůzné popisy činů holokaustu byla kniha velice čtivá. Nebavily mě příliš vsuvky vyprávění vymyšleného příběhu Minky. Zase tam bylo dilema rozhodnutí v současné linii. Půl hvězdičky dávám dolů, protože jsem nezjistila, jak Sage vyřešila Josefova psa. Na konci jsem nějak nepostřehla, kam zmizel.

(SPOILER) Upřímně, moc mě to nebavilo.

Část z přítomnosti by snesla štítek "dívčí četba", přičemž Sage byla tak nevyrovnaná a nesympatická, že by u ní jeden předpokládal skoro pubertu. Ještěže existují moderní rytíři z řad federálních agentů, kteří dokážou probudit ženu. A to vše pod nenápadně se tvářícím vlasteneckým patosem vlajky s hvězdami a pruhy.

Válečná část byla výrazně lepší a čtivější, nicméně osobně si myslím, že události z koncentračních táborů nejsou vhodným námětem pro dramatizaci. Minimálně ne pro současné autory. Proč? Protože je k dispozici mnoho autentických a kvalitních svědectví z těchto pekel, případně odborné literatury mapující fungování v táborech, takže snaha zasadit příběh právě sem ve mně většinou zanechává rozpačitý dojem.

Upíří deníky, které měly být snad červenou nití románu, na mě působily spíše jak bílá vata a četl jsem je velmi zrychleně.

Co naopak cením je závěrečné překvapení, které jsem dlouho netušil a přitom dává velmi dobrý smysl.

"Pokud člověk ví, že zemře, není lepší si sám zvolit místo a čas a nečekat, až do vás osud udeří jako do kovadliny?
Na první schůzce jsem se ho zeptala, co na mně vlastně vidí. A on mi odpověděl, že svoji budoucnost."