Do tmy

Do tmy https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/240709/bmid_do-tmy-hVO-240709.jpg 4 1476 436

Do tmy série

1. díl >

Příběh osamělé, nemocné ženy, která většinu života zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin, má od počátku nádech apokalypsy. Děj se posouvá kupředu pomocí detailně propracovaného „plánu sběru“. Konstantou je pak úterý, výkupní den, kdy hrdinka nedočkavě navštěvuje výkupnu. I přes pomalé, zdánlivě nevzrušené tempo probublává pod hladinou podivný neklid. Rafinovaný styl nás kapitolu po kapitole vtahuje hlouběji: hlouběji do staré půdy, hlouběji do prokletí sběru bylin.... celý text

Žánr:
Romány , Literatura česká

Vydáno: , Odeon
více info...

Komentáře (436)

Komentáře 436 Recenze 21

maca_t
maca_t
14.02.2024 4 z 5

Velmi sugestivní kniha. Přestože to tak nevypadá, je i napínavá... čekáte jak to s Annou dopadne... co bude sbírat a zda se ještě něco dozvíme o její minulosti.... Nemá moc stránek, ale přesto na těch 227 nic nepřebývá ani nechybí. Dobře se mi četla, sáhla jsem po ní po poslechnutí audioknihy Před povodní od stejně autorky a v knihovně už čeká na přečtení Ke dnu...

JancaMia
JancaMia
11.02.2024 5 z 5

Pane jo, zase se nedalo odtrhnout. Hrdinka silně sebedestruktivní a ne moc milá na okolí. Půjčeno z knihovny.


sarka45
sarka45
25.10.2023 4 z 5

(SPOILER) Uf, tak to tedy byla síla. Bylo to hodně zvláštní čtení - forma i obsah. Ale musím říct, že se mi to líbilo. To, že to vlastně není vyprávěný příběh, ale sledování myšlenek a akcí hlavní hrdinky pouze z jejího úhlu pohledu. A protože je to osoba skutečně velice podivínská, tak se v tom čtenář poněkud ztrácí. Leccos je naznačeno, leccos je ponecháno na čtenáři, aby si domyslel. Hlavní hrdinka se chová tak iracionálně, že jsem čekala, že jí za to budu nenávidět. Ale ne. Získala si mě naprosto tím, jak si dokázala do poslední chvíle užít naprosto každý okamžik dne, a to se občas ocitla opravdu na hranici snesitelnosti. Tuto její vlastnost jí zavidím a velice si ji cením. Považuji pro sebe její inspiraci za hlavní přínost této knihy. Její posedlosti pro sběr bylinek úplně nerozumím, ale je to vůbec nutné? Každý jsme nějaký, žijeme si své životy a není nutné, aby tomu druzí rozuměli. Její okolí jí rozhodně nerozumělo, ba ani její manžel, který ji jinak asi miloval, ale chtěl, aby se změnila. A to ona prostě nechtěla. Ona byla šťastná taková, jaká byla. A prožila vlastně svým způsobem šťastný život.
Jazyk této knihy je opravdu nádherný a já se spolu s hrdinkou ocitala u řeky, mokřad a na rozkvetlých loukách mezi překrásnými bylinkami, cítila jsem jejich vůni a vnímala tu lásku, kterou hlavní hrdinka svým bylinkám věnuje.
Není to čtení pro každého, ale mně se to líbilo.

Agatha84
Agatha84
16.10.2023 4 z 5

Esence bolesti, samoty, sebedestrukce, ale taky urputnosti, posedlosti, nezlomnosti.
Autorka šetří s dějem, vedlejší postavy a konkrétní události nejsou podstatné, stačí jen letmý náznak, zmínka....
Po celou dobu prodléváme jen v hlavě hlavní hrdinky a rozhodně to nejsou nijak pěkné chvíle...
Přestože paní Bolavá kouzlí se slovy tak, že mi zprostředkovává vjemy vůně i šustění bylinek, pro tu poslední hvězdu mi podstatnou měrou chyběly nějaké větší emoce, souznění s Annou, nebo aspoň pochopení jejího konání.
Jedinečný zážitek to ovšem byl, to zase jo.

BlueMind18
BlueMind18
13.10.2023 5 z 5

V knize se před čtenářem/čtenářkou rozevírá obraz komplikovaného vnitřního světa ženy s níž zřejmě nebude vše v pořádku nejen po stránce tělesné. Hlavní hrdinka ostatně nikterak nezakrývá, že jí postupně ubývá sil a čím více jí ubývá sil, tím více své zbylé životní síly napíná k tomu jedinému, co jí osobně, vnitřně, v tomto světě opravdu dává smysl, jakkoli to pro mnohé může být nepochopitelné, a to sběru léčivých rostlin. Náhledy na životy jiných se prolínají s vlastním bohatým vnitřním životem hlavní postavy, přítomnost s minulostí.

Není to jen sběr, je to i krása samotných rostlin, na které nahlížíme skrze text očima hlavní hrdinky („Prohlížím si diviznu zblízka a žasnu, jak dokonale je stvořená. Už ta samotná žlutá kůže křehkého květu je zázrak. Z čeho je vlastně udělaná? Není to list, stonek, kořen. Z čeho jsou utkané květy? Co to je za dokonalý materiál? Proč jsem jenom nestudovala rostliny? Nemusela bych se rok od roku divit běžným věcem a znala bych všechny odpovědi. Možná je však dobré nevědět. Neochuzovat se a nezabíjet krásu. “). Každý z nás ostatně svět a jeho jednotlivosti vnímá po svém, někdo upřednostňuje rozum a analýzu, někdo vidění a estetickou stránku vnímaného, někdo se snaží o obojí.

Sbírá léčivky pro někoho, ale co je tím lékem pro ní? Okolí jí jakousi pomoc nabízí, každý po svém způsobu, Marcela oběd ze školní jídelny, Miluška recept či léky, Diviš lékařskou péči i ten Vašek, o němž se toho moc nedozvídáme s výjimkou toho, že jejich manželství ztroskotalo. Ale záchrana možná není. Jako by ta záchranná síť okolí naprosto selhávala, její oka jsou příliš veliká, každý se do ní nezachytí, a nakonec ani nemusí chtít.

Leckterý čtenář/čtenářka by možná uvítal/a více vysvětlení, naservírování příčinných souvislostí, ale to se mu/jí „žel“ nedostane. A tak se kapitoly věnované jednotlivým léčivkám (od lípy malolisté, hluchavky bílé, třezalky tečkované atd.) střídají s kapitolami Ve výkupně I. – Ve výkupně V., život hlavní postavy plyne v rytmu zdánlivé monotónnosti od sběru do výkupu. Ale jak je to u nás u ostatních (od výplaty k výplatě, z práce domů, z domova do práce, od narození ke smrti)?

Zaujala mě neobyčejná duševní síla hlavní hrdinky, která se plně koncentruje na to své sběratelství léčivek, a zároveň její selhávání v tom, jak se čím dál hlouběji propadá do svého mentálního světa, do svých mentálních letokruhů, až se v nich zcela osamoceně ztrácí, topí a mizí. Vše jakoby pozvolna a nevyhnutelně graduje, jediné bytosti, které hlavní hrdinku opravdu přijímají jsou její milované bytosti z říše rostlin. Jako by i sama hlavní hrdinka byla nějakou zvláštní rostlinou, kterou život i ona sama bez milosti podetínají. Konec je pak ve své obraznosti přímo geniální („Své tělo už sotva ovládám, a přece se hýbe a naslouchá volání svého sesychacího poměru. Usmívám se, vdechuju nesmírné horko, vždyť já se na to těším! Sáhnu si do kapsy a nahmatám klíč. Tak to má být. “), vše se stává jedním – rostliny sušící se na půdě i hlavní hrdinka („..Hromady listí se lehce rozhrnují, abych mohla vstoupit, a za mnou se pak naposledy zavírají. Kolik prachu je třeba zvířit, aby zmizely i mé poslední stopy? Za jak dlouho přestane téct šťáva z natě mého těla, kdyby ji někdo zmáčkl? Do konce července, nebo srpna? “).

Kniha se mi líbila po stránce jazykové i obsahové. Možná je to tím, že mám slabost pro byliny a piju pravidelně nálev z ostropestřce mariánského (v knize tato bylina absentuje, v mé termosce však nikoli), nebo tím, že mám ve skutečnosti pochopení pro outsidery i outsiderky.

Karolína18
Karolína18
01.08.2023 4 z 5

Většinou jsem ráda, když je příběh trochu tajemný a vše se postupně rozkrývá. Bohužel tato kniha pro mě byla spíš příliš zmatená a rušilo mě to, nemohla jsem se začíst, protože jsem většinou prostě nevěděla, o čem čtu. Tedy hlavně pokud se jedná o minulost, z té jsem tedy moc moudra nebyla. Podivné zpracování dialogů či skoro jejich absence mi čtení prodlužovaly a protahovaly. Nemohu říct, že by se mi kniha nelíbila, hrdinku jsem z celkem části chápala a občas mě čtení nutilo přemýšlet, proč už bylinky dávno nesbírám také jsem to dělala kvůli uspokojení při výkupu. Autorka se svým stylem psaní zkrátka jen netrefila do mé potřeby vše musí být rozkrýt a vysvětlit.

Lucissia
Lucissia
20.07.2023 4 z 5

Tak to bylo hodně zvláštní. Fakt hodně zvláštní. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem knihu četla a určitě si na ni vzpomenu mockrát, na druhou stranu si říkám, jestli to opravdu stálo za čtení. Tak nevím jak hodnotit. Asi čtyři hvězdy, osobně jsem nikdy nic podobného nečetla. :-)

haannyys
haannyys
17.07.2023 5 z 5

Kniha od Bolavé plná bolesti. A úlevy. Hnusu a krásy. Fascinující, jak se tohle všechno vejde na pár stránek, jak to člověk dokáže přes papír cítit. Dostat tohle všechno přes text ke čtenáři vyžaduje značnou dávku spisovatelského umu, klaním se.

mirektrubak
mirektrubak
15.07.2023 5 z 5

"Myslím na babičku. A na tchána. A na muže, který je stále mým manželem. Kdy to přesně začalo. Kdy přesně jsem se změnila a začala být zlá. Ale copak jsem někdy byla? Prokázala jsem nebývalou sílu, když jsem se dokázala vymotat z pasti rodinných vztahů a naučila se být sama. Nebylo to jednoduché, ale teď to mám a jsem za to vděčná. Nechci nic měnit. Jsem sama, se vším všudy, a tak to mělo vždycky být. 'Jsi pořád stejně praštěná'. Ve skutečnosti jsem ještě horší, ale to se nikdo nedozví. Nikdo mě nezná. Žili vedle mě, ale nikdy nevěděli, kdo jsem a po čem toužím. Bez čeho dokážu žít a bez čeho nedokážu žít."

Hned od prvních stran jsem žasnul, jak skvěle je tahle kniha napsaná! A až do poslední strany mě ten pocit, že jsem svědkem mimořádného literárního díla, neopustil! No vážně, už dlouho jsem nebyl takhle zasažen atmosférou nějakého knižního osudu, tak intenzivně, tak fyzicky! A už dlouho jsem také neměl takový pocit nejistoty a rozrušení, jako při bloudění ve složitém světě Anniny minulosti i současnosti. Zoufale jsem tápal a marně se snažil nahmatat v jejich vnitřních tmách něco, o co bych se mohl opřít ve snaze ji aspoň trochu "objektivně" poznat. Vždyť já až do konce knihy nevěděl, jak si ji vůbec vizualizovat! Je to krásná žena, která se o sebe jen příliš nestará? Nebo je její odlišnost patrná již na první pohled? Krásná víla nebo odpuzující čarodějnice? (V mých očích spíš to první, ale obávám se toho druhého. Ale něco mi říká, že kdyby měli čtenáři románu sestavovat Annin identikit, měli bychom tady hodně pestrou galerii).
Právě téma identity pro mě bylo něčím, o čem jsem při čtení a po dočtení hodně přemýšlel. Kdo vlastně doopravdy jsme? Jsme tím, co v nás vidí ostatní nebo je určující, jak vidíme sami sebe? Jsme krásní, silní a hodnotní, když se tak vnímáme, bez ohledu na "realitu"? To nejspíš ne. Ale když jsme označeni za nesvéprávné a nemocné, nemá snad náš vnitřní svět a sebeuvědomění hodnotu, pokud s vnějším hodnocením není zajedno? Přece není možné naše sebevnímání ignorovat, ne? A co dělat, pokud takový problematický rozdíl mezi realitou a představou o sobě uvidíme u bližního? Jaké jsou možnosti a limity naší intervence? Máme vůbec právo bourat něčí fixní ideu? A jak? Za jakou cenu je to ještě možné dělat? No, mnoho otázek, ke kterým se sice budu ještě vracet, ale už teď vím, že bez definitivního vyjasnění.

"Večer bych mohla zkusit uvařit něco k jídlu. Stačila by polévka. Omezím léky a začnu zase jíst. Budu vařit a budu se usmívat. A budu to i jíst. Budu se na svět tvářit jakoby nic."

Sbírání bylinek je aktivita, která mi není nijak blízká, to se nezměnilo ani po dočtení. Nefascinovalo mě samo o sobě, fascinovala mě Annina fascinace. Její potřeba mít něco, v čem je doma, v čem se cítí dobře, celému světu navzdory. To máme to asi všichni, v nějaké míře, myslím. Mohou to být činnosti, mohou to být věci, mohou to být společenské posty, mohou to být konkrétní lidé, často bývají. Něco, co je bytostně naše, do čeho se můžeme schovat a schoulit (v knize si Anna občas posteskne, že její vášni pro sběr nikdo nerozumí, ale já měl pocit, že je to jedno z mnoha míst, kdy na její výrok není spolehnutí; řekl bych, že byla vnitřně ráda, že má svoje výpravy jen pro sebe).
Annin problém ale není samotný sběr bylinek a snad ani extrémní význam, které pro ni mají. Její problém je, že nemá nikoho, kdo by jí hodil záchranný kruh (přesněji: že nemá nikoho, od koho by přijala záchranný kruh) v momentě, kdy to celé pro ni začíná být destruktivní a kdy se její - jinak dost sympatická! - autonomie stává sebevražednou. Tahle odvrácená strana samostatnosti mi připomněla děkana Jocelina z Goldingovy Věže: absence korigujícího pohledu důvěryhodného bližního vede do uvěznění v labyrintu vlastního přemýšlení.
Existuje mnoho podob mezilidských vztahů. Všechny mohou být užitečné a prospěšné. Ale mohou být i zraňující a omezující, často na hranici snesitelnosti. Utéct od všeho a od všech se často zdá jedinou možností, jak dál žít. Jenže pro samotu, pro tu člověk není stvořen, v samotě člověk začíná chřadnou a bláznit. Anna je vnitřně bohatá žena, chytrá a vnímavá, ale bez života s druhými přichází o schopnost být darem a požehnáním. I proto nelze říct, že si z Annina příběhu nemáme co odnést pro sebe, když je nám její život nepodobný. Možná si kus Anny v sobě neseme, možná s ní máme společného víc, než si myslíme.

"Nechávám za sebou zoufalé stopy a možná si tajně přeju, aby po nich šel někdo, kdo mě zachrání. Je to však nepatrné, slaboučké přání, které umírá, sotva se rodí, a nikdy neproniká na povrch. Jsem v tom sama a je to tak správně."

Radimka
Radimka
02.07.2023 4 z 5

Posloucháno na ČR - Bolavá má neskutečný dar k vystižení hnusný hutný atmosféry. Při četbě jejích knih cítím i vůně. Témata jsou těžká, trochu je mi z toho vždycky blbě. Tady to bylo stejný, i když šlo o bylinky. Mrzí mě, že jsem nevěděla, že se v této sérii budou objevovat stejné postavy. Nedala jsem si to nejdřív dohromady.

Kortez
Kortez
30.05.2023 4 z 5

Audiokniha. Po pár titulech z období druhé světové jsem zatoužil po klidu. Udělal jsem dobře, tahle knížka je plná klidu, i když všeho moc škodí. Každopádně jsem si užíval části věnované sběru a vzpomínal jak jsem sám v dětství sbíral kde co z našich luk a lesů a odevzdával to do školy.

Dajine
Dajine
05.05.2023 5 z 5

Smutek a bolest se v každé duši projevuje jinak. Fascinující čtení.

kosátkoo
kosátkoo
03.05.2023 5 z 5

Napsáno je to skvělé. Drásavé, plíživě smutné a přece jemné. Je to výrazná autorka, která má o čem psát a umí to. Nemá to nic společného se současnou literaturou jejích vrstevnic, plnou otravného sarkasmu. Tohle je prostě dobré.

PluhMa
PluhMa
27.04.2023

Velmi zvláštní kniha a klobouk dolů autorce, že takovýto hluboký a sugestivní exkurz do duše člověka dokázala napsat a sama se v tom neztratit. Od knihy se nejde odtrhnout, ačkoliv se tam vlastně "nic neděje". Doufala jsem v rozvinutí příběhů jednotlivých postav, zůstalo ale jen u náznaků, což je nakonec dobře, protože to by pak byla rázem úplně jiná kniha.

Kaja1
Kaja1
21.04.2023 4 z 5

Zvláštní kniha, ale nějak vás to nutí číst a číst. Co všechno může člověk vydržet, jak žít se svými démony, celé to změkčuje síla přírody a tichá krása bylin.

kristyna3877
kristyna3877
27.02.2023 5 z 5

Nádherná kniha. Setkala jsem se buď s velmi pozitivními nebo s velmi negativními ohlasy. Není to možná úplně pro každého, ale nesouhlasím s názorem, že jde o ženské čtení. Ani mi to nepřišlo jako psychologické drama. Nevím, jak to popsat, pro mě to byl velmi unikátní čtenářský zážitek. Cykličnost, ve které se tam pohybujeme, je velmi uklidňující. Kniha popisuje bohatý vnitřní svět ženy, které si pravděpodobně zbytek obyvatel ve vsi na ulici ani nevšimne. Jen víc, jen víc!

janina66
janina66
20.02.2023 5 z 5

Nádherný poslech audioknihy, kde četba A. Krausové vdechla Anně neskutečný život, její myšlenky a co cítí.
Krásně vykresleny hlavní postavy vesnice, jejích sestřenic a zejména nemoci Anny.
Celou knihu jsem musela dát za 1 den.
Teď si dám nějakou odpočinkovou četbu.

radana3582
radana3582
18.02.2023 5 z 5

Jedním slovem jiná kniha a pro mě osobně velmi čtivá. V mé úzkém čtenářském klubu uličním pro všechny příjemné překvapení. Citlivá kniha o umírání a bylinách. Vedlejší příběhy pak rozvinuty v dalších dílech, ale už to nebylo ono.

Kepida
Kepida
18.02.2023 2 z 5

Trápeni ukončeno. Hlavní hrdinky a, bohužel, musim přiznat, že i moje čtenářské.

R47
R47
16.01.2023 5 z 5

Pro mě největší překvapení letošního léta. To hlavní téma, sběr bylin, mi není nijak blízké. Zároveň taky mám za sebou jinou autorčinu knihu z téhle volné trilogie (Před povodní) a nijak zvlášť do kolen jsem z ní nešel. Tohle vyprávění mě ale uhranulo. Ten popis psychicky vyšinuté ženy, která si tím sběrem kompenzuje něco jiného, co doslova neustále bublá pod hladinou. Ta atmosféra, že teď už to přijde a vy to prohlédnete. Ale i skutečnost, že autorka s tajemstvím vydrží až za samotný konec knihy. Pustím se do ní ještě jednou, myslím.