Dítě boží

....Ballard byl nastydlý a během bohoslužby hlasitě posmrkával, ale nikdo nepředpokládal, že by přestal, i kdyby se na něj přísně podíval sám Bůh, a tak se po něm neohlédl nikdo....

....Dlouho předtím, než nadešlo ráno, zbyl z domu, který chránil Ballarda před přírodními živly, jen zčernalý komín a hromada doutnajících prken pod ním. Ballard přešel promočenou hlínou, vylezl si na krb a seděl tam jako sova. Kvůli teplu. Už dávno si zvykl mluvit sám se sebou, ale neřekl ani slovo....

....Těm mladejm dneska, nemůžeš jim nic říct. Můžeš si tak akorát gratulovat, Lestere, že ses nikdy nevoženil. Vobnáší to jenom samej smutek a srdcebol a vůbec nic z toho nemáš. Prostě si ve vlastním baráku vychováváš nepřátele, a ty ti pak za to ještě nadávaj....

....Pozoroval ten sotva znatelný vývoj všech věcí v údolí, šedá pole se za pluhem měnila v černé pásy, stromy se pomalinku začínaly zelenat. Jak tam tak seděl na bobku, hlavu si dal mezi kolena a rozplakal se....

.... Každičký list, který se mu otřel o tvář, prohluboval jeho smutek a strach. Žádný z listů, kolem kterých projel, už znovu neuvidí....

Takové záblesky, obrazy, nic jiného. Ale každý z těch záblesků či obrazů je skvostně napsaný. A závěr myslím dokazuje, že McCarthy má z Pána prstenů nejraději Gluma.

Tady je snad veškerá zvrhlost, zvrácenost a nechutnost světa, při čtení vám v jednu dobu běhá mráz po zádech a současně máte nutkání zvracet. Ponurý, syrový a nemilosrdný příběh nekrofilního vraha Lestera Ballarda, vyvrhela společnosti, kterého je vám chvílemi až líto. Pokud máte rádi deprese a chcete se v noci budit děsem tak je to přesně co hledáte :)
Později jsem viděl i film, ten se ale moc nepovedl.

Odborníci na jména tvrdí, že jméno Cormac má význam "syn znečištění". Někdy dám odborníkům za pravdu. Knihy tohoto autora znečišťují dobrou mysl a způsobují deprese. Co je to však platné, když jsou na druhou stranu takřka geniální, a tato kniha taková určitě je. Prostě mazec!

Já bych ten příběh nazvala Dítě ďábla. Hodně depresivní čtení, stejně jako Cesta nebo Vnější tma, ale nedá se přestat číst. A k tomu je přidáno mnoho podob lidské spodiny, prostřídané hospodskými historkami hrubého zrna a překrásnými popisy přírody. Celek je strašný a fascinující.

Temná a chmurná, kontroverzní a brutální novela, o vrahovi s nekrofilními choutky, napsaná stručným odosobněným McCarthyho stylem se záblesky silně cynického a černého humoru. Silný zážitek se scénami daleko děsivějšími než z ledajakého hororu. Čeho všeho je schopna osamocená lidská bytost?

McCarthyho třetí kniha byla ve skutečnosti mou druhou čtenou (pár let po Cestě). Stále je to velmi poetické, byť poněkud méně než-li třeba předchozí Vnější tma. Nechybí tomu ale pořádná dávka temnoty, hnusu a melancholie. Všechny poznávací znaky autora tu jsou, tentokrát však ve skromnějším balení. Od plného hodnocení dělí dílo jen jistá uspěchanost či stručnost. Tím příběh trpí především v závěru, který sice není vůbec špatný, ale na mistrovu obecnou laťku je trošku línější. Knihu hodnotím jako jeden z nejlepších příběhů na téma spirálovitého pádu člověka na samé dno existence. Člověka, který měl v životě hodně smůly. Člověka, který se vinou okolí a okolností stal prakticky ztělesněným zoufalstvím. Na první dobrou se to celé může zdát jen nechutné a odporné. Ve skutečnosti je to však především výsostně smutné. Nakonec, jak už mockrát padlo, Lester byl přeci jen dalším dítkem Božím. Tak jako vy nebo já... ;)

Přímočará novela a vlastně již typický McCarthy s motivy a postupy plně využitými v pozdějších jeho knihách (Krvavý poledník, Tahle země...).

"Falešný akolyta či antiseptický zločinec, pozorovatel příšerností, ghúl na půl úvazku". Tím vším se dá s trochou fantazie bezesporu Lester Ballard (hlavní postava románu) popsat... a nebo k popisu postačí i pouhé "Dítě boží"?

Ústředním tématem McCarthyho románů (které jsem zatím měl tu čest číst) je cesta a i tentokrát tomu není jinak, jen jde o cestu za hranice lidství, cestu až do nejtemnějších hlubin jeho zvířecké pudovosti a cestu, kterou jsem jako čtenář společně s Lesterem podnikl s neuvěřitelnou lehkostí.

McCarthymu se s nevelkým počtem stránek podařilo vytvořit obrazotvorný román s napětím a opravdu hutnou atmosférou amerického jihu, čemuž napomáhá i fakt, že je vystavěn na reálných událostech.

Nečetla jsem anotaci a tak jsem pak byla překvapená, co jsem si z knihovny přinesla. Začala jsem číst a s obavami očekávala, kdy už "to" přijde. No a pak to přišlo a mně se paradoxně ulevilo. Všechny ty hrůzy sice v knize jsou, ale tak nějak "hezky" napsané, konstatované autorovým strohým stylem. Žádné vyžívání se v detailech, kolikrát i jen naznačené, mimochodem zmíněné.
Vzhledem k tématu se zdráhám napsat, že jsem si knihu užila, ale je to tak. Stejně jako Cestu a věřím, že i další autorovy knihy, na které se teprve chystám.

Moje třetí setkání s autorem a rozhodně budu pokračovat. Jeho drsný styl, který je v kontrastu s popisy krásné přírody, a zvláštní styl psaní mi sedí.
A Ballard byl zruda, ale svým způsobem mi ho bylo líto.

Že Cormac McCarthy píše fakt drsné příběhy, že si nebere žádné servítky a že to umí tak, že syrově, suše a bez přebytečných slov šokuje každou větou, není žádné tajemství. Ovšem Dítě boží se vymyká...Je ještě syrovější a drsnější než jsme si dosud uměli představit.

Příběh, který se odehrává v zapadákově někde v Tennessee, vychází ze skutečných událostí. O to více šokuje...Lester Ballard přišel úplně o všechno a o všechny, je osiřelý, opuštěný a osamělý. Nemá kde bydlet, nemá s kým promluvit. Chová se podle situace, přizpůsobuje se, chce přežít a vyhovět svým instinktům a potřebám. Chybí mu lidský dotek, teplo a láska...Jedna katastrofa stíhá druhou. A Lester postupně zabředá do hlubšího a hlubšího mravního bahna. Člověk si už ani nedokáže představit nic o moc horšího. Příběh nemůže skončit jinak než tragicky...

Považovat Lestera jen za odpudivého devianta je příliš prvoplánové. Za svůj nedlouhý život prožil vlastně jen a jen zlo, jak to asi mohlo dopadnout? Nezastávám se ho, protože činy, které spáchal, jsou neodpustitelné. Ale svůj díl viny nese i společnost, kterou nikdy nikdo neodsoudil.

Není to černobílý příběh o dobru a zlu, protože i to zlo má své příčiny a kořeny. Kdyby Lestrovi osud rozdal lepší karty, kdo ví...

Četla jsem knihu a viděla jsem i film ,který podle ní natočil James Franco v roce 2013. Je poměrně věrný předloze, a tak mě dost udivily vesměs negativní a zatracující reakce uživatelů ČSFD, z nichž, jak se zdá, nikdo předlohu nečetl...Trochu mi to připomíná reakce na knihu a film Nabarvené ptáče. Někdy si myslím, že je mnohem jednodušší cokoli kontroverzního bez mrknutí oka zatratit než se nad tím zamyslet...

Knize dávám plný počet a doporučuju těm, kdo se nenechají odradit.

Dítě boží a přesto ve sračkách.
Obrazy které nevyženete.Cesta do hlubin.Propast z které není návratu.
Zdánlivě i dnes kontroverzní temné dílko,ne však krvavě lacině prvoplánové,na každé stránce velmi strohé,až zmatené.Podobně jako mysl Lestera.
Mamuška utekla.Tatuška se oběsil.Syrový kraj.Osamělost a zmar.
Samota není hrozná,je šílená.
Na motivy skutečnosti.Útle úsporné.Strohé jakoby neuzavřené v jednotlivých kapitolách.Rámovaných velkými mezerami bez textu.
Stojí javor osamělý.Kdo ten javor rozveselí ?
Dáme mu tam ptačí budku,brzy bude po zármutku.
To lhostejno nám není.Vnitřně nesouhlasíme.Předstíráme,že to není.Neexistuje.Je předem odsouzeno k opovržení.
Nepotká.Média nás utvrzují o opaku.Vyhýbáme se.Neutečem.Svět je bohužel takový.
Příroda.Příroda ten němý svědek.Pozorovatel neměnného každoročního pinožení mravenečků.Výkřik sojky.Oříšky s láskou schované na příští zimu.
Na pozadí obsedantních myšlenek.Stále opakujících nutkání.Musíš.
To udělat.Vytrhnutý z lidských zákonů přirozenosti.Převládá ta živočišnost a zvířeckost v zákoutích neandrtálských skrytých v nás.
Už pokolikáté,samé otázky.Kdy se to zlomilo ? Ten zásadní okamžik a nebo spousty faktorů dohromady,kdy nebyla cesta zpět.I Lester byl někdy nevinným miminkem a plyšáky měl tůze rád.Nebyl vrah už v lůnu mateřském.
Je to tak prosté.Toužit a milovat.Něco se rozlilo.Rozbilo a nejde to slepit.
A co lidi ?
Lidi jsou oběti.To jedno není.Všichni nejsou Ti hodní.
Jen se děti koukněte,co je krásy na světě.
Není hodno velebit,co představuje a popisuje za činy,jistě nikoliv.
To co převyšuje a nutí nás přemýšlet a snažit se snad i namátkou pochopit,je samotné vypravování.Co nás nutí v Nás číst dál.
Do poslední stránky.
Cormacovo smutné vidění.Nelichotivý stav věcí kolem,i v uvnitř.

„Život jednoho magora", který se postupně „vyvíjí" v krátkých kapitolách, trochu neuspořádaně poskládaných do krátké knihy. Kdo za to může, že je z něj to co je/bylo? Každý je strůjcem svého štěstí (bohužel oběti ne), ale někdy nás tam navedou jiní.
A není cesty zpět... Dobře je popsán přerod od nevinného střílení na pouti, až k šíleným vraždám, spolu s popisem přírody, která je svědkem událostí.

Dá se diskutovat, zda autor skvěle a neobvykle zachycuje pochody psychického šílence, nebo jen nezajímavě popisuje psychologické anomální duševní poruchy jednoho vyvrhele. Autorovi dám ještě jednu šanci s nějakou jinou knihou, ale tahle asi nepatří mezi jeho nejtypičtější a nejlepší.

Trochu netypický styl psaní, autor píše tak, aby si čtenář věci postupně pospojoval a musel trochu přemýšlet. Skvělé dílo.

Právě čtu a doufám, že dočtu. Už dlouho mě něco tak nebavilo. Znovu určitě číst nebudu.

Syrové dílo. McCarthyho úsporný styl psaní bez uvozovek při přímé řeči mi sedí. Dílo nemá hluchá místa, překypuje hnusem a poetiku má podobnou jako někde tam daleko v lesích, kde sovy nejsou tím, čím se zdají být

Kniha mi pripomina Stin kapradiny od Josefa Capka, jen tohle je ctivejsi. I kdyz je to jen kratky pribeh, tak bylo zajimave, jak to s hlavnim "hrdinou" jde z kopce. Postupne se odsouva dal a dal na okraj spolecnosti, az z nej zustane jen nekrofilni, vrazdici zruda bez spetky citu. Ocenuju jak McCarthy nehraje na happy endy a pomalu se zacina posouvat vys mezi me oblibene autory.