Metla komentáře u knih

Završení trilogie proběhlo v souladu s očekáváním, už nebylo mnoho co objevovat a hlavní hrdinové jen hledali cestu, kudy ven z mizérie. Přibylo pár nových postav a zdaleka ne každý se dožil závěru, který přišel rychleji, než bych předpokládala (obvykle mi trvá o nějaké 2–3 dny déle knihu podobného rozsahu přelouskat). Autor rozhodně umí své čtenáře udržovat v napětí, přimět je odkládat důležitější činnosti kvůli dychtivému obracení stránek a přesouvat usínání do pozdních nočních hodin, protože „musím dočíst odstavec, kapitolu, ještě jednu kapitolu…“
Pár much by se našlo – například to Howey svým hrdinům dost ulehčuje nedostatkem kamer a vůbec zoufale nedostatečným přístupem k ostraze objektů, především jejich strategicky důležitých částí. Některé náhody trošku zavánějí bohy ze stroje… ale vzal připomínky ďas, prostě jsem se v tomto postapokalyptickém světě svázaném tvrdými pravidly dobře bavila.

19 31.07.2018

Hmm… no, jakkoliv mám utkvělý dojem, že politika přitahuje převážně psychopaty posedlé mocí a zkorumpuje či zničí těch pár idealistů, co původně měli dobré úmysly, stejně je pro mě autorova vize záměrů a událostí na vyšším, poněkud nepravděpodobném levelu šílenství.
Knihu lze rozdělit na čtyři části: 1) Předtím, kdy se dozvídáme, jak i kongresman USA může být naivní, nevědomou loutkou. 2) Potom, v Silu 1, sledujeme zmatené pimprle snažící se pochopit ten nový, uzavřený svět, co pomáhalo vytvořit. 3) Poznáme mladého nosiče Missiona, který se ocitne v soukolí rozvratu v Silu 17. 4) A pak je tady pohnutý osud starého známého Jimmyho alias Sóla. Každá kapitola je opatřena údaji kde a hlavně kdy se odehrává, je vhodné v tom neztrácet přehled. Části 1) a 2) jsou plné těch podstatných zjištění, nechávaly mě však vlažnou, pravděpodobně kvůli nesympatickým postavám (ta hlavní si tedy jistou účast zasloužila, leč nevydojila ze mě patřičné emoce). Naproti tomu vycpávkový děj v silech 17 a 18 mě táhnul vpřed a nechával zavzpomínat na lepší momenty z úvodní knihy.
Linii kongresmana Donalda bych hodnotila 3*, Missionovy peripetie vidím tak na 4* a Sólo mě vzal za srdce nejvíc, tomu bych vrzla možná i 5*.

18 31.07.2018

Zeptat už se bohužel nemůžu, ale moc by mě zajímalo, proč mi v době puberty mamka strčila do ruky tenhle román. Opravdu byla přesvědčená, že mě děj chytne a kniha se mi bude líbit? Nebo mě prostě chtěla varovat, naznačit, že existují ideologie, kterým se mám vyhýbat? Ať je to jak chce, příběh o mezikulturním střetu civilizované ženy, co neprozřetelně skončí v pavučině takřka středověké, mě dokonale uchvátil a naučil mě ostražitosti vůči (nejen) náboženskému fanatismu. Díky, mami, a Vám také děkuji, Betty Mahmoody... Další kniha, kterou musím za 10-12 let přimět přečíst dcerku.

28 30.07.2018

Anthony Ryan je zdatný vypravěč a jeho „Píseň krve“ je velmi čtivý román plný mečů a v menší míře magie. Děj není kdovíjak komplikovaný ani originální, ničím nepřekvapil, přesto mě nikde neuspával, stále udržoval solidní tempo a spolehlivě táhnul vpřed, což je při cihloidním rozsahu malý zázrak.
Mám poněkud problém s hlavním hrdinou Véllinem al Sornou: sice je to docela sympaťák, zároveň však příliš dokonalý, než aby působil reálným dojmem. Občas je tak nepravděpodobně soucitný a dobrotivý, až to z něj dělá idiota. Většina ostatních charakterů není zpracována příliš do hloubky, ale dokázala jsem si mezi nimi najít oblíbence.
Dlouho jsem zvažovala hodnocení kolem devadesátky, leč poslední třetina přece jen opouštěla svou sevřenou formu, autor začal tahat z klobouku magickou havěť… ne že by přímo nečekaně, nicméně pro mě zvolený směr příběhu mírně ztratil na atraktivitě a utlumil očekávání ohledně druhého dílu. Proto „jen“ 4*, jakkoliv jsem si knihu dobře užila.

21 30.07.2018

O životě a smrti JFK mi úplně stačí ty znalosti, které jsem nasbírala z filmů. Ovšem díla Stephena Kinga mám zmapována dostatečně dobře, aby mi bylo jasné, že „Dallas 63“ nebude žádný dokument a těžiště příběhu bude ležet někde jinde, než v samotném atentátu. Konkrétně v lidské psychice, v emocích a myšlenkách. Naštěstí jsem se nemýlila, užila jsem si příjemně nostalgickou návštěvu USA konce padesátých a začátku šedesátých let.
Hlavní Hrdina Jake Epping je učitel, který dostane šanci změnit tragické události staré půl století. Poznává různá místa i různé lidi, je svědkem dobra i zla, zamiluje se… a mění budoucnost. Osobně mi více vyhovovaly smyšlené události v Derry (znalost románu „To“ vítána) nebo v městečku Jodie, zkrátka ta “malá” lidská dramata, než plány a kroky podniknuté k záchraně prezidenta.
Závěr (i pointa z něj vyplývající) výrazněji nevybočil z mých představ – knihu jsem zavírala spokojená, i když doslov patřil k těm slabším (na Kingovy poměry). Čtvrté hvězdičce chybí pár cípů, protože děj chvílemi ztrácel tah a pan spisovatel snad až příliš ventiloval své osobní politické postoje. Naopak mi nevadil zvláštní princip cestování v čase a jeho podivné zákonitosti; z bádání o motýlím efektu, příčinách, následcích a proč tohle a ne tamhleto, si prostý člověk jako já užene leda migrénu. King to vymyslel a napsal takhle, pro mě je to stejně přijatelné jako Terminátor, Brány Anubisovy a další tvorba založená na tématice putování časem. Kdo od tohoto románu očekává temný horor, bude pravděpodobně zklamán, mé dojmy letitého kingofila jsou převážně pozitivní.

26 30.07.2018

Osobně mám ráda příběhy, ve kterých izolovaná banda lidí přežívá podle daných podmínek – ať už jde o generační vesmírné lodě, kolonie na vzdálených planetách, nebo třeba obrovský válec pod zpustošenou zemí. Baví mě sledovat, jak by se mohla vyvinout kultura, změnit chování, jak hrdinové postupně odhalují pravdu o světě kolem sebe, kladou otázky, nalézají odpovědi a při té příležitosti absolvují různá napínavá dobrodružství. V románu „Silo“ jsem přesně takový fascinující příběh dostala, temný, plný tajemství a převážně sympatických postav, s nimiž se autor vůbec nemazlí. Jistě, celá ta vize sila (jeho funkčnost a soběstačnost) je zpochybnitelná, nic to však nemění na faktu, že jsem si četbu užívala, vlastně chvílemi vyloženě prožívala. Za sebe můžu dojmy vyhodnotit jako vysoce nadprůměrné, množství zodpovězených otázek na první díl trilogie považuji za dostatečné a jsem zvědavá, kolik světla na silo vrhnou další díly. Zdejší hodnocení 84% je imho odpovídající.

28 30.07.2018

Námět knihy nejspíš vyvolá na rtech úsměv ctitelům žluté rodinky Simpsonových – Springfield si ve filmu taktéž prošel izolací díky kupoli, ovšem tím veškerá podobnost končí. V průběhu neveselých událostí pan spisovatel sice občas na pár vteřin odlehčí atmosféru, většinou však nechává promlouvat napětí, vztek, smutek, tíseň a v mnoha pasážích vyloženě hrůzu. Nepotřebuje k tomu žádné bubáky ze skříně či ohavná monstra s ostrými spáry, bohatě si vystačí s lidskými charaktery.
Není to poprvé, kdy Stephen King rozdělil postavy na kladné hrdiny a přívržence zla, ale tentokrát jsou okolnosti pro rozbujení diktátorského ega, agresivních sklonů, náboženského fanatismu a všemožných individuálních i davových psychóz přímo dokonalé. Jednoho dne totiž obklopila městečko Chester's Mill záhadná kupole – obyvatelé nemohou ven a nikdo zvenčí nemůže k nim. Na tomto omezeném kolbišti sledujeme nejen hlavní postavy a jejich vzájemnou interakci, autor pro dokreslení atmosféry zmaru popisuje také desítky méně významných, většinou tragických osudů.
Nějakou dobu mi trvalo si v přehršli různorodých osob najít oblíbence, rozhodně mi však nebylo lhostejné, co se stane s ostatními. Jednoduše jsem knihu prožívala, cítila bezmocný vztek, když se dělo bezpráví… a zadostiučinění, pokud boží mlýny semlely některého z padouchů. Černobílost charakterů je obvykle zmírňována, klaďasové mají své vroubky třeba z minulosti, záporáci mají záblesky světlých chvilek nebo jsou různě omlouváni (nemocí, nedostatkem inteligence, nuznými poměry atd.).
Tradiční slabinou je závěr románu, možná se pan spisovatel neměl podbízet americkým čtenářům a místo kostrbaté snahy o řešení a vysvětlení raději zvolit nepopulární „heavy end“. Bylo by to tak přinejmenším emotivně údernější.
Suma sumárum: pobyt v Chester's Millu byl příjemně nepříjemnou dovolenou, co navzdory délce utekl rychleji než voda z děravého kýblu. Jistě, našly by se pasáže, kde bylo možné škrtat bez větších škod, nicméně navzdory úctyhodnému rozsahu „Pod kupolí“ nebyl prostor pro nudu. Co jsem od knihy (respektive od jejího autora) čekala, to jsem taky dostala, jsem zkrátka s tímto Kingovým obézním literárním dítkem spokojená.

35 29.07.2018

"Cesta" je esencí deprese. Jak a hlavně proč existovat ve světě, ze kterého se vytratila radost, kde se veškerý čas a snažení přetavilo v potřebu mít co jíst, čím se udržet v suchu a teple, jak se ochránit před ostatními lidmi? Kde leží hranice mezi dobrem a zlem, je vůbec nějaká? Morálka je přežitek, bezohlednost a všehoschopnost značnou výhodou pro přežití. Lze v takových podmínkách vychovat z dítěte slušného, životaschopného jedince? McCarthy předkládá nenáročnou formou plno závažných otázek. Určitá „všednost“ a neokázalost putování otce a syna zdevastovaným světem znamená plus, protože tak jejich osudy působí skutečněji. Atmosféra je hustější než provoz na pražské magistrále; i když na mě při čtení zrovna pražilo jarní slunce, stejně jsem vnímala akorát pochmurnou šeď, bezútěšnou krajinu plnou trosek a popela, div mě nezkrápěl déšť se sněhem.
Zpočátku jsem měla obavy, jestli si zvyknu na autorův zvláštní styl psaní, ale ukázaly se brzy jako bezpředmětné – po několika stranách jsem se ztratila v postapokalyptické mizérii a po nějakém oddělování dialogů od ostatního textu ani nevzdechla. Pár procent musím bohužel strhnout za finále, to bylo na můj vkus úlitbou americkým čtenářům, nekorespondující s předchozím vyzněním knihy. Osobně bych volila otevřenější konec, ať si další cestu každý představí sám.
Až na tuto výhradu mohu jedině dát oba palce nahoru: tato kniha člověku drsně připomene, co je opravdu důležité a jak by si měl vážit i zdánlivých banalit, které současný civilizovaný život nabízí. Nejspíš bych měla zvážit udělení nejvyššího hodnocení, můj dojem kolísá někde mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. 85-90%

47 28.07.2018

Bizarní - to je první slovo, které mě napadá pro charakteristiku téhle knihy. Vivisekce lidské povahy, veškeré možné i nemožné úchylky dohnané ad absurdum, události často k pozvracení nechutné, příběhy absolutně neuvěřitelné a přece za nimi jde cítit střípek pravdy. Je fascinující, jaký potenciál dokázal autor vyždímat z povídek, které se délkou obvykle pohybují okolo 10-15 stran. Název i obálka knihy odkazují na horror, ale žánr tohoto Palahniukova díla je těžko zařaditelný: budete se bát, budete se smát a hlavně budete hodně, hodně přemýšlet - o lidech, o životě, o své vlastní maličkosti. Úžasná kniha, ovšem pro někoho možná příliš "silná káva".

15 28.07.2018

1981, Stockholm... ale klidně by mohlo jít třeba o nějaké moskevské sídliště, stačilo by jména jako Jocke a Tove vyměnit za Vasila a Jelenu Ivanovnu. Švédský sociální ráj je totiž v Lindqvistově podání chladnou, potemnělou líhní zkrachovalých existencí, neschopných čelit bezútěšné realitě ve střízlivém stavu. Proto snad všichni dospělí chlastají, teenageři fetují a děti utíkají k násilným fantaziím, případně rovnou k jejich uvádění do praxe. Deprese jako kráva, přímo jako stádo krav, ale lze v ní najít zářivé střípky... ne zrovna naděje, spíše "jen" různé podoby lidských citů.
Na tomto románu jsem si zase jednou ověřila, jak se s věkem měním. Dvacet let zpátky by mě nudila první polovina knihy, plná psychologického a sociologického pitvání všemožných nepovedených vzorků společnosti. A bez dechu bych hltala hororovou druhou půlku - čvachtající krví a páchnoucí po spálenině. V současné době to bylo naopak, zpočátku jsem četla s obrovským zájmem i nasazením, v závěru jsem tempo zvolnila. Příšery a plýtvání tělesnými tekutinami už mě (bohužel?) tolik neberou, ne v této téměř splatterpunkové podobě.
Jsem spokojená i s kritizovaným "hluchým" koncem, osobně si k tomuto příběhu neumím představit lepší, jakkoliv zanechal pár otázek.

17 28.07.2018

Přebal knihy chrlí na čtenáře pochvalná superlativa o kvalitách "Proroctví", nenechte se však zmýlit lacinými reklamními kecy. Máme před sebou příběh o zlu, vyvolaném spiritistickou seancí. Není to zrovna originální, což mě ovšem trápilo ze všeho nejméně. Hlavní hrdinka první polovinu románu jen zamilovaně toká a přiměla mě pochybovat, zda do přebalu v knihovně nebyla někým škodolibým vložena kniha ze sekce harlekýnek. Archeoložka Frannie se zakouká do Olivera, ovdovělého šlechtice s poněkud zvláštním synkem. Kolem těchto postav postupně přibývá nešťastných náhod a nehod, někdo přijde o prstíčky, někdo o ručičku, někdo o hlavičku, životem si nemohou být jisté ani děti. Ovšem v rámci konečného rozuzlení působí veškeré tragédie dost samoúčelně, nemluvě o tom, jak mě otrávil závěrečný náboženský cirkus… Tahle relativně nudná varianta „The Omen“ mě zkrátka nenadchla, neuchvátily mě postavy, jejichž fyzickému popisu je věnováno víc péče než psychologické stránce, atmosféra rovněž stojí za psí pšouk a zápletka je banální až hrůza. Nejděsivější na tomhle hororu je to, jak bývá nadhodnocen. Z mého hlediska tedy pouhý slabší (pod)průměr. **

11 28.07.2018

„Přežít“ není výjimkou v Koontzově tvorbě, někdy povedené, jindy slabší: máme zde hrdinu, bývalého reportéra Joe Carpentera, traumatizovaného úmrtím rodiny při letecké katastrofě. Po roce pasivního umírání zevnitř dojde k událostem, které jej nastartují ke zběsilé činnosti, začne urputně pátrat po příčinách pádu letadla a zároveň v něm ožívá naděje, že neštěstí možná někdo přežil. Svádí mě to k zhodnocení románu v podobných příměrech: start je relativně dynamický, zpočátku je obloha mlžná, nicméně průběh letu je poklidný, místy skoro až nudný, s několika turbulencemi, počasí se postupně zhoršuje, před přistáním je třeba několikrát zakroužit nad letištěm, podvozek se uspokojivě vysouvá… a pak to pilot napálí čumákem rovnou do ranveje – výbuch, plameny, letadlo na sračky. Jasněji řečeno: nadějný začátek, ve střední hře Koontz mohl být stručnější (občas se pocity a informace omílají dokola jak ho*na pod splavem), sem tam zavrávoral s logikou, nacpal příběh zbytečnými postavami a co je nejhorší, pointa začala smrdět kadidlem. Když už moje pozornost ochabovala a hvězdičkometr klesal k průměru, předhodil mi autor přijatelné, atraktivní vysvětlení příčin havárie, bohužel to nedotáhl až do konce se ctí. Namísto strhujícího finále děj rozmělnil, otevřeným/nedo­řešeným závěrem si podrazil nohy a náboženským plácáním si zlomil vaz. Překladatelka ho lehkými kopanci odkutálela do hrobečku a tam, ne po hrstech, ale lopatou házela hlínu mizerná redakce. Překlepy, hrubky i nesmysly byly pověstným posledním hřebíčkem do rakve nijak výjimečného thrilleru.

14 28.07.2018

Příjemná letní jednohubka, až takhle stručně se dá shrnout tohle Kingovo dílko. Vysokoškolský student se na prázdniny nechá najmout jako pomocná síla v zábavním parku, při té příležitosti musí překonat problémy s první láskou, dozvídá se něco víc o světě a lidech kolem sebe, především však o sobě samém. Všední témata jsou okořeněna nevyřešenými vraždami a duchařinou, přesto bych se zdráhala knížku označit za horor. Soubor více či méně zajímavých epizod z Devinova života pro mě poněkud ztratil na poutavosti s poslední dvacítkou stránek, které měly být nejnapínavější… bohužel to nějak nezafungovalo (a v řešení měl pan King mezeru). Nevkládala jsem do „Lunaparku“ přehnaná očekávání, můžu tedy vyjádřit spokojenost – ty dva dny strávené u pláže obsluhou atrakcí v atmosféře 70. let nepovažuji za promarněné. Dojem se usadil mezi 3 až 4 hvězdičky.

26 28.07.2018

Je těžké hodnotit tuto knihu, z každé její strany na člověka dýchá deprese, úzkost a beznaděj. Román je jakousi psychologickou, sociologickou, politickou a filozofickou sondou do zcela totalitní společnosti. Skutečně donutí člověka přemýšlet o světě kolem sebe – o lidech a o moci, nějaká znepokojivá paralela se dá najít snad pro každou dobu, pro každou zemi. Není to jednoduché čtení a snad díky té tísnivé bezútěšnosti nejsem schopná hodnotit plným počtem hvězdiček, ačkoliv by si to kniha za své výrazně protitotalitní poselství jistě zasloužila.

42 28.07.2018

Katastrofické survival drama, vzbuzující vzpomínky například na A.C. Clarka a jeho „Měsíční prach“ (pro mě těžká nostalgie, jedna z prvních sci-fi, co jsem četla). S ohledem na téma osamělého hlavního hrdiny jsem měla trochu obavy, jak bude „Marťan“ čtivý – dalo se očekávat minimum dialogů a hodně rýpání v psychice. To první vůbec nevadilo, to druhé se překvapivě nekonalo. Chápu a sdílím námitky některých čtenářů: Mark Watney se opravdu chová neuvěřitelně pohodově v situaci, kdy by se měl utápět v depresích. Ale připusťme, asi by to nebyla taková zábava číst. Autor zvolil dokonale vyhovující deníkovou formu, s občasným odskokem k jiným postavám a událostem důležitým pro děj či dokreslení příběhu. „Marťan“ mě držel v napětí, často vyvolal úsměv či zachechtání, nepřeháněl to s patosem, stránky se otáčely skoro samy. Někdy jsem se poněkud ztratila v technických detailech, to je však můj problém a zážitek mi to nekazilo. Jediným nudnějším prvkem byly narážky na staré americké seriály, které mi nic neříkají – snad v tom bylo něco zajímavého alespoň pro americké čtenáře. Udělat Weir hlavního hrdinu o něco věrohodnějším, možná bych udělila 5 hvězdiček... prdím na to, prostě je Markovi dám! 85%

55 28.07.2018

Tohle dostala má divočejší sestra od mamky jako povinnou četbu a já, tehdy ani ne 12 let mladé naivní kuřátko, jsem do knížky nahlédla... a přečetla jsem ji celou. Nerozuměla jsem tehdy zdaleka všemu, ale jedna věc byla od té doby pevně daná: nikdy, NIKDY bych si dobrovolně nevzala žádné drogy. Příběh se do mě silně zakousnul, to bezútěšné dětství na sídlišti, ta feťácká bezmoc a ubohost... Opakovaná četba o několik let později nebyla na dojmy o mnoho slabší. Nejpozději za 9-10 let bude "Děti ze Stanice ZOO" číst moje dcera, povinně, a doufám, že si z románu odnese do života stejné ponaučení a odhodlání jako já před čtvrt stoletím. Tady nemůžu hodnotit méně než 100%, i když si po takové době nepamatuji literární kvality.

49 28.07.2018

Další z knih, ke kterým jsem se dostala přes své literárně zaměřené příbuzné - sama od sebe bych po tomto titulu pravděpodobně nesáhla. Což by byla škoda. Zvláště první třetina, kdy Amír popisuje své dětství v Afghanistánu, je velmi zajímavá a plná překvapení. Čtenář se dozví mnohé o kultuře a mentalitě obyvatel této těžce zkoušené země, především však dokonale pozná charakter hlavní postavy (zdráhám se napsat hrdiny). Amír nemá matku, je poněkud zhýčkaný, přecitlivělý a zbabělý, čímž se komplikuje jeho už tak dost složitý vztah s dominantním otcem. Ke svému nejbližšímu a nejvěrnějšímu kamarádovi, rodinnému sluhovi Hasanovi, se ne vždy chová odpovídajícím způsobem... události dospějí tak daleko, že ovlivňují Amírův život i dlouho poté - zatěžují svědomí dospělého muže v cizí zemi.
Za úvodní třetinu bych hodnotila pěti hvězdičkami, poté však přišla o něco méně atraktivní část o protloukání v USA a námluvách na bollywoodský způsob. V dramatickém závěru se snad až příliš tlačilo na pilu a na můj vkus byly události snadno předvídatelné, jedna ze scén lehce nepravděpodobná... Ale budiž, mise splněna, jedna stará Metla se čtivým způsobem dozvěděla něco o Afghanistánu, tamních zvycích, povaze lidí. V čem však nadále tápu, navzdory vysvětlivkám na konci knihy, je převládající ideologie: Islám. Amír a jeho otec jsou v otázkách náboženství poměrně vlažní, prostě normální jedinci, fanatici jako Talibanci zase nepochopitelně krutí psychopati. Která z těchto dvou forem je v zemích Blízkého východu obvyklejší? Vlastně jsem se nedozvěděla, proč existuje nenávist mezi sunnity a šiíty, proč jeden muslim má rád psy a klidně svou ženu pošle na gyndu pod ruce cizáckému doktorovi, zatímco jiný vás zastřelí, protože nemáte plnovous, nebo umlátí, jelikož vám vyklouzl pramen vlasů z nikábu. Nejpíš je to nemožný úkol, vysvětlit ateistovi extrémní podoby víry. Každopádně mohu "Lovce draků" doporučit příznivcům dojemných příběhů, i když mě z tématicky podobně zaměřených románů více oslovila Betty Mahmoody s "Bez dcerky neodejdu". 80-85%

29 28.07.2018

Mé první setkání s tvorbou Michaela Connollyho a hned na úvod taková pecka! Novinář Jack MacEvoy se vyrovnává po svém se sebevraždou bratra - dvojčete: začne hledat pravdu, aby o ní mohl napsat. Co spojuje sebevraždy policistů s vraždami dětí? Já vám to samozřejmě nevyžvaním a pokud máte rádi thrillery, přečtete si to sami. Román je svižný díky "ich formě" (třetí osoba je používána jen v pasážích, kdy je v hlavní roli zlo), pyšní se detailní znalostí práce a prostředí žurnalistů, neopomene ani činnost a vztahy různých bezpečnostních složek. Kniha je ve všech aspektech velmi podrobná, místy snad až příliš. Mám zřejmě načteno a nakoukáno moc kriminálek, aby mě zápletka "Básníka" něčím výrazněji překvapila, přesto mě příběh vtáhnul a udržel v napětí do samotného závěru. Bohužel nemohu pouze chválit - některé zlomy v ději byly na můj vkus poněkud uměle vykonstruované a ukončení, kdy mnoho zůstalo nevyřčeno, zapůsobilo stylem "nevím, co s tím, ať si to teda čtenář přebere, jak chce". Možná bude vše vyjasněno ve "Strašákovi", uvidíme.

24 26.07.2018

Tento román pro mě nepředstavuje ani tak detektivku, jako důkladné seznámení s Harrym Holem, norským detektivem s bouřlivou minulostí a nejistou budoucností, s jeho vzpomínkami, pocity, vyšetřovacími metodami zřejmě chtěl autor čtenářům naznačit, co od tohoto policisty mohou očekávat. Tedy naprosto cokoliv. Nevypočitatelný a velmi lidský hlavní hrdina je sice zajímavý, představuje pro sérii nadějný potenciál, leč určité aspekty jeho chování a jednání jsou mi krajně nesympatické, přesněji z duše odporné.
Vedlejší postavy tolik prostoru nedostaly, navíc trpěly šablonovitostí ve stylu unavený férový šéf, inteligentní čínský ajťák, vnadná a ochotná servírka atd., prostě jako vytažení z amerických krimi seriálů. Výraznější emoce se v mém podání bohužel nekonaly ani v případech, kdy občas někdo zaklepal bačkorami.
Zápletka Netopýra je vcelku klasická: uškrcená mladá žena a pátrání po vrahovi. To znamená výslechy svědků a podezřelých, dohady, tápání, občas vypomůže počítač, zkrátka klasika. Netypické je prostředí; nikoliv předpokládaný zasněžený sever Evropy, nýbrž žhavé ulice Sydney. Pro někoho možná atraktivní kulisy, mne však Austrálie příliš neláká a velkoměsta už vůbec ne. Ovšem aboriginské příběhy a náhled do historie původních obyvatel kontinentu byly příjemným kořením.
S Harrym Holem jsem se jistě nesetkala naposledy, jakkoliv mě zatím nenadchnul. Jsem přinejmenším zvědavá, jak hluboko může klesnout a do jakých problémů se vlastní vinou uvrtat. Těsně pod 70%.

32 25.07.2018

Uplynulo deset let od chvíle, kdy jsem v knihovně zakopla u tento román a seznámila se s Charliem Parkerem, soukromým detektivem se smutnou minulostí, sarkastickým smyslem pro humor, talentem nasírat lidi, se zajímavými kamarády a také paranormálním darem, či snad prokletím vidět více než obyčejní mudlové. Tehdy jsem byla nadšená – navzdory faktu, že „Bílá cesta“ je čtvrtým dílem série a události z předchozích knih zde hrají poměrně značnou roli. Uplynulá dekáda posunula laťku mých nároků mírně směrem vzhůru, tudíž se po druhé četbě nemohu pouze rozplývat.
V porovnání s předchozími díly je tento nejvyzrálejší, děj svižně odsýpá a uspokojivě funguje i gradace (s výjimkou překotného finále, kdy se řešilo příliš mnoho věcí na několika málo stranách). Autor konečně pochopil, že nepíše turistického průvodce a ubral v kartografických detailech, soustředil se jen na důležitá místa a tam si v melancholických, ponurých až depresivních náladách přímo rochnil. Přibylo lekcí z dějepisu, což čtenářům neznalým americké historie pomůže v lepší orientaci především ohledně různých odnoží Ku-klux-klanu. Ano, Charlie Parker tentokrát zavítá do jižanských končin USA, kde se v minulosti odehrávala rasově motivovaná svinstva coby místní folklór. Jsou to právě dávné i současné hříchy, co přiměje Charlieho brodit se bažinami a lidským hnusem, aby objevil pravdu (nejen) o násilné smrti bílé dívky z bohaté rodiny. Jako obvykle jsou mu nápomocní dva teplí zabijáci Louis a Angel – bonusem jsou neveselé epizody z jejich mládí.
Ke kladům Connollyho tvorby patří schopnost vybudovat hutnou atmosféru, sympatičtí hlavní (ne tak docela kladní) hrdinové, nehorázně odpudiví padouši, živé dialogy, uvěřitelné akční scény. Zápletka byla na můj vkus opět poněkud překombinovaná, některé scény přebytečné. Na škodu je bohužel i provázanost jednotlivých dílů, jelikož nemám chuť vyplnit díry v paměti opakovanou četbou díky špatným až příšerným překladům do češtiny. „Bílá cesta“ patří k tomu lepšímu, i zde však občas najdeme nepovedené pasáže. Většinou jde o drobnosti typu nevhodně zvoleného slova v kontextu popisované situace, korunu překladatelka nasadila v závěrečné přestřelce, kdy se žena s útočnou puškou vyklonila z úkrytu a vystřelila tři kola… Ach jo.
Procházka po „Bílé cestě“ nebyla tak úžasná jako před deseti lety, ale pořád jde o hodně dobrý thriller s mysteriózními prvky.

19 25.07.2018