Vypravěčka přehled

16.07.2025

Vypravěčka je střetem s morálním dilematem, jestli může existovat odpuštění tam, kde došlo k neodpustitelnému. Můj problém s knihou je ale ten, že je tak nějak rozkročená mezi psychologickým románem, thrillerem, milostným románem a sociálním dramatem a působí neukotveně.
Ačkoli příběh silně rezonuje tématy viny, svědectví a morálky, některé vedlejší motivy – jako je pečení chleba nebo literární vsuvka s upírem – jsou tu nad rámec hlavního dramatu a berou mu prostor. Jejich funkce ve vyprávění je asi symbolická, ale podle mě odvádí pozornost a dělají z románu zvláštní skládačku, která mu moc neprospívá. Jestli měl být vložený příběh o upírovi, který jako dítě psala Sageina babička, alegorií války, pak to nebylo potřeba, když už většinu knihy tvoří opravdové vzpomínky na válku. Sagein vztah se ženatým mužem, jeho konec a navazování vztahu s někým jiným, jehož životního příběhu se taky dotkneme, to je zase spousta odklonů k melodramatickým momentům z přítomnosti, které taky ubírají sílu hlavní příběhové lince. Pokud je tedy hlavní linka ta válečná.
Podobný pocit jsem měla ze Zlodějky knih od Markuse Zusaka, která je taky silná pro mnoho čtenářů, na mě ale stylové prvky, jako je motiv slov a vyprávění z pohledu smrti, působily jako přehnaná literární konstrukce, která odvádí pozornost od samotného příběhu.

02.07.2025

(SPOILER) Když jsem zavřel poslední stránku Vypravěčky, zůstal jsem jen tiše sedět a zírat do prázdna. Jako by se mi pod kůži vepsaly všechny ty bolestné osudy, nezodpovězené otázky a stíny minulosti, které autorka s neuvěřitelnou syrovostí vynesla na světlo. Jako bych se stal součástí každé z těch utrápených duší. Pro mě nebyl nejdůležitější samotný děj, ale všudypřítomná vina, která se knihou vine jako neviditelná nit. A otázky, které klade. Kde vina vzniká? A kde končí? Může být vinen člověk, kterého celý život učili, že zlo je dobro? Co když se vzepře tomu, čemu věřil – je to dost? Je možné, že někdo upřímně lituje, a přesto by měl být souzen? Tahle kniha mě přinutila o těchto otázkách přemýšlet znovu a znovu. A ještě víc – přiměla mě cítit soucit tam, kde bych ho nikdy nečekal. Soucit s viníkem.
Jodi Picoultová je pro mě vypravěčkou v tom nejhlubším smyslu slova. Autorka se pustila do jednoho z nejtěžších témat – holokaustu – a podala ho čtenáři bez příkras, bez filtru, bez bezpečné vzdálenosti. Přinesla bolest, krutost, otázky viny, odpuštění a podstaty lidství. A přesto zůstala lidská. Hloubka, s jakou dokáže vnímat člověka, je odzbrojující.
Tahle kniha boří hranice mezi dobrem a zlem. Ukazuje svět, kde nic není černobílé. Kde existují soucitní Němci a zrada ze strany těch, kteří sami trpěli. Kde jsou viníci, kteří se pokusili zachránit, a oběti, které selhaly. Vypravěčka bolestně připomíná, jak jednoduché je soudit zpětně – a jak nesnesitelně těžké je žít s vědomím, že stačila jediná jiná volba, a všechno mohlo být jinak.
Ano, některé části jsem četl se sevřeným žaludkem. Popisy Osvětimi, smrti, bezmoci – byly napsané tak věrně, že jsem měl pocit, jako bych tam byl. A právě proto je tak důležité to číst. Abychom nezapomněli. Abychom se znovu a znovu ptali, kam až může dojít člověk – a co je schopen snést.
Autorka mistrně propojuje minulost se současností. Dvě časové roviny, dvě bolesti, dva světy, které se zrcadlí. Každý vypravěč přináší jiný pohled, a přesto vše do sebe zapadá jako části promyšleného celku. A pak je tu ten zvláštní příběh o upírovi – pohádková alegorie, která na první pohled působí zvláštně, ale nakonec zasáhne přesně tam, kam má.
Po celou dobu jsem si kladl jednu zásadní otázku: Dá se odpustit něco tak strašného? A kdo má právo odpouštět? Může být člověk, který celý život žil vzorně, ale v mládí se podílel na krutostech, vůbec ještě souzen? Může vinu smýt lítost? Existuje skutečná spravedlnost – nebo si ji jen zoufale přejeme?
Postavy jsou neuvěřitelně věrohodné, jako by autorka skutečně vycházela ze svědectví konkrétních lidí. Mnohokrát jsem se přistihl, že s nimi cítím, že přemýšlím, jak bych se v jejich situaci zachoval já sám. A to je pro mě známka skutečně silného příběhu.
Nejvíc jsem si oblíbil Sage – se všemi jejími jizvami, strachy, chaosem. Leo mi byl blízký svou empatií i touhou pomoci. Ale nejhlouběji se mě dotkla babička Minka. Její příběh mi trhal srdce – a právě díky ní jsem pochopil, proč tahle kniha není jen silná. Je výjimečná. Postavy v ní nejsou jen jména na stránkách. Jsou to živí lidé. Dýchají, milují, trpí, mlčí, když slova nestačí.
Tohle je kniha, kterou si neodkládáte zpět do knihovny. Sedí ve vás tiše – a zároveň těžce. Nutí vás přemýšlet, bolí vás, varuje vás.

Kdybyste si měli sbalit do jednoho kufříku celý svůj život – nejen praktické věci, jako je oblečení, ale i vzpomínky na lidi, které jste ztratili, a na dívku, kterou jste kdysi byli – co byste si vzali?

IG: pribehy_stranek