Cesta

McCarthyho Cesta stojí na atmosféře.

Žádná scéna či pasáž nevyčnívá. Za měsíc nezůstává vzpomínka na nic konkrétního, pouze na atmosféru syrové beznaděje, zmaru; světa, kde důvěra v bližního je synonymem trestuhodné naivity. Na atmosféru, která se vám dostane pod kůži, na atmosféru, která vás bude stíhat i dlouho po projekci. Stačí zakašlání někoho v MHD, pohled na pohozenou plechovku a jste zase tam, kde jste byli - až po uši v depresi.

Nechci vyvolat dojem, že je to bezchybné. Není. Ono by toho dokonce bylo docela dost co kritizovat, ale vše bledne ve stínu TÉ atmosféry a úplného závěru, u kterého se ihned pozná kdo má jaký pohled na svět (znáte to, sklenka do půli plná či z poloviny prázdná). To všem záporům otupuje hrany. Především roztříštěnosti.

Cestu mám sice hodně rád, ale ani zdaleka ji nepočítám do McCarthyho top tvorby. Možná časem. Možná.

Syrové, znepokojivé, bezvýchodné. Minimalistické scény i dialogy. Bez hepáče, heavy stuff. Obsah a forma na sebe sedí až hypnoticky. Nebude to žádná selanka, ale těším se na další setkání s tímhle literárním dobroušeným diamantem.

Úplně nevím, co si o knize myslet. Nejvíc jsem přemýšlela nad tím, jak by doopravdy vypadalo chování, mluva, přemýšlení, vnitřní život chlapce, který se narodil až "poté". Protože si nemyslím, že by to vypadalo tak, jak to McCarthy popsal v této knize. (Anglicky.)

Pro mě bohužel téměř bez děje, nudné na úrovni některé povinné četby.

"kniha knih" - jedna z nejdůležitějších. Zároveň bych byla ráda, kdybych ji nečetla... Téměř denně se mi nějaký obraz z ní promítne. Přitom text, který snese srovnání s velkými knihami typu "příběhy o lásce a smrti" - především PŘÍBĚHU O LÁSCE A SMRTI Amose Oze.

31.07.2025

I když do sci-fi to už daleko nemá, depresi částečně odstranil v přednesu výborný pan Ornest, tak na podruhý poslouchání já už na to nemám.

Padla z toho na mě taková zvláštní melancholie. Na jednu stranu zajímavé, na druhou to dokázala být nuda nabitá zvláštními metaforami.

Velmi silný literární zážitek. Deprese, beznaděj, frustrace a všudypřítomný strach a smrt. Pěti hvězdičková záležitost ale přečíst to znovu? Nikdy více.

Je to pomerne tezke cteni. Ne kvuli slozitosti pribehu nebo narocnosti postav, to je celkem jednoduse zpracovano. Ale kvuli te ponure a misty az depresivni atmosfere. To plahoceni se z mista na misto bez nejake vyhlidky na lepsi zivot, mi prislo hrozne beznadejne. Jestli opravdu neni lepsi se po nejake katastrofe vyparit nez prezivat podobne jako v pribehu.

Nejdriv jsem videla film - a toto je jeden z velice mala pripadu, kdy se mi film libil vic, nez kniha. Mozna to bylo tim, ze jsem tak trochu vedela do ceho jdu, i kdyz jsem ho videla uz davno a hodne jsem zapomnela. U knihy jsem se dost nudila a nekolikrat jsem ji odlozila, ze uz ji ani nedoctu. Jenze nerada nechavam knihy nedoctene, neprijde mi pak fer je hodnotit.
Styl psani (nebo prekladu) mi bohuzel taky nesedel. I kdyz musim vyzdvihnout, ze popsane sceny byly velice sugestivni.

Tak jo.
Skvělé a zároveň znepokojivé čtení. V knize sledujete otce a syna, jak kráčejí napříč zemí k moři v postapo světě.
Lidé jsou nepřátelští (existuje rozdíl mezi dobrými a špatnými, ale najdete jen ty špatné nebo lhostejné).
Bůh je pryč.
Naše dvě postavy žijí den za dnem a snaží se přežít. Žádný pozitivní pohled na svět, déšť a zima brání jejich pokroku. Lidská rasa je téměř vyhynulá. Dialogy mezi otcem a synem jsou krátké, stejně jako jejich denní porce jídla. Jak tento ponurý příběh skončí? Neřeknu to.
Strhující román. Próza, jazyk a styl naprosto mistrovské. Pro mě rozhodně kandidát hodný Nobelovy ceny. Vřele doporučuji!
A jdeme dál.
Tak jo.

(SPOILER) Naprostá pecka do hlavy... Pro někoho, kdo je sám rodič ještě tvrdší, protože apokalyptická atmosféra putování po zničené Zemi s malým dítětem je vaší noční můrou... a podle zpravodajství i celkem pravděpodobnou...
Potřebovala jsem si knihu dávkovat i když jsem se od ní nemohla odtrhnout.
Následné navýšení anxiolytik nutné.

už dlouho jsem nečetl něco tak neskutečně depresivního. a přitom výborně napsáno, jen dojem z knihy je opravdu velmi smutný.

01.03.2025

Velmi působivá kniha vyprávěná v jednoduchých větách. Otec a jeho syn putují zdevastovanou zemí a hledají nějaké přívětivější místo pro život, pokud takové vůbec ještě někde zůstalo. Každý náhodný kolemjdoucí představuje hrozbu. Vyvstává řada otázek týkajících se samotné lidské existence v tak nehostinném světě. Kam až jsou lidé schopni zajít za situace fatálního nedostatku potravy. V závěru jsem měla slzy na krajíčku. Ale potěšilo mě, že konec nebyl úplně beznadějný.

Brutálně bezútěšná cesta, ve které nejde už o nic. Neskutečně silný příběh, ve kterým jsem si říkal, co by mě v takové situaci drželo nad hladinou? Co by mělo ve zničeném světě ještě smysl? Kniha letí do doporučených.

Tahle kniha asi nesedne každému. Místy je brutální, místy je to depka. V této knize není důležité co a jak se stalo, není to důležité. Sledujeme dva poutníky, kteří to nemají lehké. A ani nebudou.
V některých pasážích jsem byl úplně přikován. A ten konec. Ufff...

Jsou knihy, které v člověku zanechají velkou stopu. Některé radostnou, jiné smutnou.... Cesta má silnou stopu a i po letech, co jsem knihu četla, tak si na ní vzpomenu. Obyčejně knihy nečtu podruhé, ale jsou takové, které dostanou výjimku.

Na malém prostoru dokáže McCarthy strhnout příběhem a současně nechat hrdiny přirůst k srdci. Nutí mě to k srovnání s Dostojevského Bratry Karamazovými, které jsem četl před Cestou a kde autor potřeboval na vykreslení postav stovky stran.

Asi jsem ještě nic tak depresivního nečetl a ani už číst nechci, zvláště proto, že mám malé děti. Navíc mně spousta věcí připadala dost nelogických (vozík s vysokým těžištěm a malými kolečky není zrovna nejvhodnější dopravní prostředek zničenou krajinou). Co se týká mezilidského chování, tak mě román ničím nepřekvapil.