jopp komentáře u knih

Od knihy jsem měla vysoké očekávání, které se zcela naplnilo.
Zhruba první polovinu knihy jsem se nořila do prostředí a charakteru postav, v druhé polovině začala opravdová jízda, kdy už jsem s postavami žila. Nebyla to jízda jako ve Formuli 1 po závodním okruhu, ale pomalá jízda starou Fordkou přes krajinu Kalifornie se všemi jejími krásami a záludnostmi. Řidičem byl Cal, který - někdy omylem, někdy úmyslně - vymetal kdejaký příkop, vedle něj seděl Adam a se zalíbením hleděl na druhého syna Arona sedícího vzadu kochajícího se okolím a přehlížejícího vše, co mu nezapadalo do jeho představ... Vedle Fordky klusal kůň a na něm fantastický Lee, který občas pomáhal vytáhout Fordku z výmolu, občas jen stál opodál a napjatě pozoroval, jak si posádka Fordu s poruchou poradí...
V příběhu najdete skvěle vylíčené charaktery postav, nespočet myšlenek, poznání a prozření... jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.

24 17.12.2023

Tak tohle se hodně povedlo! Kniha se mi líbila úplně vším - naprosto realistické nemocniční prostředí, sympatický hlavní hrdina, který je zcela oddaný své profesi, ale má svoje vnitřní démony, jazyk je autentický, působí přirozeně. Kniha nemá hluchá místa, nutí čtenáře přečíst ji na jeden zátah. Není to Remarque ani Dostojevskij, ale bavilo mě to moc.

24 10.01.2022

Masakr. Mě osobně vedla kniha k zamyšlení nebo spíš k utvrzení v tom, že je důležité snažit se děti pochopit - zjistit motivaci jejich jednání, i když se nám rodičům zdá na první pohled jejich jednání nepřijatelné a máme tendenci je okamžitě odsoudit... Troufám si říct, že taková - píp - jako matka v knize určitě nejsem, ale v té empatii mám mezery. Když pominu ten očividný psychický i fyzický teror, hodně na mě zapůsobila osamělost hlavní hrdinky. Neměla opravdu nikoho, kdo by jí rozuměl. Je mi z toho smutno.

23 29.06.2021

Hodně dlouho se mi nestalo (jestli vůbec někdy), že jsem po dočtení knihy měla slzy v očích.
Za mě je to určitě to nejlepší, co jsem od autorky zatím četla. Kniha je nejen velmi čtivá, ale také velmi dobře jazykově zvládnutá. Příběh mě vtáhnul okamžitě a za postavy bych skoro dýchala.
Jen bych se od Aleny Mornštajnové chtěla někdy dočkat knihy, která nebude tak šíleně dramatická. Samozřejmě jí nelze vyčítat, že umí tak svěle podat nelehké osudy lidí v různých dobách a situacích, ale kdo na to má mít pořád nervy? ;-)

23 24.04.2021

Mnohem lepší než první díl! Obrovský pokrok vidím v propracovanosti postav, s nimiž jsem soucítila a skutečně sdílela nelehké osudy v extrémně složité době. Kdyby si tuhle knihu - příběhy obyčejných lidí, kteří měli jen tu smůlu, že se narodili a žili v nesprávné době na nesprávném místě - přečetli všichni a pustili její sdělení do svých myšlenek a srdcí, byl by definitivní konec válek a nenávisti z důvodu národnosti či rasy. Tyhle historické zkušenosti Evropa má a zatím si je pamatuje. A já jen doufám, že i díky takovým knihám jako tato nezapomeneme.

22 16.10.2021

Márqueze je třeba číst tak, že se jedná o umělecké dílo. Je podle mě nesmysl se nimrat v tom, že děj je nedostatečně záživný, postavy jsou nedostatečně reálné.
V jeho knihách jde o pocity, barvy, dojmy a alespoň částečný pocit souznění s jeho vnitřím světem. Plus - v neposlední řadě, pro mě možná na prvním místě - čtenář musí ocenit krásu jazyka, jakým jsou jeho knihy napsány. A že to nejsou knihy pro každého, je jasné.
Ve dvaceti by mi tento román nic moc neřekl. Teď, když pominu zmiňovanou krásu jazyka, mě oslovily myšlenky a určité životní zkušenosti. Třeba to, že není pravda, že když se zamilujete ve dvaceti a jde o neopětovanou lásku, tak o tom už za dvacet let ani nevíte (jak nesmyslné je ono klasické rčení: "než se vdáš/oženíš..."). Nebo to, že si dokážete někoho zidealizovat tak, že při střetu s realitou jenom kroutíte hlavou - anebo taky ne a nečekanou realitu berete jen jako dílek do skládačky... život je pestrý, vztahy jsou pestré a lidé taktéž.
Za mě byl Márquez spisovatel - génius a jeho knihy si budu vždycky pamatovat.

20 30.11.2023

U této knížky jsem se hodně nasmála. Pro mě je napsána s inteligentním a laskavým humorem, autorka se nebála sebeironie a značné nadsázky. Těžký život na slepičí farmě jí určitě nepřipadal pokaždé tak veselý, ale o charakteru její osobnosti svědčí to, že vytrvala a nepráskla do bot (což by se jí nikdo nemohl divit). Svým způsobem mi kniha připomněla Deník Bridget Jonesové - jen tedy v jiných dobových kulisách a poněkud duchaplnějšího rázu.
Betty byla velmi statečná žena, intelektuálka mezi slepicemi :-) Oblíbila jsem si i jejího manžela - takový ten "muž s vizí", který počítá s tím, že jeho nadšení a nasazení pro věc bude určitě sdílet i jeho žena :-) O tom, že mu na ní rozhodně záleželo, svědčí mj. i konec knihy. Myslím, že i když to z knihy nebylo v rámci nadsázky zřejmé, tak jejich vztah byl hezký.
Jedna z mála knih, kterou si určitě za čas přečtu znova, protože na takto milé a veselé vyprávění člověk narazí málokdy.
Samozřejmě mě napadalo, jak se máme dnes dobře a také jak se dnes mají ženy ve vyspělých státech dobře oproti minulosti.
Ještě jedna poznámka pro překladatele - slepice a ostatní zvířata se chovají, nikoli pěstují!

20 15.08.2023

Patřím k těm méně nadšeným. Téma mě jednoznačně zaujalo a se zahanbením přiznávám, že jsem o československo-polském konfliktu po 1. svět. válce nevěděla vůbec nic, dokonce mě ani nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, proč je poský a český Těšín. Z kraje nepocházím, takže osobní vztah k místu nemám.
Bylo vidět, že autorka se dané době a místu věnovala. Dovedu si představit, že opravdu vedla spousty dialogů s místními pamětníky, z knihy je to patrné. Nicméně z mého pohledu tuhle knihu, která měla obrovský potenciál, spisovatelsky moc nezvládla.
Ze všech postav jsem se stihla částečně ztotožnit pouze s Barborou, a to zřejmě díky tomu, že jí byla věnována největší pozornost - chápala jsem její reakce, když přišla o muže a syna, zajímalo mě, kam se pak její život ubíral a věřila jsem tomu, že na sklonku života se z ní stala zapšklá ženská - její životní eskapády by udolaly většinu lidí. Kromě ní se však v knize objevuje množství dalších postav, které by mohly zaujmout minimálně stejně, ale autorka jim k tomu podle mě nedala prostor. Např. Julka - přišla odkudsi, pak chvíli pobyla s Barborou, pak zmizela do Ostravy, pak se vrátila - to vše bez podrobného vyprávění, co v Ostravě prožila, jak se cítila v nějakých situacích, jak vzpomínala na svůj předchozí život... Prostě jsem měla dojem, že by kniha mohla být klidně 2x delší s tím, že by se autorka s postavami podrobněji zabývala, příp. by postavy početně omezila a zaměřila se jen na dvě tři z nich. Koneckonců jsem si ani moc neuměla představit to, jak postavy vypadají - buď to v knize nebylo popsáno vůbec, nebo tak vágně, že mi to neutkvělo v paměti.
Další věc, která mě nesmírně mrzela bylo to, že autorka zcela záměrně pozměnila historická fakta (např. že se tzv. solné poutě vlastně konaly někdy úplně jindy), s jinými historickými fakty se vůbec nezabývala... mně to prostě přijde hrozně velká škoda, když už se chopila tak zajímavého námětu, že z něj nedostala vše, co se dá i za cenu toho, že by kniha byla o několik set stran delší.
Asi by mi nevadila varianta knihy, ve které by byly postavy pořádně propracované a zároveň by byly historické události zmíněny jen okrajově, nebo varianta, kdy by postavy jen doplňovaly řádně zachycené a popsané historické události. Takto mám dojem, že ani jedno z toho není dotažené, kniha na mě působí tak nějak povrchně a plytce.
Na druhou stranu musím říct, že se kniha četla dobře, na českého autora je spíš nadprůměrně stylisticky zvládnutá. Asi si dám pár měsíců oraz a možná zkusím druhý díl.

20 24.02.2021

Mně se kniha líbila moc. Autorka dokáže krásně vykreslit charaktery postav v průběhu času. Četla jsem od autorky tři knihy, a tato se mi líbila nejvíc.

20 05.05.2020

Román mě celou dobu bavil, takové postapo pracující s dobou, kdy byla kniha napsána; samozřejmě že postapo vycházející ze stavu dnešní společnosti musí mít jiný ráz. Merle byl skvělý spisovatel a udivuje mě, že jsem se k Malevilu nedostala dříve. Opravdu výborná kniha!

19 01.12.2021

Na rozdíl od většiny komentujících mě velmi zaujala první část knihy, tedy popis dětství hlavní postavy (nedokážu napsat "hlavního hrdiny"). Upřímně, pokud někdo má takovou výchovu (otec psychopat, pedant, prostě magor terorizující celou domácnost, matka studená jak led), tak se není čemu divit, že takové dítě je emocionálně naprosto ploché a pokud dostane tu "správnou" příležitost, tak bez výčitek svědomí tím svým naučeným pedantským způsobem zapadne do mašinérie vyvražďování... vždyť on jen plní rozkazy, jako je plnil celé své dětství, protože rozkaz je nade všechno, není třeba přemýšlet o jeho smyslu, důležité je jenom precizně splnit zadání. Což hlavní postava dělala na jedničku. V závěru knihy je zřejmé, že Rudolf vůbec nechápe, co udělal špatně, když jen dokonale a bezchybně plnil rozkazy.
Podle mě kdyby měl Rudolf normální dětství, nebyl by se dostal ve své funkci tak daleko a dost možná by skončil jako někteří jeho kolegové či podřízení, kteří se na to masové vraždění už nemohli dívat a raději spáchali sebevraždu, protože jiné řešení prostě nebylo. Celé to vraždění v koncentrácích muselo stát na vyšinutých jedincích, kteří byli buď poškozeni výchovou, nebo měli psychiatrickou diagnózu, příp. obojí, v čele s Hitlerem samozřejmě. Myslím si, že je úkolem společnosti zajistit, aby se takoví psychopati nedostali k moci. Knihu by si proto měli přečíst nejlépe všichni, načerpat historickou zkušenost, aby se už neopakovala.
Jinak jsem byla velmi ráda, že kniha není o srdceryvných příbězích vězňů, na to nemám nervy.
A na závěr musím říct, že mě mrzí překlepy a chyby v knize. Četla jsem vydání od vydavatelství Naše vojsko z r. 2005. Degraduje to jinak skvělou knihu od skvělého spisovatele.

18 09.12.2021

Přečteno mému 5letému synovi. Chápu, co ty děti na tom baví, čtení před spaním se protáhlo i na 45 min, protože jsem byla sama napjatá, jak to dopadne :-))) Měli jsme ilustrovanou verzi, nádhera. Už čteme druhý díl.

17 29.07.2022

Moje první setkání s Kafkou. Přestože o životě Kafky toho moc nevím, povídka na mě velmi zapůsobila a obraz hlavní postavy z hlavy jen tak nedostanu. Fungování Řehoře a jeho rodiny je založeno převážně na pragmatismu - když nepřinášíš užitek,nikdo se s tebou babrat nebude. Bohužel mi to připomnělo postavení starých lidí v některých dnešních rodinách, kteří - vědomi si svých omezeních a s pocitem obtěžování okolí svou existencí - vlastně taky raději "vyschnou". Nevím, na co přesně autor při psaní myslel, ale je mi z toho trochu úzko, přiznávám se.

16 07.03.2024

Čteme se synem (7). Oba nás to velmi baví. Příběhy jsou obecně známé, ale upřímně - moc jsem si je nepamatovala, takže s nadšením oprašuju. Je to velmi dobře napsané, bez chyb, krásným beletristickým jazykem. Moc ráda synovi předávám tyto příběhy jako základ naší kultury a civilizace.

16 06.10.2023

Moje první kniha od Ishigura a musím říct, že jsem velmi pozitivně překvapena. Klobouk dolů za to, jak dokázal propůjčit humanoidce brilantní schopnost rozklíčování lidských reakcí na nejrůznější podněty a zároveň jak dokázal poukázat na to, čím se od lidí liší. Během čtení jsem se nespočetněkrát zamýšlela nad tím, proč roboti můžou nebo nemůžou být jako lidé. A Klára mě dokázala vždycky překvapit a poskytnout další náměty k úvahám. Trochu mě zarazilo, že nám autor víc nepřiblížil svět a společnost, ve které se příběh odehrával - v průběhu čtení jsem to pořád tak nějak očekávala, na druhou stranu román takto působil víc komorně, jako zpověď nebo výpověď robotky, kterou širší souvislosti nezajímaly, protože k tomu koneckonců nebyla určená.

Mimochodem představa robotky vypadající úplně jako člověk, která se mi tiše pohybuje po domě, stojí nehybně čelem k lednici, aby "poskytla soukromí", bydlí v komoře atd. mi přišla mimořádně děsivá, takže tento román pro mě měl i tak trochu hororový rozměr :-)

Paráda, knihu doporučuju, hrozně dobře se čte a nudit se u ní určitě nebudete. Já si určitě přečtu od autora i něco dalšího.

15 04.01.2024

Pokračujeme ve čtení se synem. Zábavné, napínavé a zároveň laskavé čtení, kvalitně napsané. U těchto knih nemám strach, že dítěti kazím vkus ;-) Dobro a zlo jsou jasně rozpoznatelné jako v pohádkách, a tak to má být!
Filmy jsou proti knize mnohem chudší, tak to bývá vždy.

15 06.08.2022

První díl dočten, trvalo mi to tři večery. Prostředí velmi zajímavé a ve světle současných událostí tak nějak doufám, že se v našem reálném světě neschyluje k podobnému vývoji.
Čtivá a napínavá kniha, kterou nebudete chtít odložit. Českou autorku bych za tímto dílem nečekala. Není to Duna nebo jiná legendární fantasy, ale určitě se vrhnu s nadšením na další díl.

15 06.03.2022

S Annou jsem sympatizovala. Je svá, chce si žít svůj život podle svých představ, nikomu neubližuje. Pro okolí je ale divná, nikdo si k ní nedokáže najít cestu (a moc se tomu vlastně nedivím). Jelikož jsem si ji oblíbila, tak jsem se o ní pořád bála, často jsem si přála, aby třeba na chvíli byla normálnější a nechala se odvézt do nemocnice, aby v té své unikátní životní cestě mohla pokračovat déle. Jenže to by asi nešlo, aby změnila svůj charakter a odevzdala se do péče lékařů. Proto pro mě kniha byla psychicky náročná a depresivní. Já vím, že každý z nás může být šťastný jinak, za jiných okolností a podmínek, ale Anna mi šťastná nepřišla s výjimkou chvilkových zavanů uspokojení ze sběru a vůbec existence rostlinek. Vlastně mi po ztrátě své práce přišla už vyloženě duševně nemocná a ráda bych, aby se jí dostalo pomoci, ale nedostalo.
Kniha je poutavá a dobře napsaná,přečtení určitě nelituji.

15 18.09.2021

Mornštajnová umí hezky vyprávět. I tato kniha byla pro mě čtivá, jen některé reakce postav mi přišly nepochopitelné a nedokázala jsem se s nimi ztotožnit. Jako by v tomto příběhu nebyl nikdo "normální" a když už se někdo jevil jako normální, tak udělal něco, co jsem vůbec nechápala :-) Takže pro mě od autorky zůstává nejlepší kniha Tiché roky.

15 07.05.2020

Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už roky, protože magický realismus je můj top žánr. V průběhu čtení jsem váhala, jestli mě to baví, ale pořád mě něco nutilo číst dál. Zpočátku jsem bojovala trochu s tím, že události, včetně těch tragických, jsou vyprávěny takovým nevzrušeným stylem. Toto mi ale postupně přestalo vadit, naopak mi to do rázu knihy zapadlo.
Magické prvky mě okouzlily jako vždy - konverzace s mrtvými, nespavá nemoc a další "nereálnosti" jsou pro mě osvěžující, jedinečné, fantastické.
Každý člen rodu Buendíů je jedinečný, přitom je ale spojuje určitá osamělost, což je zřejmě daň za onu originalitu. Svérázní lidé, svérázné městečko a svérázné události, o kterých si nemůžete být jistí, jestli jsou výplodem mysli nějaké postavy nebo je jiné postavy jen nevidi nebo nechtějí vidět :)
Sečteno podtrženo, Sto roků samoty je velmi originální dílo, na které hned tak nezapomenu. Zároveň musím říct, že někteří jiní autoři toho žánru mě zaujali víc (Rushdie, Murakami,..). Možná je to způsobeno do určité míry i stářím knihy.
Nakonec musím dodat, že mě mrzí, že Odeon tuto jedinečnou knihu odfláknul- nedokážu pochopit překlepy a taky netuším, jaký byl důvod nedat do knihy rodokmen Buendíů, který jsem si musela najít na netu - bez rodokmenu jsem se cca v třetině knihy začala dost ztrácet.

14 07.05.2023